Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola první

01.11.2009 (21:30) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3227×

KAPITOLA PRVNÍ

Všechno mizí před očima. I život.

Ležela jsem na posteli a přemýšlela o tom, co jsem vlastně udělala špatně. Proč odešel. Určitě to nebylo jenom kvůli událostem na mé oslavě. Opravdu mi byla osudnou pouhá kapka krve?

Pozdě nad tím přemýšlet.

„Už je pozdě,“ zašeptala jsem do tiché, tmavé místnosti - do ticha mého pokoje, který již od jeho odchodu působí dojmem, jako by v něm dlouho nikdo nežil. A také že ano. V jistém slova smyslu.

Proč život není stejný jako v televizních filmech, kdy všechno končí šťastným životem, plným lásky a štěstí?

Proč takový není můj život?

A když by takový alespoň nemohl být, proč se tak netváří? Proč nedovoluje svému nositeli alespoň zapomenout na minulost, která ho jinak bude doprovázet až do jeho smrti?

Smrt. Další pojem, nad kterým se v tu chvíli dalo tak lehko přemýšlet. Jak je blízko?

Věděla jsem, že je jen otázkou času, než zemřu. Ať rukou vlastní, nebo cizím zaviněním. V duchu jsem se ale nad tímto faktem musela zastavit. Opravdu bych si dokázala vzít život, když je tu Charlie? Nebo Angela? Nehledě na to, jak jsem se chovala, tvářila, nebo cítila v posledních týdnech, byli tu lidé, kterým bych chyběla. Kterým bych způsobila sebemenší díru v srdci.

To jsem nemohla dopustit. Nikdy jsem nechtěla, aby se někdo cítil byť malinko stejně, jako já. Já neměla srdce. Když odešel, zmizelo s ním. Bylo jeho. Už tenkrát, když jsem ho poprvé spatřila v jídelně, stejně, jako jeho sourozence. Každému z nich patřil kus mého srdce. Pro každého bych obětovala život. I když možná zbytečně.

Zdálo se být jednoduché přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby zůstali. Ale nebylo. Bolelo to. Bolelo vzpomínat, nebo uvažovat, bolelo o nich slyšet, nebo si jej představovat.

Byli součástí mého života, i když o to možná nestáli.

I přesto, že vzpomínat bolelo, bylo to to jediné, co mi po nich zůstalo. Vzpomínky. Všechno ostatní zmizelo. Proto jsem se i přes neustále narůstající utrpení vracela do chvil, kdy mi bylo nejlépe. Probděla noci, sotva o vůli přežila dny. Když jsem spala, místo uklidňujících pocitů a energie, která by se měla vlévat do žil, objevovaly se noční můry. Proto myšlenky. Dokázala jsem si přesně uvědomit, co je reálné.

***

Vysedala jsem na školním parkovišti ze svého náklaďáčku a rozhlédla se kolem. Hledala jsem jeho Volvo, nebo jakoukoliv známku jeho návratu. Jako každý den.

A jako každý den – nic. Jen lítostivé, či nenávistivé pohledy od ostatních. Nikdo neznal celou pravdu. Pro všechny se prostě odstěhovali. Ze dne na den.

Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala myšlenky na ně a vydala se s batohem na zádech na hodinu angličtiny.

***

Hodiny ubíhaly strašně pomalu, nebo tak mi to alespoň připadalo.

Nikdy jsem nevnímala učitelův výklad. I když jsem se snažila, myšlenky mi bloudily jiným směrem, což jsem nechtěla riskovat. Proto jsem nic nevnímala, sledovala minutovou ručičku na hodinách a doufala, že mě žádný profesor nevyvolá.

Seděla jsem v zadní lavici a bezmyšlenkovitě sledovala profesora Ridginse, jak se snaží co nejlépe provést svůj pokus s podivnými chemikáliemi.

Výsledný roztok měl být zelený, nebo alespoň tak to bylo napsáno na nedbale smazané zelené tabuli, přesně nad poznámkou, že sebemenší kapka navíc dokáže radikálně barvu roztoku změnit.

Zbývala mu poslední kapka látky se žlutou nálepkou na hrdle. Velmi se soustředil, aby do baňky na stole nespadlo ani o kapku víc. Zrovna když lahev nakláněl tak, že už by jej nedokázal vrátit zpátky, kdosi zaklepal na dveře a bez čekaní vtrhl do třídy ředitel.

Ridgins se tak lekl, že místo jedné kapky vylil do roztoku celou baňku, a spoustu z ní ještě vylil mimo – na stůl, kde ležely právě napsané písemky.

Barva na jeho obličeji se měnila hrozně rychle, stejně, jako jeho nálady. Už už chtěl začít řvát na nezvaného hosta, avšak když si všiml ředitele, jak nervózně přešlapuje před dveřním rámem, strašně rychle se uklidnil a dokázal ze sebe vykoktat pouhé „dobrý den, pane řediteli“.

Ředitel zřejmě nebyl ve své náladě, protože ani neodpověděl, pouze se chaoticky rozhlížel po třídě a viditelně hledal pouze jednu osobu.

Jeho oči se ale zatavily na mě.

„Vadilo by, kdybych osvobodil slečnu Swanovou z vaší hodiny?“

„S-samozřejmě, že nevadilo.“ Vykoktal ze sebe jenom a všechny zraky lidí se upřely na mě. Jediné, na co jsem se zmohla bylo „nashledanou“, když jsem po řediteli opouštěla třídu.

Na chodbě stál strážník policie a nervózně si žmoulal prsty na rukou.

Přemítala jsem si, jestli jsem v posledních dnech nevyvedla něco nezákonného, ale protože jsem se své okolí sotva vnímala, nic jsem si vybavit nedokázala.

„Tady je.“ Řekl ředitel a pokynul mým směrem. Když viděl, že si je tohoto faktu strážník vědom, otočil se a odcházel směrem do své kanceláře.

„Strážníku“ věnovala jsem mu pohled typu co-se-stalo-bože a čekala na jeho slova.

„Issabelo,“

„Bello.“ Opravila jsem ho.

„Bello,“ pokračoval „tvého otce dnes v lesích napadl medvěd.“ Řekl s takovou lítostí v hlase, že jsem jeho slovům nemohla pochybovat. Začala jsem pociťovat úzkost a tedy i panikařit.

„Panebože! Co mu je?“ otázku jsem skoro vykřikla.

„Je mrtvý. Nedokázali jsme mu pomoci.“

Je mrtvý. Charlie nežije. Slzy, které se mi hromadily v očích si našly cestu ven.

„Je mi to líto.“ Dodal pouze strážník. Bolest v jeho hlase byla hmatatelná, zřejmě to byl Charlieho kamarád. Ale Charlie je mrtvý. Můj otec už tu není. To byla moje poslední myšlenka před tím, než jsem se s nezadržitelným panickým pláčem svezla na zem a poddala se vzlykům a beznaději.

Jsem sama.

***

Billy Black i Harry Clearwater mi pomáhali zařizovat pohřeb, protože moc dobře věděli, že sama bych to nedokázala. Byla jsem jim proto moc vděčná.

Stála jsem před Charlieho hrobem a plakala. Tolik lidí přišlo na jeho pohřeb. Tolik lidí zasahovalo do jeho života.

Sledovala jsem žulový ozdobný kámen, na kterém stálo Charlie Swan, milující otec, dokonalý přítel a věrný strážce zákona. Navždy v našich srdcích. Pak datum jeho narození a proklatý den, kdy jsem ho ztratila.

Spousta lidí se střídalo u jeho hrobu, házelo na jeho rakev krvavě červené růže a třáslo mi rukou se slovy ‚Upřímnou soustrast‘. Spoustu lidí jsem poznávala. Některé jsem viděla poprvé v životě. Všem bude chybět. Říkala jsem si. Včetně mě.

Jacob s Billym mi nabízeli, abych se k nim přestěhovala, ale já byla plnoletá a chtěla jsem zůstat v domě, který jsem po Charliem zdědila. V domě, kde jsem za svůj život prožila své nejkrásnější i nejhorší chvíle. A bylo tu ohledně toho ještě něco.

Věděla jsem, že Jacob ke mně cítí víc, než přátelský cit. Kdybych jejich nabídku přijala, zbytečně by trpěl, protože já bych nikdy nebyla připravená zapomenout na Edwarda a jít vstříc osudu s někým novým. Nikdy toho nebudu schopna a svým odmítáním bych mu pouze ubližovala. O to jsem nikdy nestála. Nikdy po tom netoužila.

O temných, chladných nocích jsem přemýšlela o tom, proč bych nedokázala přijmout Jacoba na Edwardovo místo. Proč bych se právě o takových nocích nenechala uspávat a objímat od někoho, kdo by mě miloval.

Ano, z mé strany byl vztah k Jacobovi pouze přátelský, ale hlodal ve mně červíček pochybností. Copak bych pro sebe nemohla udělat něco pěkného? Něco, co by mě vrátilo do života?

Myšlenky, jakými bych Jacobovi ublížila, jsem často zaháněla a na povrch vybublával další červíček pochybností. Opravdu Charlieho zabil medvěd? Žila jsem v okolí takového nadpřirozena, že mi takový fakt zbytečné smrti přišel podivný, přinejmenším divný. Takové myšlenky vedly k mému pláči a vzpomínkám. Vzpomínkám na život po boku dokonalého partnera v dokonalé rodině, která nepatřila mě. Nikdy.

Ve snech se probouzela touha navštívit jejich dům. Ve dne, kdy jsem jezdila z nákupů, z města, nebo odkudkoli, kde jsem míjela snadno přehlédnutelnou odbočku k jejich sídlu, prázdné budově, nebo tak jsem alespoň předpokládala.

Vzpomínky mě vždy odradily.

***

Nasedala jsem do svého náklaďáčku s jasným cílem – dům Cullenů. Už jsem nedokázala snášet ty chladné noční můry a výčitky svědomí. Musela jsem vědět, co všechno byli ochotni nechat být, jenom aby odešli.

Možná jsem toužila najít alespoň střípek pochybnosti v jejich důvodu, proč odejít. Možná. Možná ne. Ale bolest, která mě sužovala, kdykoliv jsem na ně pomyslela, vedla jako červená nit labyrintem až k Charlieho smrti. Na mé bolestivé místo. Přímo do srdce.

Jela jsem rychleji, než normálně. Tolik, kolik náklaďáček maximálně povoloval. Nemohla jsem dopustit, abych alespoň na chvíli zaváhala. Věděla jsem, že bych potom nebyla schopná dojet až ke svému cíli.

Odbočka, pro mě dřív téměř neviditelná, nyní představovala záchranu, nebo potopu. Ať to bylo jakkoli, mé odhodlání nekleslo ani o schůdek. Odbočila jsem a spatřila dům, který dříve obarvil můj svět do všemožných barev.

Zaparkovala jsem náklaďáček před dům a vyšla, se slzami v očích vstříc minulosti.

Natáhla jsem ruku ke klice u dveří, jež pro mě znamenaly téměř bránu do jiné dimenze. Nádech-výdech a stiskla jsem. Hlavu jsem měla sklopenou pouze tak, abych viděla na cestu a nezakopla.

Když jsem vešla do domu, dveře se za mnou zabouchly a to, co jsem viděla, mě dokonale vyvedlo z rovnováhy.

Všechno, co dříve místnosti vévodilo, bylo zničené. Kusy nábytku se povalovaly po celé místnosti.

Rozhlížela jsem se chaoticky kolem, ve snaze najít jedinou věc, jediný kus vzpomínek, který by nebyl zničený. Marně.

Když jsem si ale všimla tří osob, které stály uprostřed místnosti, se zraky upřenými na mě, přimáčkla jsem se instinktivně na zeď a objala si jednou rukou hruď.

Začala jsem se proklínat. Chtěla jsem si minulost ve vzpomínkách připomenout a ne přenést do reálu. Nikdy jsem nechtěla tohle.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola první: