Přinášm vám další část mé povídky, tentokrát je napsaná z pohledu Deacona. Začíná Sarininým útokem a plynule pokračuje do vzpomínek Liama... Takže tato část se jmenuje MINULOST. Snad se vám bude líbit, za komenty budu ráda... O;)
11.05.2009 (22:00) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2427×
Deaconův pohled:
Stál jsem u paty schodiště a čekal, až sejdou dolů. Vnikal jsem při tom Alici do mysli, abych věděl, jak se společně baví. Alice s ní byla šťastná jako předtím s Bellou. Cítila k ní silné pouto, už když ji viděla poprvé. Nechápal jsem to, vždyť ji vůbec neznala a Sarina se k ní chovala tak odtažitě. Ale ona se tak chovala ke každému a nikdo z nás nechápe proč. Nedokážu se jí dostat do mysli a přečíst si o ní něco, ne, musí být jako Bella. Nečekal jsem, že najdeme ještě někoho jí podobného a tahle ji ještě účinností převyšuje. Přemýšlel jsem o tom všem, když už sestupovaly dolů. Všimla si mě a tvářila se překvapeně.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit?"požádal jsem ji. Už to nesmím déle odkládat.
„Jistě."pokrčila rameny a šla za mnou. Odvedl jsem ji do naší zimní zahrady, která je kousek od obýváku. Nechtěl jsem, aby nás všichni poslouchali, ale bylo mi jasné, že to je tady nevyhnutelné.
„Tak co potřebuješ?"zeptala se mě přímo. Zdálo se mi, že to chce mít co nejrychleji za sebou.
„Chtěl jsem ti tohle vrátit."řekl jsem jí a podal jí její sešit, co jí vypadl ráno z tašky. „Vypadlo ti to, když jsme se ráno srazili ve dveřích. Vypálila jsi z nich tak rychle, že když jsem si toho všiml, byla jsi pryč." Vzala si ho ode mě a v tváři měla překvapení.
„A proč jsi mi ho nevrátil na obědě?"zeptala se mě ne příliš nadšeně. To není ráda, že jsem jí ho vrátil? Ty věci v něm byly moc dobré.
„Ehm, chtěl jsem si to celý přečíst. Píšeš dobře."řekl jsem trošku zahanbeně, aby se moc nezlobila.
„To si ze mě děláš srandu, ne? Ty sis četl moje věci, aniž by ses mě dovolil?"zařvala na mě. Bylo na ní vidět, jak se snaží se udržet klidná, ale asi se jí to nedařilo. Stál jsem tam, neschopen slova, když vtom mě něco srazilo k zemi. Náraz to byl ohromný, nečekal jsem ho, netušil jsem, že by něco takového mohlo přijít. Odletěl jsem několik metrů dozadu a zastavil se o květinovou stěnu.
„Být tebou, tak bych mi několik dnů nechodila na oči."zavrčela na mě a odkráčela z místnosti. Jen jsem ležel na zemi a snažil se vzpamatovat se. Poprvé za život mě tělo bolelo, normálně to cítím jen jako polechtání.
„Sarino, co se stalo?"vykřikla Alice snad v obýváku.
„Nic, jen tvůj bratr nemá slušné vychování a neví, že se do cizích věcí bez povolení nedívá."zavrčela Sarina i na Alici naštvaně. Pak jsem slyšel, jak se rozloučila a vyběhla z domu. Byl jsem rád, že je pryč.
Opatrně jsem dýchal, i to bolelo. Pár sekund po odchodu Sariny se ke mně přihnala Alice.
„Deacone? Co ti je?"vykřikla.
„Já nevim."zašeptal jsem. Neměl jsem dost vzduchu.
„Carlisle!"zavolala na něj.
„Ano?"vplul do zahrady a ihned se ke mně sehnul, jakmile mě uviděl. Prohlídl mě a za chvíli vstal. „Jsi v pořádku, jen se tvé tělo musí vzpamatovat po nějakém nárazu. Lež tu a dýchej."
Kývnul jsem na znamení souhlasu.
„Liame? Co se to stalo?"zeptal se Carlisle.
„Její schopnost."pokrčil rameny. Její schopnost? Vždyť je jenom štít! To je obranný dar, ne útočný!
„Myslel jsem si, že je štítem."podivil se, ale v hlase už měl zájem. Ten se nezapře.
„To je, ale ona dokáže svůj štít od sebe odpoutat a vyslat ho proti někomu jako tlakovou vlnu. Udělá z něj opravdový štít, který odrazí cokoliv."řekl klidně.
„Wow! Asi ji požádám o zkoušku!"vykřikl nadšeně Emmett.
„Na to ani nemysli!"zavrčela Rosalie.
„Pozdě!"zasmál se.
Rozhovoru jsem se už neúčastnil, soustředil jsem se na své dýchání. Dýchalo se mi už lépe a lépe, pokusil jsem se vstát. Zapotácel jsem se, Emmett mě se smíchem podržel.
„Ty jseš snad první upír, kterýmu je blbě."pronesl ke mně svým kousavým tónem.
„Ani Belle nebylo tak zle?"zeptal jsem se přidušeně a zkoušel stát zpříma. Za pár minut se mi to i podařilo.
„Ani tý nebylo tak zle, ale když byla člověk, tak jí bylo takhle několikrát."mrkl na mě.
„To mě uklidňuje."pokusil jsem se na něj usmát.
„To by mělo."zasmál se a pustil mě.
„Co se vlastně stalo, že ho na tebe použila? Většinou se snaží krotit, ale vždycky byla divoká, špatně se přizpůsobovala. Po přeměně nám i na pár let utekla, ale naštěstí jsme ji brzy našli."usmál se Liam a zasnil se. Toho jsem využil a podíval se na jeho vzpomínky z té doby.
Ocitl jsem se v lese, nejspíš v Rumunsku, odkud Sarina pochází. Vedle mě stáli Liam s Miou a o něčem se dohadovali. Má část postávala vedle nich a naslouchala jim.
„Liame! Už nechci čekat! Chci dítě!"vykřikla Mia.
„Mio, dítě mít nemůžeš. To je jediné, co ode mě dostat nemůžeš."povzdychl si.
„Já vím, Lásko. Ale já bych chtěla někoho, o koho bych se mohla starat. Někoho, kdo by mi to dítě nahradil."řekla smutně, ale s nadějí.
„Dobře tedy. Zalovíme si a vystrašíme tak i lidi, výměnou za dobrovolnou lidskou oběť je pak necháme na pokoji. Co ty na to?"navrhl smířlivě. Udělal by naprosto cokoliv, aby svou milovanou uspokojil.
„Výborný nápad. Miluji tě."řekla mu a políbila ho.
„Já tebe."zamumlal.
Tím tato vzpomínka skončila, po ní jsem viděl jen záblesky z lovu těch ubožáků, kteří se jim připletli do cesty. Tyto vzpomínky byly sice jen útržkovité, ale nejvíc si z nich pamatoval vůni a chuť krve, kterou jsem byl omámen i já.
„Mio, tohoto nesmíme zabít. Ten donese naše požadavky do vesnice."oznámil jí a vyslal k ní rozhodnutí.
„Dobře, necháme ho odejít."řekla Mia a měla zasněný pohled, byla pod jeho vlivem.
Seděli tiše ve větvích a vyčkávali. Slyšeli jsme blížící dusot kopyt, za chvíli dotyčný přijel. Jel klusem a kůň pod ním hlasitě funěl. Mia elegantně seskočila z větve a zůstala stát pár metrů před jezdcem. Kůň, když ji viděl a ucítil, se začal vzpínat na zadních. Jezdec se ho snažil uklidnit, ale moc mu to nešlo, když vtom z něj spadl. Kůň se na něj neohlížel a dal se na zběsilý útěk do bezpečí. Muž chvíli ležel na zemi, ale pak se vzpamatoval a vstal. Rozhlédl se kolem sebe, aby věděl, kde je, když spatřil krásnou Miu kousek od sebe. Určitě si musel myslet, že je to anděl jako většina lidí.
„Krásný pozdní večer, má paní. Mohu vám nějak pomoci?"zeptal se jí zdvořile.
„Ano, můžeš nám pomoci."odpověděla mu a vedle ní se objevil Liam.
„Kdo jste?"vykřikl už vyděšeně. Liam v měsíčním světle vypadal krásně, ale zároveň i hrozivě.
„Stále stejné otázky, na kterých nezáleží."povzdechl si Liam.
Jezdcovy oči najednou zasvítily poznáním. „Vy jste ti vrazi!"vykřikl znovu a dal by se i na útěk, ale strach mu nedovolal se pohnout.
„Ano, to jsme my, o kterých se vypráví. Jaké o nás kolují řeči?"zeptal se Liam se zájmem.
„Bezcitní vrazi, co loví po nocích a nikdy neloví za světla. Oběti se jen tak ztratí, ale najdou se jejich věci od krve. Říká se, že ta zvěrstva mají na svědomí démoni, upíři."řekl tiše a bázlivě, poté se pokřižoval v domnění, že je to odežene.
„Povídají se kupodivu pravdivé řeči a teď ty bezcitní vrazi před tebou stojí s nabídkou pro tvou vesnici."řekl klidně Liam.
„S jakou nabídkou?"zeptal se muž překvapeně ale se strachem.
„Přestaneme zde lovit a zabíjet, když nám zítra o půlnoci přivedeš na hrad,"ukázal na vrchol kopce, kde se tyčil polorozpadlý hrad. „lidskou oběť. Ale pozor, té oběti nesmí být víc jak osmnáct a míň než třináct. Jeden život za život celé vesnice."sdělil mu své požadavky.
„A když nepřivedu?"zeptal se hrdinsky.
„Když se do rána nikdo neobjeví, vyvraždíme naopak celou vesnici."řekla hrozivě Mia.
„A co vám zabrání to i tak udělat?"
„Mé slovo."řekl Liam chladně a autoritativně, že bych si netroufl ani já ho brát na lehkou váhu.
„Dobře. Vyřídím vaši nabídku vesnici."řekl muž po chvilce přemýšlení.
„Výborně. Pak tedy zítra o půlnoci na viděnou."usmál se Liam a a s Miou zmizeli v lese.
Vzpomínka skončila a začala nová. Byli jsme na hradu, měsíc v úplňku osvětloval jasně nádvoří a lehký vítr k nám přinášel pach lidské krve. Slyšel jsem vzdálené kroky a hlasy dvou lidí.
„Sarino! Pojď! Jaau! Tos nemusela!"vykřikl bolestí muž.
„Ale musela! Kdy si uvědomíte, že já nejsem vaše loutka?"vykřikla naštvaně Sarina. Ozvalo se křupnutí lámané kosti, jak mu nejspíš vrazila pěstí, a vítr k nám přivál vůni lahodné krve. Podíval jsem se na Liama s Miou, jak se jim při tom závanu rozšířily jejich rudé oči. Liam preventivně vydal k oběma rozhodnutí, že nezaútočí. Oba se ovládli a na několik minut přestali dýchat. Za těch několik minut se na nádvoří dobelhal muž a za sebou vláčel spoutanou Sarinu, která se stále vzpouzela.
„Vítejte na našem hradě."usmál se na ně Liam. Sarina se přestala vzpouzet a pozorně ho sledovala. „Koho jsi nám to přivedl?"
„Vedu vám Sarinu. Naše vesnice vám ji vybrala, její otec je starostou a Sarině je sedmnáct let."odpověděl po chvíli, kdy se vzpamatoval.
„Dítě, proč tě otec vydal?"zeptala se soucitně Mia.
„Protože chci být svobodná a on se rozhodl, že budu poslouchat. Když jsem odporovala, ztratil trpělivost a s ním i vesnice. Prohlásili mě za kacířku a poslali sem."řekla hrdě.
„Ty! Můžeš odejít. Dohoda bude dodržena i z naší strany, jak jsme slíbili. Tady už nebudeme lovit."řekl Liam a věnoval svou pozornost Sarině. Muž se dal na rychlý ústup.
„Neboj se nás, dítě."usmála se na ni Mia.
„Já se vás nebojím. Jen nechápu, proč jste vyměnili mě za životy lidí z vesnice."pokrčila rameny.
„Chtěla jsem dítě, ale dítě nemůžu mít. Mé tělo se nemění, a proto dítě mít nemůžu. Ale chtěla bych alespoň někoho, o koho bych se mohla starat a pečovat jako o svého potomka. A dostala jsem tebe."usmála se na ni šťastně Mia.
„Já nejsem ničí a ničí nikdy nebudu! Jsem jen a pouze svá!"vykřikla Sarina rozhořčeně.
„Budeš svá, ale budeš patřit k naší malé rodině."řekl Liam a vyslal k ní rozhodnutí.
„Se ještě uvidí!"vykřikla a dala se na útěk. Liam se vzpamatoval z šoku, že ho neposlouchá, a skočil jí do cesty. Ona si ho nevšimla a vrazila do něj, Liam ji ihned popadl a držel pevně.
„Nemáš na výběr."zavrčel.
„Pusť mě, ty obludo!"vykřikla a házela sebou v pokusech se mu vyprostit, ale on ji držel pevně. Přehoupl si ji jen do jedné ruky a druhou rukou jí praštil jemně do hlavy, Sarina okamžitě padla do bezvědomí.
„S ní to nebude lehké. Vyslal jsem rozhodnutí a ona udělala jeho pravý opak."řekl s povzdechem.
„To nevadí. Časem ji zvládneme. Uvidíš." Mia ho obdařila nadšeným úsměvem.
„Teď ji odneseme jinam. Než ji kousnu a přeměním, mohla by být v odlehlý části země. Možná v horách. Nemusí tady porušit slovo, které jsem dal."řekl a přehoupl si ji na rameno, aby ji mohl nést.
Chtěl jsem odejít z jeho myšlenek, ale než jsem to zvládl, přišla další vzpomínka.
Sarina ležela na nějaké posteli a Liam stál nad ní. Sklonil se a kousl ji. Ucítil jsem chuť její mladé krve a cítil jsem i Liamovo dilema, když se musel přinutit se od ní odtrhnout.
„Liame! To stačí!"řekla mu Mia a její slova ho vytrhla z rauše. Donutil se přestat, odtáhl se, otřel si tvář a otočil se k Mie.
„Díky."usmál se na ni a pozoroval Sarinu. Ta sebou začala cukat a řvát.
„Já hořím! Uhaste to! Prosím!"řvala a házela sebou.
„Ššššš. To bude dobré."uklidňovala ji ihned Mia a otírala jí čelo mokrým hadrem. Lehce jí přitiskla hrudník, aby sebou tolik neházela a dál ji utěšovala.
„Ne, nebude!"vykřikla a bolest se jí drala z hrdla.
„Ššššš."tišila ji Mia. Liam postával vedle ní a sledoval její proměnu. Několikrát odešel ven zkontrolovat okolí, aby nebyl v jejich dosahu člověk, tehdy se mi vzpomínka na ty tři dny vytratila, ale za nepatrnou chvilku se vzpomínka vrátila. Viděl jsem pokaždé Miu, proseděla u ní celé tři dny, během kterých už jen sténala, už neměla sílu volat o pomoc. Když třetí den její proměny končil, Liam stál ve dveřích. Slyšel jsem každý její nádech a úder jejího srdce. Bušilo jako na poplach, ale jednou vynechalo, pak podruhé a potřetí, až vynechalo úplně. Místností se rozlehlo ticho mrtvých srdcí. Liam s Miou byli napnuti v očekávání, když otevřela Sarina své rudé oči. Rozhlédla se rychle po místnosti a zastavila se nad Miou a Liamem. Nedůvěřivě je pozorovala a automaticky si stoupla do obranné pozice.
„Klid, holčičko."řekla uklidňujícím hlasem Mia. „My ti neublížíme."
„Kdo jste?"řekla tiše a zaposlouchala se do svého nového hlasu.
„Jsme tví rodiče."řekl jí Liam přesvědčivě.
„To není pravda!"vykřikla. „Moji rodiče vypadali jinak, jen už nevím jak."povzdechla si.
„Jsme tví noví rodiče. Tvůj otec se tě zřekl, my tě přijali za svou."vysvětlil jí Liam.
„Já vám o to ale nestojím!"vykřikla a v tom momentě vyskočila z okna. Nepřemýšlela nad tím, zda se jí něco stane. Ignorovala všechno. Dala se do běhu a Liam za ní, ale nestačil jí.
„Liame! Takhle to být nemělo!"vykřikla nešťastně Mia.
„Já vím. Bude to těžší, než jsme si mysleli. Ale jestli ji chceš, tak se o to budeme snažit. Slibuji."usmál se na ni povzbudivě Liam, ale v očích měl starosti.
„Chci. Mám ji už teď ráda."pokusila se o úsměv, ale nepodařilo se jí to.
„Dáme jí chvíli čas, pak ji budeme stopovat, až ji najdeme."
„Dobře, jak myslíš."odpověděla mu a tím vzpomínka skončila.
Vzpomínka vybledla a místo ní se objevila další. Liam s Miou běželi lesem, cítil jsem její pach. Už od ní byli blízko. Po pár vteřinách ji dohnali.
„Sarino! Stůj! Prosím!"vykřikla prosebně Mia.
„Proč?"zeptala se a mírně zpomalila, ale nezastavila.
„Chceme s tebou jen mluvit. Neublížíme ti, slibuji."řekla Mia.
Sarina se zastavila a otočila se na ně. Pozorně jsem si jí prohlídnul. Nezměnila se od poslední vzpomínky, nemohla, kromě očí. Když jsem ji viděl těsně po přeměně, její oči byly rudé, ale teď byly zlato-hnědé. Živila se převážně zvířecí krví, pár let po přeměně. To není možné.
„Dobře tedy. Co chcete?"zeptala se jich na rovinu.
„Chceme, aby ses k nám přidala."řekla s nadějí v hlase Mia.
„Proč bych to dělala?"zeptala se jí Sarina a v hlase měla chlad.
„Já nevím. Třeba bys nechtěla být sama."pokrčila rameny Mia a v očích měla smutek. Rozhodně nečekala, že to bude tak těžké.
„Naprosto mi to vyhovuje. Vždycky jsem byla sama."
„Nemusí to tak být. Mohla bys to s námi alespoň zkusit. Prosím."žádala ji Mia.
Liam se k ní pokusil vyslat rozhodnutí. Chtěl očividně vyzkoušet, zda to na ní nebude znovu fungovat. Sarina ihned zasyčela.
„Proč to mám zkoušet, když na mě jeden z vás útočí?"zeptala se sarkasticky a poklepala si na hlavu.
„Omlouvám se. Ale jak to?"zeptal se ohromeně Liam.
„Nevím."pokrčila rameny. „A nezajímá mě to."řekla a zavětřila. Ucítil jsem ze západu vůni medvěda. Rozeběhla se tím směrem a nevšímala si jich. Liam ani Mia to nechápali a následovali ji. Nechtěli ji ztratit. Když ji doběhli, našli ji na palouku, jak pije krev medvěda. Oba se nad tím zašklebili.
„Ty piješ zvířecí krev?"zeptala se překvapeně Mia.
Sarina dopila, odhodila medvěda a odpověděla. „Ano. Piju zvířecí krev, nechci pít lidskou. Příčí se mi zabíjet lidi, i když je nemám ráda. Zabila jsem jen jednou, svého otce. Nijak se mi neulevilo, když jsem vzala vesnici vůdce a otce bratrům. Pak jsem se rozhodla, že už nikomu nikoho nevezmu."
„To ti ta krev zvířat stačí?"zeptal se Liam.
„Ano, stačí mi k přežití. Měli byste to zkusit."vyplázla na ně jazyk.
„To asi ne."řekl chladně Liam.
„Tak v tom případě sbohem."řekla klidně a otočila se k odchodu.
„Počkej! Když s námi zůstaneš, zkusím to."řekla Mia.
„Dobře, zkusíme to. Jestli třikrát uklouznete, odcházím."oznámila jim Sarina a oba přikývli. Tím vzpomínka skončila a já se vynořil na povrch. Vrátil jsem se jen do své mysli a dával znovu pozor na okolí. Naše výměna byla tichá a rychlá, i když se mi tak nezdálo. Jako vždy uběhlo pár sekund, než jsem ty vzpomínky vstřebal. Musím uznat, že Sarina to neměla lehké.
Dýchal jsem lehčeji, až jsem se vzpamatoval úplně. Liam se obrátil zpět na Carlislea, ale dolů přišly Mia s Esme.
„Co se to tady dělo?"zeptala se Liama.
„Sarina trošku vypěnila. Zaútočila na Deacona a utekla. Do rána by se měla vrátit."řekl jí klidně Liam a ona jen pokývala hlavou.
„Cože udělala? Jsi v pořádku, zlato?"přiběhla ihned ke mně Esme a začala mě prohlížet.
„Už jo. Neboj se, nic mi není."usmál jsem se na ni a tím ji uklidnil.
„Dobře."řekla ještě starostlivě a pak se usmála. „Chtěly jsme vám něco oznámit."řekla tajemně. „Rozhodly jsme se, že budeme společně podnikat!"zavýskla nadšeně a objala se s Miou kolem ramen.
„To je skvělé."řekl jsem a všichni, až na Liama, přitakali. Liam se tvářil, jakoby ho někdo kopl do břicha, ale ani ne za vteřinku nahodil na tvář neutrální výraz.
Noc pomalu plynula do rána, kdy Liam s Miou odešli. Mia se dohodla s Esme, že budou v pravidelném kontaktu a Liam už nebude tolik nervózní. My jsme se pomalu připravovali do školy, i když se mi tam moc nechtělo. Byl jsem rozhodnut se svým problémům postavit čelem, ale když jsem si vzpomněl na její chování, usoudil jsem, že bude lepší se jí vyhýbat, jak si přála. Vím, že se chovám jako zbabělec, ale nechci, aby se předvedla před lidmi a ukázala tak, že jsme jiní.
„Skvělé rozhodnutí."řekla sarkasticky Alice, když procházela kolem mě.
„Díky."oplatil jsem jí stejným tónem. „Měli bychom vyrazit."dodal jsem a šel k autu, kde jsem počkal na ostatní a vyrazili jsme ke škole.
„Mimochodem. Vím, jak se Sarina stala upírkou."prohodil jsem jen tak mimochodem.
„Povídej."řekla zvědavě Rosalie. Ta mě překvapila, nečekal bych, že se o to bude zajímat. Zaměřil jsem se na její mysl, ale myslela jen na nákupy, které brzy podnikne s Alicí.
„Nenapínej nás, Deacone."zaprosil Emmett.
„Dobře, dobře."rezignoval jsem. „Je z Rumunska, Liam s Miou chtěli dítě a Sarinina vesnice ji jen tak vydala."nevěřícně jsem zatřásl hlavou.
„Kolikrát ujela?"zeptala se Rosalie.
„Ani jednou se nenapila lidské krve. Ale zabila jen jednou."zašeptal jsem. „Její obětí byl její otec v rámci pomsty, že jí vydal."
„Trošku mi to připomíná tebe, Rose."zašeptala Alice.
„To ani náhodou!"zavrčela Rosalie a tím diskuze skončila.
Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Měnící se existence - 6. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!