Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměna - Vstupenka do ráje! 19

13.10.2009 (09:00) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1113×

Edward:

Zatímco jsem se pomalu převlékal do světle modré košile, naslouchal jsem zvukům, linoucím se z pokoje. Uslyšel jsem látku, která se s jemným šustěním posouvala o centimetry výš a výš, pravděpodobně po Belliině bledé pokožce. Přistihl jsem se, že jsem přestal z oblékáním a bez dechu naslouchal těmto zvukům a začal si představovat to nádherné tělo, které budou dnes zakrývat šaty z jednoho z nejdražších butiků.

Z mých představ mě vyrušila změna zvuků. Uslyšel jsem dupot jejích chodidel po podlaze směrem k mému pokoji. Podle hluku a síly, jakým chodidla dopadala jsem poznal že slečna bude hodně naštvaná, avšak pochybuju že bych jí to nedokázal vymluvit.

Bez zaklepání se otevřeli dveře a já ustrnul v úžasu. Přede mnou stálo snad ještě krásnější stvoření než před tím. Šaty jí dokonale padly, sahaly jí mírně pod kolena a obepínaly jí úplně všude. Avšak stále nebyla dopřipravená. 'Počkej až se namaluje, stáhne si vlasy, vezme si botky. To pak bude nádhera, Edwarde.' řekl jsem si pro sebe a musel se trošku usmát.

Bellu tahle reakce ještě víc pobídla a tak udělala krok dopředu. Taky na mě zírala a hlavně na mojí hruď. Jistě, v tom zapálení do poslouchání různých zvuků jsem si zapoměl zapnout košili, jak troufalé. Určitě jsem jí opět málem přivodil infarkt. My upíři jsme pro obyčejné smrtelníky až moc přitažliví a tak i naše tělo vypadá velmi dobře. I když dnes bych mohl říci, že i ona je pro mě nejpřitažlivější tvor na Zemi. A tak jsme tam jen tak stáli a zírali na sebe. Vnímal jsem její srdce, které se z rychlejšího tempa dostávalo do normální stavu, došlo mi, že se zkoušela uklidnit. Její srdce mě vrátilo zpět do reality a já se konečně vzpamatoval. Lehce jsem si přešlápl, abych vrátil i jí zpátky na zem, ona zareagovala. Polkla na prázdno a spustila. Nejdříve se ze slušnosti omluvila, že měla nejdřív zaklepat, ale pak přidala na tónu.

„Edwarde, už z dnešního rozhovoru bys mohl vědět, že nesnášim jakékoli oblečení tohoto typu.“ očima nervozně těkala po pokoji, snad jen aby se zrakem nedostala opět na moji hruď. Taktně jsem si začal zapínat košili a dále ji poslouchal.

„Ty šaty jsou krásné a jistě museli být hrozně drahé. A hlavně nemůžu pochopit proč si mi na večeři dal tohle.“ a prstem jedné ruky ukázala na látku která jí obepínala pas. Věděl jsem, že bych ze sebe měl dostat pár kloudných slov, ale najedou to bylo hodně těžké. Nenapadlo mě nic jinýho než:

„Vypadáš nádherně.“ vylítlo ze mě. Nevím zda to byla chyba nebo ne. V té chvili jsem nemohl skoro ani přemýšlet, vůbec jsem netušil co se se mnou děje. Samozřejmě jí ta věta mírně zaskočila a tak už se na žádné výčitky nezmohla.

„Můžu Tě o něco poprosit?“ zeptala se najednou úplně jiným hlasem, něžným a velmi přátelským. Byl jsem potěšen že se mnou mluvila jiným tónem než tím jejím rozčíleným hlasem. Jen jsem přikývl, moje slova rušili krásnou melodii těch jejích.

„Mohl bys mi zapnout zip?“ Udělala dva kroky ke mně a začala se pomalu otáčet zády. Ve chvíli jak se otočila, spatřil jsem obnaženou pokožku jejích zad a nemohl se na ní vynadívat. Byl jsem jako omámený, kdybych byl člověkem určitě by mé srdce vynechalo. Pozoroval jsem každičkou část jejích zad, na nichž se mírně vlnily hnědé hedvábné vlasy a spadaly jí přímo na odhalené místo.

„Můžeš mi zapnout ty šaty, prosím?“ vrátila mě po minutě zase zpět do reality.

„Ehm, jistě.“ dával jsem si pozor, aby se jí dotkl jen minimálně. Stále jsem myslel na toho tvora, který je ubydlený v mém nitru a může se kdykoli vydrat na povrch, ale naštěstí se mi dařilo ho věznit hloubš a hloubš. Jednou rukou jsem jí opatrně stáhnul vlasy na jednu stranu, aby nepřekážely v cestě zipu. Schválně jsem je odhrnul víc než jsem musel a odhalil tak jednu stranu jejího krčku. Bylo to ode mě troufalé, ale já zatím dál vyhrával nad netvorem a chtěl jsem vyhrávat víc a víc. Jak jsem tak odhrnul vlasy ze zad, mírně mě ovanula jahodová vůně jejích vlasů, netvor se stále neprobíral, ale vzbudilo se ve mně něco, co jsem nemohl popsat. Najednou, jsem se jí chtěl dotýkat víc a víc, jemně líbat její pokožku, hladit jí po celém těle a uslyšet šustění látky šatů, které bych jí pomalu svlékal. 'Nech toho, Edwarde!' vnitřně sem se okřikl. Konečně jsem se zmohl na to vzít do ruky začátek zipu, který byl umístěn u její bederní páteře a do druhé vzít zip a zatáhnou směrem nahoru. Ihned šaty obepnuly kůži ze všech stran a mě se ztratil ten krásný pohled na její bělostnou pokožku. Jakmile jsem sundal ruce z jejích šatů, vyšla zpátky do jejího pokoje. Pravděpodobně se potřebovala vzpamatovat stejně jako já.

Jemně jsem zatřásl hlavou ze strany na stranu, abych si utříbyl myšlenky. Nepotřebovali jsme takové lidské pohyby, ale já už to dělal ze zvyku. Dooblékl jsem si sako, trochu upravil vlasy, vzal si boty a vyšel ven z pokoje. Zaklepal jsem na Bellininy dveře a upozornil jí, že počkám dole. Z pokoje se neozvala žádná odpověď, jen jsem slyšel rychlý tlukot jejího srdce.

Radši jsem sešel po schodech dolů a posadil se do kuchyně. Mrkl jsem na hodiny abych se ujistil že máme čas. Opera by měla začínat v osum hodin. Teď je před šestou, což budeme mít akorát.

Akorát jsem slyšel bouchnout dveře a pomalé, nejisté kroky po schodech, a tak jsem se zvedl a šel Belle naproti..

Bella:

Scházela jsem po schodech dosti nejistým krokem. Uplé šaty jsem na sobě nikdy neměla a navíc tak vyzývavé, jako byly tyto. Výstřich byl velmi hluboký a jemně rýsoval moje ňadra do úhledných buclatých obloučků. Alespoň že jejich délka byla přijatelná. Bála jsem se, že si zvrknu nohu v těch příšerných botech. Dostala jsem je od mamky než se stala ta věc. Rády jsme chodily různě do divadla a nebo na muzikály. Bylo to krásný a já to milovala. Milovala jsem hudbu ať už byla jakákoli.

Nohy se mi nebezpečně klepaly a málem mi vypověděly službu, když jsem pod schodištěm zahlédla Edwarda. Stál tam jak nějaký šlechtic, princ, možná jako nejkrásnější a největší boháč na světě. Na sobě měl oblek pravděodobně z nejdražšího obchodu, který mohl v Seattlu být, protože tohle byste ve Forks možná ani v Port Angeles nesehnali. Vlasy ležérně zvedlé z čela a oči upřené přímo na mě.

„Už jsem Ti dnes řekl..“ začal a já ho dokončila.

„..že mi to sluší? Ano řekl. Děkuji.“ byl dost překvapen že jsem mu skočila do řeči, ale já si prostě nemohla pomoct. Jako pravé dámě mi nabídl rámě a vyšli jsme z baráčku přímo k jeho autu.

Cesta netrvala snad ani půl hodiny a byly jsme v Seattlu. Museli jsme jet hodně rychle, protože jindy tuhle cestu zvládám za celou hodinu. Během cesty ani jeden z nás nepromluvil. Já byla nervozní a on? Nevím..snad nad něčím přemýšlel. Ještě více se zvýraznily jeho rysy, když se takhle tvářil a jemu to tak mnohem víc slušelo.

Vystoupily jsme v centru a zašli do nejlepší restaurace v Seattlu jmenovala se Modrá růže a byla určená pro tu nejlepší smetánku ve městě. Necítila jsem se v té společnosti dobře, ale chtěla jsem Edwardovi dokázat, že se umím chovat i jako dáma. Což mi samozřejmě moc nešlo. Každou chvilku jsem zavrávorala nebo zakopla o koberec. Naštěstí byl u mě Edward dřív než se mohlo něco stát. Sedli jsme si k trošku izolovanému stolu pro dva. Na stole hořela svíčka, pod kterou byl modrý ubrus s jemnými světlými výšivkami růží. Všechno bylo stylové. Vedle svíčky stála malá vázička v ní byli tři bílé růže, které ladily k modrému ubrusu s výšivkami.

Gentlemansky mi odsunul židli a pokynul mi abych se posadila. Cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Za chvilku přišel číšník a zeptal se na naše přání. Samozřejmě že Edward nevečeřel a tak si ze slušnosti objednal jen sodovku. Já si dala těstoviny a skleničku vína. Číšník odešel a Edward se na mě podíval tázavým pohledem.

„Tak co jsme to museli tak urychleně probrat, že si nechtěla jít s Alicí na nákupy.“ jemně se mu zvedl pravý koutek do pokřiveného úsměvu. Čekal. Čekal až mu povím, nejlépe pravdu, co jsem to s ním chtěla rozebírat. Ale bylo mi jasný že tuší, že to nebylo nic důležitého, nebyl typ, který by si nedal dohromady 1+1.

„Ehm..“ moc dobře jsem nezačala, protože teď si musel být už jistý tím, že jsem nervozní a že ani nevím co mu mám říct. Chvilku jsem ještě přemýšlela a pak spustila.

„No, chtěla jsem probrat ten náš výlet a vůbec co budeme podnikat, když budeš teď se mnou.“ nad posledníma slovama jsem se myslí pozastavila a představila si jaké by to asi bylo, kdybychom byli spolu, ne jako přátelé, ale jako dva lidi, teda vlastně upír a člověk, kteří by byly spolu z lásky. Už teď jsem poznala, že by byl Edward velmi něžný a pozorný a začínala se mi ta přestava líbit čím dál víc.

„Nad tím nemusíš přemýšlet a myslím, že není potřeba o tom mluvit. Všechno je zařízené a připravené. Místo toho abys nad tím přemýšlela, můžeš se začít těšit..“ udělal krátkou pauzu a mírně se pohnul směrem ke mně, „a nebo se začít bát.“ Při vyslovení posledních slov mě ovanul jeho dech, stačilo jedno nadechnutí a já byla omámená. Tomuto stvoření bych uvěřila cokoliv a teď si byla na tisíc procent jistá že s ním chci strávit celý život. Celá poblouzněná jsem se začala přibližovat já k němu a očima hypnotizovala jeho rty. Teď nebo nikdy. Vypadal, že čeká na to, až se moje rty dotknou jeho a budou se pohybovat v rytmu hudby mého srdce, které mi v tu chvíli málem vyskočilo z hrudi. Zvláštní bylo, že jsem ani nedýchala, nechtěla jsem přerušit tu krásnou chvilku, ale zároveň už jsem chtěla cítit ten příjemný chlad na mých ústech. Nadechla jsem se a opět zmenšila vzdálenost mezi námi.

„Ehmmm,“ vyrušil nás číšník, kterého jsem ihned začala nenávidět. Trhla jsem sebou a mrkla na Edwarda, ten se jen potutelně usmíval.

„Pro slečnu jedny těstoviny se sýrovou omáčkou.“ dodal a položil jídlo přede mne.

„Děkuji,“ odsekla jsem trošku tvrdým hlasem, vzala raději příbor do ruky a začala jíst. Mezi prvními sousty jsem se Edwarda zeptala:

„Řekni mi něco o Tobě?“ netvářil se zrovna, že by mi chtěl povědět úplně všechno, ale přemohl se a začal.

„Dobře,“ nadechl se a pokračoval, „Narodil jsem se r. 1901 v Chicagu ve státě Illinois. Mé pravé jméno bylo Edward Anthony Masen. V roce 1918 u nás vyvrcholila španělská chřipka a já i moje matka jsme byli nakaženi. Dostali jsme se do nemocnice, kde pracoval jistý doktor Carlisle Cullen. Matka už se nedala zachránit, ale já ano. Ona hlavně chtěla, aby mi Carlisle přeměnil a tak to udělal. Nebylo to pro něj lehké.“ Spolkla jsem sousto.

„Proč?“ asi otázku čekal, protože ihned mi vše začal vysvětlovat.

„Bells, mi upíři jsme zvláštní tvorové. Nejvíc nás přitahuje lidská krev a je těžké jí odolat. Chce to léta a léta pokání a silnou vůli. Navíc, když ochutnáme lidskou krev, dostaneme jakýsi záchvat zuřivosti a je těžké přestat.“

„Ale tys to dokázal.“ uznala jsem. „Tys mi zachránil maminku.“ V tu chvíli mi napadla ta nejhorší věc. Vždyť když to dokázal jednou, dokáže to určitě víckrát. A já s ním tak budu moci být až na věky, ovšem když bude chtít. Ale něco v hloubi duše mě přesvědčuje, že on si to myslí taky!

„A určitě bys to dokázal ještě jednou.“ nenechala jsem své myšlenky v mé hlavě a ihned je pustila ven. Ihned mu došlo o co se snažim.

„Ne Bello,“ řekl to s takovým odporem, že jsem začala pochybovat o tom, že by mě mohl taky někdy milovat jako já miluju jeho. „Tobě už nemůžu ublížit. Už málem jednou jsem to vše pokazil a nikdy bych si nic takového neodpustil.“ vychrlil na mě tyhle věci, že jsem je málem ani nestačila vstřebat. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a pořád nemohla uvěřit. Najednou se ze mě vydrala čtyři slovíčka, kterých jsem začala ihned litovat, že jsem je vůbec vypustila z pusy.

„Co ke mně cítíš?“ ani nevím jak se tato otázka, která se mi právě vyrojila v hlavě dostala ven, do světa tísíce uší.

„Jez!“ tiše mě okřikl. Ihned sem nabrala další sousto a strčila ho poslušně do pusy. Sama sobě jsem se musela začít smát.

„Nikdy nemůžeš pochopit mojí situaci. O přeměně a ostatních věcech kolem toho, bych se dneska už nechtěl bavit.“ skočila jsem mu do řeči.

„A zítra?“ hodil po mě přísný pohled a mě okamžitě došlo, že to nepůjde ani zítra, ale určitě si s ním o tom chci ještě někdy promluvit. Nabrala jsem další sousto a čekala, jestli ještě něco řekne, k mému údivu pokračoval.

„A co se týče mých citů k Tobě,“ opět se odmlčel, snad aby si vše dal v hlavě nejdříve do pořádku a až pak až něco řekl, ne jako já. „Cítím k Tobě nepopsatelnou touhu Tě ochraňovat a být Ti stále nablízku. Přitahuješ mě jako zakázané ovoce. To vždy chutná nejlépe.“ usmál se. Já jsem mu úsměv opětovala, protože jsem si uvědomila že jeden pro druhého tím zakázaným ovocem jsme a tak ho chceme co nejdříve ochutnat..

„Vidíš, jsme na tom velmi podobně,“ jako by mi mluvi z duše, „oba chceme něco, co nemůžeme mít.“

„Jak nemůžeme mít,“ opět jsem mu s plnou pusou skočila do řeči. „Vždyť nám nic nebrání. A já bych Ti ráda byla nablízku taky.“ už jsem ani nepřemýšlela nad tím co říkám. Moje myšlenky se upnuly jen na jednu věc, rozmluvit mu tu hloupost, že jeden nemůžeme mít toho druhého a naznačit mu, že já ho chci.

„Bells, teď to nemůžeš pochopit.“ chtěl mě pravděpodobně pohladit, ale ihned co se jeho ruka odlepila od stolu, stáhnul jí zase zpět. „Myslím že bude lepší, když si budeme užívat těch chvil, co budeme spolu a nebudeme myslet na nic špatného.“ tím debata skončila.

Já dojedla večeři, Edward ji samozřejmě zaplatil a vyrazily jsme zpátky k jeho autíčku.

„Kam vyrážíme teď?“ zeptala jsem se, plna nové energie. Edward mi otevřel dveře a mírně se ke mně sklonil aby opět zmenšil vzdálenost mezi námi dvěma.

„Překvapení.“ zašeptal. Já celá omámená akorát sedla na sedačku. On obešel auto a vyrazily jsme směr někam..

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměna - Vstupenka do ráje! 19: