Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz minulosti - IV. kapitola

06.10.2009 (16:45) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1818×

4. LÁSKA NA PRACH

Prudce jsem zvedla hlavu. Příčinou mého probuzení byl hlasitý řehot, který samozřejmě patřil Emmettovi. Teprve po chvíli jsem zjistila, co stojí za jeho hlasitým výbuchem smíchu. Na obličeji jsem měla napatlané jídlo, do kterého mi upadla hlava, když jsem usnula.

Ozvala se další vlna smíchu. Zamračila jsem se, což vyvolalo ještě hlasitější záchvat. Teď se válel po zemi.

„Emmette, co je tu sakra tak směšného?“ řekla jsem nazlobeně.

„No, sestřičko, víš… Já jídlo obvykle jím!“ S těmi slovy se rozchechtal ještě víc, což bych si myslela, že ani nemůže být možné. Zvedla jsem obočí, Emmett a ta jeho představivost. „Ale jestli se v něm chceš koupat, není to problém!“ Dokázala jsem lehce uhodnout, že myslí na krvavou lázeň.

Raději jsem se zvedla a zamířila do koupelny umýt tu spoušť. Když jsem se podívala do zrcadla, ani já jsem si neodpustila hlasitý výbuch smíchu. To Emmett nepřeslechl a rozrazil dveře.

„Haha!“ dostal jen ze sebe.

„Okamžitě vypadni!“ S rukou na ústech vycouval z místnosti. Neustále jsem ale slyšela jeho pochechtávání.

Když se mi konečně podařilo smýt všechen kečup a ostatní potraviny, ze kterých by šla klidně ukuchtit nová pizza, vrátila jsem se do jídelny, abych i tam uklidila značnou spoušť.

„Kde jsou ostatní?“ zakřičela jsem na Emmetta z kuchyně, když jsem umývala nádobí. Odnikud se ovšem nic neozývalo. „Emmette?“ zakřičela jsem znovu. Utřela jsem si ruce do utěrky a vydala se domem ponořeným do nepříjemného ticha. Procházela jsem spodní patro, když mi na hlavě přistála deka. Snažila jsem se z ní vymotat, ale někdo mi podtrhl nohy a hodil mě přes rameno tak, že jsem visela hlavou dolů.

„Okamžitě mě pusť,“ křičela jsem. Poté jsem dopadla na něco měkkého. Vztekle jsem se vymotala z deky a zlostně hleděla do rozzářené tváře Emmetta.

„A tohle mi chtějí upřít. Taková zábava s tebou je,“ řekl radostně a pěstí mě uhodil do ramene. Avšak ta rána byla trochu silnější, že mě celé rameno zabolelo.

„Au,“ vypískla jsem ublíženě. „Emmette, ty slone!“

„No, momentíček,“ zaprotestoval. „Ve slonech já nejedu. Když už, oslovuj mě medvídkem,“ řekl a hlasitě mlaskl. Jen jsem zvedla oči v sloup.

„Teď už mi snad odpovíš, ne? Kde jsou ostatní?“

„Vydali se na strastiplnou cestu. Jejich existence je ohrožena. Stopují…,“ začal, srdce se mi hlasitě rozběhlo a žaludek se mi úplně sevřel. „Ne, jsou v sámošce.“

Vykulila jsem na něj oči. „Šli nakupovat? Co použila Alice tentokrát?“ podivila jsem se.

„Ale Bello, říkali mi, že jsi chytřejší,“ řekl.  „Dobře, špatně jsem se vyjádřil. Omlouvám se veličenstvo,“ dodal, když uviděl můj vražedný pohled. „Šli lovit a mě tu nechali jako tvou osobní stráž!“ vykřikl a vyletěl z místnosti. Když se vrátil, aniž bych stihla mrknout, v ruce držel deštník. Hlasitě jsem zaúpěla.

„Emmette, dost!“ okřikla jsem ho, ale on se vyrovnal a deštník si položil na rameno jako voják. Tak jsem se tedy já dala na ústup a vyrazila jsem po schodech nahoru. Než jsem je vystoupala, nahoře mi cestu zatarasil Emmett.

„Co to zase děláš?“ vyhrkala jsem skrze zuby,  teď už rozčilená.

„Mám své rozkazy,“ řekl veledůležitě. „Budeš stále v mé přítomnosti.“

„Nech mě projít,“ upozornila jsem ho.

„Hm… Ne!“ Složila jsem ruce na prsou a čekala. Emmett se po chvilce tvářil znuděně. Přistihla jsem ho, jak občas střílí pohledem do obývacího pokoje. Věděla jsem přesně, co chce. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho, asi po dvaceti minutách se otevřely hlavní dveře od domu a vstoupil do nich můj manžel.

„No konečně,“ křikla jsem a vrhla se mu do náručí s obtočenými nohami kolem jeho pasu. Hladově jsem ho políbila. Za námi se ozvalo pobavené pochechtávání.

„Dej mi už pokoj, Emmette,“ zamumlala jsem. Seskočila jsem z Edwarda a odtáhla ho nahoru. Samozřejmě měl Emmett spoustu řečí, které jsme však nevnímali.

Jen jsme ulehli v obětí. To nám stačilo.

„Děkuji za pěkné přivítání, lásko,“ řekl a políbil mě na temeno.

„To víš, potřebovala jsem vysvobodit z Emmetových spárů,“ zašeptala jsem laškovně. Edward pozvedl obočí a přimhouřil oči. Už nebyla zapotřebí slova. Stačilo jen ležet a hledět si do očí. V Edwardově obětí jsem také usnula.

Křup!

Rychle jsem se otočila se zběsile tlukoucím srdcem.

Nic.

Udělala jsem drobný krok. Větvička pode mnou zakřupala. Za mnou se ozvala rána. Opět jsem udělala otočku s rukama mírně napřaženýma dopředu. V setmělém lese jsem viděla sotva na jediný krok. Párkrát jsem nervózně zamrkala.

Les? Ale co dělám v lese?

Rukama jsem zašmátrala okolo sebe. Nahmatala jsem strom, o který jsem si odřela dlaň. Bolestně jsem sykla. Najednou z ničeho nic jsem ucítila chladnou dlaň na ruce, jak mi něco sevřelo zápěstí. Můj jekot se nesl ozvěnou temnou krajinou. Právě jsem se dívala do dvou širokých rudých očí…

„Áááá,“ vyjekla jsem. Zjistila jsem, že jsem se nacházela v tmavém pokoji. Seděla jsem a srdce mi rychle poskakovalo. Po tvářích se mi hrnuly slzy. Z hrudi se mi vydral hlasitý vzlyk. Zezadu mě objaly dvě ledové ruce. Okamžitě jsem vyskočila z postele v bojovém postavení.

„Lásko, co se děje?“ ozval se z temného pokoje vystrašený sametový hlas. Setřela jsem si z čela krůpěje ledového potu.

„J-já… Nic,“ zamumlala jsem stále vyvedená z míry. Přešla jsem místnost a lehla si zpět do postele, ale Edward stále s návratem otálel. Poklepala jsem na místo vedle sebe, teď už celkem klidná. Zpomaleně se posadil.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem. Neodpovídal. „Edwarde?“ Stále nic. Najednou mě políbil a když otevřel oči, hleděla jsem do karmínově červených očí, jak mě hladově pozorují. Na krku jsem ucítila tlak a pomalu ze mě odcházel život...

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz minulosti - IV. kapitola: