Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 34.

3.Marjorie - Isle Esme


Prokletí nesmrtelných - část 34.Láska zanechala stopy, i když už před dávnou dobou odešla. Díru v hrudi má pro tentokrát Edward...Připište komentíky a přeji příjemné počtení. Lareth:-*

Tuto část vypráví Edward:

Jak získat zpět syna, který nestojí o svého otce ani zbytek rodiny? Láska pro kterou jsem donedávna žil, mě opustila. Jako anděl odletěla. Nechala mě napospas života, který nestojí za nic. Syn, kterého miluji, mě nenávidí. Jediné, co mi teď zbývá je dcera, která nese odchod svého bratra ještě hůř, než já. Její dvojče se od ní odpoutalo. Cítí takové prázdno jako já, když mě navždy opustila Bella? Avšak to prázdno není takové klidné a nehybné, ale ono se pohybuje a každým dotykem mi způsobuje ještě větší bolest. Jako bych dostával tu samou ránu zase a znova. Proč jen nemůžu zemřít? Proč nemůžu opustit všechno na čem mi záleží? Proč nemůžu jít za tím, co miluji? Protože jsem spoután věčným přežíváním bez lásky. Moje existence je ještě milionkrát horší, než před příchodem Belly. Všechno mi osvítila, stala se mi Sluncem. Stala se mi kyslíkem, který nepotřebuji, ale jako bych ho znovu měl mít. Moje srdce odešlo s ní. Mně zůstala jen prázdná díra v hrudi, která se každým dnem zvětšovala a způsobovala mi větší bolest. Takové je peklo? Takhle se budu cítit, až zemřu? 
Ležel jsem na trávě za domem. Měl jsem ten nejkrásnější výhled na hvězdy. Jedna z nich musí být ona. Nemohla mě opustit. Určitě mě vidí a pozoruje shora. Dává mi i tu poslední naději, kterou nemám. Dnes je noc bez jediného mráčku. Kde mám Chrise hledat? Kam se jen poděl? Zavřel jsem oči a jako nikdy dřív, jsem si přál, aby mě přemohl spánek, který mě alespoň na chvíli připraví o utrpení. Ten nepřišel a nikdy nepřijde. Jsem to největší monstrum na světě. Nikdy jsem se neměl vracet. Měl jsem nechat Bellu žít šťastně ve Forks. Zapomněla by na mě a teď by seděla s manželem a dětmi u televize v rodinné pohodě.
V hlavě se mi začaly rojit vzpomínky, které jsem dlouhou dobu zadržoval. Tvář se mi zkroutila do bolestného úšklebku. Vzpomněl jsem si na den, kdy Bellu lovil James. Jak ležela na zemi. Nehybná a skoro mrtvá. Tehdy jsem ji dokázal zachránit. Nechtěla, abych odešel i přesto, že jsem pro ní byl nebezpečný. Další vzpomínka patřila dni, kdy jsem si Bellu bral. Vypadala jako anděl, který si pro mě přišel, aby mě vzal do nebe. Všechno se mi promítalo v mysli, která si pamatuje každý okamžik života. Všechno do posledního detailu si dokážu vybavit úplně přesně. Její červenající se tváře. Hnědé vlasy, na dotyk jemné jako satén. Její oči jako dvě studánky. Také hnědé a tak hluboké. I její vůni si pamatuji tak dobře, jako by ležela přímo vedle mě. Uslyšel jsem její smích, když měla dobrou náladu. Slyšel jsem její pláč, když byla nešťastná. Všechno si pamatuji, jako bych byl stále s ní. 
‚Něco se děje, tati?' pomyslela si Mabel.
„Myslel jsem na Bellu," šeptal jsem.
Sedla si ke mně a pohladila mě po hlavě. Její vůně byla hodně podobná té Bellině. Otevřel jsem oči, abych hleděl do těch na vlas stejných očí. Čišela z nich inteligence a pochopení. 
Vlasy se jí vlnily do pasu - opět stejné jako Belliny. Mabel je jako její kopie. 
„Také na ní často myslívám. Stýská se mi. Chtěla bych jí obejmout," řekla slabým hlasem. Po bledých tvářích jí začaly stékat slzy. Posadil jsem se, natáhl jsem ruku, abych jí slzy osušil. Pevně jsem ji objal. 
„A také po Chrisovi. Potřebuji ho. Nechci ztratit i jeho. Nemůžu. To nesnesu."
„Já vím, miláčku. Najdeme ho."
„Vím, že žije. Jen je zmatený a stýská se mu. Je hodně daleko." Překvapeně jsem se od ní odtáhla hleděl jí do tváře. Tohle přede mnou ve svých myšlenkách uschovala.
„Jak to víš?" vydechl jsem zmateně.
„Jsme dvojčata, tati. Jsme propojeni. Kdyby..." odmlčela se „Cítila bych to. Bolelo by to i mě."
Přitiskla si ruku na srdce a já ji znovu objal.
„Cítím každou změnu jeho nálady. Vídám ho ve snech na nějakém divném místě," vzpomínala a já jsem najednou ztuhnul.
„Jak to místo vypadá?" zeptal jsem se naléhavě.
„Já nevím. Proč jen ho Alice nevidí? Proč?"
„Víš, hodně jsem nad tím uvažoval. Bude to tím, že jste oba poloviční rasa. Alice takové druhy prostě nevidí. Ani tebe ne."
„Ale proč?"
„To nevíme. Kdyby mohla vidět, určitě by jsme měli Chrise už doma. A ty by jsi měla jít spát. Je pozdě. Ráno vstáváš do školy."
„Nezvládnu jít do školy, tati. Á se bojím. Nechci opustit i tebe," zavzlykala.
„Dobře, neboj se. Nemusíš tam."
„Zůstaneš se mnou přes noc?"
„Samozřejmě. Tak pojď." Objal jsem ji kolem ramen a vedl ji do domu. 
„Zavolej mě, až budeš připravená ke spánku," řekl jsem, když se zastavila pod schody.
„Nebo si to spíš jen mysli. To postačí."
Vyběhla nahoru a zabouchla dveře ve svém pokoji. Posadil jsem se na chvíli za piano a začal hrát. Na mysli mi vyplynula nová píseň, která ani za nic není veselá. Je o ztrátě a bolesti.
Ruce se mi probíhaly po bělostných klávesách piana.
‚Edward hraje. Je nádherná, ale tak smutná. Kéž by mohl složit veselejší.' pomyslela si Esme.
Pár tónů jsem zahrál, ale dál jsem nemohl. Nešlo to.
‚Tati, přijdeš?'
Vyběhl jsem nahoru po schodech a zaťukal na dveře. Uvnitř jsem našel Mabel ležící v posteli se slzami v očích.
„Už neplač, Mab. Spinkej."
Udělala mi vedle sebe místo. Ihned jsem ho zalehl a začal jsem jí broukat ukolébavku, kterou jsem složil pro moji jedinou lásku. Přitulila se ke mně.
„Ta nová píseň je krásná, tati. Avšak z ní cítím tvoji bolest a to bolí," zamumlala ještě před tím, než usnula.
V její mysli jsem zahlédl zajímavé věci. Nikdy dřív jsem její sny pozorovat nemohl, ale teď jsem je viděl. Nesouvisle plující obrazy různých věcí nebo lidí. Mnohokrát jsem viděl Bellu a Chrise. Viděla ho jinak, než já. Viděla ho jako šťastné a bezstarostné dítě, které má radost ze života. A viděl jsem i sen, o kterém mi dnes vyprávěla. To místo jsem dobře znal. Vylétl jsem postele. Rozrazil jsem dveře Carlisleovi pracovny. Všude měl rozházené knihy. Hledal něco o moci dvojčat a polorase. Zrovna do jedné z nich byl začtený.
„Pojď dál, Edwarde," řekl klidně, ale z jeho hlasu jsem vycítil i napětí.
„Vím, kde je Chris!" vykřikl jsem. Carlisle ztuhnul a okamžitě se dožadoval rychlého vysvětlení.




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 34.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!