Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 1

01.10.2009 (10:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3991×

1.      ZAČÁTEK KONCE

Můj život byl pohádka… já jsem byla princezna a všichni mě obskakovali a byli s to, skočit kulce do cesty jen abych já přežila…závěr? Jsem sobecká princezna.

*

Zase jsem se ponořila do snění. Nesnášela jsem své jméno, stejně jako muže, který mi ho napsal do rodného listu. To kvůli němu žiju v takovém stresu a věčně se musím stěhovat. Začala jsem se prohrabávat svou minulostí a doslova se propadla do těch chvil.

Co kdybych vám to celé přehrála v hlavě… no sice to nebude až tak barevné, ale snad mám právo se s vámi podělit o své vzpomínky, které za chvíli zaniknou v srdci, kam se mi bolestně zaryje kulka a její kouř bude vycházet ze zbraně, kterou svírá můj vrah.

*

Byla temná noc roku 1991, já v ubohých šesti letech se pevně držela za ručičku tatínka a okolo nás byli jeho muži. Nevěděla jsem, proč nás uprostřed noci tak stresovali, ale to je vedlejší. V tu chvíli jsem dokázala vnímat jen chlad, který mě obklopoval. Z koutka oka mi skapávaly malé slzičky a k hrudi jsem si tiskla svého medvídka. Johnyho.

,,Neplač dítě, ticho, prosím!‘‘ Prosil tiše tatínek a stiskl mi ještě víc ručku. Sykla jsem a zakuckala se náporem slz. Otočila jsem se naposledy, abych opustila svůj domeček. Když si dnes připomenu, jak to tam vypadalo, měla bych říct zámek, protože k domečku to mělo opravdu daleko.

Hollywood… kde se rozhlédnete jsou lidé v krásných oblečcích a zároveň jiní s obrovskými fotoaparáty v rukách. Byla legrace sledovat ty lidi, jak se navzájem honí jen kvůli fotce… Nikdy jsem se neudržela se alespoň neusmát nad tím.

Moje bydliště bylo veliké. Bělostná omítka a sochy z Řecka, které lemovaly halu. Bohy a bohyně antických dob… Podlaha byla stylu šachovnice a já se vždycky strašně bavila tím, že jsem skákala po jednotlivých barvách.

,,Nech toho zlatíčko…‘‘ Slyšela jsem dunivý tátův hlas a zamručela jsem. To mi dělal naschvál snad? Vždycky, když jsem si konečně našla zábavu, tak jeho jednání skončila.

Malá slzička mi zase skápla na trávník, který byl překrytý černotou noci. Cítila jsem, jak teplý noční vánek, který okolo mě brázdil ohýbal stébla trávy. Brazílie… jak jinak… tohle byl tátův ráj, tedy dokud se maličkosti nezvrtly… dokud ho Lucian nezradil…

Přivést do domu FBI nebyl nejlepší způsob přátelství a draze za to taky zaplatil.

,,Nikdo neublíží mému andílkovi!‘‘ slyšela jsem zakřičení a pak mi jeden z bodyguardů zakryl uši a začal hlasitě něco vyprávět.

Byla jsem v mém nejoblíbenějším pyžamu- šatičkách, které mi tatínek nechal ušít a za to jsem mu dala vééélkou pusu na tvář a vyšila pejska. Když jsem spala, došel ke mně najednou Paul- můj hlavní ochránce- a vzal mě do náruče.

,,Co se děje?‘‘ zamumlala jsem a Paul přiložil jen prst ke rtům.

,,Tiše princezno, natáhni ručičky, musíme na výlet.‘‘ Natáhl na mě kabátek a nohy mi strčil do botiček.

,,Tata?‘‘ Svázal mi vlasy do copánku a posadil si mě do náruče. Chytila jsem se ho kolem krku a Paul se rozeběhl.

,,Tatínek za námi přijde.‘‘ Míjeli jsme chodbu s obrazy, kterých jsem se strašně bála- obzvlášť paní s orlím nosem a jedné, která měla oči jako buldok a zapadlé tváře.

Zase se mi začala klížit víčka, než jsem slyšela tátův hlas.

,,Ještě nalož tohle.‘‘

,,Charlesi, musíme okamžitě zmizet!‘‘ křičel na něj druhý. Poznala jsem mého druhého bodyguarda- Derecka. Otevřela jsem oči a uviděla jak všichni okolo mě utíkají a nakládají cosi do dvou helikoptér.

,,Paule! Dej mi ji!‘‘ vykřikl hned táta a putovala jsem z jedněch paží do druhých.

,,Tati?‘‘

,,Miláčku, nesmíš teď brečet jo? Paul a Dereck se o tebe chvilku budou starat, vážně jen chvilku a pak spolu půjdeme do jakýhokoliv městečka, kam ukážeš, ano?‘‘ Přikývla jsem a táta si mě přitiskl k hrudi. Vdechla jsem jeho vůni a snažila se jí vstřebat, kdoví, kdy můj princ a tatínek přijde?

Záviděla jsem teď těm holčičkám, které teď spí a jejich maminka jim dává polibek na dobrou noc, zatímco tatínek čeká mezi dveřmi s krásným úsměvem.

,,Postarej se mi o ni! Slyšíte oba?‘‘ zavrčel táta a Dereck i Paul přikývli. Posadili mě do měkké sedačky v helikoptéře a její zvuk mě ohlušoval. Vůně tátových nejoblíbenějších doutníků byla nasáklá všude kolem mě.

,,Tatí!‘‘ zakřičela jsem, ale můj hlas se ztrácel v hluku vrtule.

Zamával mi a hned ho obklopili jeho bodyguardi.

Ocelové dveře se zavřely, někdo mi na hlavu nasadil obrovská sluchátka… nebo cosi… nevím, jak se to jmenovalo, ale jasně jsem cítila, jak mi ta věc sklouzává z hlavy a já si to snažila na ní udržet. Objaly mě pevné ruce z obou stran a velké, teplé ruce mi procházely po vlasech. Ztratila jsem svého tatínka z dohledu… dala jsem se do pláče.

,,Neplač zlatíčko, neplač Mel.‘‘

,,Mel?‘‘ zamumlala jsem. Hlas jsem měla nakřáplý a slzy mi brázdily nesmyslně po tváři. ,,Tak se teď jmenuješ.‘‘ snažil se Paul o úsměv. Upadala jsem zase do spánku, vzbudili mě moc brzo… nebo pozdě?

Měla jsem je oba ráda. Byli jako mí starší bratři, které jsem nikdy neměla.

Oba byli mladí… když je táta najal bylo jim snad šestnáct. Oba ale měli své plány a touhu po tom, být něčím. Plní síly a každé slovo, které tátovi ušlo z úst doslova hltali.Byli mu věrní až za hrob a mě měli rádi taky jako sestřičku.

Dereck byl vysoký se širokými rameny. Měl malá, modrá očka a špinavě blonďaté vlasy, které mu zplihle lemovaly tvář. Hlas měl hrubý a hluboký.

Zezačátku jsem se ho trochu bála, hlavně když jsem viděla jeho obrovské medvědí ruce. Když mě vzal za ruku, koukala jsem na jeho dlaň a snažila si utvořit obrázek, kolik ručiček bych měla mít, abych zaplnila celou tu plochu.

Paul. Sotva jsem slyšela tatínkovo zaklepání a pak oba vešli jsem si ho zamilovala. Oproti Derecku měl obrovské černé oči, které mi na slunci spíš připadaly šedivé a celkově klukovský vzhled. Vlasy měl naježené nahoru, jako po elektrošoku a úsměv od ucha k uchu. On byl moje chůva. Vždycky jsem se tomu musela zasmát.

Bodyguard a chůva v jednom.

Jeden bráška na hraní a druhý, který mě ochraňoval a učil.

,,Mel, vzbuď se zlatíčko.‘‘ Dereck mě pohladil po tvářičce.

,,Já chci méno Bella…‘‘ zamumlala jsem ze spánku a vypustila J.

,,Promiň, ale nejde to.‘‘ zašeptal místo něj Paul a vzal mě do náruče.

,,Teď se hezky dovyspinkáš a ráno si budeme hrát na rytíře, ano?‘‘ Přikývla jsem. Celá malátná a natěšená na ráno, ale zároveň se strachem… se strachem o tatínka.

Zase jsem si pevně k hrudi přitiskla svého plyšáčka, jako kdybych ho mohla uchránit. Já, malá, bezbranná…

Cítila jsem pak jen měkkost postele a lehký polibek na čelo. Slyšela jsem, jak si někdo lehl na pohovku a druhý odešel do vedlejšího pokoje, kde měli spát. Jistě se buď Dereck nebo Paul chtěli přesvědčit, že noci jsou tu bezpečné. Určitě Paul. Chvíli jsem měla silné nutkání se podívat, ale sotva jsem otevřela oči, před očima se mi objevila příšera. Polkla jsem výkřik. Rychle se zase schovala pod deku a třásla se jako osika. Žmužlala jsem si spodní ret a pomalu vykoukla zpod deky. Ta nestvůra tam furt stála! A natahovala ke mně paže!

,,Á!‘‘ vypískla jsem a slyšela ránu a nabití zbraně. Nažloutlé světlo z noční lampičky mě oslepilo a já zamžourala do pokoje.

,,Co? Co se stalo?‘‘ Přiskočil ke mně Paul a objal mě. Byl celý napjatý a jedna jeho ruka se třásla. Čekala, kdy mozek vydá pokyn: zamířit a vystřelit. Hlavu jsem mu zabořila do hrudi.

,,Bubák!‘‘ křičela jsem a začala vzlykat. Jeho napjaté tělo se uvolnilo.

,,Bu- bubák?‘‘ zasmál se. ,,Mel, jediný bubák jsem tu jen já.‘‘

Zavrtěla jsem hlavou a ukázala k oknu.

,,Mel, je to jen moje sako a klobouk. Podívej.‘‘ Vykoukla jsem zpoza jeho hrudě a opravdu. Zazubila jsem se.

,,Ups.‘‘ Zase se zasmál a líbnul na čelo.

,,Víš co, lehnu si vedle tebe a kdyby se tě znova pokusil kabát s kloboukem vyděsit, vyhodím je oknem, jo?‘‘

Zase jsem se usmála a Paul se opatrně natáhl vedle mě. Naschvál ze strany, kde je okno i s bubákem. Objala jsem ho pevně kolem ruky a po chvíli usnula.

Spala jsem v jeho objetí až do svých dvanácti let. Cítila jsem se jaksi bezpečně…

Ale nepředbíhejme radši čas…

Roku 1993 v létě jsem slyšela před obrovskou vilou zaskřípat brzdy aut. Nikdo tady nezastavoval a mě bylo jasné, kdo to je.

,,Tatí!‘‘ Vypískla jsem, odhodila kord z ruky a běžela ke dveřím. Paul mě předhonil a Dereck chytil do náruče a posadil na ramena. Smála jsem se. Na tohle jsem čekala celé dva roky!

Bylo mi sedm.

Dům ve kterém jsem bydlela byl krásný, obrovský. Mramorové antické sloupy, na které si táta potrpěl. Byl původem Ital, ale díky jeho otci jsme se dostali až do Ameriky. Moje bydliště bylo pokaždé podobné. Obrovské rozlehlé sály, které jakýkoliv menší zvuk nesou v ozvěnách dál až člověku bzučí v hlavě, velkolepé síně s freskami, obrazy andělů a pozlaceným nábytkem. Ve spodních patrech jsem si nejčastěji hrála. Byla tam jedna místnost s bazénem, tenisovým kurtem, garáže a strojovna.

Ach! Málem bych zapomněla na sál… prázdný sál jehož dřevěná, ztrouchnivělá podlaha pod každým mým krokem vrzala a na nich byly vždy otisky mých a Paulových bot. Dereckovy byly jen u vchodu, kde přešlapoval a čekal, dokud mě ‚chůva‘ nechytila. Chudák Paul. Skákala jsem po trámech, tančila moje vymyšlené tance víl, myslela si, že utíkám lesem za svobodou a smála se jako divá.

To byly jen některé lapálie, které jsem vymýšlela.

Konečně jsem se naučila plavat. Byl to jeden z oříšků pro Derecka. Paul se učil se mnou. Kopala jsem vodu, zatímco on si tam ležel na hladině vody s rukama za hlavou. Kecal, uměl plavat, ale nechtěl mě to učit.

Ale hlavní je, že jsem se konečně naučila být nad vodou a ne pod ní, kde mě její tiché spáry čekaly, abych ztratila i poslední zbytky energie a propadla se.

,,Mel! Na, jdeme zase na šerm!‘‘ zasmál se Paul a zatřásl mokrými rozčepýřenými havraními vlasy.

,,Přeperu tě!‘‘ vypískla jsem. ,,Do střehu!‘‘ Dopadla jsem z krabice na které jsem stála a koukala na sebe v zrcadle. Obmotávala jsem si konečky hnědých vlasů okolo prstu a v druhé ruce svírala kord.

Udělala jsem výpad, ale on se mu obratně vyhnul. Zazubil se na mě a rychle začal okolo sebe sekat, zatímco se místností linul zvuk ocelí, které o sebe narážely. Právě v tu chvíli se ozvalo zaskřípění brzd a příjezd táty.

,,Bell!‘‘ zasmál se a přitiskl k hrudi. Koukala jsem za něj do hlubokého lesa, který obklopoval celý náš pozemek. Místy prosvítalo sluníčko a já si užívala těch barev. Představovala jsem si tam princezny a další, než jsem se pohledem zastavila na osobě v dlouhém rudém plášti. Po zádech mi přejel mráz.

Připadal mi jako princ. Jeho hnědo-bronzové vlasy lemovaly andělskou tvář. Všimla jsem si, jak na mě v tatínkově objetí kouká. Pomalu jako ve starých zpomalených filmech zvedal prst a přitiskl si ho ke rtům. Chtěl, abych nikomu nic neříkala… chtěl, abych nezačala křičet. Třásla jsem se nepoznaným strachem a touhou za ním jít. Jeho dokonalé rty se na mě pousmály a černé oči se zaleskly. Sotva mě táta pustil, objevila se vedle něj malá osůbka.

Elf! Hned jsem se usmála. Druhé stvoření se na mě otočilo. Měla krásný andělský obličej. Stejně bílý jako ten kluk a stejné oči. Její krátké vlasy byly rozježené všemi směry a kluk ji objal kolem ramen. Měla na sobě stejný plášť. Vypadali tak opravdově! Vždycky když jsem párkrát mrkla moje přeludy se změnily a nikdo tam nebyl, ale tohle mi z nějakých neznámých důvodů stále vrtalo hlavou. Zamávali na mě a červenými rty dívka naznačila:

,,Pá…pá…‘‘ Zrudla jsem, že si mě ty bytosti všimly a zamávala jim.

,,Kohopak to tam máš drahoušku?‘‘ zašeptal ke mně táta a zvedl hlavu, aby se podíval. Sotva jsem mrkla, byli pryč.

PROSÍM KOMENTY, KRITIKU... Líbil se vám tento dílek? Mám pokračovat?

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 1: