Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť- 2. kapitola

29.10.2009 (20:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1893×

Fabio je fajn kluk, mluvíme a chováme se k sobě, jako bychom se znali od školky. Nikdy jsem na první potkání nikoho tak dobře nepoznala jako jeho. Fabio mi ukázal všechna krásná místa v okolí. Vazná se. Nafotila jsem samozřejmě mnoho fotek.

Mnoho jsem se o něm dozvěděla. Vystudoval střední uměleckou školu. Má dvě sestry Beatrix a Katiu . Doma má pejska Astro. Je to německá doga. Po pravdě jsem se ho trochu bála,no kdo ne,takový vysoký pes. Ale ukázalo se,že Astro je hodný. Vrčel na mě,to jsem se ho strašně bála,ale strach odešel,když mi přátelsky olízl tvář. Fabio se v 18ti odstěhoval od rodiny, protože chtěl bydlet sám,bez toho,aby mu říkali,co má dělat. Hraje volejbal a miluje kreslení stejně jako já. Oba jsme tím posedlí. věnoval mi dva své obrázky. Jsou nádherné. Na jednom je opuštěný maják a na druhém Astro. Oba se mu povedly.

Už musím vyrazit dál, abych vše stihla, už mi zbývá jen dvanáct dní a to j e sakra málo. Teď jsem za ubytování nic neutratila, spala jsem u Fabia na gauči. nejdříve pojedu do Pisy ,kouknu se na šikmou věž a pak si to porazím do Florencie. Balím si věci a zítra ráno si sbalím už jen košili a hygienické potřeby.

„Ty už odjíždíš?“

„Ano,abych vše stihla, tak musím. “

„A kam razíš?“

„Nejdříve do Pisy a pak do Florencie. “

„Kudy to vezmeš?“

„Nevím, ale asi nejkratší cestou. “

„Nechtěla bys to vzít přes Volterru?Mám tam babi dlouho jsem tam nebyla a dělal bych ti společnost. “

„Super, já tě tam hodím,ale jak se dostaneš zpět?“

„Myslíš, že u nás nemáme autobusy nebo vlaky?“

Odpovědí mu byl můj kyselý škleb,když jsem se pokoušela o úsměv. Zase jsem si připadala jako pitomec.

„Ve Volteře se můžeme na chvilku zastavit a podívat se na hrad. “

Teď si to fičíme do Volterry. Nejdříve jsem řídila já,ale Fabio nedal pokoj s popichováním a kritizováním mé rychlosti. Tak jsem ho pustila za volant. Páni, jede jako blázen. příšerně rychle. Ze začátku jsem měla žaludek jako na vodě a v rukách jsem svírala igelitový pytlík,první pomoc,kdyby se můj žaludek rozhodl rychle vyprázdnit. Po chvíli jsem si zvykla. Takhle se jezdí v Itálii. Nebyli jsme vůbec nejrychlejší. Řadili jsme se mezi ,šneky‘. tak to řekl Fabio a měl pravdu. Ostatní auta kolem nás projela ani jsem je nestačila zareagovat. Fabio chtěl jet rychleji,ale nechtěl pokoušet můj žaludek. Nakonec jsem byla ráda,že řídí on. Nemusela jsem se tolik soustřeďovat,jela bych pomalu a dostali bychom se tam až v noci. Trochu jsem si pospala.

Povídal mi o své babičce. Je jí 75 let. To je vysoký věk. Tedy v Americe,ale tady je to asi normální. Je hodně aktivní. Každý den chodí se psem na procházku a šlape na rotopedu. Vždy má peprné poznámky. Takhle aktivní nejsem ani já ve svém věku. Dobře,někdy si vyjdu na menší procházku,ale s rotopedem nejsem velká kamarádka a ani s jinými sporty. Jsem veliké nemehlo a v kolektivních sportech jsem pohořela. V tělocviku jsem byla vždy poslední,koho chtěli v týmu a když mě dostali tak jsem byla na střídačce a to vyhovovalo mě i mému týmu. horší to bylo,když jsem musela hrát. Dostala jsem kolikrát míčem do obličeje,zakopla jsem,podrazila někomu nohy atd. Pak už mi nikdo nepřihrával a to je taky dobře.

„Volterra“stálo na uvítací tabuli. Po chvilce jsme zabočili do zapadlé malé uličky. Fabio šlape na brzdu. Zastavil před malinkatým domečkem. Je rozkošný. Z domu vychází starší paní malého vzrůstu a vítá se s Fabiem.

Fabiův pohled.

,,Ciao nonna. “ (Ahoj babi)

„ Chi è questa ragazza?“ (Kdo je ta dívka?)

„ Il mio amico Bella. “ (Moje kamarádka Bella)

„ Un amico? Non amarla? Io ero già sposata e madre di 2 bambini. “(Jen kamarádka?Ty ji nemiluješ?Já ve dvaceti měla už dvě děti. )

„ Ma la nonna. . . . . “(Ale babičko. . . )

„ Senza ma, potreste dirmi che venivi. “ (Žádné ale,mohl jsi mi říct,že přijedete)

„ Mi dispiace, nonna“(Omlouvám se babičko)

„ Ho poco cibo“ (Mám málo jídla)

Babička má pořád staromódní názory,podle ní bych se už měl oženit a mít rodinu. Ach jo.

Bellin pohled.

Něco si tam mrmlali Italsky a já nevěděla co a to je velmi nepříjemné. Prostě tam jen Stojím a usmívám se. Je to trapné,rozumněla jsem jen Dobrý den nebo Ahoj,to nevím přesně. Také jsem Zaslechla se jméno. Oni mě snad pomlouvají. Já tu stojím vedle nich a oni si o mě povídají. Zčala jsem se červenat a potí se mi ruce. Zase se hloupě usmívám. Vypadá, že rozhovor zkončil. Hned si Fabia odchytnu.

„O čem jste si povídali? Ha?“

„O ničem, jenom výměna názorů. “

„Mě neokecáš. Spusť. “

„Mno, babička se na tebe ptala a myslela si, že si tě budu brát. “

Já se vdávat, teď a s Fabiem? Tak to je moc. Začala jsem se nekonrolovatelně otřásat pod salvami smíchu a nebyla jsem k zadržení. Já a Fabio. To bych ho nemohla ani políbit, mě by to přišlo, jako bych líbala bratra. Začala jsem se svíjet po zemi. Fabio mě chytil za rameno a lehce zatřásl. Jeno babička mě přejela zkoumavým pohledem a odkráčela. Zase jsem se ztrapnila, dnes po druhé. Možná si myslela, že jsem setá nebo nemocná.

Poobědvali jsme a vyrazili k hradu. Je to krásná stavba, není nejkrásnější z těch, co jsem spatřila, ale nepatří mezi nejhorší. Pomalinku jsme kráčeli a povídali si o svatbách. Já se pořád smála, ale Fabio také. Do cesty se nám postavila mladá žena. Je velmi atraktivní a má vyzívavé oblečení. Podívala jsem se jí do obličeje,který měla líbivý a lemovaly ho krásné,lesklé, mahagonové vlasy. Bílou pokožku jí zvýraznili fialové oči. Je to zvláštní barva na oči,ale možná má kontaktní čočky.

„Ahoj, vidím,že jdete k hradu, nechtěli by jste jít na prohlídku královských apartmánů, které jsou ještě používány knížecí rodinou Volturiů?“

Páni, tady to mají ve velkém. Samozřejmě,že ano.

„Nebudete litovat, je to nádherná podívaná. “

„Půjdeme?“

„Ok. “

„Dobře slečno, kolik to bude stát?“

„Nic,je to zdarma. “

„Co? Tak to je super. “

Zaplatila jsem jí. Půjdeme na prohlídku knížecích prostorů a nebude to stát nic.

„Já jsem Heidy a prosím počkejte na mě tady u vchodu, až se naskládá větší skupinka, vyrazíme,“řekla žena a a tanečními kroky odplula.

Stále ochromená jsem zůstala koukat na Heidy, když nás vítala při prohlídce. Takové štěstí jsem nikdy neměla. Šli jsme okolo stráží. Něco si šuškali. Zdá se mi to nebo jsem zaslechla: „Á, Volturiům jde sváča. “ To jsem asi přeslechla. Někdy mívám takové výpadky sluchu a nejenom toho.

Výklad jsem poslouchala jako hypnotizovaná a vypadalo, že jí to poučování i baví. I mě to bavilo. Střelila jsem pohledem po Fabiovi, ale ten stejné pocity nesdílel. Nebavilo ho to a dávat to na sobě výrazně znát. Ale co, on sám mi to navrhl.

Jsou tu nádherné chodby a ještě krásnější pokoje. Jsou bohatě zdobené. Ta rodinka je určitě hodně bohatá, takhle luxusně vybavený hrad jsem nikdy neviděla. Nejvíce mě zaujali fresky na chodbách, nebyli staré ani opadané. Vypadali,jako by je někdo před chvíli namaloval. Znázorňovali lidi a anděli a unikající lidské duše. Duše?Není to trochu divné?Na žádném hradě jsem nic podobného neviděla,na dalšího freskách byl další člověk a házel obrovským kamenem do dálky?Síla?Ta nikde nebyla normálně znázorňovaná. Ale co,třeba je to umění nějakého málo známého malíře,který maloval jsem tento hrad. Ale nepřestala jsem o tom přemýšlet.

„A teď vstoupíme do hlavního sálu a setkáme se s našimi vládci Arem,Caiusem a Markem. “

Setkáme se s knížaty?Páni. Heidy otevřela zdobené dveře a vešli jsme do menší síně. Po stranách byly starobylé židle a nábytek. Byly tam tři vázy z Číny a Japonska a vypadaly velmi staře. Celá místnost byla plná lidí v kapích černé a šedé barvy. Do obličejů jsem jim neviděla a ani mě nezajímali. Obdivovala jsem krásu místnosti. Nebyla tu žádná okna. Asi jsme v podzemí. Otočila jsem se. Za námi se zaklaply dveře. Místnost oněměla. Slyšeli jsme jen Heidy,jak nám popisuje místnost.

„Rád bych Vás přivítal na svém hradě,jmenuji se Aro. “

Byl to mladý muž,vypadal tak na třicet let. Knížete jsem představovala staršího,ale nemusí to být vždy dědeček, ne? Měl dlouhé černé vlasy,sahající až k ramenů,které kontrastovaly s jeho průsvitně bílou pokožkou a černýma očima.

Zablýsklo se mu v očích. Všichni oněměli. Vyhledala jsem Fabia a chytla ho za ruku. Pocítila jsem strach a tlačil mě blíže k němu. Fabio se na mě pobaveně usmál,ale já mu neodpověděla. Tušila jsem v Arovi zrádce.

Na nějaký tichý povel se všichni nohsledi otočili na nás. Pořádně jsem se jim podívala do tváře. To ve mě probudilo ještě větší strach. Jejich bělostné tváře svítily do dálky a nejvíce tam vynikali jejich krvavě rudé oči. Néé. Já se bojím. Přitiskla jsem se na Fabia. Byl celý ztuhlý a nesvůj. Také se bál. Od jednoho nohsleda se ozvalo tiché zavrčení. Ne asi jsem se přeslechla. Pomalu se k nám blížili s hladovíma očima. Spustil se chaos. Vše se odehrálo tak rychle.

Nohsledi byli v mžiku u nás. Jeden se vrhl na starší paní. Ta strachy zakřičela,až mi přejel mráz po zádech. Tuhly mi svaly. Ten šeďouch chytil tu babičku za zahryzl se jí do krku. Jeho ostré,bílé tuby lehce pronikly její jemnou světlou pokožkou až se dostaly k tomu,co chtěly. Její krev. Jeho dokonalé zuby zamazaly horká tekutina. Vychutnával si každý okamžik. Paní po chvíli klesla z zemi. Je mrtvá

. Co je to za lidi?Lidožrouti. Okolo něj vytrysklo pár kapek krve. Jedna žena omdlela a toho využil další a s chutí se jí zahryzl do krku a lačně začal sát životodárnou tekutinu. Žena se chvíli bránila,ale pak jí začala z obličeje prchat barva a ona se bezvládně svalila na zem,když jí pustil. Všude se ozýval křik a šustění plášťů. Přitiskla jsem se k Fabiovi a on mi zašeptal:

„Promiň,že jsem tě sem zatáhl. Je mi to líto,že kvůli mně zemřeš. Ale chci abys jedno věděla,byl jsem rád tvůj kamarád a budeš mi chybět. “

Jeho poslední slova?Ne,ne,ne.

„My neumřeme. Nesmíme. To je jen zlý sen a my se musíme probudit. “

„Ne, Bells,to není sen,to je krutý život. “

Nohsledi se k nám začali rychleji prodírat. Přidali se i vládci,kterých jsem si teď vážila. Bojím se strašně se bojím. Na mém oblečení se zachytila kapička krve. Objala jsem Fabia.

„Nechci tě ztratit,mám tě ráda,Fabio. “

Pevně jsem ho objala a políbila. Nebyla jsem při smyslech,ale záleží na tom. Poslední co mohu udělat v životě. Polední věc. Přiblížila se k nám Heidy. Na tváři měa škodolibý úsměv. Heidy,ta svině,ona nás sem schválně zatáhla. Vše mi začalo pomalu do sebe zapadávat. Heidy mi ještě věnovala jeden zlý pohled a vrhla se na nicnetučícího muže a začala ho vysávat. Asi omdlím,ale nebude to lepší? Nic necítím.

Chmátla po mě něčí ruka a oddělila mě od Fabia. Křičela jsem. Ta ruka mě držela,ale nic nedělala. Někdo skočil na Fabia zezadu. Ta věc se mu zahryzla do krku . Byl tak soustředěný a svou činnost. Byl to velmi silný člověk,když se mu nevykroutil ani Fabio. mám mu vůbec říkat člověk. To tedy ne. To by byl můj bratr. On je ale zrůda. Hnusná plevel. Vykřikla jsem. Polil mě vztek. Zachvátil mé útroby. Vyškubla jsem se ruce a letěla Fabiovi na pomoc. Slyšela jsem jen jeho výkřik. Bránil se a šil sebou,ale nebylo mu to nic platné. Začal ztrácet barvu a podlomila se mu kolena. Z posledních chvil mi věnoval svůj nejkrásnější úsměv a zašeptal:

„Sbohem, Bells. “ Svalil se k zemi. Ten jeho vysávač na mě vrhl výsměšný pohled. Padla jsem na kolena.

„Néé,néé. “

Vřískala jsem,už jsem se sni neschovávala ani jsem neuhýbala proč taky?Před očima mi ty bestie vysáli přítele. Mého kamaráda. Tak si mě zabijte. Pláču,vřeštím,rvu si vlasy. Na čem záleží?Život je nespravedlivý,ztrácíme ty které milujeme,nacházíme své nepřátele. V nejlepších chvílích ztrácíme i život.

Chytla mě něčí studená,drsná ruka a přitáhla k sobě.

„Neplač,nebude to bolet,“řekl hlas. Otočila jsem se za ním. Byl to sám nejvyšší,Aro. Znechuceně jsem mu odpověděla: „Vy hnusný bestie,zabili jste mi kamaráda. “

Usmál se. Jak se může usmívat?Přáhl si mě blíže. Zavřela jsem oči. Sbohem světe už po druhé. Ale teď to nevypadá na vysvobození. Po prvé jsem unikla smrti jen o vlásek a teď to mám zase podstoupit. Umírání?Ale co se má stát,stane se. Asi jsem měla umřít v té vodě,ale Fabio mě vytáhl ze spárů smrti. Ale ona mě stejně dostihla.

Ale já nesmím zemřít,jsem ještě mladá,plná naděje a mám před sebou celý život a budoucnost. Chci mít děti,rodinu,manžela,veliký dům a psa. Chci znovu spatři mou maminku a pořádně ji obejmout. Chci slyšet hartusení svého táty a zasmát se jeho kuchařským pokusům. Chci vidět Angelu. Chci žít!

„Miluju tě maminko,miluju tě tati. “

Aro se tlumeně zasmál. Zavřela jsem natěsno oči. Sbohem světe. Arovi rty se přibližovaly,na svém bílém krku jsem cítila jeho studený dech. Jeho rty se přitiskly k mému hrdlu.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť- 2. kapitola: