Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi ohněm a ledem - 4. kapitola

03.05.2009 (21:00) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1414×

Přestože jsem se snažila sebevíc přijít na příčinu tohoto spojení, na nic jsem nepřišla. Nikomu jsem o tom neřekla, ani Jacobovi ne, cítil by se provinile, že své starosti přenáší na mě. Moje záchvaty byly častější těsně po odjezdu Belly, později se trochu zmírnily a nestávalo se mi tak často, že bych se přestala ovládat.

Měla jsem vlastní teorii na svůj malý-krvavý-problém, kdy mě popadala téměř šílená žízeň. Stalo se mi to vždy po tom, když přišel velký nával emocí, při kterém jsem nedokázala chladně uvažovat. Myslím, že když emoce v mém těle překročí určitou hranici únosnosti, samo se brání tím, že se ve mě probere jen upíří část. Ta mě chrání před bolestí. Tím jsem došla k závěru, že emoční problém souvisí hlavně s tou vlkodlačí částí mého já. To bylo ovšem to jediné, na co jsem dokázala přijít. Věděla jsem kvůli čemu to je, ale nevěděla jsem, jak přesně to funguje a hlavně... proč to tak je.

A bylo něco, co mě děsilo téměř stejně. A to můj neuvěřitelně rychlý růst. Během pár měsíců jsem vyrostla jako normální děti za pár let. Nechtěla jsem tak rychle zahodit svoje ,dětské' záležitosti. Děsilo mě, že brzy budu možná vypadat jako dospělá, i když nebudu mít žádné životní zkušenosti. Všichni si myslí, že vyrostu do dospělosti a pak přestanu růst, už nikdy zřejmě nezestárnu. Vlastně jsem nevěděla, jestli mít radost nebo ne. Na jednu stranu jsem samozřejmě ráda byla, ale představa toho, že navždy budu trpět vším tím, co mě sužuje doteď, byla nesnesitelná.

„Přihraj to sem, notak Quile," křikla sem, pobíhajíc na trávníku za domem a sledující míč se kterým jsme hráli něco trochu podobného fotbalu. Místo branek sloužilo pár cihel a na trávníku bylo spoustu drnů, takže sem často ležela na zemi, protože jsem měla talent o ně zakopávat.

Quil se jen zasmál, oběhl mě i s míčem a přihrál Embrymu. Dost často mě takhle přehlíželi, ale dělali to naschvál. Věděli, že jsem ráda středem pozornosti a nesnáším, když sem odstrčená z dění.

Rozběhla jsem se k Paulovi, který vzal míč Embrymu a běžel s ním na opačnou stranu hřiště k naší bráně. Když jsem byla téměř u něj, někdo mě zezadu chytil, abych se k míči nemohla dostat. Zavrčela jsem a otočila se, „to je faul."

„Ale není, princezno, faulovat se dají jen hráči," zazubil se na mě Jacob.

„A já snad nejsem hráč?" zamračila jsem se.

„Počkej, rozmyslím si to," předstíral hluboké zamyšlení, „ne," zasmál se a kouknul na mě. Prudce jsem do něj strčila, až jsem ho povalila na zem - myslím, že to udělal jen, aby mi udělal radost - při pádu mě ovšem strhnul s sebou. Rozesmála jsem se.

„Tak tohle byl taky faul," zasmál se a sesbíral se ze země. Postavila jsem se taky a pokusila se oprášit si kalhoty od hlíny. Poplácal mě po hlavě, „dobře, si taky hráč. Ale právě jste dostali gól," vyplázl na mě jazyk a rozeběhl se k bráně. Rozeběhla jsem se taky, opravdu, dostali jsme gól. Paul prostřelil Sama. Zakňourala jsem a zamračila se. Lehla jsem si zpátky zádama do trávy.

„Vzdávám to, podvádíte, všichni," rozesmáli se, jak kdybych řekla vtip století. Všichni měli hroznou radost, když mě mohli provokovat. Asi bych si měla zvykat, myslím, že je to jen tak nepřejde.

Jacob se nademně postavil a podal mi ruku, „vztávej špunte, přece tu nebudeš ležet celej zápas." Zazubil se na mě. Byla jsem tak šťasná, že se mu vrací jeho staré dobré chování a všudypřítomný úsměv. Jen by mě zajímalo, co za tím vězí. Tvářila jsem se vzpupně, ale jeho úsměv mě nakonec donutil chytnout se ho za tu ruku a postavit se. Daroval mi další ze svých úsměvů a rozběhl se za míčem. Jen jsem je sledovala a usmívala se. Pootočila jsem hlavu k silnici. Přijíždělo nějaké auto, které jsem neznala. Stříbrné starší BMW. Zastavilo před domem Blacků. Vystoupila z něj drobná tmavovláska s tmavýma očima. Byla docela pěkná, zajímalo by mě, kdo to je. Otočila jsem hlavu zpátky na kluky a chtěla se zeptat kdo to je, ale všimla jsem si, že se všichni culí a pokukuj po Jacobovi, který si popoběhl k tomu autu a oné dívce. Objal jí. První mě napadlo, že je to nějaká příbuzná, kterou dlouho neviděl. Tato představa mě ovšem opustila, když se políbili. Chvíli jsem jen nechápavě koukala a čekala jsem, až mi to mozek pobere. Nejhorš je, že jsem cítila, že Jacob je šťastný, moc. Bolelo mě to, koukat na to. Co mě to popadlo? Kde jsem k tomu přišla? Vážně do mě právě hlodá nesnesitelná žárlivost. Proboha, co si to namlouvám. Vypadám jak děcko, jsme s Jakem úplně jiná kategorie. Nemůžu na něj přece začínat myslet jako na kluka. V hlavě se mi motaly myšlenky, které mi to ovšem nevymlouvaly. Potutelný červík, který mi říkal, že brzy mezi námi vlastně věkový rozdíl nebude. Snažila jsem se ho zatlačit do kouta a nenechat se jím ovlivňovat.

„Půjdu domů, mamka se po mě už určitě shání," zamumlala jsem směrem k ostatním a doběhla domů. Tam jsem praštila s dveřmi od pokoje a sedla si na postel. Snažila se srovat si věci v hlavě... byla jsem tak hrozně zmatená. Právě jsem zjistila, že přecejen jsem nebyla psychicky až tak vyspělá a něco prožiju určitě, dospívání. Měla bych být ráda, ale já se toho děsila.. víc než čehokoliv jiného. Nemůžu nic cítit k Jacobu Blackovi.

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi ohněm a ledem - 4. kapitola: