Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 32.

02.06.2009 (18:47) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2027×

Tuto část vypráví Chris:

S Nicole jsme čekali, až k nám dorazí výtah, když se s cinknutím dveře otevřely, aby nás výtah pustil do svých útrob, měl jsem v plánu položit jí pár otázek.
„Proč mě nemůžete prostě jen zabít? Nechat mě odejít z tohoto světa?" zeptal jsem se zmučeně. Neodpovídala.
„Nicole, prosím," šeptal jsem. Zavládlo ticho jen do té doby, než se s dalším cinknutím dveře otevřely naproti dlouhé chodby. Byla tmavá, ale tak nějak domácká. Na zdech byly barevné obrazy různých velikostí. Zhluboka jsem se nadechl. Nicole mě vedla chodbou až nakonec. 
„Tohle je tvůj pokoj," řekla a otočila se k odchodu. Chytil jsem ji za paži.
„Počkej. Můžu se na něco zeptat?" Prchlivou chvilku váhala, ale nakonec přikývla.
„Slíbíš mi, že odpovíš?" Znovu zaváhala, avšak nakonec nepatrně přikývla.
„Odkud jsi? Mám pocit, jako bych tě znal. Jako bych tě už někdy viděl."
Zavrčela, otočila se na podpatku a zmizela upíří rychlostí na konci chodby. Otevřel jsem dveře pokoje, který byl moc ponurý. Byl jsem zvyklý na veselé barvy, ačkoliv na mém životě nebylo nic šťastného. Až na Sophii. Kopl jsem do postele umístěné pod oknem. Proč ještě žiji, když si to nezasloužím? Proč? Proč alespoň jednou nemůžu udělat něco podle sebe?
Posadil jsem se na měkkou postel a hlavu si položil do dlaní. Všechna bolest na mě dolehla. To já Sophii zabil. Vybavil jsem si její půvabnou tvář. Ďolíčky ve tvářích, když se usmála. Nemohl jsem dál být o samotě. Nebo to nakonec skončím sám. Vystřelil jsem z místnosti jako střela. Proběhl jsem dlouhou chodbou. Ani nevím, co jsem hledal, ale našel jsem něco, co mi pomohlo zapomenout na moje vlastní trápení. Ta drobná dívenka. Ta upírka. Nicole. Dveře na samém začátku chodby byly otevřené dokořán. Z útrob prosvětleného pokoje se ozývaly vzlyky. Váhavě jsem vešel. Všude okolo byly rozházené fotografie a různé papíry. Uprostřed všeho toho nepořádku seděla ta drobná dívenka. Najednou byla tak dětská. Delší vlasy měla zapletené do dvou copů. Na sobě měla džíny a triko s krátkým rukávem. Klekl jsem si k ní. Rukou jsem jí zvedl za bradu, aby se mi musela podívat do očí. 
„Co se děje Nicole? Řekneš mi to?" Vytrhla se mi. Popadl jsem jednu z fotografií ze země, odkud se na mě dívala ta samá žena. Z dalšího nějaký muž. 
„Kdo je to?" Ukázal jsem jí fotografii s ženou, která držela malé dítě. Obrázek byl poměrně starý. Sedla si vedle mě, aby viděla na fotografii.
„To je má maminka," řekla a přejela té ženě po tváři. „Byla tak krásná. Jen si na ní moc nevzpomínám," šeptla smutně.
„To jsi ty?" Ukázal jsem na malé miminko, co držela žena v náručí. Přikývla a vzala mi fotografii z ruky. 
„Je to dávno. Moc dávno."
„Proč ses přidala k Volturiovým?"
„Někoho hledám. Po dlouhém pátrání jsem zjistila, že žije jeden z mých příbuzných. Je upír, stejně jako já. Matka mi o ní vyprávěla. Dokonce po ní mám své druhé jméno." zamyslela se.
„Jak se jmenuješ druhým jménem?" Zvědavost ze mě úplně sršela. Teď se možná dozvím, odkud ji vlastně znám. 
Pootevřela rty, aby promluvila, ale najednou je zavřela a ze sedu upadla na zem. Její rudé oči se zavřely.
„Nicole?" zakřičel jsem panicky. Zatřásl jsem s ní. Nemůže být mrtvá. Vždyť to už dávno je. Je nesmrtelná. V tom zmatku jsem si ani nevšiml, že ve dveřích někdo stojí. Zíral jsem s otevřenou pusou. Přede mnou stála moje matka. Bella. Najednou se jakoby proměnila v někoho jiného. Místo maminky tam stála jiná upírka. Rozesmála se. 
„Jak jsi mohla?" Vyrazil jsem ze sedu. Strčil jsem do ní. Upadla na zem. Vztek mnou lomcoval.
„No promiň. Někomu tady nenadělili smysl pro humor," řekla s vrčením a sbírala se ze země.
„Nicole nech ležet. Ona se probere. Mimochodem, já jsem Julia," promluvila zase s upřímnou radostí a napřáhla ke mně ruku.
„No tak, to tě doma neučili slušnému chování? Vychovaný člověk, podá tomu druhému ruku," zavrčela. Popadla mě surově za tu mou.
„To je lepší," zapředla spokojeně. Její vlasy neposedně poletovaly kolem hlavy. Nebyly krátké, ale zase ani dlouhé. Její oči byly rudé jako oči zabijáka. Vzpomněl jsem si opět na Nicole. Julia si všimla mého naléhavého pohledu.
„Jen ji tam nech. Teď bys měl jít spát. Ráno tě očekává Aro."
Stále jsem upíral pohled na Nicole.
„No dobře," zavrčela. Zavřela oči v plném soustředění a najednou se spící upírka probudila. Malátně se posadila. Když uviděla moji společnici, její pohled se najednou změnil v pohled metající blesky.
„Ty mrcho!" přimhouřila oči. Julia propukla ve zvonivý smích.
„Ale no tak. To byl vtip. Měla jsi vidět jeho tvář," zasmála se s pohledem upřeným na mě.
„Co si o sobě myslíš? Jako, že mě budeš uspávat kdykoliv se ti zalíbí?"
„Hm...počkej, nech mě přemýšlet," zazpívala. „Ehm...jo!" Nicole popadla polštář z pohovky a hodila ho po nic netušící Julii. Ta se však ráně mrštně vyhnula a polštář mě trefil do hrudníku. Což mi vyrazilo dech.
„No a ty nám tu můžeš mrzačit hosty?" zahřměla Julia. Ty dvě stály naproti sobě, mě nechaly ležet kašlajícího na zemi a obě se naštvaně měřily pohledy. 
„Já ti ukážu," zavrčela Nicole. Neviditelná síla podrazila nohy Julii. Ta se skácela k zemi. Na to Nicole dopadla také a tvrdě usnula. S lapáním po dechu jsem se postavil na nohy. Zamířil jsem do svého pokoje. Ještě jsem se jednou otočil po těch dvou. Ležely na zemi. Obě nehnutě. To byl vyrovnaný boj. Zasmál jsem se, ale hned na to jsem zase zvážněl. Ráno mě čeká rozhovor s Arem. Moje smrt se kvapem blíží. Temně jsem se zachechtal.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 32.: