Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz minulosti - II. kapitola

21.08.2009 (21:30) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2202×

2. EDWARDOVA NEPŘÍTOMNOST

Byla jsem zmatená náhlým Edwardovým odjezdem. Cítila jsem nejistotu a měla jsem pocit prázdnoty. Podívala jsem se na ně vystrašeným a prosebným pohledem a tím jsem je žádala o vysvětlení. Do teď bylo vše takřka perfektní a nezdálo se mi, že by mu někdo něco provedl. Co se asi stalo v době mého spánku? Opravdu se těším, až nebudu muset spát. Tahle nejistota mi ubližuje. Těžko můžu vydržet nespat, když jsem zatím jen člověk. Nikdo z nich se neobtěžoval povědět mi, co se stalo a co zapříčinilo Edwardovo rozrušení. Postupně v řadě za sebou odešli zpět do domu se sklopenýma očima. Já jsem byla jediná, kdo zůstal nechápavě stát na místě a snažila jsem se už po několikáté pochopit chod Edwardovy mysli. Pokud vím, nic jsem prozatím neprovedla.

Rychle jsem se vzpamatovala a vím, že jediný, kdo mi to objasní, je Alice. Opatrně jsem zaklepala na dveře Alicina a Jasperova pokoje a nesměle jsem vešla. Byla tam sama.

Alice seděla nehnutě na vysokém růžovém koberci. Na tváři měla frustrovaný výraz s očima upřenýma ven daleko do lesa. Ten pohled znám. Znamená to, že se snaží vidět něčí budoucnost. Měla jsem neblahé tušení, že jde o mého manžela.

Pomalu jsem se posadila vedle Alice na zem a čekala, až si mě začne všímat. Trvalo to pět minut, než se vrátila duchem zpět do místnosti.

Byla jsem první, kdo tiše promluvil: „Alice, já vůbec nechápu, co se to stalo a nikdo mi nechce povědět, proč Edward odjel. Ty jsi něco viděla, viď? Týkalo se to nás všech? Nebo jen Edwarda a mě?“ Vypadalo to, že přemýšlí, jak mi odpoví.

Každé její slovo bylo důkladně promyšleno.

„Měla jsem vidění. Byla v něm krásná upíří žena. S oříškově hnědými vlasy dlouhými do půl zad a s karmínově rudýma očima. Viděla jsem jen krátký záblesk u kterého byl Edward a od toho okamžiku byl roztržitý a roztěkaný. Vypadalo to, jako by ji znal. Poslední, co jsem se z mé vize dozvěděla bylo, že má namířeno sem.“

Vylekaně jsem na ní zírala. Nemohla jsem uvěřit jejím slovům. Bylo to, jako kdyby mi někdo vrazil nůž už do jednou proděravěného srdce. On ji znal. Pomalu mi docházelo, že to není jen kdejaká známá, ale že pro Edwarda musí něco znamenat, když tak najednou odjel. Do očí mi vhrkly slzy bolesti a zrady. On mi lhal. Když jsem se ho ptala na jeho vztah k ostatním ženám, tvrdil mi, že jsem jediná, kterou kdy miloval. Než odjel, měl mi alespoň objasnit situaci, ale to se nestalo. Okamžitě jsem se rozhodla, že chci zpátky domů.

Urychleně jsem šla do našeho pokoje a sbalila jsem si věci. Snažila jsem se, co nejrychleji, než mě někdo z nich bude chtít zastavit. Popadla jsem naplněný kufr a běžela jsem s ním ze schodů ven z domu. Okamžitě jsem měla namířeno do garáže pro moje auto, až budu upír. Strhla jsem bílou plachtu a zůstala jsem stát s vyjeveným výrazem na tváři. Stálo tam zbrusu nové Ferrari v červené barvě.

Uložila jsem kufr na zadní sedadlo a sama jsem usedla na místo řidiče. Klíče jsem od Edwarda dostala už dávno, ale jeho přání bylo, abych ho řídila až po proměně. Nastartovala jsem a rychle jsem vyjela z garáže ven. Řítila jsem se se slzami v očích k Charlieho domu. Na terase seděl Jacob. Vsadím se, že Charlie není doma a on na něj čeká. Nervózně jsem na něj zírala. Byl zase o něco větší, než když jsem ho viděla posledně. Jacob na mě nevěřícně upíral svoje krásné čokoládové oči plné bolesti a smutku. Pomalu jsem se vysoukala z auta a pomalým krokem jsem k němu došla. Zůstala jsem stát dva metry od něho a on vstal a došel až ke mně.

Zuřivě mě objal svým medvědím obětím a šeptal: „Bells…,“ hlas se mu zlomil.

„Ani jsem nečekal, že tě ještě uvidím jako člověka.“ Ani já jsem nemohla uvěřit, že ho vidím a že mě objímá.

,,Jaku, co tu děláš? Myslela jsem, že už se tu nikdy neukážeš?“ Pomalu jsem se od něho odtáhla, on mě nenechal, sice povolil sevření, ale objímal mne rukou kolem pasu.

„Na to bych se měl snad ptát já, ne? Jsi vdaná za toho tvého krvežíznivce.“ Tato slova řekl tak, až mě to zabolelo.

„Já se stěhuji k tátovi domů. A nechci o tom mluvit. Pojď radši dovnitř.“

Vešli jsme společně do obývacího pokoje a hned jak za námi zaklaply dveře, políbil mě. Já jsem se chtěla vzpírat, ale vlkodlačí síla je větší, než bych v téhle chvíli potřebovala. Hněvivě jsem čekala, až skončí. Když se ode mne odtáhl, omluvně se na mě podíval.

„Bells, promiň bylo to silnější než já. Ale vidím, že jsi se nesnažila mě umlátit svojí pěstí,“ řekl s úsměvem. „No, pokračuj, chci vědět, co se stalo. Proč si opustila tu pijavici tak krátce po svatbě?“

,,Pokud vím, už stokrát jsem ti říkala, ať mu tak přede mnou neříkáš,“ pokračovala jsem se stále naštvaným tónem. „A nevím proč bych ti to měla říkat. Nepozvala jsem tě dál, aby ses na mě vrhnul, ale protože jsem tě neviděla věčnost.“ Řekla jsem už s klidnějším hlasem.

„On ti ublížil?“ Ruce se mu začaly chvět a já najednou měla strach, aby se neproměnil ve vlčího kamaráda.

„To ne, jen jsme si dali malou pauzu,“ lhala jsem. Jen částečně, možná to pauza nebude, ale ublížil mi. Hodně mě to ranilo.

„Někde jsem četl, že pauza ve vztazích znamená rozchod.“ Znělo to radostně. Nemůžu uvěřit, že má z mého neštěstí radost. To mě bolelo snad ještě víc, než to že co jsem ho viděla posledně, měl na tváři bolestný výraz.

„Tohle rozchod nebude,“ řekla jsem nejistým hlasem. „Proč vlastně čekáš na Charlieho?“ Snažila jsem se změnit téma, ale on mě prokoukl. Něco v jeho výrazu mi řeklo, že to nebyl Charlie na koho čekal.

„Ty jsi věděl, že přijedu?“ To jsem tak trochu nechápala. Mezi vlkodlaky není vědma, pokud vím.

„Ano. Řekl mi to Charlie, že se tu v blízké době ukážeš. Čekám tady s přestávkami už od včerejška, abych tě neprošvihl.“

„A co jsi mi potřeboval, tak důležitého?“ V tu chvíli mi došlo, proč se vlastně nedivil, že jsem stále člověk. Asi mu došlo, že když chci navštívit tátu, těžko budu krvežíznivý upír, a tak bych Charlieho ohrozila.

V tu chvíli jsem byla nešťastná. On by mě vidět nechtěl, kdybych byla upír. Miluji i nenávidím své lidství. Hrozně se mi stýskalo po Edwardovi, chtěla jsem být u něho a chtěla jsem, aby mě držel v náručí. Chtěla jsem, aby mě co chvíli políbil.

Stále neodpovídal a já už ani odpověď nečekala. Sedla jsem si na pohovku, nohy jsem si skrčila a mezi kolena si položila hlavu. Začala jsem plakat. Byla jsem nešťastná z vývoje událostí. Nechtěla jsem ho opustit, ale když on mi tak ublížil. Ta žena. Kdo jiný by to byl, než jeho nějaká přítelkyně? Ať bývalá či současná. Zvláštní na tom všem je, že se tu ještě neukázal nikdo z Cullenových. Čekala jsem alespoň jediný telefonát. Jacob se posadil ke mně a rukou mi zvedl hlavu, lehce, ale přitom silně a nekompromisně. Druhou rukou mi utíral slzy smutku nad mým zkaženým manželstvím, tak brzy po svatbě.

„Bells, co se stalo? Něco jsem řekl špatně?“ ptal se, ale já jsem nebyla schopna odpovědi. Ani jsem to nechtěla udělat.

Chvíli mě hladil po hlavě, ale uvědomila jsem si, že to není dobře, proto jsem se odtáhla a utírala jsem si od slz mokré tváře rukávem.

„Jacobe, odejdi, prosím.“ Jacob byl tou náhlou změnou vyvedený z míry, že nechápal.

„Cože?“ V náhlém zmatku se postavil.

„Chci, abys odešel. Jsem vdaná a neměl bys tu být.“

„Ale vždyť jsi právě řekla, že máte pauzu,“ řekl Jacob nechápavě.

„Jacobe odejdi,“ špitla jsem. Můj hlas zněl tlumeně, tím jak jsem měla hlavu mezi koleny.

Stále stál na místě jako přilepený. Neschopný se pohnout. Díval se na mě jako bych se pomátla. Zvedla jsem hlavu. Tělo připravené ke skoku.

„Jacobe, okamžitě!“ vykřikla jsem.

Jacob sebou polekaně škubl. O krok ustoupil, až narazil do křesla za ním. Lehce klopýtl, ale okamžitě získal zpět svůj neochvějný balanc. Chtěl něco namítnout, ale nenechala jsem ho.

„Vypadni!“ zaječela jsem. „Hned!“

Ztrácela jsem svoje sebeovládání. Moje vždy klidná maska vybuchla a já dostala takový vztek, že jsem měla chuť rozbíjet věci okolo sebe. Neměla jsem daleko k nějakému většímu útoku na Jacoba. On se však sebral ještě dřív, než jsem stihla popadnout nějakou věc a hodit jí po něm. Odešel se sklopenou hlavou a já se začala trochu uklidňovat, až když jsem slyšela hlasité prásknutí domovních dveří. Moje srdce jako by se roztříštilo na miliony střípků. Jako by se moje půlka ztratila. Jako bych měla zemřít. Žal polykal mé tělo a já neměla chuť žít. Moje jediná láska mě opustila a nejlepšího přítele jsem sama odehnala pryč. Hysterické vzlyky ovládaly celé mé tělo. Svalila jsem se na bok a hlavu si zabořila do sedačky. Slzy se mi řinuly z očí a máčely hrubé potažení sedačky. Můj celý dosavadní šťastný život se zbortil jako domeček z karet. Včera nebylo šťastnějšího člověka, dnes žalostí hynu.

Zahalená v mlze jsem se odploužila po schodech do svého pokoje, kde jsem se zamkla. Jako v mdlobách jsem se zhroutila na postel a hlavu položila na polštář, který tlumil mé vzlyky. Nevím kdy, ale musela jsem usnout. Vzbudilo mě až teplo, které hřálo kůži na mém krku a vlasy na hlavě. Vysvitlo slunce. Probojovalo si cestu do pokoje skrz mé okno. Zmateně jsem zamrkala. Cítila jsem, že mám opuchlé tváře, oči a nos od neustálého pláče. Oči mě bolely jako bych byla hodiny vzhůru. V hlavě jsem si přehrála celý včerejší den. Strach a bolest mi opět sevřela žaludek, v krku se mi vytvořil knedlík a opět jsem pocítila příval pláče. Snažila jsem se uklidnit. Vypotácela jsem se z pokoje, přes slzy jsem skoro neviděla. Oči jsem si opět otřela do rukávu. Sešla jsem dolů, kde seděl Charlie. S mračením si mě přeměřil a zastavil se na mé napuchlé tváři. Teď jsem myslela na to, že jsem si nepromyslela, co vlastně tátovi řeknu. Stále vyčkával na mé vysvětlení. Tiše jsem se posadila k němu. Dávala jsem si na čas, než jsem odpověděla.

„Dali jsme si menší pauzu.“ Opět jsem použila tu samou výmluvu.

„Jak jako pauzu?“ Charlie zněl rozrušeně.

„Jak říkám. Můžu u tebe zatím zůstat?“ téměř jsem prosila.

„Samozřejmě, Bells. Vždycky se můžeš vrátit,“ řekl celý v rozpacích. „Mimochodem to Ferrari je tvé?“ zeptal se zvědavě.

Přikývla jsem duchem nepřítomna. Charlie překvapeně vypískl. Věděla jsem, že nejhorší je za mnou. Teď si mě táta nebude tolik všímat. Zanechala jsem čtoucího si tátu v kuchyni a vyšla jsem ven. Ze zadního sedadla mého Ferrari jsem vyndala kufr s oblečením, který jsem dotáhla nahoru do svého pokoje. Opět jsem se zamkla a nechala rozprostřít svoji bolest do celého těla.

Prospala jsem opět celý večer i noc. Jako v mdlobách jsem vstala a zamířila do kuchyně. Táta nebyl doma. Na kuchyňské lince mi nechal vzkaz:

Jsem v práci, měj krásný den. Mám tě rád, Bells.                                                                                                                                                                   Táta

To je dobře, alespoň se nemusím přetvařovat. Znovu jsem propukla v žalostný pláč. Jak mi to mohl Edward udělat? Netvrdil náhodou, jak je se mnou šťastný? Že…že mě miluje?

Z myšlenek mě vytrhnul zvonek. Otevřela jsem dveře utírajíc si oči rukávem. Ve dveřích stál on. Naše oči se střetly. Tentokrát jsem se v nich netopila jako pokaždé. Teď byla ta chvíle, kdy jsem měla chuť ho bouchnout dveřmi do nosu. Uštědřit mu pořádnou ránu do srdce, která mu hrozně ublíží. Křičet na něj nadávky. Hodit po něm nějakou těžkou věcí. Nikdy v životě ho nevidět. Ale věděla jsem, že bych to nedokázala. Stále ho celou svojí duší, existencí, životem i srdcem miluji. Kdybych mu ublížila, nesla bych to hůř, než on. Byla bych nešťastná z jeho neštěstí. Stále jsme k sobě patřily jako dva  kusy skládanky. Jako nebe a hvězdy. Jako tělo a duše. Nerozlučitelní. Slzy mi stékaly po tvářích. V jeho tváři se odrážela také velká bolest. Vypadal jako by za sebou měl týden bez spánku. Tedy kdyby byl člověk. I přes to, jak mi ublížil ho stále miluji. Jako nic na světě.

Nepopsatelná láska. Smutně jsem hleděla do jeho očí, které měly barvu tmavší, než když jsem ho viděla posledně. Na lovu tedy nebyl. Opět jsem si vzpomněla na tu dívku. Silně se mi rozbušilo srdce, že jsem měla pocit, že mi rozbije žebra a vyskočí mi z hrudi. Slzy mi nadále stékaly po už dost mokrých tvářích. Edward ke mně vykročil s bolestně stáhnutým obličejem a chtěl mě obejmout, ale já jsem ustoupila o krok dozadu a varovně jsem zvedla ukazováček. Edward spustil ruce podél těla.

„Bello, vyslechni mě, prosím. Klidně před tebou budu klečet. Klidně se budu i plazit,“ promluvil a jeho hlas byl slabý, že jsem ho sotva slyšela. Zavrtěla jsem hlavou. Nic jsem nechtěla slyšet. Věděla jsem dost. Jeho další slova by mi ublížila možná ještě více.

„Bello, prosím.“ Opět natáhl ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři. Ustoupila jsem o další krok. Rukou jsem si prohrábla vlasy. Srdce se mi rozbušilo jako zvon, až jsem si musela kleknout. Měla jsem pocit, že bych omdlela, kdybych zůstala stát. Znovu ke mně přistoupil a dál jsem neustupovala. Také poklekl a objal mě. Začala jsem vzlykat. Edward mě hladil jemně po zádech. I po vlasech. Neměla jsem sílu odmítat ho. Chtěla jsem jen jedno a to cítit jeho blízkost. Potřebovala jsem cítit jeho neodolatelnou vůni. Musela jsem cítit sílu jeho obětí.

„Promiň mi to. Promiň,“ šeptal.

Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala slzy. Vymanila jsem se z jeho objetí. Nedržel mě.

„Ty si myslíš, že mě opustíš zničehonic, potom se vrátíš jako by se nechumelilo a já ti skočím okolo krku? Copak jsi tak naivní? Asi sis řekl, že si odjedeš, necháš mě tady a pojedeš si užít za nějakou upírkou?“ řvala jsem na něj. Celá jsem se chvěla. Ruce jsem měla zaťaté v pěsti a srdce se mi opět rozbušilo.

„Bello, tak to přece není,“ zašeptal s hlavou skloněnou.

„A to ti mám jako věřit? Nikdo z rodiny jí nezná. Jak jinak bych to asi měla pochopit?“ křičela jsem na něj ještě hlasitěji.

„Necháš mě to vysvětlit?“ řekl.

„A co mi chceš asi tak vysvětlovat?“ ječela jsem.

„Pravdu,“ řekl pouze.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz minulosti - II. kapitola: