Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměna - vstupenka do ráje! 15

16.09.2009 (16:15) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1117×

Bella:

Ráno jsem se vzbudila docela časně. S Anie jsme se domluvili, že dopoledne sbalím klukům věci a odvedu je k ní. Měli odjíždět večer a já bych byla nerada, kdyby se kluci setkali s mou novou osobní stráží. Do desíti museli být pryč.

„Tak vstáváme bando!“ zakřičela jsem na ně v pokoji a začala jim sundávat peřiny.

Ozvalo se hlasité „Nééééé.“ Okamžitě si přitáhli deky až pod nos a za nic na světě je nechtěli pustit.

„Ještě chvíli, Bells. Vždyť nikam nepospícháme.“ Hučel Dan pod peřinou.

„Omyl. Pospícháte.“ Při těch slovech se trošku odkryli a překvapeně na mě zírali. Pokračovala jsem. „Včera jsme se Anie na něčem domluvily. Jelikož jste pořád zavřený doma a za pár dní máte oba narozeniny, rozhodly jsme se, že Vám dáme dárek dříve.“

Pořád na mě jen udiveně koukali a viditelně nechápali co jim říkám.

„Stručně a jasně, máte tři hodiny na to, abyste si zabalili. Nemusíte nic teplýho, protože jedete s Anie k móóóři.“ Usmála jsem se na ně a pomalu se otočila k odchodu.

Chvíli bylo ticho, ale pravděpodobně jim to došlo a během pár vteřin nastal hroznej zmatek. Křik a radování zároveň. Vyběhli za mnou na schody a objali mě oba najednou.

„Děkujem ségra.“ Řekli dvojhlasně. Pak se ale Jaime zarazil.

„A ty s náma nepojedeš?“

„Ne, Jaime. Musim tady počkat na taťku až se vrátí od Billyho aby se nelekl,“ zalhala jsem. „Tak a teď oba šup, šup do pokoje a připravte si kufry a nějaký to oblečení, já udělám snídani a pak se na všechny detaily vrhnem spolu, jasný?!“

Poslechli mě na slovo a s hlučným diskutováním mezi sebou, co si vezmou na sebe, odběhli do jejich pokoje. Já jsem sešla dolů a dala péct pár toastů. Pořád jsem musela myslet na to, jaký to bude, mít tady vedle sebe Edwarda. Zmocnil se mě zvláštní pocit nevolnosti, ruce se mi trošku třásli, ne nemocí nebo starostí..spíš nedočkavostí. Než jsem udělala snídani, bylo půl deváté. Už jen hodinku a půl, klucí půjdou k Anie a já tady budu čekat. Trápili mě otázky typu, kam ho zabydlim, kde bude spát(vlastně upíři nespí, takže špatná otázka), co budeme celý dny dělat, jak se k němu mám chovat, jak se bude chovat on ke mně? Zakroutila jsem hlavou abych všechny tyhle myšlenky zahnala někam do kouta mé mysli a zavolala na kluky.

Seděli a hltali toasty plné salámu, sýru a rajčat, mezi tím se samozřejmě dál hádali kdo si co vezme a co je koho, že jsem je musela párkrát okřiknout.

„Jdu se převléknout, takže tady buďte hodný. Ještě se mrknu co jste si zabalili a jsem tady za chviličku.“ Nechala jsem je tam samotný a sama se šla konečně opláchnout a převléci. V pokoji jsem měla dost velký chladno, ani jsem si nevšimla, že jsem nechala otevřený okno, myslela jsem, že jsem ho zavírala. Sedla jsem si na postel a zhluboka se nadechla. Vůně která mi prošla dýchacím ústrojím mi byla náramně povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout odkaď. |Jemně mnou zatřásla zima, a tak jsem přivřela to otevřené okno. Vzala jsem si domácí, trošku roztrhaný džíny a obyčejné hnědé tričko. Musela jsem jim jít zkontrolovat ještě věci,  tak jsem se nahoře trošku zdržela.

Zazvonil zvonek. Po chvilce už jsem slyšela tiché dupání ke dveřím, jak se jeden z brášků řítil otevřít.

„To bude Anie, tak jí pošli za mnou nahoru.“ Křikla jsem, aniž bych věděla, který z brášků tam cupital.

Chvilku bylo ticho. Pak se ozvalo jen zabouchnutí dveří a opět cupitání malého človíčka.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se, skládajíce Danielovo oblečení do kufru. Odpověděl mě majitel kufříku. „Nikdo.“

Nepřekvapilo mě to. Párkrát si takhle někdo dělal srandičky, že klepal na dveře ostatních domů. Dobalila jsem prckům věci a pomalu scházela dolů, do kuchyně. Až teď jsem uslyšela tlumený smích a tichý rozhovor. Když jsem vešla do dveří kuchyně, málem jsem sebou sekla. U stolu seděli kluci, úsměv od ucha k uchu a bavili se s Edwardem! Ani jeden se neotočil. Kluci, určitě proto, že mě neslyšeli a Edward? Nevim..musel mě slyšet a vědět o mě, ale pootočil se až po delší době.

„Hele kdo přišel.“ To už se moje oči nemohli odtrhnout od těch jeho. „Ahoj Bello,“ řekl tím nejkrásnějším způsobem jakým mohl. Mělo by mě to potěšit ale naopak. Vzbudilo to ve mně vlnu vzteku. Vždyť jim mohl ublížit? Sakra. Vycítil, že asi všechno nebude v pořádku a poslal kluky nahoru.

„Pánové, myslím, že byste si měli dobalit už sami, ne? Jste přece už velký chlapi, tak za vás nebude balit ženská, ne?“ mrkl na ně a kluci okamžitě zmizeli.

Pomalu se zvedl a došel až ke mně. Byl zase tak blízko. Jemně se usmíval a bylo vidět na jeho obličeji, že si můj vztek opravdu vychutnává.

„Nechceš si sednout?“ prolomil to hrozný ticho. „Aby si náhodou zase nespadla, nebo v horším případě neomdlela.“ Říkal to s takovou radostí v hlase, že jsem měla chuť mu vlepit facku, pak jsem si uvědomila, že by se mohl naštvat a oplatit mi to na mých bratříčcích. „Nevypadáš zrovna nejlépe.“ Při téhle větě už jsem však v jeho očích viděla nepatrný náznak obav. Už, už se mě chtěl dotknout, pravděpodobně aby mě postrčil k židli, když jsem si sama poraženě sedla.

„Co tady děláš?“ spustila jsem na něj, ihned po tom, co jsem zase popadla dech.

„Vždyť jsme byli domluveni.“

„Ale ne na tuhle hodinu. Musím ještě vypravit kluky a až pak si měl přijít. Je to pro ně nebezpečné.“

„Není!“ přerušil mě. Pořád stál nade mnou a mě to velmi znervozňovalo. „Byl jsem ještě dneska na lovu, takže na lidskou krev chuť nemám. Teda až na tu jednu.“ Při posledních slovech jsem se jemně zatřásla, všiml si toho a kleknul si vedle mé židle. Položil mi ruku na koleno a naléhavě se na mě podíval.

„Nebuj, nikdy bych Ti neublížil. Už ne.“ Opět se zvedl a zamířil k rohu vedle linky, kam si položil tašku s věcma. Tašku vzal a namířil si to přímo nahoru do podkroví.

„Co to děláš?“ vyhrkla jsem najednou, celá mimo.

On jen s klidem odpověděl: „Jdu si vybalit.“ A pokračoval v chůzi po schodech.

Opět se ve mně probudila vlna vzteku. Vylítla jsem do stoje a rozeběhla jsem se za ním. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych nepřehlédla roh koberce, o který jsem se permanentně zabíjela každý týden nejméně dvakrát. Smířila jsem se s odřenýma kolenama a velkým trapasem. Odřených kolen jsem se nedočkala. Přistála jsem ve studené náruči a díval se na mě anděl.

„Nechápu, jak si mohla s tvojí nemotorností ještě přežít.“ Opět musel prolomit ticho on, já nebyla schopná ničeho, najednou jsem zapomněla i jak se dýchá. Topila jsem se v jeho medových očích a modlila se, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Uhnul pohledem a já se konečně probrala.

„Ehm..“ aniž bych stačila něco říct, už jsem stála na nohou. Uslyšela jsem přidušený smích, a tak se podívala směrem, kam se koukal i Edward. V rohu za zábradlím se krčili dvě malé postavičky. Samozřejmě bráškové. Edward opět pohotově vyřešil situaci. Lidskou rychlostí vyběhl schody a se smíchem zastrašil kluky zpátky do pokoje. Když jsem tam došla taky, už přece jen trošku opatrněji, naskytl se mi krásnej obrázek. Oba kluci seděli Edwardovi na klíně a ukazovali mu obrázkovou knížku, kterou ode mě dostali. Kufry měli zabalený a tak nastal čas na hraní. Chvilku jsem je jen tak pozorovala a pak vzala pár polštářů a začala polštářovou bitku.

Ta poslední hodina utekla hodně rychle a mi si jí všichni dosyta užili. Edward byl najednou jiný, nebyl zase tak odtažitý a kluci si ho zamilovali. Začala jsem trošku litovat toho, že jsem je poslala pryč, bála jsem se o ně neprávem. Edward by jim nikdy neublížil..nikomu by už neublížil..

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměna - vstupenka do ráje! 15: