Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 31. (2/2)

26.05.2009 (21:06) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1953×

Nepociťovala jsem žádnou bolest, tak jsem otevřela oči. Vše se zdálo jiné. Jako bych se dívala na věci pod lupou. Viděla jsem přesné záhyby na stropě. Najednou vše bylo tak jasné. Jako kdybych měla špatný zrak a já si nasadila brýle. Chtěla jsem se klidně posadit, ale místo toho to byl prudký pohyb. To mě vyděsilo. Edward - Chrisův bratr - se ke mně začal přibližovat. V obličeji měl obezřetný výraz, natáhl ruku, aby se dotkl mé ruky spočívající na sedačce vedle mě. Jakmile splynula jeho kůže s mojí, ucukl. Jeho ruka byla ledová. Jako by ji držel několik hodin ve studené vodě. Díval se na mě zvláštním pohledem. „Určitě cítíš žízeň. Měli bychom tě vzít na lov," řekl.
„Já. Nemám žízeň. Jen chci vědět, co se stalo," promluvila jsem poprvé za několik hodin. Můj hlas byl úplně jiný. Při jeho zvonivosti jsem sebou cukla. Zasmála jsem se. Opět ta zvonivost. Jako by se rozehrála zvonkohra. Chrisův otec se široce usmál. 
„My všichni jsme upíři," promluvil opatrně Edward. Jako by čekal výbuch zuřivosti. Jako bych měla křičet. Ale já jsem se cítila naopak skvěle. Už dlouho jsem nebyla tak klidná. Jako bych měla za sebou celý den spánku a teď jsem seděla v kině a dívala se na nějaký film. Upír - neexistující bytost. Mýtus. Ale to není pravda. Zvláštní. Mělo by mě to vyděsit, ale já se cítila stále skvěle.
„Cítila jsem hroznou bolest v srdci. Co to bylo?" Opravdu jsem si vybavila tu šílenou bolest. Moje pukající srdce.
„To se Chrisův jed rozšiřoval tvojí krví do srdce. Měnil tě."
„Chris je také...upír?" zeptala jsem váhavě.
„Ne tak docela. Jeho matka byla člověk. Je poloviční člověk," řekl Edward jakoby smutně. Teď jsem byla dokonale zmatená. 
„Ano, ta žena z Chrisových kreseb." Najednou mi to došlo.
„A také ještě jedna věc, kterou by jsi mi měla vědět." Tázavě jsem se podívala do jeho očí barvy roztaveného zlata. Tekoucí karamelky.
„Co je to?"
„My nestárneme. Jsme navždy mladí," mluvil dál. „Musíš mít žízeň."
Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Rychle se podíval po otci.
„Jste opravdu Chrisův otec?" zeptala jsem se. Něco mi říkalo, že je všechno úplně jinak.
Opět si vyměnili pohled.
„Není jeho otec," promluvil Edward. „To já. Ve skutečnosti je Chrisovi šest let. S Mabel jsou dvojčata. Jejich matka - Bella - zemřela rukou jiného upíra. Vytrhl jí srdce," šeptal téměř neslyšně. Znělo to jako vánek hrající si s vlnkami. Byl to bolestný nářek. Zavřel oči.
Čekala jsem, až je opět otevře. 
„Miloval jsi ji," řekla jsem. „Je mi to hrozně líto." Měla jsem divný pocit. Po tvářím se mi kutálely velké slzy. Jedna mi dopadla na holou paži, stékala po ní a já si všimla, že má temně fialovou barvu. Byla jsem překvapená a zmatená zároveň.
„Kde je vlastně Chris? Chci s ním mluvit. Nezlobím se na něj," vzpomněla jsem si na svého chlapce. Najednou mi došly všechny souvislosti. On není člověk. Ale mně je to jedno. Chci od svého života jen jedinou věc a to, být s ním. Navždy.
Edward si vyměnil pohledy s otcem a blonďatým andělem.
„Co se stalo?" Teď jsem pociťovala strach. Bylo ticho, Nedočkala jsem se odpovědi. Proč mě ignorují? Vztek mnou lomcoval. Vstala jsem jedním ze svých rychlých pohybů. Popadla jsem konferenční stolek, na vteřinu mě omráčil ten pocit síly a moci, vší silou jsem s ním mrskla přes celou místnost.
„Dočkám se?" Svoji zuřivost jsem vložila do slov, které zněly jako slovní vražda. Byla ostrá jako nabroušený nůž. 
„Uklidni se, Sophie. Chris je pryč," promluvil Edward s divným podtónem.  
„Jak pryč?" Teď mě ovládal strach i vztek zároveň.
„Odjel." Moje duše se začala rozpadat na milion drobných kousků, které bolely s ještě větší koncentrací. Žal ovládl mé tělo. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechny pocity. Jakmile byla moje bolest téměř hmatatelná, venku celá obloha ztmavla, zvedl se silný vítr a spustil se déšť doprovázený ohromným hřměním. Zhroutila jsem se na zem. Mé tělo ovládaly vzlyky a celé tváře jsem měla zmáčené slzami. Celá jsem se třásla. Někdo mě objal. Cítila jsem zvláštní vůni a příjemný chlad. Byl to Edward. Držel mě pevně, jako by se bál, abych se nerozpadla. Uslyšela jsem na příjezdové cestě přijíždějící auto. Edward zvedl hlavu, jako by na něj někdo zavolal. Chytil mě kolem pasu a posadil mě plynulým pohybem na sedačku, kde jsem se schoulila do klubíčka. Bouřka mezitím venku zesílila. 
„Sakra, co se děje?" zaskuhral sykavě nový hlas. Nedokázala jsem si vybavit, komu patří. Nadzvedla jsem hlavu. Byl to Jasper. Okolo pasu ho držela Alice - malá černovlasá na krátko ostříhaná dívka s elfím obličejíkem.
„Cítím hroznou bolest. Trhá mi to srdce," řekl slabě a přitom držel ruku na hrudníku. Alice ho posadila do křesla kousek ode mě. Jakmile si mě všiml, zděsil se.
„Řekne mi konečně někdo, co se stalo?"
„To Chris. Kousl Sophii a odjel pryč. Když se to dozvěděla, zničehonic se venku spustila ta bouře," promluvil Edward a pokynul hlavou ven.
„Alice, můžeš se pokusit zahlédnout Chrisovu budoucnost?" zeptal se Carlisle. Alice měla na tváři divný výraz. Byla zahleděná do velké dálky. Když se vrátila zpět do přítomnosti byla smutná a nešťastná.
„Ne. Ani Mabel nevidím. Už je to tak od jejich narození. A teď nevidím ani Sophii. Už předtím jsem o ní měla jen slabé záblesky, ale teď je kolem ní tma, stejně jako u Chrise a Mabel. Jak je to možné Edwarde. Já nic nechápu," zakňourala nešťastně.
Pomalu jsem se začala uklidňovat. Zvláštní pocit mi dodal jistotu, že je Chris zatím v pořádku. Venku přestalo pršet. Bouřka se ztratila v jediném okamžiku a temné mraky odpluly do dáli. Všichni se po mně podívali.
„Ona je výjimečná. Jiná než my. Ale co," přemýšlel Edward. Najednou jako by mi všechno došlo. Nevěřícně na mě zíral. 
„Už to nejspíš mám," řekl temně.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 31. (2/2):