Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi ohněm a ledem - 3. kapitola

No tlosku nepovedenej Jacob =D Ale, nejsem jeho tým takže moje tužky ho prostě moc nemusej... =D


Mezi ohněm a ledem - 3. kapitolaDalší kapitolka :) děkuji za komentíky, dělají mi radost :)

Sophie byla ihned u mě a zvedla mě do náruče. Asi si myslela, že to je jeden z mých záchvatů vzteku a bála se o lidi kolem. Tohle bylo ovšem pro mne o hodně horší. Vztek alespoň nebolel.

Přiběhl k nám prodavač a začal nadávat, že to budeme muset zaplatit, něco se totiž dokonce rozbilo.  Mamka to usmlouvala, prý jsem měla hypoglikemii. Pche, jako bych trpěla na cukrovku, hrůza. Prodavač se dokonce omluvil a řekl, že nehody se stávají a jestli nepotřebuji něco sladkého na zvednutí hladiny cukru.

„Už je to dobré," zamumlala jsem, protože jsem vážně neměla náladu, aby se o mě starali, jako kdybych umírala. Já sem sice umírala, ale vevnitř. Nikdo nevěděl o mém vnitřním boji a já nechala mámu u toho, že to byl jeden z mých záchvatů.

„Dobře, dávejte si na to příště pozor," usmál se mile prodavač a odběhl pryč, zřejmě pro uklízeče.

„Mamko?" zakňourala jsem srdceryvně.

„Ano?" Podívala se na mě a usoudila, že už mě může postavit na zem, že již zřejmě nic neprovedu.

„Můžeme už jet domů...? chtěla bych si... lehnout." Na jednu stranu to byla pravda, to emoční vypětí mě strašlivě vyčerpalo. Většinou nepotřebuji spát, neunavím se jako normální člověk. Ale při velké zátěži na mě občas únava dopadne. Na druhou stranu jsem ovšem chtěla zjistit proč, proč se mi tohle děje. Přidala jsem to ovšem k další z mých genetických mutací, které mi neskutečně ztěžují život.

„Jistě, jen zaplatím nákup a pojedeme," chytila Jeremyho za ruku a druhou rukou tlačila vozík k pokladně. Cupitala jsem za nimi a ztěží ovládala nohy. Bolest se trochu zmírnila, ale stále mi připadalo, že se mi všechno vevnitř rozskočí. Netušila jsem, kde se to ve mně všechno bere a jak to moje tělo vůbec dokáže snést. Byl to neuvěřitelný tlak ne jen na fyzickou stránku mého těla, ale zřejmě i na psychiku. Nedivila bych se, kdyby mě z toho hodně brzy přeskočilo.

Bolest hlavy ustupovala, ale ten tlak na hrudníku se stále zvyšoval. Najednou bylo opět ticho a já jsem zavětřila. Tolik vůně, všechno tu tak krásně vonělo. Otočila jsem hlavu na asi desetiletého chlapce, který při pohledu na mě pootevřel pusu a vypadal vyděšeně. Jeho vůně mě neuvěřitelně táhla. Pálení v krku dosahovalo neuvěřitelných výšin a v ústech jsem měla spoustu jedu. Nakrčila jsem se a chystala se ukojit svoji žízeň.

V tom mě něco prudce chytlo za ruku, se zavrčením jsem se chtěla vytrhnout. Síla svírající mě za zápěstí byla ovšem moc velká. Podívala jsem se na původce, byla to máma. Koukala na mě napůl vyděšeně a napůl naštvaně.

„Ovládej se," zašeptala naléhavě, protože se na nás upíraly spousty zvědavých očí.

Nepomáhalo to, žízeň byla stále obrovská, ale mámina ruka pevně svírající mou mě bránila se po někom vrhnout. Zřejmě jí za to velmi brzy poděkuji. Kdyby mě včas nezastavila, museli bychom okamžitě zmizet a to ne jen odsud, ale i z La Push. To bych asi nepřežila, odloučení od všeho, co tolik miluji a nedokážu si bez toho představit svůj život, by bylo naprosto nesnesitelné.

Chvíli mě ještě instinkty ovládaly, ale pomalu to odeznívalo. Mamka zaplatila, i když mě přitom zvládla stále pevně držet za zápěstí. Pustila mě teprve před obchodem a stejně mě stále ostražitě sledovala. Nedivím se jí, stále jsem cítila palčivou žízeň v hrdle a jedu jsem měla plnou pusu.

Nastoupili jsme do auta a já si po zapnutí do autosedačky opřela hlavu o sklo auta. Sledovala jsem krajinu venku a jak odeznívala žízeň, vracel se tlak na prsou. Bolest již nebyla tak intenzivní, vystřídalo jí zoufalství. Cítila jsem slzy v očích, i když jsem si nebyla jistá, kde se tam vzaly. Neplakala jsem, nikdy. Považuji to za projev slabosti. Přes to, co jsem za svůj krátký život prožila, se necítím slabá. Myslím, že jsem dokázala překonat mnohem víc věcí, než kdokoliv v mém věku nebo dokonce za celý život. Nikdy jsem nechtěla dopustit, aby mě to zlomilo. Bylo to moje hlavní předsevzetí do života. Nenechat se srazit na kolena, ničím a nikým.

Potají jsem si utřela oči, ze kterých mi samovolně vytékaly slzy. Tohle jsem nebrala jako znak slabosti, nešlo to ze mě, proto jsem to nedokázala zastavit. Mohl za to ten tlak na hrudníku, jako by na mě někdo stál a snažil se mi zabránit v dýchání. Bylo pro mě neuvěřitelně vyčerpávající s tím bojovat, ale byla jsem odhodlaná to zvládnout.

V dálce jsem zahlédla pláž s temným mořem, pousmála jsem se, byla jsem konečně zase doma. Když jsme zastavili, vyčerpaně jsem vylezla z auta, ztěží jsem se držela na nohách. Mamka se mi nesnažila pomoct. Věděla, že to nemám ráda, věnovala se nákupu, který nosila do domu a já jsem se snažila rozkoukat. Chystala jsem se do postele, ale první jsem chtěla navštívit Jacoba. Rozběhla jsem se k domu Blacků. Vešla jsem dovnitř a můj zrak padl na kuchyňský stůl. Dvě židle byly převrácené a jedna měla dokonce prasklé opěradlo, jako by byla strhnuta silou. Trochu mě zamrazilo, takže jsme vyběhla schody a opatrně nakoukla do Jacobova pokoje. Tohle byla jedna z chvíli, která mě na ty kolena vážně málem srazila. Seděl skrčený na posteli, objímal si kolena rukama a o nohy měl opřené čelo. Vypadal jako hromádla neštěstí, polila mě vlna zoufalství, která už vycházela z mého nitra.

„Jaku? Co se stalo?" šeptla jsem tiše.

Zvednul na mě hlavu a já viděla zoufalství v jeho očích, hrozně mě to bolelo. Stáhl se mě žaludek.

„Odjela..." zamumlal tiše. Věděla jsem, že myslí Bellu. Zaslechla jsem, jak to říká Edwardovi. Vracela se do Pheonixu za nemocnou mámou. Nenapadlo mě, že ho to tak vezme. Já naivka jsem měla radost. Teď jsem si připadala jako bych se radovala z jeho utrpení. Bylo mi ze sebe samé špatně.

Cítila jsem ale znova tu bolest, co mě postihla ve městě. Konečně jsem to pochopila - byla to Jacobova bolest. Nevěděla jsem proč jí cítím, ale o to víc se mi udělalo zle. Tolik kvůli Belle trpí? A já... já sobecky myslela jen na to, abych ho měla pro sebe. Pomalu jsem k němu došla a vylezla za ním na postel. Jen jsem mu položila ruku na jeho. Intenzivně jsem cítila jeho pocity a nebylo mi to příjemné, protože jsem netušila jak mu pomoct. Tiše jsem tam seděla a držela jeho ruku ve své, dokud jsem necítila, že klidněji dýchá a jeho bolest trochu polevuje, i když jen minimálně. Trochu mě děsilo, že jsem tohohle schopná a věděla jsem, že tomu musím přijít na kloub a hlavně musím zjistit, jak se proti tomu alespoň trochu bránit, než někoho zabiju...  



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mezi ohněm a ledem - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!