Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 18. kapitola

16.06.2009 (10:30) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2857×

Okamžitě vyskočil z postele. ,, No to jsem si mohl myslet. Jistě potřebuješ vidět toho idiota Jacoba. Proč si mi to neřekla rovnou a nezůstala tam s ním tehdy na hřišti. Je to jen přetvářka že? Radši bys byla s ním. No jistě měl sem si tehdy všimnout těch pohledů a toho jak se chcete jeden druhého dotknout. Bylo to tak jasné. Sem idiot, že sem si toho nevšimnul a nedal ti volnost aby sis mohla vybrat jeho." Tak moment, co to tady k sakru říká. Já že chci Jacoba. Proboha, co je tohle za pitomost. Nikdy jsem ho takhle naštvaného neviděla. Proč proboha takhle žárlil. Už tolikrát jsem mu řekla jak moc ho miluju a stejně to očividně nestačilo.

,, Co má zas tohle znamenat. Edwarde ubližuješ mi. Vším co si teď řekl a tím co teď děláš. Tohle mě zraňuje. Tisíckrát jsem si řekla jak moc tě miluju a ty si myslíš, že chci Jacoba a proto mi tu uděláš žárlivou scénu." Nic neříkal ale pořád se tvářil naštvaně jako od té doby, co sem navrhla to jít na fotbal. ,, Fajn tak nemluv. Nepovedu monolog neboj. Nebaví mě pořád se bát abych neřekla něco, co se ti nebude líbit. Nebo neudělat něco abys mě pak mohl podezřívat z toho, že miluju jiného." Pak už mi ale došla trpělivost. ,, Tak víš co já na tohle kašlu. Už toho mám dost. Nenechám tě abys mi donekonečna nebo do konce věčnosti takhle ubližoval. Tak se měj." S posledním slovem jsem vyběhla z místnosti. S nikým z Cullenových jsem se nerozloučila a to mě mrzelo, ale v mé hlavně bylo jen rozčílení a zklamání a smutek. Moc bych jim toho neřekla. Dole jsem ještě vzala nějaký kus oblečení a pak se rozběhla. Utíkala jsem a ani nevěděla kam. Domů to nešlo. To by bylo první místo, kde by mě hledal a to samé byla naše louka. Tak jediné co mi zbylo bylo schovat se někde ve skalách. Věděla jsem že nejsou daleko a tak to byla jediná možnost.

Doběhla jsem tam celkem rychle. Nic nebylo potřeba a tak jsem si jen sedla a přemýšlela. Hodně dlouho a téměř o všem. O nás s Edwardem, o naší budoucnosti, o tom proč ta změna jen kvůli Jacobovi, jak to bude dál, jestli se k němu vrátím, jestli dostane novou šanci a jestli bude náš vztah jako předtím. Na žádnou z těchto otázek jsem ale nedokázala odpovědět. Teď poprvé mě napadlo vzít si ten kus oblečení, který byl dole v hale u Cullenů. Jak jsem zjistila bylo to Edwardovo sako. Na jednu stranu to pro mě nebylo dobré, protože ze saka byla cítit jeho vůně. Na druhou stranu mě zase nemohl najít. To jsem věděla od té doby, co ho napadlo hrát na schovávanou. Zabalila jsem se tedy do jeho saka a vdechovala tu vůni, která mi jen přidělávala větší bolest. Bylo to jako mít ho blízko sebe. To se mi líbilo a přesto bolest kterou to působilo nebylo možné unést. Proč o mě jen tak pochybuje, proč mi nevěří a proč to není jako dřív. Tyhle otázky mě ubíjely ještě asi dvě hodiny. Pak jsem slyšela jak někdo jde kousek od místa kde jsem byla. Opatrně jsem vykoukla ze svého úkrytu a s hrůzou zjistila, že je to Edward a Alice s Emmetem a Rose s Jasperem. Všichni moji ,,sourozenci,,. Jistě Alice musela vidět, kde budu a tak zamířili přímo sem. Zalezla jsem až do nejzazšího kouta a pořádně se zachumlala do jeho saka. Pak mě ale překvapilo, co se stalo. V myšlenkách jsem slyšela něčí hlas. ,, Bello prosím odpusť Edwardovi. Nemyslel to tak jak to vypadá a teď se hrozně trápí. Vím, že to jak se choval je neomluvitelné a tak i když je to můj bratr pokud nechceš aby věděl kde jsi tak já mu to říkat nebudu." Byla to Alice. ,, Promiň Alice, ale necítím se na to se s ním vidět nebo s ním dokonce mluvit. Pokud tedy můžeš neříkej mu, kde jsem." V tom se ozvala odpověď. ,, Dobrá ale slib mi, že se ukážeš doma. Všem je líto co se stalo a chtějí tě zpět. Včetně mě. Ať ti to netrvá déle než týden prosím. Mám tě ráda Bello." Byla ta nejmilejší sestra, co jsem kdy mohla mít. ,, Neboj Alice. Taky tě mám ráda." Pak už nebylo slyšet nic. Jen kroky, které se pomalu vzdalovaly.

Ráno jsem se rozhodla jít ven. Domů bych ještě nešla, ale rozhodla jsem se jít na zápas v americkém fotbale, který byl v plánu. Zápas byl odpoledne a to znamenalo, že jsem měla asi tři hodiny času. Zaběhla jsem tedy do města a ač mi to bylo proti srsti tak z peněz, co jsem našla v saku jsem si koupila nové oblečení. Pak byl čas jít na zápas. Když jsem dorazila hráči vcházeli na hřiště. Usadila jsem se tedy na jedné z tribun a sledovala zápas. Náš tým byl zřejmě neporazitelný, protože opět vyhrál. Až na konci zápasu, když se všichni rozcházeli a hráči se stále radovali si mě všimnul Jacob. Jak se dalo čekat zamířil si to přímo ke mně.

,, Ahoj Bells. Takže tě fotbal chytil za srdce??" Vtipkoval. ,, Jacobe. Ahoj. No dá se to tak říct. Copak ti snad nebylo slíbeno mou maličkostí, že přijdu." Zazubila jsem se. Pak to bylo jako minulý týden. Zase jsme si hodiny povídali a stále si měli co říct. Nikdy nenastala trapná chvíle ticha nebo situace, že by jeden nebo druhý neměl co říct. Dost jsem se uklidnila a tak sem se mohla vrátit domů. Teda ke Cullenovým. Rozloučila jsem se tedy s Jacobem. ,, No Jacobe moc ráda jsem tě zase viděla a hrozně hezky se s tebou povídá, ale budu muset jít. Ještě mám nějaké věci na zařízení." Usmál se a kývnul. ,, No ovšem. Snad to taky není naposledy co se vidíme Bello?" Jako kamarád byl opravdu skvělej. ,, No jistě že ne. Doufám, že budu mít víc možností povzbudit tě na zápase." Oba jsme se museli zasmát. Pak si ale někdo odkašlal kousek od nás. Aniž bych to potřebovala pomalu jsem se otočila a zjistila, že mé smysly mě neklamou a ta vůně není jen ze saka ale je opravdová. Samozřejmě byl tam on. Edward. Stál tam jako umučený beránek a čekal, co se bude dít. ,, Bello já bych s tebou nutně potřeboval mluvit. Jistě víš o čem." Zarazilo mě to. Byl tak vážný a smutný. Jen jeho výraz mi rval srdce. Jacob se otočil. ,, No tak Bello já tedy půjdu. Nezapomeň, že máš pomyslnou pozvánku na příští týden na zápas. A pokud nebudeš chtít sama platí to samozřejmě pro každého koho přivedeš sebou." Usmál se. Snažil se být tak přátelský. To se mi líbilo. ,, No dobrá. Určitě přijdu a jak ráda. A tu pozvánku rozšířím na pár osob." Zasmála jsem se. On se usmál taky. ,, Tak tedy zatím ahoj Bello." A pak udělal tu největší chybu jakou v danou situaci udělat mohl. Objal mě a políbil na tvář. Ani byste nestačili zpozorovat jak se to stalo a Edward už držel Jacoba pod krkem a přitisknutého na strom. A hrozivě na něj vrčel.

,, Edwarde nééééé. Okamžitě ho pusť." Dostavila se nejen panika ale i zklamání z jeho chování. Na můj křik aby ho nechal ale nereagoval. Proto jsem došla až k nim a chytla ho za ruku, kterou držel Jacoba. ,, Edwarde pusť ho. Prosím kvůli mně." Musel mě pořád milovat, protože to zabralo. Uvolnil svůj stisk a Jacob spadl na zem. Hned na to začal kašlat. Edward ustoupil asi tak o sto metrů a sledoval nás. Hnula jsem se směrem k Jacobovi a zjišťovala co mu je. ,, Ou Jacobe já se moc omlouvám. Určitě to nemyslel zle to jen jak si byl blízko. Občas si přijdu jako jeho majetek. A on se ke mně prostě chová majetnicky." Jacob ale nevypadal překvapeně. ,, To nevadí Bello. Nic se nestalo a navíc chápu ho. Kdybych měl holku jako si ty taky bych si jí hlídal." Pak se zasmál. ,, No myslím, že radši půjdu. Tak se měj hezky Bello." Podívala jsem se na něj a pak na Edwarda. ,, Jacobe nevadilo by kdybych ......no víš kdybych se šla podívat s tebou do La-push.??" Jacob nadšeně kývl a Edward vykulil oči. V jeho očích se taky dalo rozpoznat spousta citů. Láska, nenávist, zloba, něžnost, údiv, rozpaky a šílený zklamání. Nehodlala jsem se ale vrátit po tom co tu předvedl. ,, No jistě že můžeš." Koukla jsem po Edwardovi a pak se otočila vydala se s Jacobem do La-push.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 18. kapitola: