Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 32. díl

07.07.2009 (20:40) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3889×

32. Pokoje se nedemolují, to si pamatuj

Alice mě vytrhla z okukování místnosti a přešly jsme k recepci.

„Chtěly bychom na dva dny dva pokoje.“ Oznámila Alice recepčnímu, který na ni zíral s otevřenou pusou. „A …ano. Chvilku strpení.“ Vykoktal a začal projíždět počítač. Na jeho obličeji se po celou dobu nepřetržitě střídaly zajímavé grimasy. Po několika minutách grimasy ustaly „Je mi velice líto, ale máme už jen jeden volný pokoj. Jedná se o luxusní manželský pokoj s vyhlídkou na město.“ Odpověděl a sklopil zrak. „to nevadí, vezmeme si ho.“ Usmála se Alice a tím opět upoutala jeho pozornost na svůj obličej namísto výstřihu, kam civěl doteď. Podepsala nějaké papíry a recepční nám podal klíče, tedy spíše elektronickou kartu. Alice se na něj zářivě usmála, čímž odhalila bílý chrup. Podle toho jak zrudnul myslím, že k srdečnímu kolapsu neměl daleko.

„Ták a jsme tady.“ Prohlásila Alice, když otevřela kartou dveře od pokoje. Nezmohla jsem se na nic jiného než na to tupě zírat.

Celý pokoj byl vymalován bleděmodrou barvou. Závěsy, pohovka i křesla vypadaly jako poseté čerstvě napadaným sněhem.

Sedací souprava z kůže a vévodila celé místnosti, která byla větší než můj pokoj. Před sedací soupravou byla na zdi připevněná obrovská LCD televize, pod ní stála na dřevěném stolečku rovněž bílé barvy váza se žlutými tulipány, které provoňovaly celou místnost

Byl zde i bar se židličkami a jídelním stolem, na kterém stálo v míse ovoce. Z pokoje vedly dvoje dveře. Ty vlevo nás uvedly do obrovské koupelny v červeném stylu. Byl zde sprchový kout, vana, umyvadlo, WC a poličky se spoustou lahviček. Myslím že by se tu čarodějnice vyřádila nějaký lektvar by z toho určitě vyšel. Dveře na druhé straně patřily k ložnici s obrovskými nebesy. Vše v tomto pokoji vypadalo draze a luxusně, skoro jsme se bála něčeho dotknout, abych to nepoškodila.

Mé rozjímání přerušil zvuk klepání, následného krátkého hovoru a zabouchnutí. „Donesli jídlo!“ zavolala Alice ve chvíli, když jsme se chtěla ptát kdo to byl. Přešla jsem zpět do obývacího pokoje se stolem, na němž bylo plno jídla. S chutí jsem se do něj pustila. Alice stála u okna a pozorovala dění venku. „Ty nebudeš jíst?“ zeptala jsem se a ihned poté si uvědomila stupidnost mé otázky. „Promiň, ty nejíš.“ Zašeptala jsem a promnula si oči. Alice se na mě s úsměvem na rtech otočila. „No myslím že ten recepční by byl dobrý.“ Prohlásila a poškrábala se na bradě. Rohlík, který jsem držela, nyní ležel na zemi a já na ni civěla s otevřenou pusou. „Promiň, to byl vtip.“ Omluvila se a šla otevřít okno. „Blbej vtip.“ Odsekla jsme jí a namazala si nový rohlík. „Já jsem jen chtěla vědět jak budeš reagovat, jestli nebudeš bát.“ Omlouvala se. „Já jsem se nebála,mě jen překvapilo, že by jsi byla schopná to udělat.“ „Ty se nebojíš?“ zamračila se „Vás? Ne, kdyby jste mi něco chtěli udělat už dávno by se to stalo ne? Namísto toho mě pořád vysekáváte z průserů a zachraňujete.“ „Na tom něco bude, když seš taková nešika.“ Ušklíbla se. Odvrátila jsme od ní pohled zpět ke stolu. Do oka mi padl šlehačkový dort, proto jsem ho vzala do rukou a chystala se ho po ní hodit. Okamžitě jsem  ho hodila. Jenomže na místě, kde stála Alice nikdo nebyl a dort vzduchem také neletěl. Vypadalo tokalo bych nic nehodila, až na to že jsme asi před sekundou v ruce držela ten dort. Za sebou jsme uslyšela tlumený smích. Když jsem se otočila, uviděla jsme Alici, která se pohodlně opírala o zeď s tím dortem v ruce. „Už se bojíš?“ zeptala se pobaveně, zatímco sledovala můj výraz. „Tebe? Pche…..NIKDY!“ zakřičela jsem a vyplázla na ni jazyk. V tu samou chvíli mina obličeji přistál ten osudný dort. „Hééj!“ zaprotestovala jsem směrem k ní. „Myslíme by ses měla jít umýt, vypadáš jako sněhulák.“ Usmála se škodolibě. „Díky aspoň něco. A abys věděla, jsem naštvaná.“ S těmito slovy jsem si prudkým pohybem otřela šlehačku z obličeje.

Alice se za mnou doplazila po kolenou „Promiň a odpusť mi.“ Naříkala a dělala prosebné gesta. Její smutný obličej se ale po chvíli roztáhl do širokého úsměvu naznačujícího, že má něco za lubem. „Zůstaň tady.“ Poručila mi. Než jsem ji stihla říct že nejsem pes, mihla se okolo mě jen šmouha a Alice byla pryč. „Chceš to umýt?“ vybafla vedle mě ve chvíli, když jsem stále zírala na místo kde před chvíli stála. Alice držela v ruce kbelík s vodo a houbu. „Až dostanu infarkt, máš mě na svědomí!“ Alice se zazubila „neboj, to mám vymyšlený a navíc kdyby se ti něco stalo tak bych dlouho potom co se to dozví Edward nežila, takže neboj.“ „Ty jsi dneska nějaká vtipná?“ „To se ti jen zdá. Já jsem totiž ráda že víš pravdu a neutíkáš oděně s křikem.“ Odpověděla mi a ještě dodala „Taky doufáme jsme pořád kamarádky.“ „To víš že jo.“ Odpověděla jsem a odejmula ji.

„A…Alice, já nemůžu dýchat.“ Zalapala jsem po dechu. „Proboha promiň.“ Omlouvala se mi a tvářila provinile. „To je v pohodě.“ Utěšovala jsem ji a snažila se donutit mé plíce, že už mohou svobodně dýchat. “Pojď si sednout.“ Nabádala mě a sama si sedla.“No já nevím, asi bych se měla jít umýt.“ Prohlásila jsem a snažila se zachytit šlehačku, která mi pomalu stékala z vlasů na draze vypadající koberec. „Zůstaň tady a ani se nehni.“ Nařídila jsme jí a zavřela se v koupelně.

Moje oblečení bylo celé zalepené šlehačkou a zbytky ovoce z dortu. Opravdu mě zajímá, v čem zítra budu chodit.

Vlezla jsem si do sprchy a užívala si proud teplé vody, který země omýval nechutně lepkavou šlehačku. Po půl hodině jsem byla osprchovaná a měla vysušené vlasy. Ne poličce vedle umyvadla jsem si vzala pyžamo,které tam leželo, celkem byly dvě a vyšla ven z koupelny, která teď byla plná páry. Alice stále seděla na křesle a já měla takový divný pocit, že se za celou dobu ani nepohnula. „Pohnula ses vůbec za tu dobu co jsem byla v koupelně?“ vyptávala jsme se. „Ne, řekla jsi ať se ani nehnu.“ „Nesmíš mě brat tak vážně. Víš že jsi fakt strašná?“ „Jo vím, ale díky. Nejsi první kdo mi to říká. Od tebe bych to ale asi nečekala.“ Odpověděla mi a zadívala se na podlahu. Ve chvíli když jsme k ní chtěla přijít blíž a omluvit se jí mě zasáhl polštář, o který se zatím celou dobu opírala. „Bitku?“ vyzívala jsem ji a polštář hodila zpět. Ani ne za minutu jsem byla zasažena nejmíň pěti polštáři. „To beru jako ano.“ Odpověděla jsem a polštáře začala házet zpět na ni. Strhla se polštářová bitka. Polštáře všech možných tvarů a barev létaly vzduchem z jedné strany na druhou. Dva dokonce vypadly otevřeným oknem ven na ulici.

Po čtvrt hodině hry nebyla snad jediná věc v místnosti na svém místě. Křesla poházená a odtažená do rohů, vázy na zemi,polštáře roztrhané. Právě to nás donutilo přestat.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dobrý večer.“ Pozdravil mě recepční, který stál přede dveřmi snažil nenahlédnout dovnitř. “Na váš pokoj se mi donesly stížnosti.“ Pokračoval. Jelikož jsem otevřela já a Alice najednou zmizela, musela jsem o začít žehlit. „No….my…ehm.“zakoktala jsem se. „Kdo to je?“ ozvala se za mnou svůdným hlasem Alice. Otočila jsem se na ni. Stála pohodlně opřená o zeď a na sobě měla poloprůhlednou košilku černé barvy nad kolena. „Co se stalo?“ vyptávala se při tom nespouštěla oči z recepčního. Vydala se směrem k nám a dala si dostatečně záležet na tom, aby byl každý její krok dostatečně pomalý. „Já myslím že, ….no byly na váš pokoj stížnosti.“ Vykoktal recepční, který nespustil oči z Alice, ta neusmála a opřela se rukou o dveře. „to jde vyřešit že?“ zeptala se a zamrkala. „A…ano to jde.“ Odpověděl jí a začal se k ní naklánět ještě blíž. „to je fajn že to vím.“ Usmála se zabouchla mu před nosem. Byl slyšet jen náraz, jak ho bouchly dveře.

Obě jsme se začaly zároveň hlasitě smát.“Šlo ti to dobře.“ Pochválila jsem ji. „Já bych klidně pokračovala, ale za chvíli by mu vypověděl kardiostimulátor a navíc jestli se to dozví Jasper….“ Odpověděla mi a v zápětí dodala „….Ono by možná bylo dobré kdyby to věděl, když žárlí je vždycky tak milej, to mi nosí i kytky.“ Usmála se a odešla do koupelny. Než jsem stihla mrknout, stála přede mnou ve stejném pyžamu jaké jsem měla já. „Měla bys jít spát.“ Řekla a ukázala na dveře d ložnice. „Ano mami.“odpověděla jsem jí a vydala se do postele. Musím uznat že jsem opravdu unavená.

Lehla jsem si a zavřela oči. Znovu mě je donutila otevřít až rána, ozývající se venku. Vylezla jsem a vykoukla z okna. Právě začínala zuřit bouřka. Déšť hlasitě bubnoval na parapet, blesky osvětlovaly celý pokoj a hromy byly nesnesitelně hlučné. Zalezla jsme zpět do postele. Dveře od pokoje se otevřely a stála v nich Alice. „Proč nespíš?“ vyptávala se, když jsme asi deset minut civěla do stropu a přemýšlela o Edwardovi. „Za prvé zato může ta bouřka, protože se v bouřce bojím a za druhé přemýšlím.“ Odpověděla jsem jí a posadila se. „Mám tu být s tebou?“ zeptala se. Začala jsem horlivě přikyvovat, až mi ruplo za krkem.

„Nad čím přemýšlíš? Vidím že se trápíš.“ Vyzvídala. „Nad Edwardem. Proč se ke mně takhle chová, jeho nálady se mění ještě rychleji než počasí.“ Odpověděla jsem jí a doufala, že mi odpoví. „Víš, on se takhle nikdy nechoval, nejspíš je to tím že je zamilovaný a neví jak to té dívce říct víš. Je to těžké, jeden druhého milují a přesto ten druhý nemá tušení o citech toho prvního.“ Odpověděla mi a čekala co jí odpovím. „Na co tím narážíš?“ odsekla jsem jí začala hypnotizovat skulinku ve zdi. „Bello, já vidím jak se trápíš kvůli Edwardovi a jak se trápí Edward kvůli tobě. To by neviděl jen slepej a nebo Emmett.“ „A jak to můžeš vědět.“ „Co?“ vyptávala se. „No to že je do té dívky také zamilovaný?“ „Za to může Matt, přinutil říct Edwarda pravdu co k té dívce cítí a jelikož Edward nemá takovou odolnost jako ty, nevydržel nátlak a řekl pravdu. Já jsme to ale věděla už dlouho, je do té dívky zamilovaný od doby, co ji poprvé viděl stát v modrých šatech na schodišti.“ „Tak proč se k té dívce chová tak náladově?“ vyptávala jsem se. „Bello,on se tě snaží jen ochránit, bojí se aby se ti nic nestalo. Co pak jsi si nevšimla že to on tě pořád zachraňuje? Ani nechci vědět co těď dělá doma, když neví co s tebou je a poslední co si pamatuje je to, že máš být někde se mnou.“ Podotkla a já zavřela oči. To co mi řekla mi bohatě stačilo, nyní už vím, že mě Edward miluje stejně tak jako já jeho.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 32. díl :