Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na první pohled - 9. Kapitola

alicebylittlelamb


Na první pohled - 9. KapitolaKapitola je sice o ničem, ale já jsem si její psaní užila. Snažila jsem se v ní obsáhnout Edwardovy pocity.

9. Kapitola

Minutová ručička na nástěnných hodinách se pomalu pohybovala. Podrobně jsem prozkoumával každou rýhu na zašlém linoleu. Přál jsem si, aby už konečně přišel doktor a řekl mi, že Bella bude v pořádku. Ta nejistota mě ubíjela.

 

Ruce jsem měl nervózně zaťaté v pěst. Snažil jsem se dýchat pravidelně, ale kdykoliv jsem si opět vzpomněl na tu hrůznou chvíli, kdy Bellu srazilo auto, dech se mi vystrašeně zrychlil.

 

Každých pět minut jsem se ptal sestry, kdy doktor přijde, ale ona mě vždy odbyla slovy: Operace se nesmí uspěchat, čekejte.

 

Když mi to zopakovala snad po sté, dvoukřídlými dveřmi konečně přišel doktor v zelené uniformě. Na tváři měl neutrální výraz. Ruce se mi roztřepaly strachy. Kdyby nesl dobré zprávy, tak by se tvářil veseleji a kdyby špatné, tvářil by se smutněji. Tak co se stalo, že z jeho tváře nejde vyčíst vůbec nic?

 

Rychle jsem k němu přiskočil a začal se vyptávat.

„Jak je na tom? Je v pořádku? Přežije to, že ano?“

 

„Dobrý den, jsem doktor Adams. Operace proběhla hladce.“ Oznámil mi a já vydechl úlevou. „Ale…“

 

„Jaké ale?“ zeptal jsem se vyděšeně.

 

„Není na tom moc dobře. Má rozsáhlá vnitřní zranění a ztratila mnoho krve. Také má vážný otřes mozku a je v kómatu. Nevíme, kdy se probere Tedy, pokud se probere. Je mi to líto.“ Řekl smutně. „Budeme dělat vše, co je v našich silách, abychom jí pomohli.“

 

Jeho slova mi přestala dávat smysl. Moje Bella… Nemusí se už nikdy probrat… Musel jsem se zachytit lavičky, protože se mi podlomily nohy.

 

„Můžu… Můžu ji, prosím, vidět?“ zeptal jsem se tiše. Doktor se na mě zkoumavě podíval. Něco v mém výrazu ho muselo přimět souhlasit.

 

„Dobře, ale není to pěkný pohled.“ Varoval mě. Bezmocně jsem přikývl. Doktor Adams mi pokynul rukou, abych ho následoval a zamířil pryč. Klopýtavě jsem ho následoval.

 

Zdálo se mi, že zelené nemocniční zdi na mě padají. Svírala mě klaustrofobie a měl jsem co dělat, abych nezačal nahlas křičet. Cítil jsem uvnitř své hrudi obrovskou díru, která mé srdce cupovala na malé kousíčky.

 

Procházeli jsme dlouhou chodbou se spoustou dveří. Doktor se zastavil u dveří s číslem 125.

 

„Tady leží.“ Řekl, otočil se a odcházel pryč. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do místnosti.

 

Když jsem vešel do pokoje, zůstal jsem stát na prahu s děsem v očích. Na posteli leželo nehybné tělo pohřbené pod kupou sádry a obvazů.

„Ach ne…“ zašeptal jsem bolestně. „Bello…“ Rychlým krokem jsem se vydal přes místnost, až jsem se dostal k lůžku.

 

Na její andělské tváři bylo nyní mnoho podlitin a řezných ran. Na ústech měla dýchací masku. Všude kolem jejího těla byla spousta drátků a trubiček, které vedly k různým přístrojům. Místnost naplňoval nepravidelný pípavý zvuk, který vycházel z přístroje na měření tlukotu srdce a sípavý zvuk jejího dechu.

 

Mou bolest, kterou jsem cítil v tom okamžiku, se nedá popsat slovy. Všechny mé orgány se kroutily a stahovaly strachem a panikou. Ve spáncích mi divoce tepalo a mé srdce se tříštilo na malé kousíčky.

 

Tak moc jsem si přál znovu vidět její okouzlující úsměv, ruměnec, který se ji rozlil ve tvářích kdykoliv jsem ji složil kompliment, to radostné jiskření v jejích čokoládových očích, když mě každé ráno viděla stát před jejím domem. Dal bych cokoliv za to, aby mě políbila a řekla, že mě miluje.

 

V tu chvíli toho na mě bylo prostě moc. Bezmocně jsem se zhroutil vedle Bellininé postele a začal vzlykat. Slzy si razily cestičku po mých tvářích. Nesnažil jsem se je setřít, protože jsem věděl, že by je stejně ihned nahradily nové slzy.

 

„Bello…Bello…Bello…“ opakoval jsem stále šeptem její jméno. Má mysl odmítala příjmout fakt, že je Bella v kómatu. Snažil jsem se vytlačit ze své mysli všechny své myšlenky.

 

Nevím, jak dlouhý čas uběhl, když někdo vstoupil do místnosti. Čas pro mě přestal mít smysl. Všechno přestalo mít smysl. Dokonce i život. Ale vzhlédl jsem v okamžiku, kdy jsem uslyšel hlasité zalapání po dechu.

 

Ve dveřích stála Reneé, na tváři měla vepsaný šok a bolest. Poté viditelně zavrávorala a upadla na zem…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na první pohled - 9. Kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!