Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 27.

18.05.2009 (19:16) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2036×

Tuto část vypráví Chris:

Vstala a než stačila uhnout, přisál jsem se jí na hrdlo. Prokousl jsem jí kůži a prostoupil mě pocit, který byl nepopsatelný. Vykřikla. Ten zvuk byl hrůzostrašný, při kterém usedá krev v žilách. Cítil jsem hned několik emocí najednou. Vítězství. Nenávist. Bolest. Nechápavost. Naplnění. Sál jsem z ní krev proudem. Mlátila mě rukama, ale jako bych se nemohl odtáhnout, jako bych nemohl přestat. Síle ve mně rostla. Rychle jsem se odtrhl, ale bylo pozdě. Bolestně lapala po dechu. Naříkala. Dívala se na mě vykulenýma modrýma očima.
„Miluji tě," zašeptala, její oči jako mořská hladina se protočily vzhůru a zůstala nehybně ležet. Padl jsem na zem. Slzy mi tekly po tvářích a mě v tu chvíli napadla jediná věc. Volturiovi.
To byla jediná šance, jak se dostat z tohoto bezcenného světa. Můj život nadále nemá cenu. Rozběhl jsem se k domu. Dovolil jsem si poslední pohled na její bezvládné tělo. Černé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy. Vypadala jako by jen spala. Ale skutečnost je jiná. Ona je mrtvá. Já jsem ji zabil. 
Neuvěřitelná bolest mi zkroutila vnitřnosti. Zmáčkla mi srdce. Chci zemřít rukou spravedlnosti. Naskočil jsem do svého auta a největší rychlostí jsem se rozjel směrem do Itálie. Zakázal jsem si myšlenky na to, co se stalo v poslední hodině. Zničil jsem to jediné, co mě drželo při životě. Hlavou mi stále létal obraz mojí jediné lásky, jak leží mrtvá na studené zemi. Její krásně modré oči bez jiskřiček. Co její rodina? Copak bych mohl zůstat naživu? Konečně vysvobození. Tak strašně rád bych řekl, že se setkám se Soph a maminkou v nebi, ale bohužel jsem nemohl. Po tom činu jsem už nejsem obyčejný kluk s upíří rodinou, ale jsem vrah. Monstrum. V rukách jsem sevřel volant ještě pevněji. Vztek a nenávist vůči otci ještě více narostla. On může za to, co jsem. Nevznikl jsem náhodou z jeho genů? Nezdědil jsem náhodou svou upíří polovinu po něm? Carlisle mi jednou vyprávěl, že byli Volturiovi ohrožení, avšak přežili. Ale jejich velká většina zemřela. Věděl jsem, že se mi dostane spravedlnosti. I když, oni pili také lidskou krev. Jenomže já jsem jiný. Jsem kříženec. Nepředstavitelné nebezpečí, odhalení. 
Zastavil jsem v Seattlu, kde jsem počkal na nejbližší let do Florencie, kde jsem přistál za hodně dlouhou dobu. Doba téměř nepřečkatelná. V mlze nevědomí jsem vystoupil ve Florencii, kde jsem ukradl nebližší auto. Cesta byla dlouhá a čím blíž Volterry jsem byl, tím šťastnější jsem se cítil. Chvíle odplaty se blíží. V tu chvíli jsem pomyslel na tupějícího Edwarda. Pokud něco takového kvůli mně pocítí. Pokud mu nejsem lhostejný až tak. A nechtě jsem pomyslel na Esme. Bude nešťastná. Jako by ztratila další dítě. Dopadla na mě vlna smutku. Bude se mi stýskat, ale nic lepšího si nezasloužím. Se zmatenými myšlenkami jsem dorazil na místo mého potrestání. Už z dálky jsem uviděl tu kolosální bránu vedoucí do malého italského městečka. Tak tohle je ta slavná Volterra z vyprávění: Tohle je to město, kde žijí nejstarší upíři na světě. Zde žije ta slavná spravedlnost. Jakmile jsem projel bránou do útrob královského městečka, věděl jsem, že to brzy přijde. Nevím, jak se k nim dostanu. Neznám způsob, jak je vůbec najdu. Ale i přes to, byla to poslední věc, která mě trápila. Kde asi budou žít upíří, kteří se živí lidskou krví? Určitě ne někde v domku na předměstí. Tomu jsem se musel uchechtnout. Zastavil jsem na větším náměstí s fontánou a vysokou hodinovou věží. Celé mi to připomínalo spíše dobu středověku, než dobu moderní. Vystoupil jsem z auta a vydal se kolem hodinové věže do té nejtemnější uličky. Zjistil jsem, že to byla slepá ulice, ale na jejím konci stála osoba zahalená v hávu černém jako uhel. Okamžitě mi bylo jasné, že patří k nim. Ta malá osoba si mě měřila temným pohledem. Bledý obličej mi napověděl, že jsem našel ty, které jsem právě hledal. Celé té rozkošné tváři vévodily karmínově rudé oči orámované hustými řasami. Tuhle dívku rozhodně z vyprávění neznám. Tahle byla jiná. 
„Hm...můžete mi pomoct?" zeptal jsem se mile. Ta líbezná dívka přimhouřila oči, ale nepromluvila.
„Hledám Ara," řekl jsem jasně. Dívka sebou trhla při vyslovení toho jména a vypadalo to, že přemýšlí.
„Smím se zeptat na jméno, cizinče?" Její hlas byl jako zvonkohra. Další z věcí, která mě přesvědčila, že jsem na správném místě.
„Mé jméno je Christopher Edward...," jakmile jsem řekl druhé jméno, děvče ztuhlo.
„A dál?" ptala se nedočkavě.
„...Cullen," řekl jsem temně. Po vyslovení svého příjmení se dívce blesklo v očích. Zvláštní.
„Jistě. Pane Cullene, následujte mě," řekla mile vysokým hláskem. Popošla pár krůčků ke mně a nadzdvihla poklop, který vedl do podzemí. Rukou mi naznačila, abych do ní vstoupil. Upíří rychlostí jsem ladně vkročil.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 27.: