Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda napsaná osudem - 7.část ( Osud )

31.05.2009 (11:30) • Adrianga • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2301×

Bella Swan

Snažila jsem se Angele vykroutit, ale pevně mě držela. Vypadalo to, jako kdyby si myslela, že jsem blázen. Hořečně jsem přemýšlela, jak se jí zbavit.

,, Angelo…Pusť mě!“ křikla jsem.

Nic neříkala. Jen mě pustila…

Ve tváři měla ublížený výraz.

,, Omlouvám se! Vysvětlím ti to…Mu- musím běžet!“ vyhrkla jsem a běžela za stříbrným autem.

,, Bello!! Já myslela, že se chceš usmířit!“ zakřičela.

Otočila jsem se. S hrůzou jsem se zastavila. Na tváři se jí kutálely slzy.

Zaváhala jsem.

Půjdu za Angelou a Edward mi ujede, nebo poběžím za Edwardem a Angela semnou už nikdy nepromluví…

Nenávidím tyhle situace.

Jenže…jaká je možnost, že by mi zase ujel? Prostě jel zaparkovat na parkoviště ke škole, ale…pokud mě uviděl, proč nezastavil? Neviděl mě? Nechce mě?

Rozhlédla jsem se.

Angela tam stála a se slzami v očích mě sledovala. Rozběhla jsem se k ní.

,, Ang, promiň. Moc se ti omlouvám. Samozřejmě, že se chci usmířit, ale to auto bylo jeho, pokud to byl on, musím mu to všechno vysvětlit….Prosím…“ objala jsem ji.

Vymotala se z mého objetí a zašeptala

,, Běž!“

Ještě jednou jsem ji pořádně objala a pak běžela k zatáčce, kde zmizelo Volvo.

Stále mi vrtala hlavou otázka : Proč nezastavil, když mě uviděl?

Běžela jsem, jako ještě nikdy. Věděla jsem, že kdybych mu to nevysvětlila dnes, pak už nikdy….nebude cesty zpět.

Vletěla jsem na parkoviště před školu a horlivě jsem se rozhlížela.

Parkoviště bylo skoro plné…Ale stříbrné auto…Nikde nebylo…

Zachvátila mě vlna smutku.

Kde je?

Stále jsem ho hledala, ale nebyl tu… Přece musel jet ke škole! Byla jsem si naprosto jistá, že to auto je jeho…Bylo!

A pak se mě zmocnily pochybnosti

A co když…jsem si to vymyslela?

Prudce jsem zavrtěla hlavou…NE!

Byl to on a já ho najdu!

Nemusela jsem dlouho čekat…

Nenapadlo mě totiž, že mohl jet kolem školy a zaparkovat zezadu.

Okamžitě jsem se rozeběhla. U vchodu do školy stál obrovský houf lidí. Hrubě jsem odstrčila nějakou holku..A běžela k parkovišti.

,, Jsi normální? Dávej pozor!“ vřískla zamnou.

Nevnímala jsem to. Prostě jsem běžela, co mi síly stačily.

A doopravdy…To auto tam stálo…

Měla jsem takovou radost..

,, Edwarde! Edwarde!“ křičela jsem v běhu.

Jenže auto bylo prázdné…

Zastavila jsem se.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Skákat radostí, že jsem ho našla…nebo brečet, že tu není?

Pak mě někdo chytil za rameno…

Prudce jsem se otočila. Stála tam Alice a za ní Jasper.

,, Bello…Jsi v pořádku?...“ řekla starostlivě.

,, Alice!,“ skočila jsem jí do řeči ,, To auto! On přijel…Ta tvoje vize..musela být špatná…vrátil se…“

,, Bello, uklidni se..“ špitla.

,, Ty nemáš radost?…On je tady, všechno mu vysvětlím. Musím,“ křičela jsem ,, Alice? Pusť mě, já musím běžet..prosím!“ nerozuměla jsem tomu. Proč mě nechce pustit?

Vzápětí mě chytil i Jasper.

,, Alice…Já ti to říkal“ zašeptal.

,, Co…co? Alice?“ zachvěl se mi hlas.

A pak mě napadlo, že musí být něco špatně.

,, Omlouvám se ti Bello. Tolik se omlouvám“ sklonila hlavu.

,, Alice?“ hlesla jsem.

,, Bello, v tom autě…Nebyl on,“ řekla smutně ,, ale já“

Zalapala jsem po dechu…

Nevěděla jsem, co si mám myslet.

,, Já…ani Alice, zatím nemáme auto. A Rosalie chtěla vyladit jeep Emmetta a svoje auto nám půjčit nechtěla. A Carlisle už byl se svým autem v nemocnici. Němel nás kdo odvézt…A tak jsme si vypůjčili auto Edwarda, které tu nechal. Opravdu nás to mrzí..“ vysvětlil Jasper

,, Není to vaše chyba“ zamumlala jsem.

,, Tolik mě to mrzí Bello…“ pípla Alice.

,, V pořádku,“ zalhala jsem ,, ale proč jste neběželi? Říkali jste že…“

,, Tobě by nepřišlo divné, kdybychom se tu objevili jen tak bez auta, když bydlíme takovou dálku?“ skočil mi do řeči.

Přikývla jsem.

Možná, že bych se měla zlobit, ale nemůžu. Jsou teď jediní koho mám…

,, Já….potřebuju být sama.“ Řekla jsem a uhnula před jejich pohledy.

Pak jsem se ohlédla na auto, v kterém tolikrát přijel a povzdechla si.

Obrátila jsem se čelem ke škole, propletla se mezi Alicí a Jazzem a šla do školy.

Na tvářích se mi objevily další slzy…

Dívím se, že mi ještě nějaké zůstaly...

***

Celý den jsem myslela na to ráno…

Nejdřív Angela, pak auto….

Vždy, když jsem si vzpomněla, na tu scénu z druhého parkoviště, zavalil mě smutek a zklamání.

,, Ta tvoje vize…musela být špatná…“

Jak jsem vůbec mohla pochybovat o správnosti Aliciny vize?

Když mi řekla, že se nevrátí…bylo to už nad slunce jasné, že je to tak.

Jak jsem vůbec si mohla pomyslet, že mám další šanci? Naději ?

A pak…když jsem viděla to auto…Jak tam stojí, bez něj …Bylo to mnohem horší. Vypadalo tak nějak…jinak.

Opuštěně.

Jako já.

Nemůžu se na něj chodit dívat…Musím se smířit s realitou. Už ho nikdy neuvidím, díky mým chybám.

Není žádná šance…ho najít.

Možná je to prostě osud. Osud tomu tak chce. Nepatříme k sobě.

Náhodou jsme se potkali, a osud to musel dopsat. A rozhodl se, mi dát šanci. Kterou jsem promarnila..

.. Prostě tak to má být. A možná…že je to tak i lepší. Kdyby mi neodpustil, trápila bych se mnohem, mnohem víc.

A třeba je to i moje záchrana, třeba budoucnost ví, že by mi ublížil a chce tomu zabránit, protože mě čeká něco…dobrého.

Člověk a upír.

Nepatří k sobě…i když jejich láska hory přenáší.

Zazvonilo a já si sbalila věci. Chci domů.

Alice se na mě smutně podívala a já uhnula pohledem.

Hodila jsem si tašku přes rameno a vyběhla z učebny.

Osud rozhodl, jak to skončí, i když Láska ví, že máme být spolu. A Osud na Láskou vždy vítězí…Ale, co když jednou vyhraje láska?

***

Druhý den, když jsem šla do školy, kolem mě projelo opět stříbrné volvo. Když jsem záhledla, jak na mě ze zadního sedadla mává Alice…píchlo mě u srdce. Otočila jsem se na druhou stranu a dívala se raději do zahrad, kolem kterých jsem procházela. Přede mnou šla Angela a za ruku se držela s Benem.

Usmála jsem se. Aspoň někdo je šťastný…

Párkrát se Angela otočila a radostně mi zamávala, ale věděla, že chci být sama… A byla jsem jí za to vděčná.

Když jsem přišla ke škole, opět jsem si vybavila včerejší scénu.

Skutečně jsem nechtěla, ale neudržela jsem se….Musela jsem to auto vidět. Vím, že jsem si slíbila, že se k němu nepřiblížím, ale byla to jediná reálná věc, která mi dávala najevo, že jsem si Edwarda Cullena nevymyslela.

Běžela jsem okolo budovy. Stál tam, stejně jako včera. Opuštěné.

Alice ani Jasper tam už nebyli. Nejspíš už čekali ve třídě…

Pomalu jsem vykročila k stříbrnému autu a v očích mě pálily slzy. Tušila jsem, že k tomu zase dojde. Položila jsem ruku na střechu auta a přejela po ní rukou.

Vypadalo to, jako kdybych si myslela, že i auto má duši…Možná že nemělo, ale tohle auto, mělo minulost. Vzpomínky.

,, Víš…zavidím ti. Tebe měl skutečně rád…“ zašeptala jsem.

Vítr mi zafoukal do vlasů. Usmála jsem se.

,, Stýská se mi po něm. Moc…Strašně moc mi chybí. Ani nevíš, co bych dala za to ho jednou vidět, vysvětlit mu to…a… říct mu…že ho doopravdy….z celého srdce…miluji“ špitla jsem.

Složila jsem si hlavu do dlaní a opřela se o auto.

Vítr foukal silně. Po několika minutách se i silně rozpršelo. Byla jsem promočená od hlavy až k patě…

A pak, nevím jestli se mi to zdálo nebo ne, vítr zašeptal Bello…

V usedavém pláči jsem se smutně pousmála, znělo to, jako kdyby to řekl on.

O několik málo vteřin později se zamnou ozval hlas, který skutečně nemohl být vítr, poznala bych ho kdykoliv.

,, Bello?“

Opatrně jsem vzhlédla.

A já pochopila, že láska…může vyhrát.

Autor: Adrianga (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda napsaná osudem - 7.část ( Osud ):