Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměna - vstupenka do ráje! 10

11.08.2009 (12:30) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1219×

10. Kapitola - Co teď?

„Ségra, vstáááávej. No tááák.. Kde je táta?“ ptal se mladší bráška.

„No tak Jamie, nekřič. Já tě slyšim. Táta zůstal přes noc u Billyho.“ Zalhala sem. Nechtěla jsem zbytečně vytvářet paniku.

„A kdy přijede?“ ptal se zase Dan.

„Nevím kluci,“ odsekla jsem. Trošku vystrašeně se na mě podívali. Přiznávám, bylo to trošku nahlas řečeno, ale byla jsem nervozní. Skoro jsem nespala. Pořád se mi zdál jeden a ten samý sen, kdy se přede mnou objevil můj upír, postavu zahalenou v černé kápi, avšak když zvedl hlavu a jeho zlatavé oči se střetly s těmi mými hnědými, věděla jsem že jsme si souzeni a přemohla mě neskonalá touha. Začala jsem se k němu přibližovat, abych ho mohla políbit. Jenže v tu nejlepší chvíli, když se naše rty skoro dotkly, se ozval matčin hlas a zavolal jeho jméno. Tady vždycky sen skončil.

„Broučci, dneska musím ještě něco zařídit. Tatínek přijede pravděpodobně až večer, dlouho se s Billym neviděli. Takže já se domluvím s tetou Anie a ona vás dneska pohlídá, ano?“ musela jsem to nějak vyřešit. Musela jsem vidět Charlieho. Došla jsem za naší dlouholetou známou, seznámila jí se situací, která nastala a požádala jí aby dneska pohlídala prcky.

„Bell, není problém. Běž se podívat na tátu a večer mi povykládáš jak je na tom. Jen si tady něco připravím a jsem u vás za chviličku.“

„Děkuji An.“

Byla jsem jí nesmírně vděčná. Jak řekla tak splnila. Vrátila jsem se domů, prckové právě dojedli snídani, oblíkla sem je do šusťáků a nepromokavé bundy a vypustila na dvorek. Anie přišla za chviličku, dala jsem jí pár info a utíkala do nemocnice.

Nebylo mi nejlíp, když jsem vcházela do nemocničního prostředí. Ta vůně, jestli se to dá tak nazvat, mě pálila v nose. Nesnášela jsem tohle prostředí, nikdy jsem neměla ráda nemocnice a už vůbec ne doktory. Paní na recepci mě poslala do prvního patra, přímo na konec uličky, pokoj číslo 106, nezapomněla mi upozornit že pokoj je na jednotce intenzivní péče a že návštěvy nejsou dovoleny. Nakonec dodala, že pan Cullen dovolil návštěvu jen mě.  Po vyslechnutí všech instrukcí jsem se vydala do prvního patra na oddělení JIP. U vchodových dveří stál mladík, celý v bílém a hlídal příchozí.

„Jméno?“ měl velmi odměřený tón.

„Isabella Swannová. Jsem dcera šerifa Charlieho Swana a doktor Cullen mi dovolil ho navštívit.“

„Vyčerpávající odpověď,“ dodal. Pak už se na nic neptal, jen mě zavedl do malé komory. „Tohle si oblečte,“ podal mi divně zelený plášť, k tomu kalhoty a nakonec takovou směšnou čepku a samozřejmě roušku. V tu chvíli jsem věděla, že vše určitě není v pořádku. V té chvily jsem nevěděla jestli se mi tam vůbec chce. Projel mnou pocit úzkosti. Nechci ztratit ještě tátu. A nejde ani tak o mě, ale co brášci? Bez rodiny?

‚Sakra Bello, vzchop se a nemysli na takový kraviny.‘ Nejradši bych se za takovýhle myšlenky ukamenovala.

Nadechla jsem se, nasadila si roušku a vydala se v papučích a celá v zeleném oblečení do pokoje 106. Otevřela jsem dveře. Pokoj byl chudý, dvě šedivý okna nepouštěla skoro žádný světlo dovnitř. Místnost byla v půlce přepůlená sklem, za sklem seděla sestra a pozorovala pořád něco na počítačích a přístrojích. Jedna postel, jedna židle, můj tatínek a spousta, spousta přístrojů které pracovaly na plné obrátky. Zkusila jsem se nadechnout, ale jako bych se vzduchem nadechla i smutek, jako by byl smutek v nějakém skupenství a dral se do mé duše každým nadechnutím víc a víc. Zavřela jsem na okamžik oči a spod víček se mi vylily slzy. Když jsem je zpátky otevřela, viděla jsem vše rozmazaně. Jen ty přístroje nepřestávaly vydávat ty strašný zvuky. Konečně jsem si dodala odvahy a vykročila směrem k lůžku. Táta spal, možná snil sny o mamince, která mu tak moc chyběla, nebo jen prostě spal v tvrdém spánku, beze snů a jeho tělo se snažilo poprat se zraněním, které utrpělo. Chytla jsem ho za ruku a ihned se spustil další proud slz.

„Tati,“ zašeptala jsem ve vzlycích. Nic. Ani se na mě nepodíval. Oči stále zavřené, jeden přístroj mu tlačil vzduch do plic, další přístroj měřil tlak a rychlost jeho bijícího srdce. Z kapačky do něj vtékala těkutina plná minerálů a ostatních důležitých látek pro život. Jak jsem tam tak seděla, ucítila jsem chladný dotek na levém rameni. Pomalu, jako omámená jsem se otočila a znovu hleděla do očí doktoru Cullenovi. On sám vypadal velmi ustaraně a utrápeně. Ticho prolomila jeho slova, ta slova, které jsem nechtěla teď vůbec slyšet.

„Je mi to líto, Bello.“ Každé slovo bylo jak dýka, která se mi zabodává přímo do srdce, do té části, která tam zbyla po smrti maminky.

„Charlie má vážně poškozený mozek a míchu. Dva z bederních obratlů to nevydržely, jeden praskl úplně, druhý jen z části. Mícha je mezi nimi navíc skřípnutá. Operace nepomůže.“ Na posledním slově se zadrhl a otevřel svojí náruč. Okamžitě jsem toho využila..brečela jsem mu jak malá holka na jeho hrudi a pořád opakovala jedno a to samé dokola. „Tohle nemůže být pravda!“

Po nějaké době jsem se od něj lehce odtáhla. „Můžu s ním ještě mluvit?“ zeptala jsem se. „Ano,“ odpověděl, „jen nevím, zda tě bude vnímat. Můžeme to zkusit. Opravdu to chceš?“

„Ano.“ Hlesla jsem. A začala pozorovat jak se doktor pohybuje po pokoji, bere do ruky jehlu a vpichuje do prostředka kapačky nějakou látku. Pár vteřin na to se tlukot jeho srdce zrychlil.

„Vidím to tak na pět minut. Pak zase usne.“ Taktně mi naznačil že počká na chodbě a odešel.

Instinktivně jsem si raději sedla na židli, abych neomdlela, znovu vzala tátovo ruku do dlaní a čekala. Snažila jsem myslet jen na ty nejkrásnější věci, co jsme spolu zažili a na to jak mu za všechno děkuju. Pohledem sem sjela na šedivé okno a snažila se vidět ven, do přírody. Do té přírody, kterou on tak miloval.

„Bell?“ tichý hlásek, který snad ani nepatřil mému otci mě oslovil. Okamžitě jsem se na něj podívala. Usmíval se, ale v očích měl strach. Snažila jsem se také usmát, ale nemohl to vidět přes roušku. Vzteky jsem strhla roušku z úst a vytvořila na nich ten nejkrásnější úsměv. Bohužel ho hned vystřídal smutek.

„Všechno špatně, viď?“ zeptal se a mě opět vytryskly slzy. Jemně mi stiskl ruku a pobídl mě, abych mu řekla pravdu.

„Tati, za chvíli zase usneš. Nechci promarnit ten čas mlčením. Miluju Tě, jako nikdy žádná jiná dcera svýho otce. Vždyť jak to tady teď bez vás zvládnu? Nejsem nic, kdo nás bude živit?“ při vyslovení dalších slov mi stekly další slzičky po tváři. „Já nechci abys odešel!“

Podařilo se mu mi ruku lehce pohladit, už sem se mu nemohla ani podívat do očí.

„Seš moje silná Bella a ty víš co chceš a toho dokážeš! Budu na Tebe dohlížet s maminkou z nebe a věř, že nikdy nebudeš sama. Miluju Tě, Bell.“ Naposledy se usmál, naposledy mi stiskl ruku, zavřel oči a ještě jako by ze sna vyslovil další jméno.

„Elizabeth..“

Seděla jsem tam, držela jsem pořád jeho ruku a slzami zmáčela ten zatracený plášť. Vzpomínala jsem a pomalu jedna část mého já umírala s ním.

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměna - vstupenka do ráje! 10: