Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 8. Je konec Edwarde, hra skončila

05.10.2009 (20:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2456×

„Sakra, to už je tolik? Měla bych se vrátit domů. Joe bude zase hysterčit“ všimla jsem si času z hodin na náměstí, a ač nerada, musela jsem domů. „Uvidíme se zítra?“ navrhl Edward „V kolik?“ „V jednu tě vyzvednu“ „Ok. Budu čekat před domem“ domlouvali jsme se cestou k autu, když v tom jsem ho uviděla. Stál pod lampu na protější straně ulice. „Bože, to snad…“ polkla jsem vyděšeně. Ne, to přece nemůže být on. Tohle mi nemůže udělat, všechno zkazit… „Bells, Bells, co se děje“ snažil se ze mě dostat slova Edward, ale já jej nebyla schopná vnímat. Viděla jsem jen jeho…

8. Je konec Edwarde, hra skončila…

„Nic, všechno je v pohodě, jen se trochu bojím Joa“ vykoktala jsem ze sebe a snažila se ignorovat Jacobovu přítomnost, díky bohu on se ke mně taky nehlásil, přestože nás s Edwardem pozoroval. „Bell ty ho znáš?“ zeptal se mě Edward později v autě „Koho?“ „Toho kluka, co na nás tak koukal“ „Ne“ zalhala jsem mu, protože s přiznáním Jacoba bych musela přiznat i svoji minulost a to jsem nemohla a ani nechtěla. Nechtěla jsem Edwarda ztratit…

Pár chvil poté, co jsme se před domem s Edwardem rozloučili, mi bylo jasné, co musím udělat… „Meg, musím ještě zajet za Jessicou, kvůli učebnici, brzo se vrátím“ zavolala jsem mezi dveřmi a znova vyběhla do chladného, temného večera. Ačkoliv bistro nebylo daleko, vzala jsem si auto a doufala, že tam Jacob ještě bude.

„Věděl jsem, že se vrátíš“ vynořil se ze tmy, když jsem zavírala dveře auta. „Jacobe co tady děláš?“ vyhkrkla jsem nasupeně „Co asi? Přijel jsem si pro tebe. Navíc odtud pocházím, však víš, jsem z Quileutské rezervace u zátoky LaPush, což je kousek odtud a teď ty…proč se tu producíruješ s pijavicí?“ „S kým?“ nechápala jsem, o čem to Jacob mluví „No s Cullenem…Neříkej, že to nevíš…to proto po nich FBI jde“ „Jak víš o FBI?“ „Mám svý zdroje, krásko, přece sis nemyslela, že bych tě tu nechal? Werewolves se po tobě stýská a mě taky. Je na čase jet domů!“ „Ne, Jacobe, já se s tebou nevrátím“ odmítla jsem jeho nabídku na návrat ke svému minulému životu. „V L. A. už nejsem doma a nechci se vrátit ke starému způsobu života, já už přece taková nejsem a ani nechci být…“ „Proboha Izz od koho máš ty pitomý kecy? Snad ne od studenokrevnejch? No jo, on je Carlisle takovej spasitel…“ „Sakra Jakeu o čem to pořád mluvíš? Jaký pijavice a studenokrevní? Ty si se snad úplně pomátl“ naštvala jsem se na něj a rozhodla se jet domů, protože tento rozhovor očividně k ničemu nevedl. Otevřela jsem dveře auta, ale Jacob mi je zabouchl před nosem. „Takže ty vážně nic nevíš? On ti to ten tvůj libovej frajírek neřekl?“ „Jdi k čertu Jacobe Blacku, ty i ten tvůj gang“ otočila jsem se k odchodu.

„Počkej Izzie, tak já ti to všechno vysvětlím“ volal za mnou „Není co, nechci nic slyšet a už vůbec ne ty tvoje nesmysly“ křikla jsem za sebe a svižnou chůzí mířila domů. „Izz, to sis vážně nevšimla, jak jsou všichni bledí? Vůbec nic nejedí, jejich oči jsou stejné a přitom to nejsou příbuzní a navíc…mění barvu, s rostoucím hladem tmavnou. A pak je tu jejich teplota. To ti nepřijde zvláštní, proč jsou tak ledoví? Nebo že by sis od nich držela až takový odstup?“ zachechtal se při poslední větě, ale já se nedokázala smát. Co když má Jacob pravdu? Tohohle všeho jsem si opravdu všimla. Už jsem nešla stejně svižným tempem, naopak, zpomalovala jsem a zpomalovala, až jsem nakonec zastavila. Jacob mě v mžiku doběhl, málem jsem už zapomněla, jak rychle běhá…

„Takže mi věříš?“ zasmál se vítězně „Jak tohle všechno víš?“ řekla jsem mu místo odpovědi „Už jsem ti řekl, že odtud pocházím a v mém kmeni tradují legendy…legendy o nich…pijavicích, jak je nazýváme - upírech. „Ale Cullenovi se tu objevili, když už jsi byl dávno v L. A.“ snažila jsem se mu to vyvrátit, nebo jsem se to snažila vyvrátit sobě? Nevím, ale snažila jsem se proti jeho nařčení bojovat, bojovat za Edwarda…on přece nemůže být krvelačné monstrum zabíjející lidi, mě přece nikdy nic neudělal… „To máš sice pravdu, ale nejsou tu poprvé. Byli tu už před mnoha a mnoha lety, když byl náčelníkem kmene můj děda, no, a teď tu jsou zase, nikdo neví proč, ale vrátili se.

Stála jsem uprostřed silnice a poslouchala Jacoba, každé jeho slovo a snažila se mu nevěřit, ale až moc věcí do sebe zapadalo. Třeba jak jsem viděla Edwarda poprvé, když mě svezl „…neměla by ses toulat nocí sama“ „Jo? A co by se mi tu tak mohlo stát? V téhle díře, kde dávají lišky dobrou noc?“ „Nikdy nevíš…třeba právě teď jedeš v autě s vrahem“ On sám mi to tehdy naznačoval… „No tak Izzie, vrať se semnou domů, tady tě nic dobrého nečeká, zdrhneme fízlům, jako dřív, bude nám zase hej“ objal mě Jacob svými horoucími pažemi a stíral mi slzy, které mi začaly téct po tvářích. Začínala jsem mu asi věřit… „Já nevím Jakeu, já nevím…“ odstrčila jsem jej od sebe a plna zmatku a pochybností běžela domů.

„Izzie, co ta učebnice? A kde máš auto?“ vyptávala se mě Meg, se kterou jsem se srazila na schodišti. Neodpověděla jsem jí, neměla jsem žádnou odpověď a nechtěla se mi ani vymýšlet, protože moje mysl byla zcela zaměstnána něčím jiným: Edward je upír.

Jen co jsem za sebou zabouchla dveře pokoje, schoulila jsem se na postel a rozplakala se. Bylo mi na nic. Poprvé v životě se zamiluju a zrovna do monstra, do zrůdy.  Ať jsem chtěla sebevíc, tahle slova mi k Edwardovi nešla…On přece není žádná zrůda, je to můj anděl. Co když to udělal Jacob naschvál? Co když si to všechno vymyslel? Třeba nás chtěl jen rozeštvat, abych se s ním vrátila do L. A.

Setřela jsem si slzy a s nadějí přešla k počítači, kde jsem si zadala do vyhledávače pojem Studenokrevní. Po chvilce hledání jsem objevila jednu perfektní stránku, kde bylo všechno upírech jenže…bylo to přesně, jak mi Jacob řekl…Nelhal mi, můj anděl je ve skutečnosti ďábel.

Po bezesné a proplakané noci přišlo svítání. Podzim začal ukazovat svoji druhou tvář, protože silně pršelo. „Jako by mraky plakaly stejně jako já“ napadlo mě, zatímco jsem ležela v posteli a odmítala vstát. A proč taky? Neměla jsem žádný důvod a pak mi došlo, že jsme se s Edwardem domlouvali na dnešní odpoledne. Zaváhala jsem, jestli to mám zrušit nebo ne, ale ve svitu včerejších informací, jsem neměla na výběr. Nemohla jsem se s ním vidět. Nemohla jsem se mu podívat do očí a předstírat, že to nevím. Skrývat obavy, jestli budu nebo nebudu jeho další objetí. Vzala jsem mobil a vytočila jeho číslo, jenže ještě než hovor vzal, položila jsem to. Došlo mi, že kdybych slyšela jeho hlas, moje odhodlání by se vytratilo jako mávnutím kouzelného proutku. Raději jsem mu napsala sms, i když jsem si připadala jako totální srab „Edwarde, nejezdi pro mě, dneska by to nemělo cenu… Izzie“

Pár minut po odeslání sms se mým pokojem roznesl zvuk zvonícího mobilu. Samozřejmě mi volal Edward, ale já jsem mu to nevzala. Zmáčkla jsem tlačítko nepřijmout hovor a otočila se na druhý bok. Moje stáře se už zase začínaly měnit v řečiště slz. Co mám jen dělat? Telefon zvonil a zvonil a já už neměla sílu to Edwardovi pokládat, tak jsem si telefon vypnula. „Ano…vypnout, kdyby to tak šlo nejen s telefonem“ posteskla jsem si

„Ty dneska nehodláš vstávat?“ nakoukla mi do pokoje Meg „Ne“ zamručela jsem a otočila se k ní zády „Izzie, něco se děje?“ „Ano Meg, něco se děje a proto jsem tady, jenže nevím co. Jsem součástí kolotoče a přitom nevím, proč se točí. Co tady dělám?“ sedla jsem si a doufala, že mi Megan řekne, co přesně chtějí, abych zjistila, jakou špínu na Cullenovy mají? „Izzie, je mi to moc líto, ale to ti nemůžu říct, nejsi prověřená osoba…“ „Ne já jsem osoba určená na špinavou práci!“ zařvala jsem na ni a znova si lehla zády k ní. Nevím, co mě štvalo víc, nevědět nic nebo všechno. Možná by bylo lepší, kdybych o Cullenových nic nevěděla…možná by bylo lepší, kdybych si tehdy vybrala možnost vězení a nikdy Edwarda nepotkala, nezamilovala se…

Asi v půlce odpoledne mě z postele vytáhnul hlad, a jelikož se s plným žaludkem myslí líp, rozhodla jsem se zajet do LaPush. Ano, pořád ve mně dřímala naděje, že si to všechno Jacob jen vymyslel. Připadala jsem si jako ten tonoucí, co se marně chytá stébla, ale přesto jsem nemohla jinak.

Nejdřív jsem se stavila k bistru pro auto, a pak se vydala směr rezervace. Neměla jsem sebemenší tušení, kde to je, tak jsem zavolala Jessice, předtím jsem ovšem zjistila, že mám dvacet nepřijatých hovorů a několik sms. Neměla jsem chuť si je číst, ať už v nich stálo, co chtělo, tak jsem je jednoduše ignorovala. Díky Jessice jsem rezervaci našla hladce. No jo, jenže kde Jacoba hledat? To mám chodit od domu k domu? Můj problém se naštěstí vyřešil víc než brzy, protože jen co jsem vykročila k prvnímu domu, objevil se přede mnou Sam. „Čau trestankyně, to je dost, že ses k nám vrátila. Jacob říkal, že jsi s námi skončila“ „Same? Co ty tady? Taky odtud pocházíš?“ „Jasně, všichni z Werewolves jsou odtud, teda až na tebe“ „Ale já už nejsem jednou z vás“ protestovala jsem „Ajé, napravená hříšnice. Jako rebelující kráska ses mi líbila víc stejně jako ten tvůj jadrnej slovník“ „Ale jdi Same, radši mi řekni, kde najdu Jakea“ „Ok ok, račej mě následovat“ řekl nakonec Sam a zavedl mě k Jacobově domu „Hej kámo máš tu to naše zbloudilý koťátko“ houkl do otevřeného okna „Zatím čus puso, letím tu novinku říct ostatním“ mávnul na mě a rozběhl se pryč

„Copak tě přivádí? Rozmyslela sis to snad?“ otevřel mi dveře Jake, který by jen v jeansech s kartáčkem na zuby v puse „Snad teprve nevstáváš?“ uchechtla jsem se „Ty máš co povídat“ zašklebil se,pustil mě dál a já se neodvažovala zeptat, jak ví, že jsem taky před chvílí vylezla z postele „Tati to je naše Izzie, Izzie, to je můj otec Billy Black“ představil mě svému otci, ale než jsem jej stihla pozdravit, Jacob mě popadl za ruku a odvlekl do svého pokoje.

„Tak povídej“ sedl si na postel a v puse převaloval kartáček „Hele…nechceš si jít vyčistit zuby a oblíknout se? Já mezitím pozdravím tvého otce a pak se můžeme jít projít“ nadhodila jsem, protože mě znervózňovalo být v jeho pokoji a znervózňoval mě polonahý Jacob. Přece jen jsme spolu v L. A. chodili. Sice k ničemu nedošlo, ale párkrát k tomu nebylo daleko. Ať byl Jacob sebevětší prevít, já pro něj měla určitou slabost. Necítila jsem k němu to samé, jako k Edwarovi, ale svým zvláštním způsobem jsem jej měla ráda.

„Ok, dej mi pět minut“ zamumlal a zmizel v koupelně. Já jsem chvíli zůstala stát v jeho pokoji, tak jiném, než na jaký jsem byla zvyklá v L. A., jako by ani nebyl Jacoba a pak jsem přece jen zamířila za Billym. „Dobrý den, omluvám se, nestihla jsem vás ani pozdravit“ „Jo, to je celej Jake, nedáš si kafe, Izzie?“ „Ne díky“ „Ani čaj?“ „Čaj si dám ráda“ souhlasila jsem nakonec a sedla si ke stolu, kde seděl Billy. Teprve když se pohnul, aby dal konvici s vodou na kamna, jsem si všimla, že je na vozíku „Jake se nezmínil co?“ všiml si Billy mého pohledu „Ne, my jsme o svých domovech a rodičích moc nemluvili“ přiznala jsem „Vlastně jsem ani netušila, že Jake pochází právě odtud, řekl mi to teprve včera“ „Jake se s tím nerad chlubí, vlastně ti musím poděkovat. Vrátil se sem kvůli tobě“ „A řekl vám, proč tu jsem?“ „Chtěl, ale mě to nezajímá. Vlastně jsem ani neměl v plánu tě poznat, hned jsem si o tobě udělal obrázek, a jak teď vidím, špatný“ „Nemýlil jste se, pane Blacku, jsem vina ve všech bodech obžaloby“ hořce jsem se usmála „Možná jsi dělala špatné věci, ale nevěřím, že jsi špatný člověk“ „Máš pravdu tati, ale kamarádí se špatnýma lidma, že neuhodneš s kým? Napovím ti – pijavice“ přidal se do našeho rozhovoru Jake „Cože s Cullenovýma? To bys neměla, dej si na ně pozor“ varoval mě překvapený Billy „Ale proč? Jake mi něco říkal o legendách vašeho kmene…“ „To neměl, ale jestli ti to řekl, věř mu. Cullenovi jsou moc nebezpečí, byl bych nerad, kdyby se ti něco stalo, moc dobře vím, jak na tobě Jakeovi záleží“ „Ale tati…“ zpražil ho pohledem Jake „Chtěla ses projít, tak pojď, než začne zase pršet“ „Jasně, no…ráda jsem vás poznala, pane Blacku“ „Potěšení na mé straně“ usmál se Billy „a nezapomeň, dávej si pozor, s kým se přátelíš“ dodal, když jsme s Jakem odcházeli.

„Doufám, že teď je to všechno jasný“ pronesl Jake důležitě, když jsme byli kus od domu „Ne, ale je mi jasný, že byste měli s klukama zmizet. Zapomínáš, že bydlím v baráku s párečkem FBI“ „Ale, ale, naše malá Izzi o nás má strach?“ „Jaku…“ „Neboj se, dlouho tu nezůstaneme, nanejvíš pár dní. V L. A. už nám bylo trochu těsno, tak jsme se rozhodli, že se na čas ztratíme a pak, pak změníme působiště. New York, to je náš nový cíl“ zakřenil se „Moje nabídka pořád trvá Izzie, pojeď s námi“ začeptal ta poslední slova a ničeho nic mě pevně objal a políbil. I přes bundu jsem cítila jeho horoucí tělo a jeho vřelé polibky spalovaly mé chladem zkřehlé rty. „Nezabralo to“ zašeptala jsem, když mě přestal líbat „Sakra, to mělo být moje eso“ „A rovnou srdcový, že?“ pousmála jsem na něj „Musím jít, měj se“ vymanila jsem se z jeho objetí „Počkej, vždyť jsi teprve přišla a chtěli jsme se projít“ protestoval Jake „Já vím a není to dobrý nápad. Raději odjeď Jakeu...odjeď“ zašeptala jsem a musela si přiznat, že mi to přišlo líto. On byl kus minulosti, které jsem nelitovala. Kus minulosti, kterou jsem milovala, a které jsem teď říkala sbohem.

Naposledy jsem Jakeovi zamávala a rozběhla se k autu. Neotočila jsem se, přestože jsem věděla, že na to Jake čeká. Nemohla jsem, něco mu bránilo se k němu vrátit, k němu a mému horšímu já. Kdyby se jen chtěl změnit, všechno by mohlo být jinak…Místo toho jsem teď tady a k zbláznění miluju krvelačnou bestii.

Do mé mysli se zase vloudily myšlenky na Edwarda, a jak jsem za krátko zjistila, nejen myšlenky…

Když jsem se vracela domů, začalo se stmívat a kousek před městem jsem si všimla auta za sebou, které na mě blikalo. Ačkoliv bylo šero, poznala jsem, co je to za auto a moc dobře jsem věděla, komu patří. Edward. Rozhodla jsem se jej ignorovat a nezastavovat, jenže po několika kilometrech a neustálém osvědčování zpětného zrcátka jsem přece jen zastavila. Vystoupila jsem z auta, stejně jako Edward z toho svého

„Bells, co se stalo? Proč mi nebereš telefon a ignoruješ mě? Bál jsem se o tebe…“ „Jsem Izzie! A ty Edwarde Cullene mi dej pokoj!“ křičela jsem na něj. Všechen ten smutek, ta zlost ze mě museli ven. Edwward zůstal stát jako opařený a nechápal, co se děje „Izzie…cco…co se…“ „To se ptám já tebe, co po mě vlastně chceš? Mám být tvoje večere, se kterou sis jen před jídlem hrál a oblboval ji hlavu sladkýma řečičkama? Podlamoval jí nohy polibkama, ze kterých jí málem explodovalo srdce a mozek přestal fungovat? Tohle byl tvůj plán? Nechat mě, abych se do tebe zamilovala?“ „Izzie…“ udělal pár kroků ke mně „Ne! Nepřibližuj se! Je konec Edwarde, hra skončila, najdi si někoho jinýho na hraní“ dořekla jsem poslední slova, nastoupila do auta a plnou rychlostí odjela domů. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Edwarda, jak stojí na tom samém místě s hlavou v dlaních...

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 8. Je konec Edwarde, hra skončila: