Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance- 2. Anděl a moje nenávist k němu

05.08.2009 (06:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2028×

2. Anděl a moje nenávist k němu

  „Ježíši Kriste, to snad ne“ zaúpěla jsem, když jsme s mými nahráními „rodiči“ přijížděli do Forks. Neznám nic jiného, než ruch velkoměsta a tohle pro mě byl naprostý šok. Forks bylo malé, maličké město, všude, kam oko dohlédne, byly lesy a podle agenta Seethera bylo dnes kupodivu slunečno „Kupodivu?“ děsila jsem se „Stát Washigton je jeden z nejdeštivějších v USA“ vysvětlil mi a moje deprese se značně prohloubila. Vždyť já jsem z Kalifornie, kde déšť známe jen z Hollywoodských filmů! „Výborně“ procedila jsem skrz zuby a dál se mračila na okolí. „Tohle mi byl čert dlužen“ nadávala jsem v duchu.

  Stačilo jen pár minut jízdy městem a dojeli jsme k domu, který byl „náš“. Byl menší, ale co taky čekat od FBI, natřený na tmavě zeleno. „Že by maskování?“ uchichtla jsem se. Ovšem vnitřek domu mě hodně překvapil, oproti tomu, kde jsem doposud žila, to byl luxus „Líbí?“ zeptala moje jako matka, agentka Gibbsová, teda Megan. Byla to příjemná mladá žena, hned od začátku chtěla, abych jí tykala, kdyby mi neukázala odznak, těžko bych uvěřila, že někdo tak milý pracuje FBI. Uznávám, ani agent Seether neboli Joe, nebyl nejhorší. Bylo na něm vidět, že rád posiluje, ale zase to nebyl přehnaný kulturista „Výcvik“ řekl mi, když jsem se ho na ty svaliska zeptala. Stejně, ale působili jako cukr a bič a Joe byl evidentně hlava této operace. „Pojď, ukážu ti tvůj pokoj“ zavolala na mě Megan za schodů. Šla jsem za ní a přemýšlela, jestli se nemám začít děsit. Co když mě budou připoutávat k posteli, abych v noci neutekla? Mýlila jsem se, nebo tomu spíš nic nenaznačovalo. Můj pokoj byl prostorný a světle žlutý, s velkou postelí. V rohu pokoje byly skříně a kousek od okna psací stůl s počítačem. „Já tu budu mít počítač a internet?“ divila jsem se. Tohle ani za mák nepřipomínalo vězení nebo nedobrovolné držení v zajetí. To je nenapadlo, že můžu kontaktovat Jacoba a kluky? „Jasně, abys mohla dělat úkoly do školy, věříme ti, že se nepokusíš spojit s gangem jo…a tady máš telefon“ řekla Megan a podala mi mobil „Svoje číslo máš uložené v seznamu, stejně tak i naše. Samozřejmě jako mamka a taťka“ „Tak FBI někomu věří…hmmm, já zírám“ ocenila jsem snahu Megan „Holky můžete jít dolů? Odmítám všechny ty krámy tahat sám“ zavolal na nás Joe „Už jdeme“ odpověděla mu Megan „Takže si fakt budeme hrát na rodinku“ zašklebila jsem se a Meg se zasmála. „Bože to bude psycho“ napadlo mě, zatímco jsem se ploužila dolů, pomoc „taťkovi“.

   Když bylo všechno na svém místě, a že to pár hodin zabralo, zavřela jsem se do svého téměř dokonalého vězení. Teď bylo na čase, abych si zútulnila svůj pokoj. Neměla jsem moc vlastních věcí, jen pár fotek rodičů, maminčin snubní prstýnek a řetízek s medailonem, který jsem dostala jako miminko. Byly v něm fotky našich. Ať jsem byla kdekoliv, oni byli stále semnou. Zbytek věcí mi nakoupila Meg, teda hlavně oblečení. Když jsem je poprvé spatřila, vyděsila jsem se. Nebyl to styl, na který jsem byla zvyklá. Žádné vytahané kalhoty a svetry, ani riflové vesty a už vůbec ne kožená bunda a trička s nápisy I’m hell a tak podobně. Díky bohu to nebyly ani žádné šatičky alá Barbie, prostě to bylo jiné. Halenky, trička s potisky a neškodnými, obvykle vtipnými nápisy, několikero riflí a všechny mi byly akorát, některé byly roury do kozaček, jiné zase rozšířenější. Kdyby mi tohle někdo řekl před pár dny, vysmála bych se mu. Tohle vůbec neodpovídalo mojí představě o práci pro FBI. Dokonce jsem měla slíbené kapesné, prostě jako bych byla normální teenager a ne zločinec. Můj klid a úvahy o této nové šanci brzo naboural Joe, který si chtěl projet náš „scénář“. Zítra jdu totiž poprvé do školy. Naštvaně jsem opustila svoje nové útočiště a zamířila do kuchyně. Meg chystala večeři a Joe si čistil zbraně „A co odposlech?“ nadhodila jsem „Ten jsem ještě nevybalil. Zatím nebude potřeba a teď si sedni a spusť“ zavelel Joe, jako pravý agent „Tak fajn, jmenuju se Isabella Lewisová. Je mi 17 a pocházím s L.A. Můj otec se jmenuje Joel Lewis a je účetní, pracuje doma. Matka se jmenuje Megan Lewisová a je žena v domácnosti. Do Forks jsme se přestěhovali kvůli klidu a zdravému prostředí“ dovyprávěla jsem naučenou pohádku. Křestní jména nám nechali, aby to pro mě bylo jednodušší a zamezilo se zbytečným přeřekům. „Fajn“ ocenil můj výkon Joe a dál mě nechal být. Po večeři, která jsem zase zalezla k sobě. Napadlo mě, že půjdu na internet a napíšu Jakeovi, ale po delší úvaze jsem to zavrhla. Měla jsem ho ráda, ale jeho způsob života ne. Vlastně…vyhovovalo mi, že jsem pryč, jen jsem si musela dobře promyslet, co bude dál. Budu práskačka nebo zločinec na útěku? „Mám povoleno chodit ven sama?“ houkla jsem ze dveří pokoje dolů k agentům „Jistě, ale ať tě ani nenapadne utéct, jen by to zhoršilo tvoji situaci a stejně by tvá svoboda netrvala dlouho“ odpověděl mi Joe a já toho hned využila. Neměla jsem stání, tak jsem se šla projít. Chvíli jsem se jen tak bezcílně potloukala městem a pak jsem zamířila po silnici dál z města. Neměla jsem v plánu utéct, jen se mi ještě nechtělo domů. Z L. A. jsem byla zvyklá hodně chodit, protože jsem neměla prachy na bus, a být dlouho vzhůru. Tady to vypadalo, že se chodí spát se slepicemi. Když jsem se otočila, že se vrátím, přibrzdilo vedle mě auto. „Nastup si“ ozvalo se z něj a otevřely se dveře spolujezdce. Došla jsem k nim a sklonila se, abych poslala řidiče do háje, ale všechna ta nevybíravá slova, co jsem mu chtěla říct, se mi zarazila v krku. Řidičem byl mladý kluk mého věku. Vypadal jako anděl s rysy antického boha. Měl měděné vlasy, jantarové oči zářící do tmy, lehce vystouplé lícní kosti a plnější rty. Díky pozorovacímu smyslu, který jsem si vytvořila, jsem si všimla, že je vysoký, i když seděl a i přes tričko bylo vidět, že má dokonale vyrýsované svaly. Byl přímo neuvěřitelně dokonalý, jako by snad ani nebyl člověk. „No tak, nastup si“ probral mě z mého údivu „Tak na to zapomeň, neznáš mě a já neznám tebe“ vykoktala jsem ze sebe. „Jsi Isabella Lewisová a já…já jsem Edward. Teď už se známe tak si nastup“ byla jsem jako v transu. Dřív by mě ani ve snu nenapadlo nastoupit do auta k cizímu chlápkovi, ale tohle bylo tak jiné…měla jsem neuvěřitelně silný pocit, že mu mohu důvěřovat a tak jsem nakonec nasedla k němu. „Jak víš, kdo jsem?“ „Tohle je malé město, brzo se rozkřiklo, že se sem stěhuje nová rodina z L. A., navíc zřejmě budeme chodit do stejné školy“ objasnil mi své znalosti o mojí osobě „Aha. Kam vlastně jedeme?“ „K tobě domů, neměla by ses toulat nocí sama“ „Jo? A co by se mi tu tak mohlo stát? V téhle díře, kde dávají lišky dobrou noc?“ vysmála jsem se jeho obavám „Nikdy nevíš…třeba právě teď jedeš v autě s vrahem“ tak tomu jsem se musela zasmát. On a vrah? Vždyť vypadal jako anděl nebo rovnou jako Bůh. Po chvíli jízdy mě vysadil u domu a rozloučil se „Tak zítra ve škole!“ „Jo a dík“ poděkovala jsem mu a zmizela do domu.

   Ráno mě musela vzbudit Meg, protože nikoho nenapadlo mi koupit budík. No co, jsou za tu práci placení, tak ať si to užijí se vším všudy.  Moje nálada byla na bodu mrazu, venku pršelo a navíc jsem musela do školy. V L. A. jsem se škole vyhýbala kvůli sociálce. Nevadilo se mi učit, a dokonce si troufám říct, že nejsem blbá a učení mi jde. Koneckonců srovnávací testy jsem udělala levou zadní a tak jsem nastoupila do předposledního ročníku Forkské střední. Byla to taky Meg, která mě zavezla do školy, ale vysadila mě kousek před ní. Naštěstí pochopila, jakej by to byl trapas. Už na parkovišti mě překvapilo to množství lidí, tolik snad nemá ani Forks obyvatel. „Kteřípak asi jsou ti Cullenovi?“ blesklo mi hlavou. Agenti sice jsou důmyslní, ale fotky mi neukázali, kdo ví, možná ani žádné nemají a honí se za bludy. „Ahoj, ty jsi určitě ta nová z L. A. “ zaútočil na mě širokým úsměvem nějakej modrookej blonďák „Jo…asi“ zabručela jsem. Jestli jsem něco nesnášela, tak přemíra pozornosti. Vždycky jsem se lidí raději stranila, pozůstatek děcáku. „Já jsem Mike Newton, jestli chceš, ukážu ti to tady“ nabídl se mi. Měla jsem chuť ho poslat někam, ale rozmyslela jsem si to. Zná to tu, mohl by se mi hodit. „Fajn Miku, to by bylo bezva. Já jsem Isabella…Lewisová“ dodala jsem po menším zaváhání. To jméno mi nešlo přes pusu.

  Mike se mě celý den držel jako klíště, nebyl zlý, ale na můj vkus až moc dotěrný. Jednu výhodu ale měl, seznámil mě s ostatními a hlavně s Jessicou  a Angelou. Byly to takové ty typické holky, které věděly o všem, co se kde šustne. Na obědě jsme seděly u jednoho stolu a já se tvářila, jak mě všechno co říkají, šíleně zajímá. „Možná, kdybych se opravdu snažila, mohly by to být moje kamarádky“ napadlo mě, ale tuhle myšlenku jsem musela zahnat. Nejsem tu přece kvůli kamarádíčkování a navíc, kdo ví, jak dlouho tu budu. Zrovna jsme řešily článek ve školních novinách, když moji pozornost upoutala skupina studentů. Byli jiní, než všichni tady a vlastně i kdekoliv jinde. Byli tak…nesmírně krásní, ne jako v Hollywoodu, kde je všechno jen přetvářka, oni byly skutečně krásní. „Kdo je to?“ dloubla jsem do Jessicy a upozornila ji na tu skupinku.

  „Cullenovi“ odpověděla a mě ztuhla krev v žilách. „Tak to jsou oni…můj cíl…To jejich mám být kamarádka a donášet na ně? Nemožné! Ti by mě mezi sebe nikdy nepřijali…“ „Isabello, posloucháš mě?“ vytrhla mě za zamyšlení Jessica „Izzie!“ opravila jsem ji až moc ostře a Jess vytřešila oči „Ale to máš fuk, co jsi mi to říkala? Asi mi na chvilku vypnul mozek. To ten příval čerstvého kyslíku“ usmála jsem se a zachránila situaci „No říkala jsem, že ta blondýna, to je Rosalie a chodí s tím černovlasým obrem Emmettem. Ta malá, co vypadá jako nějaká elfka, to je Alice a ten blonďák je její kluk Jasper. Ještě k nim patří Edward, ale toho jsem tu dneska ještě neviděla. Přistěhovali se sem se svými adoptivními rodiči před pár lety. Jejich otec Carlisle Cullen je lékař a Esme Cullenová je bytová designérka. To je asi tak všechno, co o nich víme, protože se s nikým nebaví, jsou do sebe uzavření jako nějaká sekta“ vyprávěla Jess. Z rozhovoru nás vyrušilo až zvonění. Naštěstí už mě čekala poslední hodina a tou byla biologie. Zamířila jsem do třídy, kde už byl profesor. „Vítejte mezi námi, slečno Lewisová“ řekl, když si ode mě vzal papíry, co mi dali na studijním, a pokynul mi k místu, kam jsem si měla sednout. Teprve teď jsem si všimla…to místo bylo vedle anděla ze včerejšího večera. „Ahoj Bello“ pozdravil mě, když jsem si sedla „Cože?“ vykoktala jsem ze sebe. „Říkal jsem ahoj Bello“ „Ahoj“ řekla jsem bezduše. Moc dobře jsem slyšela, jak mě oslovil…Bella, tak už mi dlouho nikdo neřekl. Naposledy před čtyřmi roky…Bella, Bells, Bellinka, tyhle zdrobněliny mého jména používali naši…Po tváři mi stekla slza bolesti, která mě zasáhla tím oslovením. Léta jsem už neplakala, protože to byla známka slabosti, jak mi vtloukali do hlavy v děcáku. „Bells? Co se…“ všiml si toho Edward „Přestaň“ procedila jsem skrz zatnuté zuby „Já nejsem Isabella ani Bella a už vůbec ne Bells! Jsem Izzie!“ šeptala jsem nenávistně „Odpusť“ omluvil se mi anděl a zbytek hodiny na mě nepromluvil, za což jsem mu byla vděčná.

   Po vyučování na mě čekala na parkovišti Megan. Nastoupila jsem k ní do auta a stále ještě plná zlosti a bolesti, které ve mně vyvolal Edward, jsem vší silou práskla dveřmi a to tak hlasitě, že se za mnou pár studentů otočilo. Všimla jsem si, že svůj pohled směrem k nám upnul i Edward, který stál na parkovišti společně s Cullenovými. Edward…teď mi to došlo…to je on, anděl co mi způsobil bolest, byl ten Edward, o kterém mluvila Jessica. Další z členů Cullenovy rodiny…teď už pro mě nebude tak těžké je nenávidět a zničit jim život…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance- 2. Anděl a moje nenávist k němu: