Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 10. kapitola

07.06.2009 (11:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3708×

Když jsme tam dorazili na kraj louky pořád bylo zataženo a já začala být skeptická, že to asi nedopadne dobře a, že se počasí nezlepší. Edward mě postavil na zem a potom jsme šli na naše známá místa u těch dvou kamenů.

,, No, jak to tak vypadá tak se Alice spletla. Je to vůbec možný??" zeptala jsem se a viděla, jak se Edward pobaveně dívá. ,, Počkej prosím chvilku a uvidíš." Řekl a pak si mě přitáhl blíž k sobě a obejmul mě. Nevím, jak dlouho jsme tak čekali, ale vím, že bych tak vydržela čekat celou věčnost. Řekla bych, že to byla asi hodina a najednou se začalo vyjasňovat, až nakonec vyšlo slunce a mraky se rozplynuly, jako kdyby nikdy zamračeno nebylo. Pořád jsem byla opřená o Edwarda, když najednou ztuhnul. ,, Co se děje lásko??zeptala jsem se. Trochu se uvolnil a pak řekl:,, No chci ti ukázat, co se s námi děje na slunci. Tak pokud se nebojíš, tak se podívej. Ale opatrně Bello, nechci tě vystrašit." Musela jsem se zasmát, co tak hrozného by se mohlo stát aby mě to polekalo. Pak následovalo moje otočení. Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou a úplne v šoku. Edward si to zřejmě vyložil jinak, protože se zvedl a odstoupil ode mě. Byl ode mě asi 100 metrů daleko a to se mi ani trochu nelíbilo.

,, Edwarde, co to děláš?? Proč si tak daleko??" Vůbec jsem to nechápala. Začal na mě mluvit, ale hlavu měl pořád skloněnou. ,, Bello řekni mi bez ohledu na moje city, ne to co se stane nebo co to se mnou udělá. Řekni mi......děsíš se mě?? Přijdu ti odporný tak, že už se mnou nezůstaneš?? Co to proboha mělo znamenat. Co to tady vykládá. A jak na to vůbec přišel. Ihned jsem reagovala. ,, Proč si myslíš, že mě děsíš?? Že už s tebou nechci být?? A že si mi odporný?? Je to úplne naopak." Jen se díval a tak jsem pokračovala. ,, Jsi nádherný, jak na slunci tak normálně. Moc se mi líbíš takhle na slunci. Vypadáš jako nějakej zářivej šperk. " Musela sem se zasmát. Očividně to pomohlo, protože se zasmál taky a pak se vrátil ke mně.

,, Můžeš mi odpustit, že sem se choval jako idiot. A že si vždycky myslim to špatný. Ale pochop mě. Nedává mi smysl, proč trávíš čas s nejnebezpečnějším tvorem na světě." Dotkla jsem se jeho tváře. ,, Co takhle proto, že tě miluju." Řekla jsem a pak ho políbila. Polibek mi oplácel a já byla najednou zase ta nejšťastnější holka na světě. ,,No tak co kdybychom si po tom menším nedorozumění něco zahráli??" Zeptal se a v očích mu žhnuly plamínky. Můj mozek ale nechápal jakou hru myslí. Usmál se. ,, No, co vy lidi nejraději hrajete. Napadlo mě ............je to dětinský, ale co tak zkusit si zahrát na schovávanou?" Skoro sem se válela smíchy. ,, Bože když pominu to, že nestárneš tak nám je 17 a ty si chceš hrát na schovávanou. Znova záchvat smíchu. Ale ten ustal hned, když jsem poznala, že se Edward naštval. ,, Promiň, já tě nechtěla naštvat. Omlouvám se lásko." Zkoušela jsem urovnat situaci. ,, Já se přece nezlobim. Jen ta hra nemá jen úcel zábavy, ale i to, kdyby se ti někdy něco stalo. I když na to nechci ani pomyslet, že bych tě nedokázal ochránit tak budu radši, když budu vědět, že tě najdu všude." Vysvětlil Edward. A mě to najednou docvaklo. ,, Takže já se schovám a ty půjdeš po mojí vůni je to tak??" Jen pokýval hlavou a pak se usmál tím nádherným pokřiveným úsmevem. ,, No tak jdeme na to. Otoč se ať nevidíš kam jdu." Řekla jsem. Než se otočil ještě mě políbil. Pak jsem vyrazila. Běžela jsem se schovat někam do lesa, ani pořádně nevěděla kam, ale hlavně daleko. Když už jsem byla asi 500 metrů od louky křikla jsem, že může začít a věděla, že mě uslyší. Ovšem to s čím sem nepočítala bylo jak rychle se ke mně dostal. Nestačila jsem se ani rozkoukat a už stál u mě.

,, Baf. Našel jsem tě lásko." Řekl pobaveně a pak mě zase políbil. Přišlo mi, že poslední dobou se svým citům oddává víc než předtím. Ne, že bych to neschvalovala. Naopak byla jsem moc štastná. Pak mě ale něco napadlo. Začala jsem se jakoby klepat. Moje očekávání se vyplnilo a Edward si okamžitě sundal sako a dal mi ho. ,, Děkuju lásko, ale nebude ti zima??" Jen se zasmál, protože už mi jednou vysvětloval, jak to je s tim, že necítí skoro nic. Samozřejmě žár nebo teplo mojí kůže ano ale například ledovou vodu vnímají jako lidé teplou.

,, No takže můžu to zkusit ještě jednou. Myslím schovat se ti?" zněla moje otázka. Pokýval hlavou. ,, Jistě takže já se otočím a tentokrát budu počítat pomalu do sta a pak tě půjdu hledat, ale pro jistotu ještě zakřičím že jdu, abys mě slyšela." Usmál se a otočil ke stromu. Hned na to začal počítat. Já rychle utíkala a schovala se na stromě, na který se dalo celkem dobře vylézt. Pak zavolal, že jde a já se líp zabalila do jeho saka. Podle mojí teorie totiž jeho vůně tu mojí přebije a tak mě nebude moci najít. Zřejmě to fungovalo, protože hledal mnohem dýl než předtím. Pak dorazil až ke stromu, kde jsem byla já, ale nic neviděl, protože se jen rozhlížel kolem sebe. Pak jsem poznala, že začíná panikařit. A hned na to začal volat.

,, Bello, Bello kde jsi??" Já, ale pořád zůstávala schovaná a chtěla aby se pořádně soustředil. Jeho panika neustávala naopak rostla, protože znovu začal křičet. ,, Bello, lásko prosím kde jsi. Bellooooo!!" Teď už mi ho začínalo být líto. Pomalu jsem slezla ze stromu, tak aby mě neslyšel, což zabralo. Nevšiml si, jak moc jsem blízko. A zavolal znovu. ,, Bello, Bello já se zblázním. Tohle není vtipný. Pokud nechceš abych dostal infarkt tak vylez prosím." Odrazila jsem se a skočila na něj. Povalila jsem ho na zem, takže ležel na zádech a já na něm seděla. ,, Baf." A hned nato jsem ho políbila. Co se, ale stalo jsem nečekala. Moje hlava nestačila zaregistrovat, jak se to stalo, ale najednou to nebyl Edward, kdo ležel na zemi. Byla to já. Zvedl mě a přitiskl na strom. V očích měl něco, co nešlo rozeznat. Možná zlobu, nenávist nebo jen obrovský strach o mě. A z hrudi se mu ozývalo vrčení. Tentokrát to nebylo nalhávání, že se ho nebojím, ale opravdu a upřímně jsem z něj měla strach. Nikdy jsem ho takového neviděla. I když viděl můj výraz a vím, že si přečetl moje myšlenky ve kterých byl strach, ve svém až zuřivém výrazu nepolevil.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 10. kapitola: