Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčeni 27

23.09.2009 (18:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3449×

BELLA
Doběhla jsem k místu, které jsem měla pořád před očima a přede mnou leželi dva medvědi. Nevšimli si mě a ani mě nemohli ucítit, protože jsem šla po větru. Snažila jsem se dojít co nejblíže k nim, přikrčila se co nejvíc k zemi, připravila se ke skoku a…

…v tom mě něco odhodilo na strom nedaleko místa, kde jsem ještě před chvíli byla a na mém místě teď stál Emmet. Co ho to sakra popadlo?! Se snad zbláznil…
“Emmete, co…co to děláš?” blížil se ke mně, vyceněné zuby a vrčel. To není dobré, to není vůbec dobré…když spatřil můj výraz, tak přestal a naplno se rozesmál.
“To jsem tě teda dostal ségra co? Měla by ses vidět, jak ses tvářila. Až to všem povím…”takhle chvíli pokračoval, ale to už jsem ho nevnímala, byla jsem naštvaná a krev se ve mně jen vařila. Odrazila jsem se od stromu, na kterém jsem pořád byla a skočila po něm, svalila jsem ho na zem a zuby mu cvakla u krku. Nečekal takovou reakci takže byl celkem zaskočen.
“Být tebou Emme, tak tohle už nikdy, ale opravdu nikdy nedělám!”
“No dyť jo Bello, byla to jen legrace a navíc…ti medvědi jsou moji.”
“To teda nejsou, já tu byla první.”
“Já mám vždycky medvědy!!” Vztekal se jak malý děcko, kterýmu vezmete jeho oblíbenou hračku, jak dospělé na upíra, kterýmu je několik desítek let.
“Tak si najdi jiný, tyhle jsem si našla já.” Přiběhl sem Edward s Alicí, sledovali tuto scénku z povzdálí, nechtěli mi do lovu zasahovat, ale Emmet by se asi jinak nedal.
“No tak Emmete, tohle je Bellin první lov, tak ji nech přece.” vložila se do toho Alice a podle výrazu v jeho tváři nad tím začal přemýšlet, toho jsem využila a neslyšně se zvedla a vrhla se do lovu, bylo to tak přirozené jako dýchání i když jsem ho teď nepotřebovala.
Došla jsem co nejblíže k nim, znovu se přikrčila a vyskočila. Dopadla jsem přímo na stojícího medvěda a zakousla se mu do krku a pila. Čím méně krve v sobě měl, tím více padal na kolena a postupně lehal, pořád jsem ho držela kolem krku, dokud jsem nedopila…nevšimla jsem si při tom, že ten druhý se snaží utéct pryč, ale mě neuteče i kdyby se snažil sebevíc. Rozběhla jsem se za nim, musím uznat, že byl celkem rychlý, za tak krátkou dobu uběhl dost daleko, ale to mi nevadí.
Když jsem běžela za svou kořistí, tak jsem ucítila, že za mnou běží někdo další, napadlo mě, že to bude Edward, ale proč by se mnou běžel, říkal, že mi do toho nebude zasahovat. Otočila jsem hlavou a koho tam nevidím…Emmet. Nebyl pomalý, ale na mě neměl i když se opravdu snažil, byla to spíš taková hra, ve které je dopředu jasný vítěz a tím jsem tentokrát já. Rozběhla jsem se naplno a doběhla dalšího medvěda. Skočila mu na záda a svalila ho na zem. Já i medvěd jsme se postavili, chtěl se bránit, mával kolem sebe tlapama s drápy, ale mě nic udělat nemůže, teda aspoň doufám, že v tomhle budu normální.
Sekl mě po břichu a zaskučel, zlomil si pár drápů, já měla jen roztrhlé tričko. Fajn věc vědět, že medvěd mě nezabije. Odrazila jsem se od země a skočil na něj. V tu chvíli doběhl Emmet a zuřil, že t nestihl dřív. Medvěd ležel na zemi a já skloněná nad ním a spokojeně jsem sála krev. 
Po chvíli doběhli i ostatní. Alice se ošklivě mračila, stalo se jí snad něco?
“No Alice by ti nejraději vynadala.” Zasmál se Edward, zapomněla jsem, čtení myšlenek a můj stáhlý štít, to musím napravit. Teď se zase mračil Edward. Ať si zvyká, nebude mi lézt do hlavy.
“Za co mi chceš vynadat?”
“Kdybych to udělala, tak to bude za to co jsi provedla s tím oblečením, no podívej se na sebe jak vypadáš, ale jelikož je to tvůj první lov, tak budu potichu a přetrpím.”
“To musí být strááááááášný utrpení že Ali?” chechtal se jí Emmet. Zpražila ho pohledem a praštila do ramena, uniklo mu zasyčení. Jen tak do něj pomyslela jsem si.

Edward se pořád mračil, snad se neurazil…nemá přece důvod…nikdy mi myšlenky číst nemohl, tak si na to snad mohl zvyknout a nedělat teď uraženého. Otočili jsme se zpět směrem k autům. Alice se s Emmetem pořád pošťuchovali a byli napřed. Já šla pozadu s Edwardem. Pořád stejně zamračenej, to ho to nepřejde? 
“Děje se něco Edwarde?” Zkusím na to jít pomalu, musím ho rozpovídat.
“NE.” Hmm, dlouhá odpověď.
“Poznám, že se s tebou něco děje, udělala jsem něco?”
Ticho…žádná odpověď. Jak chce, jestli mi to neřekne stejně si to zjistím.
“Edwarde, víš, že na to přijdu, ale byla bych ráda, kdybys mi to řekl sám.”
“Hmm, tak mi vlez do hlavy a uvidíš…já totiž tobě nemůžu.” No jak jsem si myslela, prostě se urazil, kvůli takové blbosti.
“Proč mi tohle děláš?”
“Právě že NIC nedělám.” Asi ho za chvíli praštím něčím po hlavě.
“Edwarde nech toho. To se se mnou jako nebudeš bavit nebo co?”
“Nevím.” Zase dlouhá odpověď. Zastavila jsem se, on taky. Došla jsem k němu, položila mu ruce na tvář a přitáhla si ho, abych ho políbila. Ucukl. To neměl dělat. Tímhle mě vážně naštval. Jak chce chlapeček, má to mít.

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčeni 27: