Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 28.

19.05.2009 (22:18) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2015×

Tuto část vypráví Chris:

Dopadl jsem na obě nohy do přikrčení. Ta dívka skočila hned za mnou. Její půvabný skok mi málem vyrazil dech. Jemně se pousmála a ihned jsem měl pocit, že tu dívku znám. Její rysy byly sice ostré, ale nebyly zlé. Neseděla mi k rodině vražedných upírů, jako jsou Volturiovi. Chvíli váhala a pak se vydala rovně dlouhým tunelem. Srovnal jsem s ní krok.
„Když jsi slyšela mé jméno, proč jsi najednou obrátila?" zeptal jsem se opatrně.
„Mám jisté rozkazy," zavrčela. 
„Neznáme se odněkud?" Věděl jsem, že je to dost hloupá otázka, protože jedinými upíry, které jsem kdy potkal, byli jen Cullenovi - má rodina. Při myšlence na rodinu mě píchlo u srdce. Hlavou mi proletělo hned několik obrázků rodiny. První byla Bella. Její dlouhé vlasy vlající ve vánku večerního západu slunce. V očích jí jiskřilo. Jako by viděla něco, za co stojí žít. Další byla Esme. Celý můj život mi byla matkou. Carlisle mi byl otcem. Postupně se mi objevila v myšlenkách celá rodina. Jeden z posledních byl můj pravý otec. Představil jsem si ruce trhající jeho fotku, kde se usmíval. Jako by mě měl rád. Předposlední byla Mabel - moje dvojče. Jak moc jí bude bolet má smrt? Kdyby ona měla zemřít, já sám bych to nepřežil. Takovou bolest rozhodně ne. Tuhle myšlenku jsem hned vypudil. Poslední obrázek patřil mojí lásce Sophii. Vybavil se mi její úsměv, který mi bral všechen dech. Její oči barvy moře, jak se v nich odráželo slunce. Její hladkou hnědší pleť. Ve vzpomínce jsem se dotknul jejích uhlově černých vlasů. Na dotek byly hebké. A po čichu voněly po květinách. V tom na mě dolehla celá situace. Nikdy už nepohladím její tvář, která se roztáhla v jejím zářivém úsměvu. Už nikdy jí nebudu držet za ruku při východu slunce, když jsme utekli z domova v pyžamech. Už nikdy neucítím její ruce ve vlasech, když jsem jí objal. Nikdy jí už nepolíbím. To já si za to můžu. Já ji zabil. Zavrčel jsem. Malá upíří slečna po mě vrhla pohled, který by mohl zabíjet. Přikrčila se, připravená ke skoku a k boji. Sám jsem se lekl toho zvuku. Nikdy jsem se nechoval jako upír. Nikdy jsem nebyl monstrum. 
„To nic," zamumlal jsem. Dívka vypadala, že přemýšlí, jestli by mě neměla náhodou zabít, ale s pohledem upřeným na mě se narovnala a pokračovala dál temným tunelem.
„Neměla jsem čest poznat vás, ani nikoho z vašich," řekla svým melodickým hlasem, který vytvořil ozvěnu. Její hlas se rozléhal a tvořil zvonkohru. 
„Někoho mi připomínáš," namítl jsem. „Smím znát tvé jméno?"
„Myslím, že mé jméno není důležité. Podstatnější jsou důvody tvé návštěvy." Její hlas se opět rozléhal celým prostorem.
„Nerad bych tě urazil, ale myslím, že bych se raději svěřil Arovi," řekl jsem temně.
Trhla hlavou a našpulila rty. Další z věcí, které mi přišly povědomé. Zvláštní. 
„Když myslíš," zavrčela. Sice jsme mohli běžet rychlostí, která je okem člověka téměř nezaznamenatelná, ale i přes to jsme šli krokem lidí.
„Jsi u svých panů dlouho?" Přimhouřila oči. Moc dobře vím, že uvažovala nad tím, s čím vším se mi může svěřit.
„Nějaký čas," odpověděla neurčitě.
„Jak dlouho jsi upír?" nedal jsem se.
„Velice dlouho." Opět neurčitá odpověď.
„Máš rodinu?" ptal jsem se. Hned jak jsem zavřel pusu, věděl jsem znění její odpovědi.
„Ale zajisté. Volturiovi jsou má rodina," zasmála se okouzlujícím smíchem. 
„Ano. Ale co tvá opravdová rodina?"
„Za prchlivou chvíli poznáš, jak opravdovou rodinu mám." Její odpovědi neuváděly nic určitého. Nic čeho bych se mohl chytit. V hlavě mi vrtalo stále víc, že ji odněkud znám. 
„Jsme téměř na místě," řekla se smíchem
A tak jsem se začal připravovat na svůj zasloužený konec. Jediná věc, která mi dokáže pomoct zemřít, je myšlenka na dvě osoby. Bella a Soph. Soph a Bella. Nic jiného si do hlavy nepustím. Jako bych je měl potkat v nebi. Ale to se nestane. Já patřím do pekla. Jak asi peklo vypadá? Bude to bolet? Vztekle jsem zatřepal s hlavou v přesvědčení, že se mi povede vypustit všechno kromě toho, na co myslet chci. Ponořený v myšlenkách jsem si ani neuvědomil, že se malá upírka zastavila a narazil jsem do těžkých kovových dveří, až to zadunělo. Moje průvodkyně propukla v melodický smích. Sbíral jsem se ze země a jen jsem se slabě pousmál. Bylo mi všelijak, ale vesele ne. Odemkla dveře velikým klíčem. S vrzáním dveře otevřela a mně oslnilo velké množství světla. Teď to přijde. To je můj konec.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 28.: