Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - Prolog

30.10.2009 (18:15) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9801×

Zase ten prokletý budík. Proč musí stále zvonit? Vždyť jsem ho vypnula! Znovu jsem natáhla ruku a praštila do budíku, aby přestal už konečně burácet jak na lesy, jenže on stále nepřestával. Už mě to vážně naštvalo, a tak jsem zvedla hlavu, kterou jsem měla doteď zabořenou v polštářích. Budík však byl vypnutý, ale něco tady stále vesele hrálo dál. Po pár vteřinách mi došlo, že mi zvoní mobil. Co kdo chce? Vždyť je sedm ráno. Vztekle jsem vstala a došla pro mobil, který vyzváněl na mém toaletním stolku naproti posteli. Neznámé číslo.

„Isabella Swanová, prosím?“ zeptala jsem se ospale do telefonu a čekala, kdo se ohlásí.

„Dobrý den slečno Swanová. Omlouvám se, pokud volám nevhod. Jmenuji se Jason Smith a jsem ředitelem firmy JS Party v New Yorku. Jeden z našich lidí byl nedávno na jednom z večírků, který jste pořádala, a musím říct, že já osobně se o vaši práci velmi zajímám. Už jsem toho o vás spoustu slyšel.“

„Děkuji vám za milá slova, pane Smithe, ale nějak nechápu, proč mi voláte?“ ptala jsem se zmateně. O téhle firmě jsem už slyšela. Je to špička v mé profesi.

„Slečno Swanová měl bych pro vás pracovní nabídku. Dle mého mínění velmi lukrativní pracovní nabídku.“ Na chvíli se mi zastavilo srdce.

„Pracovní nabídku? Pro mě?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Ano, slečno Swanová, pro vás,“ ozval se pobavený hlas pana Smitha. „Vaše práce je naprosto úžasná. Každý váš klient si vás vychvaluje a my bychom vás rádi přivítali v našich řadách. Troufám si tvrdit, že váš plat by se u nás zvedl zhruba o polovinu a měla byste tady své zázemí. Vlastní kancelář, řidiče a osobní asistentku. Moc bychom si vážili toho, kdybyste se rozhodla pracovat pro nás. Nechci vaši odpověď teď hned, ale pokud byste mi mohla dát do zítřejšího dne vědět, byl bych velice rád.“

„Ji-jistě. Určitě se vám ozvu.“

„Dobrá tedy. Přeji příjemný den, slečno Swanová. Nashledanou.“

„Nashledanou.“ Stála jsem konsternovaná a stále držela mobil u ucha. Zírala jsem do prázdna a vzpamatovávala se z celého toho telefonátu.

Mně nabízejí práci v největším party servisu ve státech? Tahle firma pořádá ty největší oslavy celebritám a newyorské smetánce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dávají přednost mně, před mnohem zkušenějšími lidmi s delší praxí. Vždyť já tuhle práci dělám teprve tři roky. Ale za ty tři roky jsem se vypracovala tak vysoko, že se to mnohem starším zkušenějším lidem, než jsem já, nepodařilo za celá léta. Měla jsem však tu nejlepší učitelku. Au. Jen pomyslet na Alici mě bolelo, ale hlavně díky ní jsem teď tady a dělám tu nejlepší práci pod sluncem. Vzpomínala jsem si, jak Alice připravovala mou poslední oslavu narozenin.

Ono se to nakonec tak zvrhlo, že jsme ani mé osmnácté narozeniny neoslavili. Už přes tři roky si zakazuji na to myslet, ale dnes se tomu nějak nedokážu ubránit. Vybavilo se mi mé první setkání s ním. Nedokázala jsem ani uvnitř své hlavy vyslovit jeho jméno. Bylo to až moc těžké. Tolik to tenkrát bolelo. Kruci, Bello! Nesmíš na to myslet, nadávala jsem si v duchu. Ani jsem si nestačila všimnout, že mezitím, co se otevřela ta hrozná rána v mé duši, seděla jsem na zemi opřená o skříň s rukama omotanýma okolo hrudi. Musím se zase sebrat. Něco takového už se mi celé dva roky nestalo. Tedy nestalo se mi to od té doby, co jsem se odstěhovala z Forks. Nemohla jsem tam tenkrát dále zůstat. S mými původními plány jsem mířila na vysokou, ale nakonec jsem se rozhodla ve svých devatenácti letech začít pracovat. Na rozdíl od mých bývalých spolužáků z Forkské střední jsem si nyní díky svému předčasnému ukončení studia mohla dovolit vlastní byt, auto a spousty dalších luxusních věcí, jelikož můj plat se mnohdy pohyboval v řádech tisíců dolarů.

Po pěti minutách, kdy jsem zhluboka dýchala a snažila se myslet na cokoliv jiného, než bylo Forks a jeho bývalí obyvatelé, jsem se konečně mohla zvednout ze země a začít nějak normálně fungovat. Přešla jsem ze své přepychové ložnice do ještě většího a přepychovějšího obývacího pokoje. Pustila jsem televizi, kde jsem naladila nějaký hudební program, a zvýšila hlasitost. Nějak jsem si musela spravit náladu. Prozpěvovala jsem si písničky společně s televizí a připravovala si snídani. Po dlouhé době jsem zase zvolila cereálie. Posadila jsem se k barovému pultíku, odkud jsem viděla na televizi, a v klidu chroupala lupínky. Na mysl mi vytanula vzpomínka, jak jsem takhle po ránu seděla v naší malé kuchyni a on mě pozoroval při snídani. Prudce jsem zavrtěla hlavou a začala se zase soustředit na dění v televizi.

Když jsem dojedla, umyla jsem po sobě nádobí a přemístila jsem se do koupelny, kde jsem si vlezla do sprchy. Nechala jsem kapky vody dopadat na mé ztuhlé svaly, které se pod bubnováním horké vody pomalu uvolňovaly. Nastavila jsem obličej proudu a snažila se tím zahnat všechny ty chmurné myšlenky, které mě už od rána sužovaly. Neměla jsem už moc času, a tak jsem, i když mé nitro protestovalo, musela opustit horkou náruč stékající vody po mém těle a zabalila se do ručníku. Stoupla jsem si před zrcadlo a zkontrolovala svůj obličej. Zlé sny už jsem moc nemívala, mně se raději nezdálo nic. Černé kruhy už tudíž nebyly z nevyspalosti, ale z přepracování. Poslední dva roky jsem nežila ničím jiným než prací, ale vyplatilo se. Dnes osobně mi přeci volal ředitel největšího party servisu ve státech. Nikdo z obyčejných lidí, kteří do téhle branže nikdy nenahlédli, nemohl posoudit, jak velká je to pocta, když si do JS Party vyberou právě vás.

Vyčistila jsem si pořádně zuby, pak se lehce namalovala a vysušila hlavu. Vlasy jsem nechala ve velkých loknách, které jsem si vytvořila, volně splývat po mých zádech. Cítila jsem z nich můj oblíbený jahodový šampón. Přešla jsem do šatny a ze své přeplněné skříně jsem vyhrabala úzké džíny a nějaký šedý rolák. Oblékla jsem se, na nohy nasadila svoje oblíbené kozačky, v předsíni jsem si vzala černý kabát, který mi sahal ke kolenům, popadla svou kabelku se všemi potřebnými věcmi a vyrazila jsem do práce. Auto jsem měla zaparkované v podzemních garážích, ale já se pro tentokrát rozhodla jít pěšky, alespoň tak budu mít víc času přemýšlet o té pracovní nabídce v New Yorku.

Přemýšlela jsem, co mě kromě práce drží v Detroitu a zjistila jsem, že vlastně nic. Pár přátel jsem si tu našla, ale nebylo to tak pevné přátelství, aby nějak ovlivnilo moje rozhodování. Táta žil pořád ve Forks a máma s Philem v Jacksonvillu, takže na tom mé rozhodnutí také nijak nezáleželo. Vím, jak mě tížilo, když jsem se z Forks musela odstěhovat do Seattlu a následně sem. Bylo mi líto táty, který si již zvykl na mou přítomnost v jinak prázdném domě a já ho znovu po roce soužití opustila. Bylo to tehdy těžké pro oba. Charlie se nemohl dívat na to, jak ve Forks trpím vším co mi připomínalo slunce mého života a já se zas nemohla dívat na to, jak Charlieho svým trápením mučením. Proto jsem se tenkrát raději odstěhovala.

Ještě než jsem došla do práce, byla jsem rozhodnutá.Vešla jsem do budovy, kde sídlila firma, v které jsem pracovala.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravila mě recepční.

„Dobré ráno, Margaret. Nějaké vzkazy?“

„Vše máš na stole.“

„Děkuji,“ usmála jsem se na ní vděčně a šla ke svému stolu. Mé práce si v téhle firmě opravdu vážili, ale neměla jsem vlastní sekretářku, ani kancelář, jako mi nabízeli v New Yorku. Tady jsem vlastnila pouze jeden stůl v kukani, obklopená mými kolegy. Prostě nikde nebylo místo, kde bych mohla mít svou vlastní kancelář. Šéf už se mi tolikrát omlouval, dokonce mi kvůli tomu zvýšil plat. Vytáhla jsem svůj mobil a vytočila telefonní číslo, které mě tak časně ráno probudilo. Po dvou zazvoněních to vzal osobně pan Smith.

„Smith, JS Party. S čím vám mohu pomoci?“

„Dobrý den, pane Smithe. Tady Isabella Swanová, volám kvůli té nabídce.“

„Ach, slečna Swanová. Už jste se rozhodla?“

„Ano pane, rozhodla. Vaší nabídku přijímám.“

„Skvělé, to moc rád slyším. Nebude vám vadit, slečno, když vám zavolám později a domluvím se s vámi na podrobnostech? Teď mě čeká důležitá schůzka.“

„Zajisté. Na slyšenou.“

„Na slyšenou,“ rozloučil se pan Smith a já se spokojeně opřela v křesle. Svým rozhodnutím jsem si byla naprosto jistá. Uvnitř jsem cítila, že mi New York změní nadobro život. Tehdy jsem však nevěděla, jak moc mi ho změní.

>>>Další kapitola<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - Prolog: