Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 39.

24.08.2009 (19:30) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1888×

Tuto část vypráví Edward:

Cesta na letiště ubíhala mlčky. Všichni tři jsme byli potopení do svých myšlenek. Tedy až na mě. Já jsem se topil v myšlenkách nás všech. Už mé mi trhaly srdce, ale ty jejich mi deformovaly zbytky zatracené duše.

Nikomu nebylo do smíchu. Dokonce ani Emmettovi. Všichni byli vážní a připravovali se i na to nejhorší. Letadlo naštěstí letělo brzy, takže nebyl problém. Tedy alespoň v tom ne.

Cestující mysleli většinou na  pěknou dovolenou, na kterou se do Itálie chystali. Ovšem ode mě by se zrovna nečekalo, že jedu k upírům zachránit svého malého syna. Vypnul jsem příjem cizích myšlenek a plně se oddával zoufalství, které pramenilo z naší situace. Díval jsem se na zmenšující se krajinu. Když už byla tak malá, že jsem ji sotva viděl, zaměřil jsem se na nebe, které bylo zamračené. Pocítil jsem zvláštní zachvění. Moje myšlenky se najednou rozutekly k Belle. Zavřel jsem oči. Určitě je tam nahoře a snaží se nám poslat svoji podporu. Vybavil jsem si její tvář. Její úsměv a rudé rty, které se do něj často roztahovaly. Její čokoládové oči, které byly jako studánky. Vybavil jsem si snad úplně všechno.

„Miluji Tě.“ Slyšel jsem její hlas, jak říká tahle nádherná slova. Jako by mi je šeptala přímo do uší. Chvílemi jsem cítil, jak mi zajíždí rukama do vlasů. Její vůně mi spalovala hrdlo jako tehdy. Občas se dotýkala mé tváře nebo rtů. Ten přelud byl tak dokonalý. Musel jsem se usmát. Úsměv mi v mé představě opětovala. Moje krásná Bella. Jak jsem byl ponořený do svého „snu“, neuvědomil jsem si, že už jsme téměř na místě. Ze snění mě vytrhla až letuška, která nade mnou nervózně postávala.

„Zapněte si pás, pane. Brzy budeme přistávat,“ řekla a přitom mě zaujatě pozorovala.

„Jistě. Slečno?“ Zamával jsem jí levou rukou před obličejem, protože vypadala jako zhypnotizovaná. Zatřepala hlavou a přitom se zadívala na moji levačku. Přesněji řečeno na prsteníček. Povzdychla si a prošla uličkou k dalším cestujícím, aby je upozornila na blížící se přistání našeho letu. Tentokrát jsem to byl já, kdo zavrtěl hlavou, ale u mě to bylo nechápavostí. Zapnul jsem si tedy pás, ale oči jsem už nezavíral. Nechtěl jsem se opět nechat unést vzpomínkami, ač šťastnými či nešťastnými. Oboje byly bolestné.

Přistání v Itálii mi rozproudilo velkou dávku naděje do žil. Ano, naděje byla to jediné, co mi zbylo. Většina radosti se mi už dávno vytratila. I když to bych nejraději popřel. Celou věčnost budu mít pocit, že je všechno ztraceno a už nikdy neucítím ten pocit, při kterém máte závratě? Asi už to tak bude. Věčná existence mi vlastně bude prokletím, které nebudu moct porušit. Protože jsem dal slib. Slib, jenž se mi stal závazný, ale co když ho poruším? Zatřepal jsem hlavou. Nemohl jsem myslet na to, že bych porušil jedinou věc, kterou můžu udělat pro Bellu. Už jsem jí dal slib a ten nehodlám poručit. To raději budu trpět víc a víc. A navíc to nedělám jen pro Bellu, ale i pro naše děti. Ty si štěstí zaslouží mnohem více než já. Daleko víc. A proto nemůžu opustit tenhle svět, ani svůj dosavadní život. A tím pádem se nemůžu ani setkat se svojí životní láskou. Což mi také znemožňuje fakt, že patřím do pekla. Bezvýchodná situace. Slepá ulička. To jsou ta správná spojení.

Z mého zadumání jsem se probral až, když do mě Emmett pořádně strčil, že kdybych byl člověkem, tu ránu bych neměl šanci přežít bez nějakých vážnějších následků.

„Emmette, co to sakra děláš?“ zavrčel jsem na něj.

„No co. Zachraňujeme tady mého synovce. Nemáme tady čas na nějaké tvé erotické sny,“ řekl bez zájmu. Měl jsem pocit jako by ve mně bouchaly malé dělobuchy a každý z nich by ve mně probouzel novou vlnu vzteku. Z hrudi se mi ozývalo dlouhé zavrčení. Emmett dal dlaně vzhůru v gestu, že se vzdává, ale já vrčet nepřestával. Zlostně jsem si ho měřil.

„Klídek brácho. Však jsem to tak nemyslel. Soustřeď se na akci, ano? Klid,“ řekl a poplácával mě po rameni.

„Není čas na hádky, Edwarde,“ usměrňovala mě Esme.

„Emme, nech ho být,“ procedila Rosalie skrz zuby a tahala ho ode mě. Najednou jsem jí byl vděčný. Povzbudivě se na mě usmála. Jizva na tváři jí podivně zkroutila úsměv, ale nic si z toho nedělala.

Alice, Carlisle a Jasper se mezitím vydali sehnat auta, kterými se dopravíme do Volterry. Úzkostí se mi sevřely útroby. To čekání najednou bylo nekonečné. Měl jsem pocit, že slyším snad každé hodinky v hale. Tik. Tak. Tik. Tak. Slyšel jsem cvakání ručiček, jak se pomalu posunují dál a dál. Tik. Tak. Tik. Tak.

„Edwarde. Edwarde? Kam se pořád ztrácíš, miláčku?“ To Esme na mě mluvila. Opět jsem musel zatřást hlavou, abych se vůbec probral.

„Jen… Jen jsem se zamyslel,“ odpověděl jsem roztěkaně. Ostatní se dali do hovoru ohledně strategie. Esme po mně co chvíli střílela starostlivým pohledem.

„Tati, myslíš, že je maminka někde tam nahoře? Myslíš, že se na nás kouká?“ zeptala se Mabel a upřela na mě krásné čokoládové oči, ve kterých se odrážel opět strach, starost, ale i láska a zvědavost. Povzbudivě jsem ji objal okolo ramen a políbil ji do vlasů.

„To víš, že ano. Občas na nás určitě mrkne. Ale jistě má nějakou práci.“

„Myslíš, že je z ní anděl, tati?“

„Vždy byla anděl, víš, broučku?“ Znovu jsem jí políbil do vlasů.

„Ale já myslím anděla strážného. Nebo jako anděl zde na zemi. Cítím, že je stále se mnou. Jako by mě nikdy neopustila,“ řekla s třesoucím se hlasem. V očích, které mi opět upřela do těch mých, měla slzy.

„Nikdy nás neopustila. Stále je v našich srdcích. A tak to zůstane napořád. Taky mám pocit, že je tu s námi.“ Teprve teď jsem si všiml, že se ostatní přestali bavit a poslouchali náš tichý rozhovor. V každém z nich Bella zanechala kus ze sebe. Opravdu jako kdyby nás nikdy neopustila.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 39.: