Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - Prolog + 1.Smlouva s ďáblem

03.08.2009 (10:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2890×

Prolog

Můj dosavadní život byl šílený. Připadala jsem si jako na horské dráze. Jednou nahoře a jednou dole. Bývala jsem šťastná, ale stačily dva výstřely, abych se propadla v peklo. Všechno se změnilo, já jsem se změnila. Po útěku z děckáku se za mě stala holka ulice, členka gangu, zlodějka, ale pak…pak jsem podepsala smlouvu s ďáblem, která mi navždy změnila život. Dostala jsem druhou a poslední šanci a díky ní, jsem poznala svého anděla, kterého jsem tím ďáblem nucená zradit. Vím, že až se všichni dozví pravdu, zůstanu sama a můj anděl? Odletí a mě zůstanou jen vzpomínky, které budou šednout a šednout …Kéž by mi odpustil, kéž by existovala jiná možnost.

1. Smlouva s ďáblem

„Izzie zdrhej, benga!“ křiknul na mě Jake a já v dálce spatřila policejní vozy. Začala jsem prchat jako o život do spoře osvětlených ulic velkoměsta. Běžím noční ulicí Los Angeles, jak by někdo řekl, rájem filmových hvězd a jejich fanoušků, ale já je znám z té druhé strany. Strany, ve které je L. A. ráj prostitutek a jejich pasáků, dealerů drog a pouličních gangů. Věřte mi, moc dobře vím, o čem mluvím, protože já jsem jedna z nich. Jsem součást místního gengu Werewolves, a právě proto taky utíkám. Zase jedna nepodařená vykrádačka a benga v zádech. Za sebou už jasně slyším zvuky policejních sirén, jsou blízko. Za žádnou cenu mě nesmí chytit, znova do děcáku nepůjdu, znova ne, to radši cokoliv… Kéž by byl můj život jiný, nebo kdybych dostala šanci začít někde jinde, ale to se bohužel nestane… Stačilo tak málo a všechno mohlo být jinak.

Narodila jsem se milujícím rodičům. Dali mi italské jméno Isabella. Máma byla fascinovaná Itálií a prý tam také s tátou byli na svatební cestě. Dřív jsem svoje jméno milovala, ale teď je díky děcáku nenávidím a slyším jen na Izzie nebo Izz. Můj táta, Charlie Swan, byl policista a moje matka Reneé byla každou chvíli něco jiného. Dlouho nevydřela v jedné práci, protože ji brzo uchvátila jiná. Ano, byla trošku bohém. Bydleli jsme v okrajové části L.A., daleko od nebezpečí a nástrah tohoto zpropadeného města. Byli jsme šťastní a nic nám nechybělo, ale nic netrvá věčně, ani štěstí ne…Jednoho večera máma přemluvila tátu, aby si vyšli na operu, kterou tak zbožňovala. Táta ji naopak nesnášel, ale co by pro svoji milovanou Reneé neudělal. Ten večer jsem je viděla naposledy, to mi bylo 13. Poslední, co mi táta řekl, bylo, že mám být hodná holka a nezlobit, zatímco budou pryč. Bylo kolem desáté večer, když mě vzbudil zvonek domovních dveří. Vstala jsem a šla otevřít, myslela jsem, že si naši zapomněli klíče. Ale ve dveřích nestáli rodiče, nýbrž tátův kolega Jim, který mi řekl, že jsou naši mrtví. Na cestě domů je někdo přepadl a zastřelil. Zůstala jsem sama. Neměla jsem nic a nikoho. Konec pohádky. Ještě ten večer mě odvezli do toho nejhoršího dětského domova v L.A. , který se tvářil, jako by byl bůh ví co. Na povrchu pozlátko, uvnitř prohnilý do morku kosti. Vychovatelky nás často bily a někdy nám nedávaly najíst, ale to nikoho nezajímalo. Strávila jsem tam 4 dlouhé roky. Příliš dlouhé roky. Jednoho rána jsem se vzbudila a zjistila, že už nemůžu dál…sebrala jsem všechnu svoji odvahu a utekla jsem. Několik dní jsem se toulala městem sama a skrývala se před policisty. Co kdyby mě některý tátův kolega poznal? Neměla jsem peníze, ani co na sebe, za to hlad jsem měla veliký. Nevěděla jsem, co mám dělat, snažila jsem se najít nějako práci, ale nikde mě nechtěli a pak…pak jsem poznala jeho. Jakea.

Stála jsem v obchodě a hladově koukala na všechno to jídlo kolem mě. Můj hlad už byl nesnesitelný, sotva jsem stála na nohou, musela jsem něco ukrást. Byla jsem nervózní a bála jsem se.  Když jsem si myslela, že mě nikdo nesleduje, nenápadně jsem vzala jednu tyčinku a strčila si ji do kapsy. „Čau krásko“ řekl mi krásný, vysoký snědý kluk, s havraními vlasy a bystrým pohledem, který se z ničeho nic objevil vedle mě. „Já jsem to nechtěla vzít, vážně…“ začala jsem se vymlouvat. „Neboj, já nic neviděl“ usmál se „Hele, ty jsi na ulici co?“ pokračoval „Jo, no a?“ „Sama?“ vyptával se ten kluk „Jo“ odcekla jsem a chtěla odejít, nechápala jsem, proč se mě tak vyptává a navíc jsme pořád byli v tom obchodě, co kdyby mě někdo chytil „Hej počkej, chci ti udělat nabídku“ zastavil mě ten mladík. Vypadal, že je asi tak stejně starý jako já „Jakou?“ zarazila jsem se „Můžu ti pomoc, jestli chceš, taky jsem byl kdysi na ulici, jako ty“ a začal mi líčit svůj příběh. Jak utekl z domu, protože ho jeho kmen moc svazoval a on chtěl svobodu. Nabídl mi, že se u něj můžu dát do pořádku a pronajme mi pokoj, platit mu prý budu, až si něco vydělám. Neměla jsem moc na výběr. Bylo to lepší než spát pod mostem. „Fajn“ souhlasila jsem. Jacob, jak se mi představil, mě hned odvedl k němu domů. Bydlel o pár bloků dál ještě s jedním klukem, který se jmenoval Sam. Jejich byt byl malý, ale docela útulný, pravda trochu neuklizený, všude se válely hadry. „Na, tady máš něco na sebe, v tohle už chodit nemůžeš“ hodil na mě nějaké oblečení Jake „To je mojí bejvalky“ odpověděl na můj tázavý pohled a pak mi ukázal, kde je koupelna. Ve sprše jsem snad strávila hodiny, ale výsledek stál za to. Zase jsem to byla já. Štíhlá, drobnější holka s hnědýma očima a dlouhými hnědými vlasy s červenými odlesky. Izzie Swan.

Takhle to všechno začalo. Jake mi řekl o své gangu Werewolves a já se k nim přidala, netrvalo to dlouho a já a Jake jsme spolu začali chodit. Poutala mě k němu vděčnost a navíc se mi líbil jeho smysl pro humor. Byl můj ochránce. Naučil mě žít v té městské džungli a nebát se. Díky němu, se za mě stala drsná holka s ostrými lokty a to mě dovedlo až sem. Sem do noční ulice, kam jas měsíce sotva dopadne a pouliční lampy mihotavě mrkají. „Stůj“ zařval někdo za mnou, ohlédla jsem se a spatřila policajta. „No to tak“ napadlo mě, zrychlila jsem a zahnula za roh. Tohle jsem neměla dělat. Že jsem zvolila špatnou cestu, to jsem věděla už po prvním vykradení obchodu, ale teď jsem si vybrala zase špatně. Běžela jsem sotva pár minut, když jsem před sebou spatřila zeď. „Kruci, slepá ulička“ zanadávala jsem v duchu. Nebylo kam utéct. Za mými zády už nebyl pouze jeden policista, ale rovnou dva. Zastavila jsem. Utíkat dál, nemělo cenu, zeď byla příliš vysoká, nepřelezla bych ji. „Hodná holka“ zamumlal jeden z policistů, zatím co mi druhý nasazoval pouta. Poznala jsem v něm Jima, tátova kolegu, ale nedala jsem to na sobě znát. Už jsem nebyla tatínkova holčička. Teď jsem zlodějka, chudák táta se asi obrací v hrobě.

Policisté mě zavezli na stanici a zavřeli do cely předběžného zadržení. K ránu mě odvedli do výslechové místnosti, kde na mě čekali dva chlápci v kvádrech a Jim. „Posaď se, Isabello“ řekl Jim „Jsem Izzie“ odcekla jsem a sedla si. „Tak tedy Izzie, víš, rozhodli, jsme se tvůj případ, tak říkajíc, smést ze stolu“ spustil jeden z těch chlápků a já nevěřila vlastním uším „Co za to? Mám snad práskat?“ zeptala jsem se, protože mi bylo jasné, že se nic neděje jen tak „Máme takový problém a ty se skvěle hodíš, pro jeho řešení“ „Wau, tak to už je na tom policie fakt blbě“ zasmála jsem se pohrdavě„My nejsme od policie, jsme od FBI. Agent Roberts a Drake “ konečně promluvil i ten druhý „No…a co si páni ráčí od holky, jako jsem já?“ „Dostaneš svoji poslední šanci, nový život, nové město, lidé…stačí jen, abys nám zjistila něco o jedné rodině“ „Takže přece jen práskat! Nikdy!“ vykřikla jsem. „Izzie, nejdřív si je vyslechni“ klidnil mě Jim a pak zase pokračoval ten hlavní men in black, Roberts nebo jak. „Je to jedna rodina, pořád se stěhují a kolem nich se dějí divné věci. Až moc divné. Máme na ně už několik udání, ale to tě zatím nemusí zajímat. Potřebujeme o nich zjistit co nejvíce a to půjde jedině tak, že k nim nastrčíme někoho z nás. Ale koho? U nás není nikdo tak mladý, aby s nimi mohl chodit do školy“ „Ale ty můžeš“ doplnil ho ten druhý, Drake „Cože?“ nějak jsem tomu pořád nerozuměla. „Tak podívej, dva z našich agentů, ti budou dělat rodiče. Přestěhujete se s nimi do města, kde žije ta rodina a ty tam začneš chodit do stejné školy a třídy. Spřátelíš se s nimi a občas jim položíš pár nevinných otázeček. Co ty na to?“ „Jaká je druhá možnost?“ nechtěla jsem na nikoho donášet. Nejsem až tak zkažená. „Druhá možnost? No…bude ti osmnáct a s tím co na tebe a ten gang máme je to na pěknejch pár let v chládku“ „Izzie, měla bys to vzít“ radil mi Jim „Proč já?“ napadlo mě z ničeho nic. „Tvůj otec byl skvělej polda, nesnesl by jen pomyšlení, na tvůj dnešní styl života. Taky dřív pracoval v utajení, ale přestal kvůli Reneé. Izzie, tohle je tvoje druhá šance. Možná bude poslední…“ vysvětloval mi Jim. Co když  měl pravdu? Při nejmenším můžu zase pláchnout. „A co když nic nezjistím?“ „Pochybuju, budeš na to mít celý školní rok“ usmál se na mě vítězně agent Roberts. A tak jsem uzavřela smlouvu s ďáblem, který se skrýval pod rouškou FBI.

Věci se pak daly rychle do pohybu a po několika dnech už jsem seděla v letadle do Seattlu. Cíl mojí cesty bylo městečko Forks ve státě Washington a rodina Cullenových…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - Prolog + 1.Smlouva s ďáblem: