Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 14. kapitola

11.06.2009 (19:30) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3390×

Když jsem mu všechno pověděla zůstal jako omámený. ,, Edwarde je toho na tebe moc??" Jen zavrtěl hlavou. ,, Ne, ale ty jsi unikátní, žádného poloupíra neznám. A to, že si neztratila nic dobrého z lidí a navíc máš výhody upírů je úžasné." Vypadal zasněně. Jako dítě před vánočním stromkem. ,, No, když už jsme u těch lidí. Brzy se vrací Charlie a já myslím, že by nebyl rád kdyby zjistil, co všechno se tady stalo. Takže, když jsem teď silnější než vy všichni a navíc mám perfektní koordinaci tak myslím, že bych už mohla spát doma." Zavrtěl hlavou. ,, To nic nemění na tom, že mám o tebe strach. Pokud teda nechceš spát u nás tak já počkám u vás." Věděla jsem, že s jeho rozhodnutím nic neudělám a tak námitky ani nepřicházeli v úvahu. ,, No dobrá, měli bychom se vrátit. Určitě taky slyšíš, jak ostatní volají že??" Zasmáli jsme se. ,, Takže" vyskočil na nohy ,, Mám tě nést, nebo teď už poběžíme společně??" Vložila jsem svojí ruku do jeho a najednou to nebyla naše louka, ale les, který jsem v té rychlosti vnímala. Zastavili jsme až před vchodem do domu. Edward se na mě usmál a zeptal se. ,, Připravená??" ,, Jistě" zněla moje odpověď. Hned potom Edward otevřel dveře.

V obývacím pokoji už čekala celá rodina. Přišlo mi to tu samou situaci, jako když mě viděli poprvé. Všichni se usmívali. Teď už opravdu všichni. Dokonce i Jasper. Moje vůně už ho tolik nelákala, jak jsem mu vyčetla z mysli. Pak ke mně dorazili další myšlenky. Je tak nádherná, já nemít Rose tak bych se asi neudržel. Ty si ale umíš vybrat bráško. Z Belly je vážně kus. Edward vedle mě zavrčel a já se začala smát. Všichni na nás koukali a nikdo nevěděl, co se děje až na Carlislea, který pochopil. Podívala jsem se na Emmeta. ,, Děkuju za poklonu Emme." Ten vykulil oči. ,, Ááááá máme tady dalšího čtenáře myšlenek. No výborně. A ty se bráško uklidni." Začali jsme se všichni smát. Pak nás s Edwardem začali všichni vítat. Carlisle s Esme jako rodiče. ,, Moc nás to těší, že jsi součástí naší rodiny. Nejen jako poloupír, ale jako Edwardova přítelkyně." Usmála se na mě Esme. Carlisle mě objal a pak se také usmál. ,, Také tě vítám do naší rodiny nejdražší Bello." Proč mi jen zůstalo lidské červenání. V očích jsem měla slzy. Pak následoval Jasper, Rosalie a Alice, která řekla. ,, Myslím, že mluvím za všechny pokud řeknu, že nás můžeš považovat za své sourozence." A usmála se. ,, V tom máš sakra pravdu Alice. A mám obrovskou radost, jakou novou sestřičku máme." Vykřikl Emmet a už se řítil ke mně, aby mě jako vždy hodil do vzduchu. Tentokrát mu to ale nevyšlo. O krok jsem ustoupila takže sáhnul do prázdna. Potom jsem přiskočila a zvedla ho do výšky, jako to dělával on mě. ,, Taky mám obrovskou radost, že právě ty jsi můj nový bráška." Zasmála jsem se a pak pustila Emmeta na zem. Pak už se smáli úplne všichni.

Pak jsme si dlouho povídali a potom mi Edward pošeptal do ucha. ,, Co kdyby sme šli k tobě domů. Nemyslím na nic konkrétního. Jen bychom se měli domluvit, co bude až se Charlie vrátí." Kývla jsem hlavou. Pak následovalo rozloučení a hned na to jsme vyrazili. Za chvilku už jsme byli u mě doma a tam nás čekalo překvapení. Charlie se vrátil. ,, A-a-ahoj ta-tati" vykoktala jsem. V hlavě mi běhaly myšlenky. Proč je tu už teď?? Jak to, že ho Edward necítil?? Co se stalo, že už je tady?? Na to mi ale Edward v hlavě odpověděl. ,, Tak to dopadá, když se moc soustředím na tebe v tomhle oblečení a ne na nebezpečí." Usmála jsem se. ,, Ahoj Bello. Tak rád tě zase vidím." Došla jsem až k Charliemu. ,, Taky tě ráda vidím, ale proč si se vrátil už teď. Říkal jsi, že budeš pryč do neděle." Opravdu jsem byla zaražená. ,, No ono se stalo něco s čím nikdo nepočítal. Bello mám pro tebe špatné zprávy." Okamžitě jsem se zděsila. A hlavou mi vířily tisíce myšlenek. A ani jedna nebyla hezká nebo pozitivní. ,, Co se děje?? Pokud nechceš abych se zhroutila tak mi to řekni tati??" Dlouze se na mě podíval a pak začal vysvětlovat. ,, Víš Bello budeme se stěhovat. Ten případ se protáhne asi tak na rok nebo na půl roku. Každopádně se stěhujeme do Phoenixu." Řekl jen pár vět, ale to stačilo na to aby se mi zhroutil celý můj svět. Roky pro mě teď nic neznamenaly, ale to nic neměnilo na tom, co by znamenalo být odloučená od Edwarda. Nemohla jsem to bez něj vydržet hodinu natož potom rok. Z mého pochodu myšlenek mě vytrhlo otcovo zatahání za rameno. ,, Bello, co je s tebou??" Nemohla sem odjet. Pohlédla jsem na Edwarda a z jeho tváře se dal vyčíst smutek. ,, Já nikam nechci. Chci zůstat tady. Ve Forks." Charlie ale vypadal neoblomně. Určitě chtěl říct, že nebudu mít na výběr a budu muset jet, ale zazvonil mu mobil. ,, Halo?? Ou jistě moment. To je kvůli tomu případu. Vyřeším to a pak si promluvíme Bello." Hned na to odešel. Pomalu jsem se otočila na Edwarda a čekala, co nastane. Jistě, že už mě napadlo přečíst si jeho myšlenky. Problém ale byl, že myslel na to jak je dneska venku. Proč ale chtěl abych si nemohla přečíst jeho pravé myšlenky. Je to tím, že už mě nechce. Že bude rád když odjedu a že se mého odjezdu už nemůže dočkat?? Potom mě z mých myšlenek vytrhlo zavrčení. Byl to samozřejmě Edward.

,, Proč zas myslíš na tohle. Nezakázal jsem ti to už několikrát. Tohle tvoje sebeobviňování. Bello asi bys měla vědět, že kdybys byla člověk tak bych byl rozhodně pro abys odjela. Teď je ale situace jiná. Ty jsi poloupírka. Už se nemusím bát, že ti ublížím nebo že se ti v mojí blízkosti něco stane. A jak už jsem jednou řekl. Já jsem sobecký tvor a tak bych byl štestím bez sebe a taky tím nejšťastnějším na světě kdybys zůstala." Tohle jsem nečekala. Já rozhodně čekala, že mě bude přemlouvat k odjezdu ale tohle ne. ,, Já nechci odjet. Být bez tebe hodinu je pro mě věčnost a když si představim půl roku nebo dokonce rok. Ani to pomyšlení nesnesu." Přistoupil ke mně a objal mě. ,, Miluju tebe Bello." ,, A já tebe." Jak jsme stáli v objetí Edward se najednou odtáhl. Nechápala jsem, ale pak mi to došlo. Charlie se vracel zpátky do pokoje.

Pořád jsem ale byla dost blízko u Edwarda aby to Charliemu bylo divné. Hodil po nás okem a pak začal mluvit. ,, Bello to byl můj nadřízený. Ten případ se opravdu protáhne a tak není vyhnutí a my se budeme muset stěhovat." Zase mi zčernal celej svět. ,, Já nikam nejedu. Našla jsem si tady kamarády a začala jsem si zvykat a ty mi teď jen tak řekneš, že se stěhujeme?? Já nikam nejedu." Zněla jsem dost přesvědčivě, ale ne dost na mého otce. ,, Bello o tomhle nebudeme jednat. Já tě tady samotnou nenechám. A pokud se jedná o ty kamarády tak kdo je tohle?" Zeptal se a ukázal na Edwarda. V hlavě jsem slyšela jak mi Edward říká ať řeknu, že je kamarád. ,, Tati tohle je Edward. Syn pana doktora Cullena a můj přítel." Znovu v hlavě Edwardův hlas. ,, Proč si mu neřekla kamarád Bello??" Tohle jsem nechápala a tak sem mu v myšlenkách odpověděla. ,, Já nevím jak já pro tebe, ale ty pro mě nejsi jen kamarád. Miluju tě." Ještě se mi vrátilo. ,, Já tebe taky lásko, víc než svůj vlastní život." A hned na to začalo Charlieho kázání. Jak moc jsme mladí na vztah, že by bylo lepší soustředit se na školu a na budoucnost a tak dál a tak dál. Po dvou hodinách skončil se slovy. ,, Prostě jste moc mladí, kamarády si najdeš i ve Phoenixu a Edward se s tím nějak vyrovná. Neznáte se zase tak dlouho aby se nedalo časem zapomenout." Co si proboha myslí. V tu chvíli mi můj otec přišel spíš jako bůh pomsty nebo utrpení. Rok od Edwarda, který se s tím podle něj vyrovná a časem zapomeneme oba?? Nemožný. Tohle prostě nedovolim. Pak znovu zazvonil telefon. ,, Jistě hned jsem tam" řekl Charlie a pak vysvětlil ,, Musím na stanici asi za dvě hodiny budu zpátky. A už je trochu pozdě. Neměl bys jít Edwarde??" Neznělo to jako dotaz, ale jako tak sem rozhodl takže jdi. Edward pokýval hlavou. ,, Ovšem pane. Takže nashledanou. Dobrou noc Bello." Podíval se na mě a pak odešel. Hned za ním odešel Charlie a já tam zůstala sama. Nebo to jsem si alespoň myslela, dokud jsem nedošla do mého pokoje. Zavřela jsem dveře, otočila se a byl tam on.

,, Přece sis nemyslela, že opravdu odejdu??" zasmál se. ,, Ani nevíš jakou mám radost, že si neodešel. Musíme se poradit." Svojí odpovědí mě ale zdrtil. ,, Bello, vím že je těžké soustředit se na mluvení a čtení myšlenek zároveň a tak zatím co si s Charliem mluvila tak já mu trochu nahlídnul do mysli." To mě zajímalo. ,, Tak povídej, co si tam vyčetl??" Zajímala jsem se. ,, No víš on je rozhodnutý. A tak pevně, že s ním asi nic nehne. Prostě se stěhujete do Phoenixu a s nikým o tom nehodlá debatovat." Zhroutila jsem se na postel. V tom mě Edward objal. ,, Já - já - já odsud nechci." Vzlykala jsem. Jediná věc hned po červenání, kterou jsem ve svém novém upířím životě nenáviděla. Nechtěla jsem aby mě Edward viděl brečet, ale s tím už nic nedalo udělat. ,, Bello lásko, neboj se nějak to vymyslíme. A když ne tak za tebou budu každý den běhat. Nebo se přestěhuju s tebou. Samozřejmě do vlastního bytu nebo domu, ale pořád ti budu nablízku." Šeptal mi a hladil mě po zádech. ,, Myslím, že bysme to měli říct tvojí rodině." Utřel mi slzy. ,, Naší rodině" opravil mě ,, A ano měli bychom jim to říct. Tak pojďme ať to máme za sebou. Nadšení nebudou." Vstali jsme a vyrazili ke Cullenovým.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 14. kapitola: