Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejistá Budoucnost - Kapitola 14.

21.03.2009 (15:14) • ArtMiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4961×

Vím, že Aliciny vidiny netrvají dlouho, ale tentokrát se mi to zdála věčnost, co seděla vedle mě s nespokojeným výrazem a hleděla kdesi nepřítomně do dáli. Tentokrát to nevypadalo na obyčejnou vizi, kterou Alice zažívá několikrát denně, protože v normálních sebou neškube a nenaříká – něco jako živá noční můra, která se však uskuteční.Chvílemi jsem ji chtěla uklidnit a utěšit ji, ale po tom, co máchala ruky z jedné strany na druhou, jsem nebyla schopná se ji vůbec dotknout, natož zpozorovat, co vlastně dělá. Nic jiného než čekat jsem nemohla.  

Moc jsem si přála, aby se Alice aspoň jednou zmýlila, protože pocity, které se ve mně probíhaly, byly neukojitelné a neustále ze mě sály všechnu sílu, kterou jsem dosud měla. Žárlivost, rozzuřenost, nervozita, strach a plno dalších, které jsem neznala, nikdy nezažila. Bylo to až fascinující, jak jsem si připadala lidská. Ty všechny emoce, které zažívají lidé, řeší každý den nebo je trápí. Spoustu jsem toho nevěděla o normálním životě, ale teď jsem už mohla skutečně říci, že vím, co prožívají. 

Nejvíce ze všech emocí, mě však zasáhla nevědomost, která mě užírala a mučila. Nikdy jsem si nepřipadala tak odstrčená, nezajímavá a zmatená jako teď. Ani on, ani Alice mi nechtěli říct pravdu. Možná, že mi nechtěli ublížit, ale on mi už ublížil tím, že přede mnou měl tajemství, které se týkalo i mě a ani se mi to nepokoušel nějak vysvětlit. Prostě mě ignoroval, jako kdybych pro něj nic neznamenala a byl s Tanyou – mohla bych jí nazvat jako konkurentku? Možná. 

Třeba mě už nechce a tím nezájmem mi naznačil, abych si sbalila kufry a odešla od jeho rodiny, jenže to by byla moje smrt. Žila jsem jen pro něj a on se choval, jako kdybych byla jenom nějaká neznámá upírka, kterou využíval. Bolela mě představa, že by se vrátil k Tanye se kterou vlastně vůbec nikdy nechodil - vždy ji odmítal a mě nechal napospas krutému osudu, který mě čeká. Proč tak náhle změnil své rozhodnutí?
Alice sebou naposledy mrštila, odvrátila zrak od té čistě modré oblohy a její pohled zůstal stát na mě. Z její tváře se nedalo nic vyčíst, jako vždy z té jeho, když chtěl, abych se nic nedozvěděla. Bála jsem se jí oslovit, protože jsem věděla, že se mi zlomí hlas a já budu opět ‚ta zoufalá‘. 

Ještě chvíli jsme se na sebe mlčky dívali a potom tiše pronesla: „Není to tak zlé, jak jsem si myslela.“ Nepoznala jsem, jestli lže nebo ne, protože měla na tváři pořád tu stejnou tvrdou masku. Polkla jsem a pořádně se nadechla, aby mě nezklamaly hlasivky. „Věřím ti.“ Zašeptala jsem zpátky a čekala na odpověď.

Jen přikývla a zase se jí na tváři objevil ten starý, známý úsměv, kterým se usmívala, když jste před ní zmínili nákupy. „Vidím, že tvé oči jsou černé jako uhel. Neměli bychom jít na lov?“ Zeptala se trochu ustaraně.
Ani jsem si nevšimla, jak mě mučednicky pálilo v krku. Lovit jsem nebyla už pěkně dlouho a proto, že jsem byla zvyklá lovit ve Volteře docela často, žízeň mě spalovala dvakrát více než normálně. „Asi jo. Zeptáme se ostatních, jestli by nejeli s námi, ne?“ Zeptala jsem se zpátky.

Na lovu, jsem si aspoň mohla promluvit s Edwardem. Možná, bych se mu měla omluvit za to, co jsem mu řekla. I když se nechoval příliš hezky, přece se potom omluvil a já ho odbyla. Ale možná si to zasloužil. Nechci, aby si myslel, že jsem nějaká hračka na hraní, se kterou si hrajete, a když už vás omrzí, zbavíte se jí.

Usmála se. „To je dobrý nápad, ale ještě si musím něco vyřešit. Možná bys mohla jít za Rose a Emmettem.“ Pobízela mě. Věděla jsem, že chce jít za Edwardem, ale nedala jsem na to na sobě znát. Prostě, jsem dělala hlupačku. „Jasně, ale co chce Emmett?“ Zeptala jsem se nechápavě. Opravdu by mě to zajímalo.

Jemně se zasmála a postavila se. „Nech se překvapit.“ Spiklenecky špitla a natáhla ke mně ruku. Bez jakékoliv námitky, jsem ji přijala a zvedla jsem se. „Doufám, že to nebude nějaká prkotina.“ Zakoulela jsem očima. Někdy mě dost udivovalo, jak Alice umí odvést pozornost. Znovu se zasmála a obě dvě jsme se rozběhli k domu.

Sice jsem se bála, že tam bude Edward a přiběhne za mnou, jenže ještě větší zklamání by bylo, kdyby mě zase ignoroval. Co když si bude myslet, že ho už nechci a bude se kvůli mně trápit? Ale co když toho naopak využije a bude s Tanyou? To by neudělal. Ne, Edward takový není. Ví, že by mi to zlomilo srdce. Jenže poslední chvíle, to nebyl ani on sám. Něco se změnilo.

V půli cesty jsem se zastavila společně s Alicí, která to už musela vědět, protože nebyla nějak překvapená. Svěsila jsem hlavu a prohlížela si mé lesknoucí se tenisky. „Alice, já to nezvládnu.“ Vzdechla jsem a ona ke mně okamžitě přiběhla se smutkem v očích. „Nedokážu se na něho podívat. Vždy, když si na něj myslím – a to je pořád, vybavuje se mi, jak jsem ho krutě odbyla.“ Řekla jsem zklamaně. Byla jsem zklamaná – ze tří důvodů. 

První byl, že jsem se chovala k Edwardovi špatně. Nezasloužil si, abych ho jen tak odbyla. Možná mi chtěl vysvětlit co se s ním v poslední dobou děje, ale tomu jsem příliš nevěřila. Druhý důvod byl ten, že se ke mně také nechoval nějak nejlépe, i když jsem věděla, že ta hádka byla částečně má vina. Třetí důvod byl daleko horší než ostatní dva. 

Nesnášela jsem, když se mnou manipuloval. Milovala jsem ho tak moc, že jsem byla pro něj schopná udělat cokoliv, ale nevěděla jsem, jestli cítí to samé a tak silně jako já. Kdyby udělal cokoliv, odpustila bych mu to, protože jenom on mi svým úsměvem dokázal podlomit nohy, jen on mi svými polibky znovu rozbušit mé mrtvé srdce - vše jen on. On byl můj život, má existence, můj anděl. Já ho milovala ze všeho nejvíc na tomto světě a to, že mě ignoroval posledních pár hodin, mi trhalo srdce. Ještě více, když byl s Tanyou a ne se mnou. Že se mnou vůbec zahazoval. „Není to můj typ. A podle mě ty jsi tisíc krát krásnější“ Chmpf.

Až teď jsem si uvědomila, že zírám na nějaký strom a Alice si mě ustaraně prohlíží. „Slyšíš mě Bello?“ Mávala mi před obličejem rukou. „Eh, cože?“ Dostala jsem ze sebe a pár krát zamrkala.

Založila ruce v bok. „Už asi pět minut vedle tebe stojím a ptám se, co ti je, ale ty jsi jakoby v transu.“ Řekla na oko uraženě a ignorovala mé pocity, i když jsem věděla, že tušila, jak se asi cítím. „Promiň.“ Znovu jsem sklopila hlavu.

Rozzuřeně si mě prohlížela a pak naštvaně dodala: „Já se tady můžu zbláznit, jestli ti něco není a..“ Tentokrát jsem se zamračila já. „TAK promiň, Alice.“ Skočila jsem ji do řeči. Fajn, teď už se hádám s mojí kamarádkou. Může to být snad horší? Proklínám den, kdy jsem se rozhodla jít do Denali. Samozřejmě jenom kvůli Tanyi.

Její rozzuřený výraz zmizel a na obličeji se jí rozlil omluvný. „Promiň Bello, já vím, že je to pro tebe teď hodně těžké. Nevíš co se děje, vlastně to ani neví pořádně Edward a on se strašně bojí, že ti ublíží, tím co jsem viděla. Pokouším se před ním na to nemyslet, aby vinu nesváděj na sebe, protože já přesně vím, kdo za to může. Edward se sice nechoval poslední dobu nejlépe, ale,“ nadechla se a pokračovala. „prostě nemůže dělat, že nic neví. Je to pro něj těžké. Nikdy ti nelhal a přetvářka by ho složila.“ 

Pokud jsem byla zmatená z toho všeho, tak teď jsem ještě zmatenější hlupák, který nerozumí ničemu z toho, co teď Alice pronesla. Chvíli se na mě dívala překvapeně, ale jak viděla, že ničemu nerozumím, vzdychla.

„Bello, já vím, že teď nevíš, o co tady jde, a doufám, že taky nikdy nezjistíš, protože, jak jsem říkala,… zlomilo by ti to srdce. Na druhou stranu jsem ale na Edwarda pořádně namíchnutá, protože se opravdu choval jako pitomec. Tohle sis nezasloužila.“ Z jejích očí sršela upřímnost, takže tentokrát jsem si byla jistá, že nelže. Snad ji mohu věřit.

Přikývla jsem a nasadila ten nejnormálnější tón, který jsem byla schopna zahrát. „Dobře Alice, nebudu to řešit, ale teď už pojď. Potřebuju lovit.“ Věděla jsem, že ji neoblafnu, ale usmála se, popadla mě za ruku a běžela se mnou k domu Denalským. Sice jsem věděla, že tohle období, je jedno z nejhorších, ale taky jsem si byla jistá, že se zde dlouho nezdržíme a budeme žít dál. Ať se stane cokoliv.

Když jsme dorazili před dům, hluboce jsem se nadechla a vstoupila dovnitř. Všechno bylo v normálu. Emmett hrál s Jasperem na televizi, nějakou střílečku a hlasitě se ‚povzbuzovali‘, Rosalie s Tanyou, Irinou i Kate hledali cosi v časopisech, mezitím co naši ‚rodiče‘ byli v kuchyni a na něčem se domlouvali. Nikde jsem nezahlédla Edwarda.
„Bello? Můžeš na chvíli za námi?“ Ozval se z kuchyně Carlisleův hlas. Koukla jsem na Alici, ta jen přikývla na znamení, že vše bude v pořádku a rozběhla se za nimi. Všichni čtyři seděli kolem velkého kulatého stolu s vážnou tváří. Trochu mě to vystrašilo.

Mluvit začal Carlisle: „Chtěli jsme se domluvit na našem budoucím domově. Všech jsem se ptal, když jsi zde nebyla. A ty jsi ten, kdo rozhodne, protože je to nerozhodně.“ Řekl už trochu mileji. 

Podívala jsem se nervózně na všechny a nevydala ani hlásku. Jediná Esmé, se na mě povzbudivě usmála. „Půjdu tam, kde zbytek rodiny. Je mi to vcelku jedno.“ Vykoktala jsem po chvilce. Carlisle se usmál. „Dobře, jen jsem chtěl vědět tvůj názor. Můžeš jít.“ Kývla jsem, a vytratila se ze z kuchyně. 

V obýváku mě už čekala Alice, která se ke mně přihrnula s úsměvem. „Je čas lovit.“ Řekla a obrátila hlavu na ostatní. „Jdete někdo s námi?“ Zeptala se jich, a po Tanyi hodila rozzuřený pohled. Ta pochopila, že ona není pozvaná.

Rosalie zvedla hlavu od nějakého časopisu a usmála se. „Já bych šla. Lásko, šel bys taky?“ Zeptala se Emmetta a pár krát zamrkala. Tím ho dorazila. Jen se uculil a přikývnul. 

Nakonec nás bylo pět. Alice, Jasper, Rosalie, Emmett a já. Jeli jsme lovit necelých padesát kilometrů od domova, takže to nebyla zase nějaká dálka. Nic jiného, než lední medvědy a tučňáky neměli, takže jsme se museli s tím spokojit. Emmett si to náramně užíval, protože si rád hrál se svou kořistí. Já jsem na to ovšem neměla sílu, a proto jsem jen zlomila vaz a vysála krev. 

Když jsme přijeli, na nic jsem nečekala a také se zavřela v pokoji, jako Edward, který z něho ještě nevylezl. Lehla jsem si na postel, vytáhla z kapsy iPod a vyhledala nějakou rozzuřenou písničku, která by mi pomohla dostat se z nálady. Po chvíli jsem zaregistrovala, že se hudba u Edwarda ztlumila a já slyšela nějaké tiché kroky, které se zastavily u mých dveří.

Věděla jsem, že je to Edward, ale zrovna jsem neměla chuť se mu vrhnout do náručí. Slyšela jsem, jak nervózně poklepával jednou nohou do dřevěné podlahy a zdráhavě dýchal. Už jsem mu chtěla říct, ať jde pryč, ale někdo mě předběhl.

„Edwarde co tady děláš?“ Ozval se rozzuřený hlas Tanyi. „Jdu za Bellou.“ Odpověděl nekompromisně. Zdálo se mi, nebo Tanya zavrčela? „A to jako proč?“ Vřískla. Jak já ten její namyšlený hlásek, tak nenávidím! 

Když mi Edward říkal, že se do něho Tanya zamilovala, myslela jsem si, že bude normální upírka. Vlastně jsem se jí, ani nedivila - Edward byl dokonalý. Jeho lesknoucí se bronzové vlasy, jantarové oči, dokonalá postava… ach. Myšlenky na Edwarda jsem okamžitě zahnala. Nechtěla jsem na něho myslet. Nechtěla jsem si připouštět, že zrovna on stojí za mými dveřmi. Ne! 

Jenže, potom mi to začalo být divné. Vždyť ji Edward přece několikrát říkal, že jí nechce a ona se pořád s tou představou nechtěla smířit. To jsem si myslela, že je tvrdohlavá – jako já, ale ona byla ještě horší. Daleko horší, než jsem si představovala. Byla vlastně moje konkurentka, která chce Edwarda jenom pro sebe a nezáleželo, jestli má přítelkyni nebo ne. Ona prostě dostala to, co chtěla.

Tentokrát zavrčel Edward. „Do toho ti nic není.“ Řekl drze a polapil kliku. „No to teda je!“ Vřískla zpátky.

„Nebo mě už nechceš? Hm?“ Řekla trochu víc sebejistě. Až tady jsem ucítila, že se schválně uculila. „Tanyo, já tě NIKDY nechtěl.“ Řekl znovu rozzuřeně a kladl důraz na každé slovo, které pronesl. Jako kdyby mluvil s nějakým mentálně postiženým upírem. 

Nevydržela jsem to. Klidně se tu bavili před mým pokojem a vůbec je nezatěžovala myšlenka, že vše co řeknou, uslyším. Vytrhla jsem sluchátka z uší, rozzuřeně se postavila na nohy, popadla kliku a otevřela dveře. To, co jsem uviděla pak, mě naprosto skolilo. Mé nohy zůstaly přikované k zemi a já se dívala na dvojici líbajících se upírů.

Autor: ArtMiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejistá Budoucnost - Kapitola 14.: