Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 7. část

robie


Měnící se existence - 7. částTak a máme tu už sedmou část. Jmenuje se HÁDKA. Snad se vám bude líbit a za případné komenty předem díky. :-*

Sarinin pohled:
   Vyběhla jsem z domu a běžela jsem co možná nejdál. Nechtěla jsem slyšet rozrušené hlasy Alice, Carlisla a ostatních. Nechtěla jsem slyšet žádný hlasy, nikoho. Běžela jsem, ani nevím kam. Byla krásná noc a já si ji ani nedokázala plně vychutnat, protože jsem byla stále naštvaná. Tak málo vět mě dokáže tak ovlivnit i po tolika letech a to jsem si myslela, že svou prudkou povahu už mám pod kontrolou. Zase jsem se zmýlila. Zastavila jsem se rozhlédla se kolem sebe. Stála jsem v poušti pod skalami, asi jsem byla někde v Nevadě. Nikde nikdo kolem mě nebyl, jen ty skály. Potřebovala jsem se vyvztekat, používala jsem svůj štít proti kameni, dokud jsem nebyla unavená. Vtipné, jsem upír a můžu být unavená. Pak jsem mlátila do skal a prorážela díry v nich, ale nepomáhalo mi to. Vztek zůstal. Vztek na něj, že si to četl. Vztek na Liama, že mě přeměnil. Vztek na Miu, že mě donutila zůstat s nimi. Vztek na otce, že mě vydal. Vztek na sebe, že jsem se podřídila, zas a znovu. Kde je ta moje vysněná svoboda? Kdesi na prázdninách, které trvají už přes dvě dlouhá staletí. Chtělo se mi řvát, vyřvat se, ale nepomohlo by mi to. Jsem jako spoutaná a nedokážu přestřihnout pouta, která mi za ta léta vytvořili. Nenávidím to všechno, odjela bych do Volterry, ale nejde to, využili by mě jen jako všichni ostatní. Všichni jsou stejní, nikdo mi nepomůže se oprostit od pout. Procitla jsem z myšlenek a podívala se po okolí. Kolem mě byla spoušť, kameny byly napadrť a všude kolem. Mam pocit, že pouště díky mně přibylo. Lehla jsem si na zem a dívala se na hvězdy v touze už na to všechno nemyslet, ale nešlo to. V hlavě mi kolovaly vzpomínky na lidský život, na tu bolest, když mě zavrhli a raději mě vydali na smrt, než aby mě měli rádi. Na to, jak mě nenáviděli, jak se se mnou hádali. Proč to nemohlo zůstat zapomenuto? Proč všichni mohli zapomenout, ale já ne? Proč se mě všichni stranili, a když si někoho k sobě pustím blíž, tak to dopadne takhle? Hvězdy nade mnou začaly blednout a pomalu se ztrácet, neznaly odpovědi na mé nevyřčené otázky a raději přede mnou utekly jako všichni. Rozhodla jsem se, že se vrátím, hvězdy mi jasně dávaly najevo, že už tu jsem moc dlouho a už se na mě ani nechtějí dívat. Pouta nejsou a nebudou jen tak přestřižena. Cestu zpět domů jsem ani nevnímala, jen jsem automaticky běžela lesem. K domu jsem přiběhla za svítání, vešla jsem do domu a došla se převléknout. Má nálada byla na bodu mrazu, proto jsem si vybrala černé kalhoty a černé rozevláté mini šaty. Neměla jsem na nic náladu, ale do školy jsem musela, jelikož nesvítilo slunce. Nebe jakoby si tu mou náladu půjčilo, pršelo, plakalo za mě.
   Dorazila jsem ke škole, ráno jsem ani nepotkala Liama s Miou, oba už byli dávno pryč. Vystoupila jsem a všimla si, že auto Cullenových už stojí na parkovišti, ale nikdo už u něj nebyl. Vyšla jsem pomalu ke škole a už si ani nevšímala těch pohledů ostatních, cítila jsem se tu sama, jakoby tu nikdo kolem mě nebyl, jakoby nikdo z nich kolem mě neexistoval. Byla jsem jen já a má bolest, mé skutky a vzpomínky. Zakroutila jsem hlavou, až se mi vlasy rozletěly do všech stran a několik kluků na mě toužebně zíralo. Dnes mi to bylo ukradený. Vešla jsem do učebny a sedla si na svoje místo. Výklad kantora jsem neposlouchala, nevšímala si ničeho, byla jsem pohřbená v sobě. Psala jsem si do svého navráceného sešitu a hrabala se ze svého nitra na povrch. Takhle jsem přežívala všechny hodiny, naštěstí jsem neměla ani jednu s někým z Cullenových. Nevěděla jsem, co jim mam říct a oběd se nezadržitelně blížil. Zazvonilo a já se zvedla, sebrala si věci a pomalým krokem jsem se vydala k jídelně. Tentokrát jsem nikam nepospíchala, nechtělo se mi tam. Cítila jsem se provinile a moc dobře jsem věděla proč.
   Vešla jsem do jídelny a rozhlédla se. Seděli u svého stolu, ale Deacon chyběl. Asi si mou radu vzal k mrtvému srdci. Vzala jsem si nějaké jídlo a šla pomalu k nim. Zastavila jsem se u jejich stolu a položila tác.
„Můžu?"zeptala jsem se tiše. Kývli mi na souhlas, ale mlčeli. Sedla jsem si k nim a dívala se na prasklinky ve zdi, zkoumala jsem jednotlivé prasklinky, každý zákrut.
„Nechceš nám vysvětlit, co se to včera stalo?"zeptala se po dlouhé chvíli ticha Rosalie nepřátelským tónem. Podívala jsem se na ni a ona sebou cukla. Copak ji vyrušilo? Můj mrtvý pohled?
„Co bys chtěla slyšet?"zeptala jsem se sarkasticky a všichni na chvíli ztuhli, asi nečekali takový můj přístup. „Dobře, dobře. Omlouvám se vám, neudržela jsem svou prudší povahu pod kontrolou."rezignovala jsem.
„Nám se neomlouvej, měla by ses omluvit jemu."řekla mi Alice.
„To mě ani nenapadne. Za svými činy si stojím. A když jsem zaútočila, tak si to zasloužil. Neútočím bezdůvodně."řekla jsem tvrdě. „A vůbec kdepak ho máte?"
„Asi v autě. Ne tvou žádost se ti vyhýbá."odpověděl tiše Jasper. Tomu z toho tady musí jít hlava kolem. Tolik pocitů.
„To dělá dobře."pousmála jsem se.
„Jsi jiná, Sarino."oznámila mi tiše Alice.
„Ne, jsem stále stejná."odporovala jsem jí. „Stále pikám za všechny své činy."
„Třeba za zabití svého otce?"zeptala se tvrdě Rosalie a tím mě dostala. O tom přeci nikdo nevěděl, kromě mě, Liama a Mii.
„Jak to víš?"vykřikla jsem a ihned jsem se ztišila. Vřelo to ve mně, málem jsem na ni použila šít, ale nemohla jsem, nemohla jsem před tolika svědky.
„Výrobní tajemství."ušklíbla se.
„Takže zase on, co?"zavrčela jsem.
„Kdo?"zeptala se nevinně Rosalie.
„Deacon."procedila jsem skrz zuby. Tak on se dostal do hlavy Liamovi? Jen aby o mně něco zjistil? To už je na mě moc.
„Slyšíte to? Sarina se už s Cullenovejma hádá. Brzo bude jen naše."usmál se Justin o pár stolů dál, všichni na nás koukali.
„A kdyby ano, změnilo by se pak něco?"řekla mi tvrdě.
„Rosalie. To by stačilo."řekl tiše Emmett.
„Ne. Nestačilo. Ať trpí za to, že vztáhla ruku na mou rodinu."řekla krutě a já se zasmála, to jí vyvedlo z míry.
„Myslíš si, že jsem za ty dvě století trpěla málo? Jsi vážně tak naivní, jak vypadáš, Ledová barbie?"zeptala jsem se jí otevřeně. Rosalie začala pěnit. „Hm, nejspíš ti nevykecal všechno, asi toho o mně víc nezjistil."pokrčila jsem rameny a snažila se jí nedat záminku k dalšímu útoku, svoje emoce jsem držela pohřbené v sobě jako vždy.
„Zřejmě ne, ale není všem dnům konec."řekla mi a v hlase se jí objevila zášť, ta mi nedá jen tak pokoj.
„To není. Ale můžeš si to zjistit i beze mě."řekla jsem jí chladně a vstala jsem. „Sbohem, čekala jsem od vás něco víc než jen obyčejný zklamání, kterýho je všude spousta. Vypadali jste jinak, ale jste stejní jako ostatní."řekla jsem chladně a odkráčela z jídelny. Měla jsem chuť utéct, ale musela jsem vydržet do konce školy.
S povzdechem jsem vešla do učebny výtvarných umění a posadila se na svoje obvyklé místo. Za pár minut přišla smutná Alice a sedla si vedle mě. Jinde už místo nebylo. Otočila jsem se od ní a čekala, až dostanu kus papíru, abych mohla kreslit. Rozhodla jsem se, že je budu ignorovat. Zklamání mám za sebou, díky nim jsem pochopila, jací všichni jsou. Nejsou žádné rozdíly mezi lidmi a upíry, všichni jsou stejní, zrádní a chladní. Konečně jsem dostala papír a začala jsem kreslit. Potřebovala jsem ze sebe dostat ten vztek, tu bolest a vzpomínky. Nakreslila jsem smutnou dívku na ochozu hradu těsně před skokem z něj, tak jsem se cítila, po tom jsem toužila. Všimla jsem si, jak se mi Alice podívala přes rameno a ihned se pohledem vrátila ke svému výkresu. Je vážně nenápadná. Zazvonilo, odevzdala jsem výkres a rychle odešla z místnosti na poslední hodinu. Sedla jsem si do lavice a za chvíli přitančila smutně Alice, sedla si vedle mě a otočila se na mě. Asi chtěla začít rozhovor, ale já nechtěla. Už pro mě neexistují.
„Sarino?"řekla tiše. Otočila jsem se k ní a věnovala jí mrtvý pohled. „Mrzí mě to, co ti řekla Rosalie. Chtěla nás jen ochránit."pokrčila rameny.
„To se jí taky povedlo. Vyřiď jí, že už nemusí mít strach, budu se vám vyhýbat, jak jen to půjde."usmála jsem se mrtvě.
„To ale já nechci, a ani Emmett."řekla tiše.
„A co mně je do toho, co chcete vy? Proč se mám podřizovat zas a znovu přáním jiným, Alice? Už mě to nebaví. Udělala jsem chybu, když jsem se s vámi sblížila. Teď už chybovat nebudu, vracím se do svých původních pozic. Už žádné chyby."řekla jsem tvrdě a Alice zalapala po dechu.
„Tím, že jsme se spřátelily, jsi udělala chybu?"zeptala se mě nevěřícně.
„Ano, udělala."řekla jsem chladně.
„A lituješ jí?"zeptala se mě smutně.
„Ne. Jak jsem řekla, ničeho nelituji, jen za vše pikám."řekla jsem jí smutně tentokrát já.
„Proč nám ještě nedáš šanci?"zeptala se po chvilce ticha a výkladu profesora.
„Alice, proč bych to měla udělat? Vždyť se ničíme navzájem. Podívej se na nás. Deacon se mi hrabe v soukromí, vám to asi nevadí, jste na to koneckonců zvyklí, ale já si na to zvykat nebudu a budu se bránit, což zas vadí pak vám. Rosalie mě za to zas nenávidí a bude mi to dávat vždycky najevo. Tohle já nemam zapotřebí, Alice. To se radši vrátim do svý samoty, která mi teď přijde skvělá."usmála jsem se.
„Nedělej to, prosím."zašeptala.
„Je mi líto, ale už jsem se rozhodla. Už žádný sezení na obědě, už žádný lovy s vámi. Odteď jsem zas jen sama za sebe."řekla jsem jí rozhodně.
„Doufám, že si to rozmyslíš."řekla toužebně.
„To těžko."usadila jsem jí. Nechci jí nechávat naději, když už žádná není.
„Jak myslíš. Můžu mít k tobě poslední prosbu? Pak ti dám pokoj, když to tak chceš."požádala mě smutně.
„Podle toho jakou."
„Odstraň na chvíli svůj štít, chtěla bych aspoň jednou vidět tvoji budoucnost. Prosím."požádala mě. Chce, abych odstranila svůj štít a nechránila se tak? To nemyslí vážně.
„Já nevím."řekla jsem tiše.
„Prosím. To jediné pro mě snad můžeš udělat. Nikdo na tebe nezaútočí, slibuju."řekla prosebně.
„Dobře."rezignovala jsem a stáhla jsem svůj štít. 

Alicin pohled:
   „Dobře."rezignovala a zavřela oči, jak se snažila stáhnout svůj štít. Do konce hodiny zbývala dvacet minut a profesor nás neplánoval vyvolat. Zaměřila jsem se na Sarinu a dostavila se ke mně vize. Konečně!
Viděla jsem Sarinu v jejím autě, jak jede ulicí. Tu ulici jsem poznávala, byl to bulvár v Sacramentu. Kolem ní jela další auta a za nimi jela policie. Pronásledovali ji.
Další vize, Sarina v objetí nějakého chlapce s úsměvem na rtech. A nakonec tma. Myslela jsem si, že vrátila svůj štít, ale mýlila jsem se. V té vizi jen byla tma, protože Sarina byla ve tmě. Jednou za čas někdo otevřel dveře, ale jinak tma a tím mé vidění skončilo. Další budoucnost není jasná. Děsí mě to.
„Děkuju."řekla jsem jí tiše, aby nedokázala určit, co jsem viděla.
„Prosím."řekla a odvrátila se ode mě. Musela jsem o tom vidění přemýšlet. Co měla znamenat ta auta v tom Sacramentu? Vypadalo to, že to bude dneska večer. Možná bychom si mohli vyrazit do města a podívat se po ní. A co ten chlapec? Kde se vzal? Jaký význam pro ni bude mít, když bude ve tmě? A proč v ní bude? Kéž bych viděla víc.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 7. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!