Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 11. kapitola

08.06.2009 (15:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3342×

,, Bello, tohle už mi víckrát nedělej. Nevim o tom, že by upíři mohli dostat infarkt, ale o mě se dneska jeden pokoušel. Co sis myslela že děláš??" Pořád vypadal zuřivě, ale to slabé vrčení ustávalo, ale já přesto nevěděla jak moc si můžu dovolit. ,, Já jen chtěla, aby si zapojil svoje stopařské smysly a soustředil se. A promiň, ale mohl bys mi pustit tu ruku. Ehm no bolí to Edwarde." Zřejmě si uvědomil co dělá. Okamžitě mi ruku pustil, ale bylo moc pozdě na to aby zůstala beze změny. Na místech, kde mě držel se objevily modřiny ve tvaru jeho prstů. Pak o dva kroky ustoupil. Tentokrát jsem byla ráda, že je mezi námi nějaký volný prostor. Uhnula jsem od stromu a začala couvat. Najednou praskla větvička pod mou nohou a Edward zvedl oči. Když mě viděl jak ustupuju v jeho očích hněv vystřídaly výčitky z toho, co provedl.

,, Chápu, že se mě bojíš a že chceš utéct, ale prosím mohl bych tě odvézt domů??" Ptal se a jeho hlas přeskakoval, což se nikdy nestávalo. Sice se mi to nejdřív nedařilo, ale nakonec jsem přiměla svoje nohy zastavit. Něco uvnitř jakoby mi říkalo rychle uteč, ale já nemohla. Ne když jsem viděla svého anděla. Zlomeného, ztrápeného a s výčitkami, co to udělal. Dopředu, zpátky k němu to nešlo, ale stála jsem na místě. Nevěděla jsem jak začít, ale takhle vidět svýho miláčka, to prostě nešlo.

,, Já nepopírám, teď mám trochu strach. Přece jen jsem nikdy tuhle tvojí stránku neviděla. Kdy naposledy si na mě vrčel???" Znovu se mu vrátil ten útrpný výraz. To se mi ale ani trochu nelíbilo. ,, Nech toho. Nic se mi přece nestalo. Teda ne nic vážnýho. Jen, řekni mi proč si to udělal?? Proč si na mě vrčel a proč najednou ta agrese??" Velice pomalu zvedl hlavu. Jako kdyby se bál, že mě rychlejší pohyb donutí k úteku. A pak začal vysvětlovat.

,, Bello než jsem tě poznal byl můj život prázdný. Pak si se najednou objevila a zaplnila tu prázdnotu ve mně. Najednou jsem si připadal tak štastný, že mám někoho, kdo mě potřebuje a miluje a kdo by mě nikdy nezradil. Prostě to o čem sem četl nebo, co jsem viděl ve filmech jsem najednou prožíval já sám. A tak, když se ztratíš nebo odejdeš napadají mě ty nejhorší myšlenky. Co by se mohlo stát, že bych tě mohl ztratit. A to bych nikdy nepřežil. Neměl bych důvod zůstávat na živu bez někoho kdo můj život prosvětlil a učinil mě po tolika letech štastným. A proto, když si se neozývala napadlo mě, že tě někdo unesl nebo, že jsi někam spadla a já nevím kde jsi. Moje reakce byla až příliš moc přehnaná. Tímhle, co tu říkám se neomlouvám. Jen doufám, že teď už víš jak moc pro mě znamenáš a jak moc tě miluju. Jsi můj život a udělám cokoliv pro to, abys se mnou byla vždycky v bezpečí a byla pořád štastná. I kdyby to znamenalo vzdát se tě." Zase sklopil hlavu. Najednou byl pryč pocit strachu, bylo pryč to, že jsem nevěděla co od něj čekat. Po tom všem, co mi řekl jsem nemohla zůstat stát a nic nedělat. Došla jsem až k němu a vzala jeho hlavu do dlaní tak aby se na mě musel dívat.

,, Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nechci slyšet řeči o odchodu ode mě. Pokud mě chceš udělat štastnou stačí jen jedno. Nikdy mě neopouštěj, vždycky zůstaň se mnou ať se děje cokoliv. Edwarde já tě miluju tak jako nic na světě. Jsi pro mě důležitější než můj vlastní život. Tak co kdybychom na tohle zapomněli a užili si zbytek našeho výletu??" Upřímně jsem čekala, že řekne ne, protože se nezdálo, že by se mu zlepšila nálada, ale spletla jsem se. ,, Půjdeme zpátky na naší louku??" Zeptal se a já souhlasila.

Když jsme tam znovu dorazili opřel se Edward o kámen a já zase o něho. Po chvilce ticha mi to nedalo a musela jsem mu položit otázku. ,, Edwarde??" Hned odpověděl: ,, Ano lásko?" a potom mě políbil do vlasů. ,, Tak jsem si říkala, když si z naštvání vrčel takhle. Jak asi vrčíš, když se opravdu něco děje. Jsem proto pitomá??" Zasmál se. ,, Nejsi pitomá Bello a už to nikdy neříkej. Jsi jen zvědavá, ale nehodlám znovu udělat tu chybu a vyděsit tě tím jak vrčím. Navíc nejsem žádnej pes." A zase se zasmál. ,, Prosím Edwarde já bych to chtěla vědět. Co kdyby se zase jednou něco stalo. Musím být připravená." Zkoušela jsem ho zmanipulovat. ,, Ne jednou to stačilo. Nehodlám to víckrát opakovat." Proti jeho rozhodnutí se nedalo nic dělat. Pak mě ale něco napadlo. Začala jsem usilovně myslet na to, jak jsem na téhle louce s Mikem, protože jsem věděla, jak moc ho Edward nenávidí za to, co si o mě myslel, i když mi to Edward nikdy neřekl a tak nevím ani přibližně, co si Mike mohl myslet. Myslela jsem na to, jak tu ležíme spolu, jak se naklání a líbá mě a pokračovala dál. Když jsem došla k tomu, že jsem mu sundávala tričko Edward se pode mnou napjal. Hned na to hrozivě zavrčel. Bylo to mnohem horší než v lese. Tohle vrčení bylo opravdu zuřivé. Byla jsem ráda, protože představovat si místo Edwarda Mikea bylo odporné. Pak jsem poznala, že Edward čeká moji reakci. Snad čekal můj útek nebo alespoň odstoupení od něj nejmíň o 200 metrů. To se ale nestalo. Pobaveně jsem se zasmála a pak se zvedla tak abych na něj viděla.

,, To je hrůza, že jedinej způsob, jak tě donutit vrčet je představovat si takové odpornosti." Začal se smát taky. Smáli bysme se asi ještě dlouho, kdyby mi nezakručelo opět v břiše. ,, Takže" zeptal se Edward ,, Co si dneska měla kromě snídaně??" Nahodila jsem svůj ,, já jsem anděl,, pohled. Edward se tomu usmál a pak řekl:,, No takže si nejedla nic. Fajn takže tě teď zavezu k nám domů a něco ti udělám." Odskočila jsem o něj a chytila se za krk a celá jsem se rozklepala. Edward celý ztuhnul. ,, Bello já samozřejmě myslel večeři pro tebe." Pak vstal a začal se pomaličku přibližovat s rukama nahoře. Už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. ,, No myslíš, že bych mohla být herečka??" Smála jsem se. ,, To teda vůbec nebylo vtipný Bello. Málem jsem znova dostal infarkt. To se mě chceš opravdu zbavit že??" Znovu tím spustil můj smích. ,, Promiň lásko." Řekla jsem a chytila ho za ruku. ,, Omluva přijata." Usmál se a pak se sklonil, aby mě políbil.

Když jsme byli na cestě napadlo mě, že bych si mohla dát večeři u nás doma. ,, Edwarde mohla bych se navečeřet u nás doma??" Pokýval hlavou. ,, Tvé přání je mi rozkazem má paní." Odpověděl a opět jsme se začali smát. Ani ne za půl hodiny jsme dorazili k nám domů. Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Edward stál venku a jen si odkašlal. ,, Ou jistě, zapomněla jsem promiň." Než jsem ho ale stihla pozvat dál řekl:,, Dobře si rozmysli jestli pozveš upíra do domu, kde nikdo jiný není. Nejsem takový svatoušek jakým se ti zdám." A v očích mu zaplály jiskřičky. Musela jsem se usmát. ,, Já to přece jen risknu. Prosím pojď dál." Na tento povel či povolení, říkejte tomu jak chcete vstoupil.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 11. kapitola: