Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 17

16.09.2009 (07:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3874×

17. Kapitola: Všechno bude dobré, uvidíš.

Edwarda:

„Pomoc. Rony. Já, něco mu je. Potřebuje doktora.“vzlykala Bella do telefonu.

Na nic jsem nečekal a běžel k autu. Sešlápl jsem pedál až na zem a netrpělivě drtil volant. Moc jsem tomu nerozuměl. Říkala, že Rony potřebuje doktora, ani slovem se nezmínila, že by byla taky zraněná, ale její hlas byl tak zlomený. Je to něco vážného.

Zazvonil mi mobil. Ani jsem se nepodíval na číslo a rychle ho zvedl. Co kdyby to byla Bella.

„Co se děje Edwarde?“strachovala se Alice. Ukázala mi vizi, kterou měla. Rony ležicí v klíně Belli. Bella vzlyká a skoro se třese a Rony vypadá, jako bez života.

já nevím. Bella mi volala a mluvila nesouvisle. Rony prý potřebuje pomoc. Řekni Carlisovy, ať čeká doma.“vysvětlil jsem v rychlosti. Zrovna jsem zajížděl na příjezdovou cestu.

Upíří rychlostí jsem běžel za Bellou. Podle vůně, byla ve svém pokoji. Ve vteřině jsem byl u ní. Pohled na ni byl přímo otřesný. Měla v Ronyho náručí a plakala. Přesně vize, jakou měla Alice. Připadala mi, že ani nevnímá. Bella byla vice méně v pořádku, ale Ronyho srdce bilo strašně pomalu. Chvílemi vynechávalo i údery.

„Bello, vezmu vás za Carlise.“domlouval jsem ji, ale nereagovala, ani se nehla.

Nebylo dost času a Bella byla mimo. Vykroutil jsem ji Ronyho z náruče a odnesl jí do auta. Potom jsem šel pro Ronyho a odnesl ho za Bellou. Hned si ho zase vzala do náruče. Sedl jsem si za volant a rychle jel za Carlisem, který by už na nás měl čekat doma.

„Ne, Rony nesmí zemřít. Musíš ho zachránit.“šeptala do kolečka a po tvářích jí neustále tekly slzy. Strašně mě bolelo ji takhle vidět. Snad Carlise Ronymu pomůže, jinak nevím.

„Bello, všechno bud e v pořádku. Carlise ho zachrání.“snažil jsem se jí uklidnit, ale vůbec mě neposlouchala. Byla asi v šoku, ani se tomu nedivím.

Během čtyř minut jsem byl doma. Všichni na nás čekali. Emmet byl taky zdrcenej a jsem si jistý, že kdyby mohl brečet, tak by brečel. Opatrně vzal Ronyho a donesl ho ke Carlisovy. Já jsem vzal Bellu.

„Chudák malá, co je s ní?“ptala se vyděšeně Esme, když spatřila Esme. Každého by hned napadlo, že se zbláznila. Vypadala tak, ale ona musí být v pořádku. Je silná. Zažila už toho tolik, ale ona to překoná. Musí.

„Já nevím. Asi je v šoku.“měl jsem o ní strach a nesnažil se ho skrývat. Všichni jsme se o ni báli.

Položil jsem si na sedačku a nehnul se od ní na krok. Udělala klubíčko, chytla se za kolena, obličej plný slz skovala do klína a pohupovala se nahoru a dolu. V životě jsem se necítil tak bezmocný. Ani na chatě, když tam s námi byla, Teď to bylo stokrát horší.

„Ne, ne, ne.“šeptala pořád Bella.

Za chvíli se vrátil Emmet, jako hromádka neštěstí. Rose ho šla utěšovat. „ Carlise mě vyhodil.“řekl na pochopenou. Bylo jasné, že tam chtěl zůstat, ale byl by tam k ničemu. Taky se mu nelíbilo, jak byl bezmocný.

Nechali jsme Carilse, aby mohl pracovat a mezitím se snažili uklidnit Bellu. Asi za hodinu přestala brečet, ale pořád byla mimo. „ Tohle není skutečné, Je to jen sen.“mluvila z cesty. Ani nevěděla, co to říká. Protože se u toho i usmívala. Všichni jsme po sobě házely nepochopené výrazy plné strachu o ni. Bál jsem se, aby neměla trvalé následky.

Po dvouhodinové práci, byl Carlise hotový. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.

„Jak je mu?“zeptal se hned Emmet.

„Musel jsem mu vypumpovat žaludek. V krvi měl jed na krysy. Někdo ho chtěl otrávit. Víc pro něj nemůžu udělat, záleží jenom na něm. Může se probudit třeba hned, ale taky za týden. Jak je Belle?“

„Emmet.“zašeptal jsem. Všichni pochopili. Já, Jasper, Alice a Rose jsme museli chytit Emmeta. Chtěl najít toho, kdo mu to udělal. Vypadal opravdu vražedně. Málem jsme ho ani neudrželi.

„Emmete, uklidni se. To může počkat.“uklidňování se chopil Carlise. Jestli má někoho poslechnout, tak Caralise.

„Víte, kdo je zatím.“řekl a přestat se vzpírat. Všechny napadlo jen jedno jméno. Alexandra. Šel radši za Ronym.

„Bella je mimo.“řekl Carlise, když Bellu prohlížel. Cítil jsem se strašně. Neochránil jsem ji. Měl jsem ji hlídat. Mělo mě napadnout, že ta její vypatlaná sestřenice, ji bude chtít nějak ublížit. Vybrala si to nejvhodnější místo, jak Belle ublížit. Je to moje vina. Měl jsem být s ní. Neměl jsem chodit na lov. Měl jsem zařídit, aby ji hlídal někdo jiný. Jestli se jí něco stane. Tak Alexandru zabiju. Emmet mi s radostí pomůže. Tohle mi ani Carlise nevymluví.

Carlise chtěl Bele něco píchnout na uklidnění, ale najednou se probrala.

„Jsem v pořádku. Nic nepotřebuju. Můžu jít za Ronym?“promluvila Bella zlomeným hlasem. Byla už při smyslech. Nahlas jsem si oddechl. A vypadá to, že nás i slyšela.

„Jsi v pořádku?“zeptal jsem se pro jistotu. Nebyl jsem jediný, kdo tomu moc nevěřil Samozřejmě, že v pořádku není. To byla blbá otázka.

„Jo.“zavrčela na mě. Nezlobil jsem se na ni. Chápu ji. Dnes na ni toho bylo hodně. Muselo být strašné, když Ronyho nemohla vzbudit a v rukou měla jen nehybné tělo, které se sotva hýbalo pomoví nádechů. Jak se mohla v tu chvíli cítit? Co prožívala? Co se jí honilo v hlavě? Je mrtvý, nebo živí?

Bella:

Neměla jsem ponětí, jak jsem se dostala ke Cullenům, ale ani mě to nezajímalo. Chtěla jsem být s Ronym. Slyšela jsem, co Carlise říkal. Někdo ho chtěl otrávit a já vím, kdo zatím asi stojí. Na to teď ale myslet nechci.

Sedla jsem si k Ronymu a obejmula ho. Slzy mi bez ostávky tekly po obličeji. Vůbec mě ale neosvobodili od bolesti a strachu.

„Ty se musíš probudit, prosím.“prosila jsem ho sotva slyšitelně. Byla jsem tu jen já a on. Jako předtím, než jsem poznala Culleny. Pomohl mi chovat se, jako normální a zdraví člověk. Vděčím mu za hodně, ale přesto po něm chci ještě jednu laskavost. Aby mi neumíral. Záleží na něm, jestli se probudí. Musí se mi vrátit. Co bych bez něj dělala. Co bych bez něj byla.

„Můžu dál Bello?“zaklepal na dveře Emmete. Vidíš Rony? Víc lidí čeká na to, až se probudíš. Přece nechceš, aby se tolik lidí trápilo. Celá tvoje rodina na tebe čeká. Nenech nás čekat dlouho.

„Jo.“hlesla jsem potichu. Ani nevím, jestli mě slyšel. Připadalo mi, že promluvit nahlas, je nadlidský úkol. Cítila jsem se hrozně slabá a unavená.

Najednou mě objaly jeho studené a medvědí tlapy. Obrátila jsem se k němu a vzlykala mu do náruče. Utěšoval mě, ale vůbec to nezabíralo. Přemýšlela jsem, jak se všechno může rychle změnit. V jednu chvíli jsi šťastný a v druhé je ten, koho miluješ v nebezpečí života. Život není spravedlivý.

„Bello, jestli je tu něco, co bych pro tebe mohl udělat. Můžeš žádat o cokoliv.“nabídl mi Emmet. Je jen jedna věc, co bych v tuhle chvíli chtěla, ale to mi nedokáže dát ani on.

„Já chci jenom, aby žil.“vypravila jsem ze sebe.

„Tak ti slibuju, že bude žít.“slíbil a já pocítila naději, že má možná pravdu. Že má něco, čím by ho mohl zachránit. Já vím, je to pošetilé, ale já přece nejsem normální.

„Děkuju.“řekla jsem dojatě a pevněji ho stiskla.

Minuta za minutou. Hodina za hodinou. Už jsem čas ani nevnímala. Důležité bylo, že Rony se ještě neprobudil. Už jsem ani nedoufala, ale pořád jsem si v mysli uschovávala Emmetův slib. Carlise taky říkal, že se může probudit i za týden. Ale to zatím umřu strachem, jestli se vůbec probudí. Věřit, musím věřit.

Za chvíli Edward obsadil Emmetovo místo. Teď jsem mokřila košili Edwardovi. Jeho přítomnost mě nějakým zázrakem uklidňovala. Hladil mě po vlasech a to nejdůležitější, pořádně mě držel.  Po chvíli jsem přestala i brečet, ale polohu jsem nezměnila. Bála jsem se, že jestli se jenom pohnu, tak se ty slzy vrátí. Bolest neustoupila, pořád si pevně držela své místo na mém srdci.

Edward:

Moje přítomnost Bellu uklidnila. Dokonce na tolik, že mi začínala usínat v náručí. Zvedl jsem se s ní v náručí a nesl ji do postele. Potřebuje si odpočinout.

Ronyho srdce už bylo pravidelněji, ale pořád se neblížilo jeho probuzení. Alice se snažila soustředit na nějakou vizi, ale nic určitého. Viděla, že se Rony probudí, ale nevěděla kdy. Tím jsme ale Bellu nemohli ani uklidnit. Nás to alespoň trochu uklidnilo.

Bella nám dělala starosti. Celý den nejedla. Zítra do ní musíme něco dostat, jinak tu budou o jednoho maroda víc.

Carlise volal její tetě a vysvětlil ji situaci. Ani se nezeptala, jak na tom Rony je. Vlastně se nezajímala ani o Bellu. Nechápu, jak může existovat, takový necitelný člověk. Je na druhém žebříčku. Hned po své dceři.

Chtěl jsem Bellu položit do postele, ale držela se mě, jako klíště. Lehl jsem si tedy s ní. Stejně bych byl u ní. Musel jsem si akorát pořádně zahrabat do peřiny. Pozoroval jsem ji, jak spí u mě v náručí tvrdým spánkem. Za jiných okolností, bych si užíval její blízkost, ale teď jsem nemohl myslet na své sobecké já.

Kolem půlnoci se začala vrtět a probudila se. Měla opuchlé a červené oči od celodenního pláče.

„Edwarde?“zašeptala moje jméno nejistě. Zase nechápu, jak může vědět, že jsem to. Jestli to nějak cítí, nebo pozná.

„Ano? Děje se něco?“začal jsem se strachovat.

„Mohl bys pro mě něco udělat?“pokračovala nejistě. Jak by mohla o mně pochybovat, že bych pro ni něco neudělal? Snesl bych ji i modré nebe, kdyby o to stála.

„Cokoliv.“zašeptal jsem něžně. Prohlížel jsem si její tvář. Měla ji bez výrazu. Tolik mi chyběl její úsměv a to roztomilé červenání.

„Odvezl bys mě na jedno místo?“zeptala se. Zajímalo by mě, proč zrovna teď a kam. Ale to se snad brzy dozvím.

„Jistě že tě odvezu.“

Začala se hrabat z peřiny a z mého náručí. Doufám, že nemyslela teď hned. Musí se pořádně vyspat.

„Bello, je půlnoc. Musíš se pořádně vyspat. Slibuju, že tě ráno odvezu, třeba na konec světa.“přemlouval jsem ji a stáhl zpět do postele a své studené náruče.

„Ale.“ “Žádné ale.“utnul jsem ji.

Poraženě si povzdechla a znovu si položila hlavu na moji hruď. Přemýšlel jsem, jestli jí to není nepohodlné, ale nic neříkala a ležela bez hnutí. Byla sice unavená, ale na slzy se ještě zmohla.

Já už to tu nevydržím. Pomyslel si poraženě Jasper a vyběhl ven. Pryč od těch zničujících emocí. Chápu ho. Všichni ho chápeme. Nás bolí jen pohled na Bellu, a on musí sdílet i její emoce, plné bolesti. K tomu ještě ty naše.

Mrzí mě to. Omluvila se Alice a vyběhla za Jasprem.

Ráno se Bella probudila kolem desáté. Chtěla rovnou jet, ale s pomocí Carlise, jsem ji přemluvil, nebo spíš donutil, že pojedeme, až něco sní. Věděla, že neustoupíme, tak přistoupila a jídlo do sebe přímo naházela. Nevím, jestli kvůli hladu, nebo kvůli tomu, jak spěchala.

Potom se šla ještě rozloučit s Ronym. Slíbila mi, že se brzy vrátí. Ještě ani nevím, kam pojedeme. Prý mi to řekne v autě.

„Jeďte opatrně.“řekla starostlivě Esme. Dívala se přitom na Bellu. Budu jí hlídat. Řekl jsem jen pro její uši a my mohli jet.

V autě jsem Bellu připásal a vyrazil.

„Řekneš mi už, kam pojedeme?“zeptal jsem se na cestu. Málo kdy se mi stane, že jedu, ani nevím kam.

„Na Aljašku.“zašeptala a na novo se rozbrečela. Co je v Aljašce tak důležitého, že tam chce jet zrovna teď? Proč jí to tolik bolí?

Chytl jsem ji za ruku a hrál si s jejími prsty, nebo to bylo na opak? Za chvíli přestala plakat, ale moji ruku držela dál ve svých rukou.

„Děkuju.“špitla.

„Nemáš zač.“

Jel jsem rychle, tak že jsme za chvíli přejížděli hranice. Počítám, že na Aljašce budeme kolem třetí hodiny. Celou cestu jsme promlčeli, až na to, když jsem se ptal, jestli se nechce najíst, ale řekla, že ne. Neustoupil jsem a ona se nakonec najedla. Neměla sílu se dohadovat.

Většinu cesty jsem věnoval pozornost Belliný tváře. Podle výrazu jsem poznal, že nad něčím usilovně přemýšlí. Jako by se hádala sama se sebou, jestli to je dobrý nápad, nebo není.

Když jsme byli na Aljašce, tak mě popsala cestu dál. Nazpaměť mi řekla, kde mám zatočit a kde bude další odbočka. Asi to tu dobře znala.

Zastavil jsem a šel otevřít dveře na Bellině straně. Pevně mi stiskla ruku a celá se klepala, když vylézala s auta. Ani jsem se ještě nepodíval, kde to jsme.

Otočil jsem se a koukal na velký nápis nad kovovou branou. HŘBITOV.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 17: