Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 4. část

05.05.2009 (08:30) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2480×

   Vyšla jsem ven a za pár minut už jsem parkovala před školou. Vystoupila jsem z auta a kolem mě ustal naprosto všechen hluk. Kluci na mě chtivě koukali a holky by mi zase nejradši zakroutily krkem. Vyšla jsem pomalu k budově a za mnou se ozvalo zapískání.
„Hej, Kotě, nechceš si někam vyjít?"ozval se dotyčný, ale já ho ignorovala. Tací se dali velmi dobře ignorovat s léty praxe.
„No tak! Nebuď zlá!"začal už kňourat a já se musela pousmát.
„Vidíš, že to jde!"usmál se dotyčný vedle mě, asi si mylně vyložil můj úsměv. To musí být tak natvrdlí?
„Nemám zájem."řekla jsem prostě a šla dál.
„Ale budeš mít!"řekl ještě za mnou hrozivě. To určitě...
Vešla jsem do učebny a rozhlédla se. Deacon už seděl ve své, tedy v naší, lavici. Obrnila jsem se trpělivostí a vyšla jsem k němu. Procházela jsem uličkou k mému místu, když mě nějaký kluk plácnul přes zadek.
„Jaau!"zařval s bolestí v hlase. Já se na něj jen otočila a měla jsem chuť mu tu ruku zpřerážet na kousky. Ublíženě se na mě podíval a já v něm poznala toho kluka z parkoviště.
„Díky tomuhle jsem měla dostat ten zájem?"zasmála jsem se. „Vždyť ty neumíš ani sbalit holku, aniž by sis o ní neublížil. Nechtěla bych tě ani vidět v posteli, by sis ho o mě ještě zlomil."řekla jsem mu jedovatě a třída vyprskla smíchy. Chlapec začal rudnout. Nevím, zda rudnul vzteky nebo ponížením, ale řekla bych že z obojího. Otočila jsem se od něj a šla k lavici, kde jsem si sedla. Deacon se ode mě otočil na druhou stranu a snažil se nesmát. Po pár minutách se třída uklidnila a vstoupil profesor, který začal výklad. Hodina se nudně vlekla, ale vysvobodilo mě zvonění. Chtěla jsem rychle odejít ze třídy a málem by se mi to i podařilo, kdyby do mě ve dveřích nevrazil Deacon.
„Dávej pozor na cestu."zasyčela jsem na něj, sebrala své věci a rázným krokem odešla konečně ze třídy. Ani jsem se už na něj nepodívala.
   Nastala doba oběda a já vyšla z učebny francouzštiny na chodbu. Několik srdcí vynechalo a já se musela lehce usmát. Jen za dopoledne mi přišlo deset psaníček a všechna skončila v koši, mohli by přijít s něčím novým. Vešla jsem do jídelny a koupila si sušenky jako včera. Rozhlédla jsem se a spatřila jsem usmívajícího se Emmetta, jak na mě mává. Vzdychla jsem a vydala se k nim.
„Ahoj."pozdravila jsem je a sedla si vedle Alice.
„Ahoj."zavýskla nadšeně Alice. „Dneska jsme neměly žádnou společnou hodinu."ihned si posteskla. „Naštěstí teď se to spraví."řekla a její dobrá nálada se vrátila.
„Bohužel."řekla jsem tiše a všichni se rozesmáli.
„Trošku života do toho umírání."usmál se Emmett.
„Však jo." Začala jsem drobit jednu sušenku. „Což mi připomíná, jak jste se rozhodli s tím setkáním?"
„Setkáním?"zeptala se Rosalie.
„Emmett vám to nevyřídil?"povytáhla jsem obočí.
„Ehm, nějak jsem na to zapomněl. Myslel jsem na to vítězství nad tebou."pokrčil nevinně rameny.
„Aha."povzdychla jsem si.
„Jaké setkání jsi měla na mysli?"zeptal se mě Jasper.
„Můj otec, Liam, vás bere jako hrozbu. Nemá rád neznámý upíry."pokrčila jsem rameny a pokračovala dál. „Dokonce chtěl odsud ihned zmizet, když se o vás dozvěděl."zasmála jsem se. „Mia pak rozhodla, že tu zůstaneme a že by bylo dobře, kdybychom se navzájem poznali. Proto jsem vás měla požádat o setkání."
„Aha. To je rozumné."usmál se Jasper.
„Souhlasím, Esme by tě ráda poznala a Carlisle určitě taky. Co takhle kdybyste přišli dneska večer k nám?"usmála se Alice.
„To by neměl být problém. Díky."poprvé jsem se na ni vděčně usmála.
„Není zač."mrkla na mě. „Jen se bojím, že cestu k nám moc dobře nenajdete, i když podle vůně asi jo. Co takhle si dát spicha tady u školy v osm večer? Pojedeme k nám společně."usmála se nad tím nápadem.
„Dobře, budeme tu."řekla jsem a drobila další sušenku.
„Mimochodem, slyšela jsem o tý hodině angličtiny."řekla mi po chvilce.
„O hodině angličtiny? Co jsi slyšela?"nechápala jsem.
„O tom, jak jsi sjela Teda Costu. To ještě žádná holka neudělala."zasmála se. Střelila jsem pohledem k Deaconovi, ale ten se díval radši jinam.
„Ani vy dvě?"zeptala jsem se.
„Tak my nejsme normální holky, že."řekla mi Rosalie s důrazem na slovo normální.
„Já taky nejsem normální holka."vrátila jsem jí to.
„To sice ne, ale ty s nikým nechodíš. Emmett ho málem zakousnul, když to poprvé zkusil."zasmála se nad tou vzpomínkou.
„Jo, chtěl jsem se poprat a on zbaběle zdrhnul."řekl smutně Emmett.
„Hold to není medvěd."řekla jsem mu na to.
„To máš pravdu, medvěd je zábavnější."řekl a v očích mu zajiskřilo.
„Pravda."mrkla jsem na něho. Na chvíli jsme ztichli a já se zaposlouchala do rozhovorů v jídelně.
„To není možný! Ta Nová kočka se baví s Cullenovými a na nás kašle."povzdechl si nějaký kluk.
„Uvidíš, že to nebude mít dlouhýho trvání, Cullenovi se s nikým nebaví. Brzo ji nechaj na pokoji a pak si na ní smlsneme my!"řekl mu na to povzbudivě někdo jiný.
„Mohla bych se s tou novou spřátelit. Pak bych byla kámoška i s Cullenovými a byla bych pak na škole za hvězdu."řekla si pro sebe dívka v mini šatech s výrazným make-upem.
Kdybych mohla zvracet, tak se z nich povracím. Málem bych snad zapomněla, jací jsou lidi potvory a zejména ty děti.
„Měli bychom jít, bude zvonit."řekla klidně Alice a všichni jsme vstali. Odnesli jsme své tácy a jídlo pro změnu vyhodili. Chtěla jsem odejít, když vtom mě chytla Alice kolem ramen. Sice musela jít po špičkách, aby na mě dosáhla, ale zdá se, že jí to nevadilo.
„My dvě máme další hodinu konečně spolu."usmála se a vedla mě do třídy. Procházely jsme společně kolem toho Teda Costy a usmívaly se. Ted se na mě zamračil a strčil si ruku radši do kapsy, což mě rozesmálo ještě víc.
„Máš dobré působení na kluky."
„To jo. Většina se mě bojí a mají taky proč."usmála jsem se.
„Až na Emmetta."usmála se i Alice.
„Jo, to je výjimka. Řekla bych, že upíři jsou v tomhle trošku jiní. Emmett a Jasper jsou v pohodě, ale Deacon mě moc nemusí. Třeba se mě bojí."řekla jsem a tiše jsem se i zasmála.
„Pochybuju. Je spíš samotář a nový upíry nevítá s otevřenou náručí."řekla.
„Jako ty."dodala jsem.
„Ano, jako já."zasmála se vesele a profesorka ji napomenula, což pobavilo mě. „Ale já se většinou řídím podle svých instinktů. Tebe jsem sice neviděla, ale cítila jsem z tebe, že si budeme nějak rozumět."
„Už si rozumíme, obě mluvíme stejným jazykem."
„To je pravda. Ale ještě jsme nebyly nakupovat!"posteskla si.
„Tebe to nakupování asi hodně baví, co?"povzdychla jsem si. Nakupování mě rozhodně nelákalo.
„Jo. Právě jsi mě odhalila."mrkla na mě.
„Všimla jsem si."řekla jsem do zvonění. Vzala jsem si věci a i s Alicí jsem odešla ze třídy. Šly jsme společně k místní tělocvičně, kde jsme měly mít tělocvik. Vůbec si nejsem jistá, zda to zvládnu. Většinu času budu muset nedýchat, aby se mi z toho potu a silnější vůně krve neudělalo špatně. Byla bych snad první upír, kterému by se udělalo špatně. Převlékly jsme se a vstoupily jsme do tělocvičny. Ta byla napuchlá všemi druhy lidských pachů, které mi zrovna nevoněly.
„Alice? Jak tohle dokážete zvládnout? Ty pachy tak moc smrdí."povzdechla jsem si potichu.
„Snažíme se tu moc nedýchat a kontrolovat svou sílu. Většinou se upřeme právě na tu kontrolu, takže moc nevnímáme ten puch."pošeptala mi a já zaměřila svou pozornost jen na hru na člověka.
„Tak holky, dneska se nejdřív protáhneme jógou a pak si uděláme pár cviků na posílení určitých partií."vykřikla na nás tělocvikářka a holky se rozestavěly do řad. Většinu času dvouhodinovky jsem nedýchala a modlila se, abych ji už měla za sebou.
„Myslím, že mě tady viděly poprvé a naposled. Ten puch už víckrát nevydržím."prohlásila jsem, když jsme odcházela k autu.
„To můžeme zařídit. Požádám Carlislea, aby ti večer napsal uvolnění."mrkla na mě.
„To bych ti byla opravdu vděčná. Měla jsem dvě stě let na to se naučit ovládat, ale teď by byla má snaha lehce pryč."řekla jsem smutně.
„Dvě stě let? To jsi starší jak já."zasmála se.
„Jo, dvě stě let je už za mnou."
„Neřekla bys mi o svojí přeměně? Ráda bych si to poslechla a myslím, že Carlisle určitě taky."požádala mě.
„To nejspíš ne. Na ten den se snažím už dvě stě let zapomenout."řekla jsem tiše a snažila se odehnat z mysli vzpomínky.
„Já bych si naopak na ty okolnosti přála vzpomenout, nedávno jsem se to snažila zjistit a stále nic moc nevím."posmutněla Alice. Docela bych si to s ní i vyměnila.
V tichosti jsme došly k autům, kde už postávali ostatní.
„No to je dost, že jste se uráčily přijít. Už jsem si říkal, že vás půjdu hledat."řekl skoro hystericky Emmett.
„To jsme ti tak chyběly?"podivila jsem se.
„No jasně! Neměl jsem se s kým vsadit."už se zas usmál.
„Vsadit? Mám pocit, že mě ten včerejšek s tebou vyléčil."vyplázla jsem na něj jazyk.
„Ale no tak! Co si dát závod, kdo dřív vyjede z parkoviště? Ten, kdo prohraje, se večer oblíkne do růžový!"prohlásil suverénně.
„To by šlo."usmála jsem se na něj a jemu se rozzářila očíčka. „A vztahuje se to na celé osazenstvo auta?"zeptala jsem se ještě. Vidět Rosalii nebo Deacona v růžové, by mě potěšilo.
„Jasně! Ale nedělej si iluze, já ti vítězství nedám tak snadno. Si vzpomeň na toho medvěda!"vyprskl smíchy a Deacon s ním.
„Nedělám, ale já se nedám zas tak snadno, jak si myslíš."řekla jsem a podali jsme si ruce. Všichni si sedli do aut a Alice to odstartovala.
„Na tři! Raz, dva, tři!"vykřikla a my jsme okamžitě vyjeli. Spolužáci na nás bázlivě koukali, jak vysokou rychlostí kličkujeme parkovištěm. Několik jich dokonce muselo uskočit z cesty. Posledních pár metrů jsme jeli vedle sebe a já měla chuť do nich vrazit, ale ovládla jsem se, nechtělo se mi měnit plech u mé Audinky. Sešlápla jsem pořádně plyn a zrychlila jsem o něco víc, až jsem jako první vyjela z parkoviště. Zastavila jsem se smykem a stáhla jsem si okýnko.
„Moc ráda vás všechny večer uvidím v tý růžový."mrkla jsem na ně a rozjela jsem se domů. V zadním zrcátku jsem si všimla naštvaných obličejů, zejména mě potěšil naštvaný obličej Deacona a Emmetta. To má za toho včerejšího medvěda.
   Spokojeně jsem dorazila domů, vyhraná sázka mě potěšila ještě víc než hrátky s medvědem. Vplula jsem do domu, a když jsem si odložila, našla jsem Miu.
„Ahoj."usmála jsem se na ní.
„Ahoj. Co ten úsměv?"spokojeně se usmála. Jí udělá radost tolik věcí.
„Uvidíš večer. V osm máme být před školou, zavezou nás k nim domů."oznámila jsem jí.
„Už dneska?"vykřikla překvapeně.
„Ano, už dneska večer. Nějaký problém?"zeptala jsem se.
„Ne, to ne. Měla bys to zavolat Liamovi, aby se na to psychicky připravit."
„Máš pravdu."řekla jsem a vytáhla jsem mobil. Vytočila jsem jeho číslo a Liam to zvedl po prvním zazvonění.
„Ano, Sarino? Stalo se něco?"zeptal se a mně bylo ihned jasné, na co naráží.
„Nic se nestalo. Jen ti chci říct, že večer jdeme ke Cullenovým. V osm si pro nás přijedou ke škole."oznámila jsem mu a slyšela jsem v telefonu, jak lapá po dechu.
„Už dneska?"zeptal se přidušeně.
„Ano, už se na nás prý těší."usmála jsem se, i když to nemohl vidět.
„Dobře. Budeme tam."rezignoval.
„Fajn. Tak večer." Zavěsila jsem.
„Neměl moc radost. Jste si na večer něco plánovali, že jste měli naprosto stejný reakce?"zeptala jsem se se zájmem.
„Ne, neplánovali. Uvažovali jsme jen nad společným lovem, ale na ten můžeme i zítra. To setkání je důležitější."
„To jo. Počkej, až je uvidíš."vyprskla jsem smíchy nad představou pěti upírů v růžové.
„Proč?"zeptala se a v hlase se jí ozvala zvědavost.
„Počkej na večer. Uvidíš to na vlastní oči."
„Ale no tak, Sar. Pověz mi to, prosím."prosila vemlouvavě.
„Dobře, dobře, že jsi to ty!"rezignovala jsem. „No, prohráli sázku, teda Emmett, a celé osazenstvo auta dneska večer musí být v růžový. To bude podívaná!"zavýskla jsem.
„Osazenstvo auta? Co jste vyváděli?"zvedla jedno obočí. Kruci! To jsem asi neměla říkat.
„Ehm, jen jsme si dali závod, kdo vyjede z parkoviště jako první."pokrčila jsem rameny a zatvářila jsem se nevinně.
„Ty pouliční závody tě ještě nepustily?"skoro zařvala.
„Mio! Nebyl to můj nápad! Vymyslel to Emmett a já se jen přidala. Vždyť moc dobře víš, že mně se nic nestane."hájila jsem se.
„To moc dobře vím, ale ostatní to neví! A bylo by moc nápadný, kdybys odkráčela bez škrábnutí před tolika lidmi."argumentovala. Nechápu, proč to řeší. Pouliční závody mě už dávno pustily, i když... I když bych se mohla zastavit v Sacramentu a dát si jeden nebo dva závody. Tak třeba v pátek.
„Já vim, já vim. Uklidni se Mio, nic se nestalo a večer se k tomu navíc pobavíme."mrkla jsem na ní.
„Dobře. Jsem klidná."zvedla ruce v gestu, které znamená, že se vzdává.
„Díky." Usmála jsem se na ni a objala ji. Pustila jsem ji a odešla jsem do garáže pohrát si s autíčkem. Kdyby Emmett viděl, co v něm všechno je, asi by se nevsázel.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 4. část: