Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 5. část

09.05.2009 (00:05) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2458×

   Odpoledne ubíhalo v poklidu, když kolem sedmé dorazil do garáže i Liam.
„Sarino, už zase si hraješ s autem?"zavrčel na mě Liam.
„Jistě. A co ty? Stále jsi tak nervózní a nevrlý?"oplatila jsem mu podobným tónem.
„Nebuď drzá, Sarino."zavrčel nevrleji. Takže jsem se očividně trefila do jeho pocitů, bál se.
„Já nejsem drzá, Liame. Nečerti se, že jsem tě přečetla jako knihu."řekla jsem smířlivě. Jasper se o něj při nejhorším postará.
„Mlč už."řekl naštvaně a ucítila jsem na sobě tlak, jak se snažil mi vnutit své rozhodnutí. Zavrčela jsem.
„Liame, víš moc dobře, že to na mě nepůsobí."zasyčela jsem k tomu.
„Promiň, ujely mi nervy."řekl kajícně a pomohl mi z podlahy. „Měli bychom se jít připravit."povzdechl si a odešli jsme z garáže do domu.
„Liame."zářivě se usmála Mia, když Liam vstoupil do domu.
„Mio. Chyběla jsi mi." Přišel k ní a políbil ji. Já se dívala raději z okna, nerada jim dělam křena. Podívala jsem se na hodinky a ty ukazovaly půl osmé.
„Měli bychom se pomalu připravit, vy dvě hrdličky. Je půl osmé."vytrhla jsem je z dalšího polibku.
„Neruš, nedochůdče."zavrčel Liam. Někdy je to s ním opravdu těžké.
„Ale no tak, Liame, nebuď tak nevrlej. Budeš ji mít celou noc."vyplázla jsem na něj jazyk a připravovala se na útěk.
„Dost, vy dva. Běžte se převléct, ať můžeme vyrazit."rozehnala nás Mia.
„Ne, že se budete svlíkat, nezapomeňte, že se máte oblíkat."zasmála jsem se a namířila si to k sobě do pokoje, než mě Liam zabije.
„Sarino!"zahřměl Liam.
„Já nic, já muzikant."usmála jsem se a převlékla jsem se do modrých šatů.
„Ne, ty jsi jen přidrzlá upírka."zavrčel u sebe v pokoji.
„Ale vaše."zahihňala jsem se. Copak já za to můžu, že jsem se k nim dostala? Ne, dost, nemůžu na to myslet! Nechci!
„Já vím."povzdychl si.
„Tak jedeme. K autu!"zavelela Mia.
„Však jo."řekla jsem a společně jsme došli k autu. Já si sedla za volant a Liam s Miou se pohodlně usadili na zadním sedadle v objetí. Očividně potřebovali chvilku klidu jen pro sebe. Vyjela jsem a přesně v osm jsme stáli před školou.
„Ahojky."řekla Alice, když si sedla na sedadlo spolujezdce. Ani jsem ji na parkovišti neviděla.
„Ahoj Alice."usmála jsem se na ni. Začínala jsem si na ni zvykat. „Tohle je Mia a Liam."ukázala jsem za sebe.
„Dobrý večer."usmála se na ně a já se podívala do zrcátka. Mia jí byla okouzlená, Liam se držel zpátky.
„Tak kudy, Alice?"
„Jeď rovně, na první odbočce doprava a pak doleva."řekla a já jela. Po poslední odbočce jsem vyjela z centra města. „Teď pár metrů rovně a na další křižovatce doprava."řekla mi důležité informace a začala mluvit o nákupech. Já ji ani nevnímala, v její přítomnosti to bylo snadné. „Teď doleva a pak už zas rovně."řekla najednou a já ji poslechla. Vyjeli jsme z města a jeli k lesům. Byly velmi podobné těm z naší strany města. „A teď doleva. A už tam budem."zavýskla a já odbočila. Ani ne za minutu jsem zastavila před obrovskou vilou. Vystoupili jsme z auta a rozhlídli se.
„Jo, mimochodem, Alice."řekla jsem jí, když jsem si ji pořádně prohlídla. Měla na sobě růžovou minisukni přepásanou tmavě růžovým páskem s topem ve stejné barvě jako sukně a růžové lodičky.
„Ano?"otočila se ke mně.
„Moc ti to sluší v tý růžový."řekla jsem a snažila se nesmát.
„Díky. Já věděla, že se ti to bude líbit. Počkej, až uvidíš ostatní. Deacon se trošku vzpouzel, ale nakonec si to vzal."zasmála se.
„Už se těším."mrkla jsem na ni a já se opravdu i těšila. Co se to se mnou děje? Vždyť takhle se normálně nechovám! Normálně se netěším na cokoliv a kohokoliv. Změnili mě, nelíbí se mi to... Ale lžu si, líbí se mi to, líbí se mi mít... Přátele. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a vešla s ostatními do jámy lvové...
   Vešli jsme do toho krásného domu a rozhlídla jsem se kolem. Byl opravdu vkusně zařízen, prostorná hala s výklenkem do obývacího pokoje po levé straně a po pravé s dveřmi do kuchyně a jídelny, které byly otevřeny. Celá hala byla moderně zařízena a všude byly vázy s květinami, které vydávaly příjemnou vůni. Přede mnou se neslo velké schodiště a před ním stálo šest upírů, ke kterým se přidal sedmý - Alice. Chvíli se halou neslo naprosté ticho, než ho prolomila Alice.
„Dovolte mi představit Sarinu a její rodiče Liama s Miou."ukázala na nás. „Toto je Jasper, Emmett, Rosalie, Deacon, a naši rodiče Carlisle a Esme."ukázala postupně na svou rodinu, aby je představila Liamovi s Miou. Já je všechny přelétla pohledem a snažila se zadržet smích, když jsem viděla Emmetta a Deacona v růžové. Oba na sobě měli světle růžové kalhoty, ale tím podobnost končila. Emmett na svých kalhotách měl tmavě růžové hvězdičky, dojem metrosexuála doladilo upnuté růžové tričko s nápisem „Bite me!" a s obrázem nakousnutého jablka. Deacon měl ke svým světle růžovým kalhotám zářivě růžovou košili. Rosalie měla na sobě tmavě růžové šaty ke kolenům se světlejšími puntíky a měla je přepásány páskem ve stejné barvě jako byly puntíky. Působila v nich jako vždy líbezně a jako typická barbie.
„Velmi nás těší."usmál se na nás přívětivě Carlisle.
„Potěšení na naší straně."usmála jsem se za celou mou rodinu.
„Co takhle jít do obývacího pokoje a promluvit si?"usmála se vlídně Esme.
„Jistě."řekl Liam a přesunuli jsme se do vedlejší místnosti.
„Máte to tu moc pěkné."usmála se Mia. „Tolik zeleně a výjimečně i udržovanou zahradu, to se tady moc nevídá."usmála se nadšeně.
„Děkuji. Ty se o to nějak zajímáš?"usmála se šťastně Esme.
„Samozřejmě, snažím se rekonstruovat zahrady."
„To je perfektní. Což takhle se domluvit na spolupráci?"zavýskla Esme nadšeně a odváděla Miu nahoru po schodech. Asi ji vedla do své pracovny.
Posadili jsme se na sedačky a vyčkávali, než začal Carlisle mluvit.
„Liame, měli bychom na vás prosbu."řekl.
„Jakou?"zeptal se ho Liam opatrně, aby se mu netřásl hlas. Snažil se působit jako vůdce, tak mu to nesmím kazit, i když bych mohla...
„Kousek tady na sever leží jedno městečko, jmenuje se Forks. Chtěl bych vás požádat, abyste nelovili v jeho okolí."řekl klidně.
„Proč?"zeptala jsem se.
„Mohlo by se stát, že tam narazíte na zbytek naší rodiny. Oni by vás brali jako hrozbu a bránili by se."odpověděl mi.
„To jsou ti, o kterých jste tehdy mluvili na obědě? Bella, Jacob?"snažila jsem se rozpomenout.
„Přesně tak."usmála se Alice.
„Dobře, budeme se žádostí řídit. Rozhodně nestojíme o problémy."pokrčil rameny Liam. Cítila jsem na štítu tlak, nejspíš Jasper, snaží se Liama uklidnit.
„Ani my, Liame. To mi věř."usmál se na něj povzbudivě Carlisle.
Náhle jsem ucítila na štítu další tlak. Šlehla jsem pohled po Deaconovi, ale ten si mě vůbec nevšímal.
„Ale mohli bychom odejít my."řekl po chvíli ticha Carlisle. Podívala jsem se na Liama, vypadal, jakoby se na něco soustředil. Aha, takže odtud vítr vlaje.
„Máš pravdu, Carlisle. Mohli bychom se vrátit do Forks."řekla Rosalie.
„Liame, okamžitě toho nech!"zavrčela jsem. Všichni až na něj na mě nechápavě pohlédli. „Varuju tě."řekla jsem mu naštvaně. Tlak polevil, až odezněl.
„Omlouvám se vám za Liama."sklopila jsem hlavu.
„Za co se omlouváš?"nechápala Alice.
„Za to, že na vás použil svůj dar. Umí ovlivnit lidi nebo upíry kolem sebe. Vyšle jim své rozhodnutí a oni ho přijmou."vysvětlila jsem.
„Omlouvám se, nevím, proč jsem to udělal."omluvil se Liam, mile mě překvapil.
„Jak ten tvůj dar funguje?"zeptal se Carlisle a v hlase měl špatně skrývaný zájem.
Odvrátila jsem od nich zrak a podívala se po místnosti. Zrak se mi ustálil na Alici, které se na mě smála.
„Pojď se mnou, ukážu ti dům."řekla a vytáhla mě na nohy. Prošla se mnou celý dům a zastavovala se jen u pokojů, aby mi něco speciálně ukázala. Pak jsme sešly společně dolů, kde postával Deacon.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit?"požádal mě. Co mi asi může chtít?
„Jistě."pokrčila jsem rameny a šla za ním. Vedl mě do prosklené zimní zahrady. „Tak co potřebuješ?"zeptala jsem se ho, abych tohle měla už za sebou.
„Chtěl jsem ti tohle vrátit."řekl a podal mi můj sešit, kam jsem si psala básničky a povídky, zkrátka co mě napadlo. „Vypadlo ti to, když jsme se ráno srazili ve dveřích. Vypálila jsi z nich tak rychle, že když jsem si toho všiml, byla jsi pryč."
Vzala jsem si ho. „A proč jsi mi ho nevrátil na obědě?"zeptala jsem se ho a čekala na odpověď. Doufám, že to nečetl!
„Ehm, chtěl jsem si to celý přečíst. Píšeš dobře."řekl zahanbeně?
„To si ze mě děláš srandu, ne? Ty sis četl moje věci, aniž by ses mě dovolil?"zařvala jsem na něj. Snažila jsem se udržet pod kontrolou, ale tohle bylo nad moje síly. Pohár trpělivosti přetekl. Jedna část štítu mi automaticky odskočila z mysli a já ji uchopila. Napjala jsem se a vymrštila ji na Deacona. Náraz byl ohromný, nečekal to a odletěl asi deset metrů dozadu, kde narazil do stěny s květinami.
„Být tebou, tak bych mi několik dnů nechodila na oči."zavrčela jsem na něj a odkráčela si to z místnosti.
„Sarino, co se stalo?"vykřikla Alice.
„Nic, jen tvůj bratr nemá slušné vychování a neví, že se do cizích věcí bez povolení nedívá."zavrčela jsem ještě naštvaně.
„Liame?"oslovila jsem ho a hodila mu klíčky od auta. Nechápavě se na mě podíval. „Pojedete domů sami, já odcházím. Vrátím se snad ráno."vysvětlila jsem mu.
„Počkej, máme jít s tebou?"zeptal se starostlivě.
„Ne, chci být sama, potřebuju něco rozmlátit a nemusí to už odnést nějaký upír, i když o jednom bych věděla, kdo by si to odskákal nejvíc. Sbohem Carlisle."kývla jsem mu na rozloučenou a vyběhla z domu. Nevšímala jsem si zmatených výkřiků v domě, jen jsem běžela.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 5. část: