Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 37. část

19.08.2009 (13:13) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2390×

Sarinin pohled:
   Nevím, jak dlouho to bylo, co jsem se nacházela pod povrchem. Připadalo mi to jako věčnost, čas pro mě neexistoval. V mém světě už nebyly barvy, světlo, natož láska. Teď tam zbyla jen bolest, která prosakovala temnotou. Nic jsem neviděla, nic jsem neposlouchala, neměla jsem to už zapotřebí. Neměla jsem ani zapotřebí pít krev, bolest z krku se přidala k bolesti ze srdce a vytvořily společně harmonickou dvojici. Navzájem se doplňovaly a mé tělo drásaly. Já se nebránila. K čemu by mi to bylo? On o mě nestál, nemiloval mě. A já hloupá mu věřila, když mi šeptal milostná slůvka. Vždy jsem ostatním nedůvěřovala, nepouštěla si je k sobě. Jedinkrát jsem to porušila a jak to dopadlo? Zničilo mě to.
   „Sari.“zašeptal jeho hlas a trochu osvětlil mou temnotu. „Lásko, prosím, odpusť mi. Nechtěl jsem ti ublížit. Kdybych to mohl vrátit, neudělal bych ti to. Odpusť mi to, prosím. Miluju tě.“zašeptal znovu a já nedokázala poznat, zda to myslí vážně. Bylo by to tak krásné, kdyby to byla pravda. Chtěla jsem tomu věřit, ale nešlo to. Místo úlevy mi to přineslo více bolesti. Nová bolest mě zaplavila a vyplnila staré rány.  
„V tomhle stavu je od té doby, co jsme odjeli. Když se dostala po tom rozchodu domů, byla na dně a postupem času se z ní stalo toto.“promluvila z dálky Mia. „Nechtěla ani lovit, Lucas se jí snažil nakrmit, ale ona tu krev nespolkla. Je strašně vysláblá a tu bolest v krku si nedokážu představit.“dodala. Působím jí bolest, dělám jí starosti. Oč bychom to měli jednodušší, kdybych směla zemřít. Nikdo by se už nemusel trápit.  
„Obávám se, že ona tu bolest v krku necítí. Její bolest je tak silná, že i mě sráží na kolena. Ta bolest v krku je proti ní nicotná.“zamumlal Jasper? Co ten tady dělá? Ne, ten tu nemůže být. Už z nedostatku krve a nadbytku bolesti šílím.
„Co budeme dělat?“zeptal se jeho hlas. „Tohle jsem neměl dopustit.“zamumlal vedle mě.
„Nedokázal jsi to ovlivnit, to by nezvládl nikdo z nás.“řekla Alice. Takže i ona se mi tu zdá.
„To je možný, ale já to měl zvládnout.“odsekl jí jeho hlas.
„Jistě, tys měl zvládnout vše. Ty nejsi upír, ty jsi superman.“zamumlala sarkasticky.
„No jasně, ty nevidíš ten superhnusnej trikot pod mou košilí?“odvětil jí stejným tónem.
„Nevidím, protože jsem ti ho nevybrala. Tak ho radši přehlížím.“prohlásila. Tomu škorpení se nedalo odolat, tolik mi chybělo. Musela jsem se usmát, byl to divný pocit, když se mi roztáhla ústa do úsměvu.  
„Sarino?“oslovil mě on.
„Hm?“zamumlala jsem, musela jsem. Jeho hlas mě k sobě táhnul, nedalo se tomu poutu vzdorovat.
„Lásko, vstaň a pojď s námi na lov.“lákal mě a já chtěla, ale nemohla jsem.
„Ne.“zamumlala jsem potichu, neměla jsem sílu mluvit.
„A co bys ráda?“zeptal se a já zas mlčela. Svou dávku slov jsem vyčerpala. Stále jsem nedokázala uvěřit, že majitel toho hlasu byl tak blízko. Že se mnou komunikoval, že mě utěšoval. Proč by to dělal, když mě zničil? Chce mě zabít? Teď se mu to možná podaří, víc bolesti už nezvládnu, víc bolesti se do mě už nevejde. Za pár minut jsem ucítila dotyk, někdo mě uchopil a kolébal u sebe. Byl to tak divný pocit, nelíbilo se mi, že mě někdo takto drží. Pak se ozvala ta slova, které vyslovil on. Byla plná lásky, oddanosti a bolesti. Komu asi byla určená? 

Deaconův pohled:
   Strávil jsem u ní celou noc. Celou noc jsem ji držel v náručí, byl to úžasný pocit. Celou noc jsem jí šeptal slova lásky. Vznášel bych se, jen kdyby byla se mnou na povrchu.
„Letí nám to o půlnoci.“zvolala k nám Alice. ‚Objednala jsem soukromé letadlo, v tomhle stavu by neměla mezi lidi.‘dodala mi v myšlenkách.
„Dobře.“zamumlal jsem a políbil Sarinu na čelo. Nepohnula se, nijak nezareagovala. Drtilo mě to, bál jsem se, zda jsem si ten její krásný úsměv nevymyslel. Čím déle ten její stav trval, tím méně jsem věřil, že jsem ten úsměv viděl.
Už jsem to nemohl déle vydržet, miloval jsem ji celým srdcem. Rozhodl jsem se. Otočil jsem si ji čelem k sobě a díval se do její mrtvé tváře. I když mě nevnímala, byla krásná, byla mou milovanou. Přitáhl jsem si ji k sobě blíž a přibližoval svůj obličej k jejímu, nebránila se. Přitiskl jsem svá ústa na její a políbil jsem ji. Nebyl to tak kouzelný polibek, jako byl náš první. Otevřel jsem svá ústa a dobýval se jazykem do jejích. Lehce je pootevřela a nechala mě vklouznout k ní. Dorážel jsem jazykem na její a doufal v jakoukoliv reakci. 

Sarinin pohled:
   Cítila jsem něčí blízkost a bála se, že to je přeci jen on. Ale to byl nesmysl, on tu být nemohl, on mě nemiluje. Musela jsem si ho zde vymyslet. Je nereálné, aby tu se mnou byl. Jemně mě někdo uchopil a přitáhl si mě k sobě blíž. Byl to tak známý pocit, až jsem ho nedokázala rozpoznat. Jeho ústa se přitiskla na má a já se nebránila. Co na tom, že mě to potom srazí na kolena, když už na nich stejně jsem? Pootevřel ústa a dobýval se do mých, které se otevřely automaticky. Dorážel na mě a mnou prostoupila touha, touha mu to oplatit. Pohnula jsem svým jazykem a postavila se mu. Jemně jsme kolem sebe kroužily, až se po chvíli odtáhnul a já otevřela oči. A před nimi se tyčil on v celé své kráse. Několikrát jsem zamrkala, myslela jsem si, že je jen výplod mé fantazie. Ale on tam stále byl a usmíval se na mě. To není možné, já jsem snad v pekle.
„Konečně ses vrátila, Šípková Růženko.“zašeptal a v jeho hlasu se mísila radost se strachem.
„Já se vrátila do pekla?“zašeptala jsem svou otázku.
„Ne, tam ses nedostala. Vrátila ses k nám na povrch.“usmál se na mě.
Neodpověděla jsem mu, nevěděla jsem, co bych mu měla říct. Tak moc mi chyběl, tak moc mě jeho přítomnost zraňovala. Měla jsem chuť se vrátit do své ulity. Nechápala jsem, proč jsem se z ní dostala.
„Omlouvám se ti.“zašeptal a já obrátila svou pozornost k němu, protože jeho hlas byl kajícný. „Mrzí mě, co se tehdy stalo. Vše, co jsem ti tehdy řekl, byla lež.“
„Lež?“zeptala jsem se nevěřícně. Kdyby mě nedržel, třásla bych se. Nedokázala jsem si to představit.
„Ano, lež. Kdybych nemusel, neřekl bych ti to. Nikdy bych ti tak dobrovolně neublížil. Jsem slabý, když jsem mu nedokázal vzdorovat.“vychrlil ze sebe.
„Mu? Komu?“
„Liamovi.“odpověděl mi a díval se mi přímo do očí. Nechtělo se mi uvěřit, že by Liam… Že by mi tak chtěl ublížit.
„Věř mu, dcero má. Deacon a ostatní jsou v tom nevině, Liam je omámil.“ozval se z domu hlas Mii a jí jsem věřila.
„Miluju tě, Sarino. Neumim bez tebe existovat, neumim bez tebe vidět cokoliv, protože vidím jen tebe. Jsi pro mě jako krev. Přísahám, že už ti nikdy neublížím, že tě neopustím.“řekl mi zcela vážně a při tom klečel na kolenou.
„Vstaň.“poručila jsem mu a on jen vzhlédl. „Potřebuju jít na lov.“ Na jeho tváři se mihl překvapený úsměv, když mě bral do náruče. Překvapením jsem vyjekla, když vtom už skákal z okna a uháněl se mnou hloub do pralesa. Položil mě na kámen a postavil se přede mě jako číšník.
„Co vám mohu dnes nabídnout, vzácná slečno?“zeptal se a při tom se usmíval.
„Jaguára, prosím.“usmála jsem se na něj a v té chvíli byl pryč. Po pár minutách se vrátil a nesl mi tělo jaguára. „To si nechám líbit.“zamumlala jsem a zakousla se do chladnoucího těla zvířete. Teplá krev se mi rozlévala v hrdle a pálení pomalu utichalo, avšak nezmizelo. „Ještě.“požádala jsem jako dítě a počkala si na druhé tělo, do kterého jsem se pak zakousla se stejnou chutí.
„Tady máš ještě antilopu.“ A s úsměvem mi podal další tělo. Úsměv jsem mu oplatila a vysála i ji. Konečně byla bolest pryč. Těla poklidil a konečně se zas věnoval jen mně. „Sari.“zašeptal zlomeným tónem.
„Šššš.“umlčela jsem ho a políbila.
„Sari.“zamumlal. „Odpustíš mi to, prosím? Vše, co jsem ti tehdy na mýtině řekl?“požádal mě. Byla jsem schopná mu to odpustit? Nevěděla jsem, dokud jsem se nepodívala do jeho zlatých očí.
„Odpouštím ti.“zašeptala jsem.
„Děkuju ti.“ Něžně mě políbil, s radostným výkřikem mě vzal do náručí a několikrát se zatočil se mnou v náručí. Za chvíli mě položil na zem a se šťastným úsměvem poklekl na jedno koleno. „Sarino Ryanová, jediná Lásko mé existence, víš, že bez tebe už nedokážu existovat ani vteřinu. Nedokážu tě už spustit z očí, jak tě moc nechci ztratit. Vím, že tento čas byl pro nás oba těžký, proto bych se tě rád zeptal. Zůstaneš se mnou po zbytek dnů našich existencí jako moje žena?“pronesl slavnostně.
„Ano.“zašeptala jsem a nechala si navléknout zásnubní prsten.

Konec…