Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 10. Den plný upírů a otázek

20.10.2009 (19:45) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

10. Den plný upírů a otázek

Snad hodinu, dvě nebo tři? Kdo ví…jsme s Edwardem  nehnutě stáli na tom samém místě a sledovali, jak se den pomalu, ale jistě chýlí ke konci a Slunce se ukládá do nebeských peřin ke spánku.

„Chyběl jsi mi“ zašeptala jsem, pohodlně uvelebená v Edwardově objetí „Věř mi, že ty mně víc. Víš, jak jsi mě vyděsila tou svojí horečkou?“ „Ty ses o mě vážně bál?“ „Pochybuješ snad?“ zamračil se Edward „No já nevím, mám věřit upírovi?“ „A můžu tě nějak přesvědčit?“ „Hmmm…Ne! To že žiju, je pro mě dostatečný důkaz, ale řekni mi…jak se ti to stalo? Teda já jsem o tom četla na netu, ale o spoustě věcí se tam nepsalo, třeba ta tvoje rychlost a navíc, nežijí upíři hlavně v noci?“ vyptávala jsem se „Tak ty ses o mě informovala?“ smál se mi Edward „No tak nesměj se mi“ zamračila jsem se a z legrace jsem jej praštila do ruky „Au“ sykla jsem, když mě zabolelo zápěstí po dopadu na Edwardovu hruď… „Pozor, ty už sis dlouho nic nezlomila, co?“ „Hahaha…“ dělala jsem, že se směju, prohmatávajíc si bolavou ruku. „Jsem ti nebezpečný, já vím…“ poodstoupil ode mě.

„Doufám, že mě tu nehodláš nechat…samotnou…samotinkou“ nelíbila se mi ta vzdálenost, která mezi námi vznikla „Bells…slibuju, nikdy tě neopustím. Dokud mě budeš chtít, budu tu pro tebe“ znova mě objal a políbil na usmířenou.

„Stačilo, teď chci vysvětlení. Nebude žádný polibek, dokud mi neodpovíš na moje otázky“ „Teda ty jsi ale zlá…“ zaškemral Edward a viditelně potlačoval smích „Dobře, abych ukázala dobrou vůli, za každou odpověď dostaneš polibek a to je dobrý obchod vzhledem k počtu otázek, které se mi honí hlavou“ „Škoda je že nevidím, to bych se mohl předem připravit“ „Jasně Edwarde, ještě mi řekni, že kromě toho že jsi upír, jsi ještě věštec nebo snad čtenář myšlenek.“ zašklebila jsem se pochybovačně „Ne, věštec nejsem, to se dá s trochou nadsázky říct o Alice, ale myšlenky číst umím…všem kromě tebe“ „Cože?“ zůstala jsem stát s pootevřenou pusou, protože se mi povedlo mě zase šokovat, a to jsem si říkala, že už mi nic horšího říct, nemůže…

„Vidím, že ti toho mám opravdu hodně, co vysvětlovat“ řekl Edward omluvným tónem „Jo, to jo“ vydechla jsem a snažila se netvářit tak překvapeně. „Nenecháme to na zítra? Možná by ses už měla vrátit domů“ „Tak to prr Edwarde, tohle mi nemůžeš udělat. Nepůjdu domů, dokud mi všechno neřekneš!“ „Dobře, tak půjdeme k nám, tady už jen na tebe zima“ „Fajn…moment…pěšky?“ zarazila jsem se, protože představa, že bych ten kopec měla sejít po svých a ještě po tmě se mi vůbec nelíbila. „Človíček“ pousmál se Edward a stejně jako předtím si mě přehodil na záda a rozběhl se lesem k autu.

„Myslím, že bych ten nový způsob měla nějak pojmenovat…Upíroběh? Upíři donáška do domu? Vlez mi na záda?“ přemýšlela jsem a musela se smát. Najednou jsem zase byla klidná a šťastná…zase jsem měla Edwarda, i když byl jiný a možná…možná že právě proto jsem ho tak milovala, protože byl jiný než ostatní, čímž nemyslím na skladbu jeho potravy. Něco v jeho chování, pohledu…dotecích…bylo to jiné…

„Co je ti k smíchu?“ „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej…vlastně…stárnou upíři?“ „Ne nestárnou“ „Aha, takže…jak dlouho už ti je sedmnáct?“ „Hm…nějakých devadesát let, snažím se to nepočítat a narozeniny neslavím“

Když mě u auta Edward postavil zpátky na zem, chtěla jsem nasednout, ale Edward si mě přitáhnul zpátky ke mně. Musela jsem uznat, že mu manipulace s mojí maličkostí šla na výbornou „Copak?“ nechápala jsem, o co mu jde „Co naše dohoda? To byly dvě odpovědi na dvě otázky…tudíž mi něco dlužíš“ usmál se vítězně a mě nezbylo nic jiného, než split svůj slib. Ne, že by mi to nějak vadilo…naopak…

„Můžu mít další otázky?“ zeptala jsem se jej o něco později v autě „Stejně se zeptáš, i kdybych řekl ne…tak se ptej…“ „Jak to můžeš vědět, když mi nečteš myšlenky?“ zaculila jsem se provokativně a kladla další otázky „Takže otázka číslo tři…Co ty a česnek? Víš…já mám totiž ráda česnečku“ „Nevadí mi ani česnek, ani svěcená voda a kříže“ odpověděl mi Edward s úsměvem „Dobře, tak to bychom měli, žádnou změnu jídelníčku dělat nemusím, to jsem si oddechla…“ zlobila sem ho „Chceš mi snad naznačit, že česnečka by byla vážný problém v našem vztahu?“ „Samozřejmě, já ji mám fakt ráda! Kdyby ses pokoušel mě a česnečku rozdělit, mohla by se ti stát nehoda s kolíkem!“ „Ne, nemohla“ „Ale jo, mohla!“ „Ne, věř mi, nemohla“ „Ale psali to na internetu!“ hájila jsem svoje upírské, poctivě nastudované znalosti, které se později ukázaly jako zcela k ničemu.  „Kolík je další z pověr, co si lidé vymysleli. Upíra nemůžeš zabít kolíkem.“ „Tak jak teda?“ „Máš snad něco v plánu?“ povytáhnul obočí Edward a víc než cestě věnoval pozornost mé odpovědi „Ne, ale pro jistotu…znáš to…odhaduju, že by mi na tebe pepřák nestačil“ uklidnila jsem jej s neviňoučkým úsměvem. „Ne, to asi ne.  Musela bys mě roztrhat na kousky a spálit. “ „Aha…No…je ještě něco, co bych měla vědět, kromě toho, že jsi v postatě nezničitelný? Nějaká třešnička na závěr mého výslechu?“ „No…v podstatě ani ne“

„A jak je to s tou Alice?“ napadlo mě z ničeho nic „Alice má dar vidět budoucnost“ odpověděl mi Edward „Takže viděla, že sem přijedu a že spolu budeme chodit?“ „Víš, budoucnost se mění každým okamžikem, podle našich rozhodnutí a rozhodnutí ostatních lidí, kteří mohou naši budoucnost ovlivnit. Alice viděla, že přijedeš a že nám změníš život, ale už neviděla jak“ „Říkáš dar…znamená to tedy, že všichni upíři mají dary?“ „Ne, to ne. Carlisle si myslí, že naše dary jsou naše charakteristické vlastnosti, které se přeměnou posílily a vynikly. Jak už jsem řekl, já čtu myšlenky, Alice vidí budoucnost, Jasper vnímá a mění emoce, Emmett je z nás nejsilnější, Rosalie nekrásnější. Esme zůstala mateřská láska a Carlislovi mimořádná empatie“ vysvětloval mi Edward, zatímco přijížděl k jejich lesní vile.

Jen co jsme vystoupili z auta, vyběhla z domu Alice. Teda to, že to byla Alice, jsem zjistila, až se objevila těsně u mě, protože to, co vyběhlo z domu, spíš připomínalo šmouhu. „Mám pocit, že na tohle si budu hodně dlouho zvykat“ povzdechla jsem si. „Neboj, zvykneš si“ usmála se Alice „A to jsi viděla ve svých vizích?“ „Ne, ale viděla jsem EMMETTA JAK…“ zvýšila hlas, ale větu nedořekla, protože se z domu ozvalo „Alice! Ty mrňavá příšero! Všechno si zkazila!“ „No právě Emmette a neříkej mi příšero!“

„Bello…v pořádku?“ vzal mě za ruku Edward a vedl mě do domu „Jo, zatím jo, ale přemýšlím, že se začnu bát a vezmu nohy na ramena. Co to ten Emmett vlastně chystal?“ blekotala jsem zmateně „Uvítací převápko, ale o nic jsi nepřišla“ ujistil mě Edward

„No to teda přišla! Víš, co mi dalo práce to nachystat? Bylo to božácký! Totální úlet! Holt máš smůlu Bello. Vítej v rodině, kde ti všichni všechno vždycky zkazí“ zamával mi Emmett s úšklebkem na tváři a rozvalil se v obýváku na gauči.

„Bello, drahoušku jsem tak ráda, že už je krize zažehnána a zase jste se s Edwardem zase smířili“ přišla se semnou přivítat i Esme „Chudák Jasper se z těch jeho nálad málem zcvoknul, viď Jazzýku…“ komentoval to Emmett z obýváku, za což byl odměněn Jasperovým zavrčením

„Vrčení? Tohle jsi mi neřekl…“ připadala jsem ji čím dál víc jako Alenka v říši divů „Co všechno už jsi jí vlastně řekl?“ zajímal se Carlisle, který také přišel mezi nás „Dalo by se říct, že skoro všechno“ „Ne…všechno ne…“ vyhrkla ze sebe Alice „Aha…ještě tohle…“ bavili se ti dva a my ostatní na ně vrhali nechápavé pohledy. „To o slunci…“ objasnil všem Edward a já jediná to nepochopila…

„Půjdeme ke mně a já to ti vysvětlím…a vyberu si odměnu…“ dodal Edward na schodech „Je mi to jasný…upír, neupír, jsi jako ostatní kluci, jde ti jen o to jedno…“ „Tomu sotva, ten ještě nikdy…“ halekal Emmett, ale podle dalších zvuků jsem usoudila, že ho někdo násilně umlčel. Bylo mi jasné kdo…Alice a Jasper měli důvod k pomstě…

„Tak…jak je to s tím sluncem?“ pokračovala jsem ve výslechu, jen co za námi Edward zavřel dveře „ Nic moc závratného na tom není, jen nesmíme na sluce, protože se blyštíme, jakoby naše kůže byla posetá diamanty…kůže vrahů. Zrovna zítra bude svítit slunce, takže nebudu moct do školy“ povzdechl si Edward „Aha, ale můžeme se po škole vidět, ne?“ „Samozřejmě, jen si tě nebudu moct vyzvednout“ pousmál se a objal mě „A teď chci tu odměnu“ zašeptal a já mu věnovala tolik polibků, kolik měl slíbeno a ještě pár navíc…

„Edwarde? Jak to, že nemáš postel?“ zeptala sem se, když jsem si prohlížela jeho pokoj „Na nic by mi nebyla, protože my nespíme…debil…“ „Kdo? Já?“ „Emmett samozřejmě, kdybys věděla, na co zrovna myslí, když slyšel zmínku o posteli“ „Myslím, že je mi to jasný“ usmála jsem sem se, protože mi došlo, co Edward naznačoval „Asi to musí být těžký, když do všech vidíš…pořád je poslouchat…proč je to semnou jiné?“ „Od té doby, co tě znám, mám pocit, že je těžší, když myšlenky neslyším. Tolikrát jsem si přál vědět, na co myslíš. Kdo ti tak ublížil, že sis k sobě nikoho nechtěla pustit…“ „Ale tebe jsem si do srdce pustila“ přešla jsem zpátky k Edwardovi, který se zády opíral o dveře „Chceš vědět, na co myslím? Každý den…noc…prostě pořád?“ objala jsem jej kolem pasu a zadívala se mu do zlatavých očí „ Na co?“ zašeptal a shrnul mi pramen vlasů z tváře „Na jistého muže. Víš, on je tak…úžasný, milý, hodný, něžný…přestože jsem ho nenáviděla, tak se mi dostal pod kůži a teď na něj myslím, kudy chodím a nedokážu přestat. Neznáš ho náhodou? Má měděné vlasy, jantarové oči a úsměv, ze kterého se mi podlamují kolena…Jen…na jeho jméno si zrovna nemůžu vzpomenout. Pomůžeš mé zmatené mysli?“ „Hm…počkat…ne, toho kluka neznám, i když…mohl by to být Edward…jo…Edward Masen Cullen“ hrál moji hru Edward „Ano! To je on Edward Cullen, ale Masen?“ zamračila jsem se, to prostřední jméno jsem neznala.

„Tak jsem se dřív jmenoval, víš? Edward Anthony Masen“ vysvětlil mi Edward a políbil mě na špičku nosu „Vážně, to je krásné jméno…jací byli tvoji praví rodiče?“ „Hodní, myslím. Je to už dávno, moc si to nepamatuju. Zemřeli na španělskou chřipku, zatímco mě Carlisle zachránil. Kousnul mě a prostřednictvím určitého množství jedu jsem se stal tím, čím jsem…“ řekl mi Edward a já měla pocit, že jeho poslední slova zní hořce „Jsi mužem, kterého miluju, bez ohledu na to, že jsi upír a díky bohu žijeme ve společnosti, kdy ani věkový rozdíl není problém“ zazubila jsem se na něj „No jo vlastně, mohl bych být tvůj praděda“ usmál se Edward, když mu to taky došlo „Pěkně sexy praděda“ „Nejsi ty trošku zvrhlá?“ „Jen trošku? Miluju neuvěřitelně starýho upíra, to nezní jako trošku…Navíc ty máš rád svoji přirozenou potravu, jsem čerstvý, šťavnatý masíčko“ zlobila jsem jej… „No tak Bells, takhle nemluv…“

„Už jsem myslel, že jí to nezatrhneš…já to totiž měl zakázaný takhle o tobě mluvit!“ znova nás přerušil Emmett „Jak že si to říkal? Roztrhat a spálit?“ „Jo, tak nějak“ „Fajn, já obstarám sirky a ty budeš trhat…“ kula jsem plán a odpovědí mi bylo prásknutí vchodových dveří „Že by se mě Emmett bál?“ propukli jsme s Edwardem v záchvat smíchu „Nikdy, já se jdu jen projít“ hulákal z venku Emmett…

S pozdním večerem mě Edward zavezl zpátky k bistru, kde jsme se ještě dlouho loučili. Byl to dlouhý, emocionálně náročný den, ale já se cítila šťastná.  Zjistila jsem, že fakt, že jsou Cullenovi upíři, mi zase tak moc nevadil a rozhodně přede mnou stálo ještě hodně otázek, na které jsem se chtěla zeptat, ale ne dneska. Pro dnešek bylo vyptávání dost.

„Jestli si myslíš, že jen tak usnu, tak se pleteš“ „Ukolébavka by to zpravila?“ „A znáš nějakou?“ „Ne, ale nějakou ti vymyslím“ „Slibuješ?“ „Slibuju Bellinko“ „To zní hezky…“ „Bellinka?“ „Hm…Ale jen od tebe“ „To bude tím, že jsi moje Bellinka a nikoho jinýho“ „Nikoho jinýho“ zašeptala jsem a naposledy toho večera Edwarda políbila. Pak jsem nasedla do svého auta a jela domů.

Hlavou mi vířily všechny ty informace, které jsem musela toho dne vstřebat. Byla jsem duchem mimo, když mi někdo skočil před auto. Zprudka jsem dupla na brzdu a auto zpomalilo a zastavilo.

„Ty idote, zbláznil ses?“ vyběhla jsem u auta, abych nadala tomu pitomci… „Tak idiot? Dřív jsi mi říkala Ty moje zvíře…“ „Bože Jakeu! Ty si mě vylekal! Co tu jen tak lítáš? Nemáš být nemocný?“ „ Nemocný? Aha…ne, už ne. Takže jaký bylo na rande s pijavicí?“ „Do toho ti nic není“ otočila jsem se a vrátila se k autu „Izzie, proč to nechceš pochopit!“ „A proč ty nechceš pochopit, že ho miluju! Je mi fuk, co dělá, kým je. Já ho M-I-L-U-J-U!“ „Co má on a já ne hm? Co se ti na něm líbí? Vždyť je jako kus ledu, nevěřím, že je v něčem lepší, než já…“ „Ccss…nemusím se ti zpovídat, nejsi ani můj otec ani farář“ „Izz…“ trhnul mnou Jacob a když jsem spočinula tváří proti němu, políbil mě…vášnivě, vřele…jako by mě připravil o smysly…ale nakonec jsem se mu přece jen vytrhla ze sevření a ustoupila „Přestaň“ vykřikla jsem a impulzivně mu vrazila facku. Jacob si to nenechal líbit, chytil mě za zápěstí a znovu mě k sobě přitáhnul „Jacobe, pusť mě, přestaň!“ vzpouzela jsem se mu a pak jsem zaslechla tlumené vrčení…ohlédla jsem se a…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 10. Den plný upírů a otázek: