Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 20

19.09.2009 (12:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3857×

20. Kapitola: Budu bojovat.

Bella:

Když jsem se ráno vzbudila, byla jsem ráda, že tu noc mám už za sebou. Chvíli jsem měla pocit, že jsem sama a to se mi ani v nejmenším nelíbilo. Nevím, co budu dělat, až se vrátím k tetě. Tady nespím sama a ten, kdo mi dělí společnost, mě uklidňuje. A proto spím tak klidně. U tety žádný Edward nebude. Jak rychle jsem si zvykla usínat v jeho náručí. Možná bych se měla cítit trapně, ale to já teď nedokážu. Pocit, že se stydím, teď vůbec nemívám. A ani mi to zrovna nechybí.

Co nejrychleji jsem se oblékla a bohužel musela jít se nasnídat. Poslední dobou nevím ani, co jím. Vždy to do sebe rychle nacpu, abych byla, co nejdříve s Ronym. Přesně jako dnes.

Když jsem šla za Ronym, měla jsem takový divný pocit. Něco bylo špatně, cítila jsem to, jenom jsem byla ve stejné místnosti s Ronym. Nejen, že jsem slyšela nějaký pohyb od Ronyho, ale jako by to bylo i ve vzduchu. Něco se děje. Přiběhla jsem k zmítajícímu se Ronymu. Vypadalo to, jako by měl křeče. To si toho nikdo nevšiml? Proč něco neudělají?

„Co to s ním je?“vykřikla jsem. Došlo mi, že je to pět dní, co jsem nemluvila a taky to bylo poznat.

„Bojuje proti jedu.“odpovědi se ujal Carlise. Je to přece doktor, ale jeho odpověď mě vůbec neuklidnila.

„Je to normální.“dodal ještě.

Uvědomila jsem si, že teď začal jeho boj o život. Je na něm, jestli podlehne, nebo zvítězí. Rony musíš vyhrát. Prosila jsem ho v myšlenkách a už zase plakala. Chtěla bych na sebe vzít jeho bolest a ušetřit ho od ní. Já bych se s ní nějak vypořádala a zvládla to. Roby není bojovník, jako já, ale zvládne to. Věřím mu. Budu to s ním, už ho neopustím. Žádný spánek, nebo jídlo. Nepřemluví mě, nedonutí mě.

„Bolí ho to, že?“zeptala jsem se zarmouceně. Ani nevím, proč se ptám, když mám představu, jaká bude odpověď. To by sebou takhle neházel, jako do teď. Klidně spící.

„Ano.“přiměl se někdo k odpovědi. Vůbec se mu do toho nechtělo. Asi přemýšlel, jestli mi má říct pravdu. Jestli ji budu schopna unést. Jsem ráda, že byl upřímný.

„Nešlo by mu něco píchnout, aby ho to tolik nebolelo?“zeptala jsem se se špetkou naděje. Morfium, nebo jak se to jmenuje. Musí něco takového existovat.

„Ne, nejde to.“řekl bezmocně Edward. Připadalo mi, že si to dával za vinu, ale to je hloupost. Proč by to dělal. Není to jeho vina. To já jsem ho měla ochránit, ale nestalo se tak. Zklamala jsem. Nechtěla jsem, aby se trápil. To se mi vůbec nezamlouvalo.

Chtěla jsem ho utěšit, tak jsem ho objala. Ani sekundu neváhal a objetí mi oplácel, ještě s větší vervou. Utěšovali jsme se tak navzájem. Seděla jsem mu na klíně a hlavu měla opřenou o jeho studenou hruď. Edward mi rukama jezdil po zádech, což mě příjemně uklidňovalo a hlavu měl položenou v mých vlasech. Dýchal zhluboka, jako by chtěl vysát z mých vlasů všechnu vůni, kolik se mu jen podaří. Jeho výdechy mě chladili, až mi s toho tuhnul mozek. Ne kvůli chladu, ale kvůli vzrušení, co u mě vyvolával. Jsem sobecká osoba, že zrovna v téhle situaci myslím na něco takového. Není na to správná doba, ale zase vím, že tohle se už nikdy opakovat nebude.

„Není to tvoje vina, tak se prosím tě netrap.“zamumlala jsem mi do hrudi. Jeho ruka, která hladila mé záda, na okamžik zastavila, ale hned se zase rozjela po stejné trase, jako doposud. Nahoru a dolu. Jak příjemný byl jeho chladný dotyk. Vyvolával ve mně mravenčení, které jsem ještě nikdy necítila.

„Ty se taky trápíš“odpověděl. Jako by znamenalo, že když se trápím já, tak on musí taky. To teda nemusí. Takhle mi přidělává zbytečné problémy. Teď se trápím dvojnásob.

„To je něco jiného. Já si to zasloužím. Musím trpět, že jsem ho neohlídala a teď se trápím ještě kvůli tobě, protože se trápíš taky. A to já nechci. Zakazuju ti, abys trpěl.“

Zase se mě snažil přemluvit, ale nakonec to vzdal. Trápit se stejně nepřestal. Určitě mě za chvíli bude nutit, abych něco snědla, tak že se opět budeme dohadovat, ale kvůli něčemu jinému. Ten boj taky vyhraju, i když proti mě bude přesila.

„Je čas na oběd Bello.“řekl po chvíli a začal se zvedat do stoje i semnou v náručí. Docela mě to překvapilo a ještě víc, když se zdálo, že nemá v úmyslu mě ani pustit.

„Já nebudu jíst.“oznámila jsem dřív, než bychom byli v kuchyni. Alespoň se semnou nemusí zbytečně tahat. Byla by to zbytečná cesta.

„Ale budeš!“začal se semnou dohadovat, jako bych to nevěděla předem.

„Nebudu. Nechci se od Ronyho ani hnout a tak se taky stane.“postavila jsem si hlavu. Zase se projevila moje tvrdohlavost. Už vidím, jak mi to opět řekne. To by bylo už podesáté. Divím se, že ho to pořád ještě baví.

„Rony se může probudit až za tři dny.“To nemůže vědět. Ale něco mi říkalo, že je to nejbližší termín, kdy se může probudit. Popravdě jsem čekala, že k tomu ještě dodá, nebo vůbec, ale věděl, že tohle slyšet nechci. Taky jsem mu byla za to vděčná.

„Tak nebudu tři dny jíst.“řeknu, jako by to nebylo nad slunce jasné. Zná mě a ví, že co si usmyslím, tak na tom trvám, většinou dokud neustoupí, nebo neusnu. To už se mně taky stalo. Hádala jsem se a hádala a nejednou spím.

„Tak to v žádném případě. Jestli to nepůjde po dobrém, tak po zlém to do tebe nejistotu dostanu. Chceš vědět, jak by to bylo po zlém? Emmet by tě držel, abys byla v klidu a neházela sebou a moc dobře víš, že proti němu nemáš šanci. Carlise by ti otevřel pusu a já do tebe cpal jídlo. Nenuť mě k tomu.“z hlasu bylo poznat, jak si to užíval. Měl pravdu, takhle by do mě jídlo dostal. Na to ale nemají právo. Starají se o mě, jak o nějaké děcko. Vždyť by se nic tak hrozného nestlalo, kdybych tři dny nejedla. Co třeba děti v Africe, ty jsou na tom ještě hůř a jsou rádi, když se jednou týdně najedí.

„Proč se o mě tak staráš?“zajímala jsem se. Už jsem nad tím přemýšlela, ale nic rozumného mě nenapadlo. Jaký by k tomu mohl mít důvod. Jsem jeho stejná kamarádka, jako ostatních Cullenů, ale nikdo o mě nepečuje tak, jako on. Nikdo o mě nemá takovou starost, jako on a já chci vědět, jaký má k tomu důvod.

Zdá se, že jsem ho svoji otázkou zaskočila. Ticho už je dlouho a on pořád neví, co má říct. Znamená to, že mě rád jinak, než jeho sourozenci? Ne, to si určitě namlouvám. Něco v tom ale bude. To tichu je už opravdu trapné.

„O čem to mluvíš? Starám se o tebe, protože jsi moje kamarádka.“i když jsem poznala, že se s toho jenom vymlouvá, jeho slova mě bolela. Co jsem si asi myslela? Že mě miluje, jako já jeho? Hloupost. Nesni, chudinko. Nadávala jsem na sebe v duchu.

„Tvých sourozenců jsem taky kamarádka, ale nemají o mě takovou přehnanou péči.“budu dorážet, dokud mi neřekne pravdu. Je načase, abych ji slyšela. Zasloužím si ji. Vypadá to, že na tuhle otázku už vůbec nedostanu odpověď. Ale proč mi nechce říct pravdu. Ať řekne, že je to kvůli tomu, že mě lituje. I když ví, jak nenávidím lítost, tak on sám mě lituje. Proto je tak často semnou a stará se o mě. Všechno jen kvůli pitomé lítosti. Chudinka slepá. Ani rodiče nemá. Teď ještě její pes. To se mu určitě honí v hlavě. Já to z něho dostanu. Třeba dohodou. Něco za něco.

„Dobře, budu jíst a ty mi na oplátku řekneš, proč se o mě tak staráš.“řekla jsem hrubě a snažila se mu dostat z náručí. Sice to bylo více, než příjemné, ale já jsem teď na něj naštvaná a nesluší se, aby mě v tomhle okamžiku držel v náručí. Ale jako by si mé snahy ani nevšiml. Jeho pevný stisk ani nepovolil, tak jsem za chvíli snahu vzdala. A pořád čekala, co bude jeho odpověď.

Edward:

Nevšímal jsem si její snahy dostat se z mé náruče. Byl jsem zabraný sám sebou. Bude jíst, když ji řeknu, proč se o ni tak starám. Ale já ji nemůžu úct, že je kvůli tomu, že ji miluju. Mělo my dojít, že se jednou zeptá, ale netušil jsem, že to bude tak brzo. Neřeknu ji pravdu. Budu lhát tak přesvědčivě, jako ještě nikdy. Mám v tom sto let praxe a neustále lžu, to by neměl být takový problém.

„Záleží mi na tobě. Všem nám na tobě záleží.“snažil jsem se být přesvědčivý. Kdyby mohla vidět, jak ji přitom propaluju pohledem, tak by mi uvěřila rychleji. Teď ji bude muset oblbnout můj hlas. Ale jestli se soustředí nějak moc, mohli bychom tento rozhovor vést ještě dlouho.

„Já nepotřebuju lítost.“vykřikla najednou. Tohle jsem nečekal. Já myslel, že pojme podezření, že ji miluju a ona si myslí, že ji jen lituju. Ruce měla zaťaté v pěst a bouchala mě. Já to cítil jen, jako pohlazení. Jediný, kdo si takhle ublíží je ona. Mě tím rozhodně nic neudělá. I kdyby do toho dala svou veškerou sílu. Sedl jsem si zpátky na židli, kde jsem seděl doposud v těsném objetí, abych ji mohl chytit ruce a zastavit tak její zbytečný vztek. Její ruce jsem držel ve svých, jako pouta.

„Záleží nám na tobě, protože jsi naše kamarádka.“zašeptal jsem ji do ucha a přitom se ji snažil uklidnit. Pořád sebou házela, ale proti mně neměla šanci. Za chvíli se bezmocně vzdala a zrychleně dýchala.

Pořád jsem nemohl uvěřit, že si myslela, že ji litujeme. Že já ji lituju. Vím moc dobře, jak nenávidí lítost, tak proč bych ji litoval. Aby mě nenáviděla? Vždyť já ani nevím, jestli chci, aby mě nenáviděla, nebo, milovala. Jediné co vím je, že bez ní už nemůžu žít a ani nechci. Na to jsem na ni čekal moc dlouho, abych ji hned ztratil, ale taky vím, že ji nikdy nebudu moc mít.

„ A mimochodem. Je oběd. Slíbila si, že když ti řeknu, proč se o tebe tak staráme, tak ty budeš jíst. Je čas, abys splnila svoji část dohody.“vzpomněl jsem si najednou, že Bella je člověk, který potřebuje k životu jídlo. A jsem rád, že to do ní nebudu cpát násilím, i když se ani nedivím, že se jí do toho bláta moc nechce. Lidské jídlo je blaf.

„A mohla bych jíst tady? Nechci se od Ronyho ani hnout.“zeptala se. Proč mě tohle nenapadlo hned. Stačilo, kdybych řekl, že si jídlo může sníst tady a nemuseli bychom se hádat. Říkala, že se od něho nechce ani hnout a tak se taky stane. Teda až na večer. To si ji pěkně donesu do postele, až bude spinkat, jako andílek.

„Myslím, že to bych mohl zvládnout.“dělal jsem, že nad tím přemýšlím, abych odlehčil tuhle napjatou situaci. Alespoň trošičku.

Od té doby jedla jenom v pokoji s Ronym. Nechtěla se od něho ani hnout a nechtěla se hnout ani ode mě. Sama mi řekla, že ji moje přítomnost uklidňuje. Mé srdce se s toho tetelilo štěstím. Nikdy mi neřekla něco takového, krásného. A já, jako správný kamarád, ji vyhověl. Jenom moje rodina věděla, že to dělám kvůli tomu, že ji mám rád.

Od všech sourozenců jsem dostal vynadáno, že jsem jí neřekl pravdu. Pěkně si na mě smysli. Prý taková příležitost a mohlo to být venku. Za to jsem se na ně naštval. Je na mě, kdy ji to řeknu, nebo jestli ji to vůbec řeknu. V tomhle se mnou Esme s Carlisem byli za jedno.

Už se blíží konec přeměny. Je to třetí den a přeměna může skončit každou chvíli. Carlise proto svolává rodinou poradu, abychom se nějak domluvili, co bude dál. Je štěstí, že Bella zrovna spí. Je to pro její dobro, abychom věděli, jak bude Rony spolupracovat, než se potká s Bellou.

Od Belli se mi vůbec nechtělo. Zvykl jsem si, že jsem neustále v její přítomnosti. Snad se nevzbudí. Co nejopatrněji jsem se vymotal s Belliných rukou a potichu opustil pokoj.

Všichni už seděli u stolu na svých obvyklých místech. Čekalo se jen na mě. V rychlosti jsem se posadil na své místo, abychom to měli rychle za sebou.

„Nevím, jak vy, ale já osobně netuším, co očekávat. Rony bude pravděpodobně jediný svého druhu. Po přeměně se stane novorozeným, jako každý upír, ale bude těžké mu vše vysvětlit, protože to je pes a ne člověk. Kdyby nám rozuměl, bylo by to perfektní, ale sami nevíme, jak bude reagovat. V žádném případě se nesmí dostat do blízkosti Belli, nebo jiného člověka. Budeme ho pečlivě hlídat. Víc k tomu nemám, co říct. Záleží na tom, jak se bude situace vyvíjet.“začal bez okolků Carlise.

O Bellinu bezpečnost se vlastnoručně postarám. Horší bude vymyslet, co řekneme Belle, protože jakmile se probudí, bude chtít jít za ním a to nesmíme dovolit. Nejlepší by bylo, kdyby se probudil v noci, když Bella spí. Do rána bychom ho mohli nějak usměrnit.

„Má někdo nápad, co řekneme Belle?“zajímala se Esme a všichni hned zbystřily. Tohle bude těžké.

„Mě nic nenapadá.“prohlásil jsem bezmocně. Co bychom ji mohli říct, aby to vysvětlovalo, proč tu Rony není. První, co ji napadne, bude, že Rony zemřel. Bude si myslet, že ji lžeme, když řekneme, že se už probudil. Tak, nebo tak, nebude nám věřit.

„Já bych měla nápad. Jedině s pravdou bude spokojená.“řekla odhodlaně Alice. To si opravdu myslí, že ji řeknu, že jsme všichni upíři a z Ronyho se teď taky stal? Nikdy jí neřeknu pravdu. Nebudu jí ohrožovat na životě. A nechci ji ztratit. Alespoň prozatím. Jednou ji budeme muset opustit, aby si žila svůj lidský život, bez nás. Kdybych jí teď řekl pravdu, ztratil bych ji už teď. Nezapomněl jsem na její řeči o upírech, a jak jsou úžasní. Na to se ani zapomenout nedá. Stejně nevěřím, že by ve skutečnosti reagovala v klidu a chtěla mě ještě někdy vidět. Nejsem připravený ji ztratit, ale to nebudu nikdy.

„To v žádném případě. Neřeknu ji nic o upírstvím a vy taky ne.“řekl jsem výhružně a pomohl si zlověstným zavrčením. Tohle jim nedovolím.

„Klid Edwarde.“snažil se mě uklidnit Carlise. Jasper na mě dokonce použil i svoji schopnost a já se nakonec vzdal a sedl si zpátky na židli.

„Já myslím, že teď je předčasné dohadovat se, co řekneme. Počkáme na situaci. Ale Edwarde, přemýšlej ještě o svém rozhodnutí. Já vím, že je pro tebe hrozná představa, že Bella bude jednou z nás, ale o tom bys měl rozhodnout, až budeš vědět, na čem jsi. Neříkej, že si ještě nepoznal, jak se Bella v tvojí přítomnosti chová.“domlouval mi Carlise, ale já jsem pevně rozhodnutý. Nikdy neudělám s Belly noční monstrum.

„A Edwarde? Já jsem myslela jinou pravdu. Řekni ji, že ji miluješ a nech, aby se sama rozhodla, co chce.“poradila mi Alice.

V tom měla pravdu. Měla by vědět, co pro mě znamená. I kdyby mě odmítla, bylo by to lepší, než se nadosmrti litovat, že jsem jí to neřekl. Ale bych schopný přežít její odmítnutí? Nikdy jsem si nevkládal naděje, že bych ji někdy mohl mít, ale kolikrát se člověk zamiluje takhle hluboce a bezhlavě? U mě by to bylo ještě horší. Normální lidé zapomínají, a když náhodo ne, tak je pro ně smrt vysvobození, ale já jsem zamilovaný na věky. Nikdy bych nikoho nemohl milovat tak jako Bellu a nikdy jsem necítil k někomu ani část toho, co cítím k Belle. Každý by měl za lásku bojovat a ne jen čekat, jak se věci vyvinou. I já budu tedy bojovat za lásku Belly. Nikdy se ji nevzdám.   

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 20: