Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 34. část

10.08.2009 (13:13) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1839×

Deaconův pohled:
   Jasper s Alicí vyběhli ven k Ryanovým a my se dali do balení. Nikdo se neodvažoval šáhnout na Aliciny věci, roztrhala by nás na kousky, kdybychom se jí pokoušeli zabalit. My bychom většinu jejích věcí nechali doma, a určitě zrovna tu, kterou by si ona chtěla vzít. Na to nikdo z nás nemá nervy. Za čtvrt hodiny se vrátili s věcmi v pytlíkách, aby neztratily jejich pach.
„Doufám, že mi nikdo nešahal na věci.“křikla Alice, když vstoupila do domu.
„Jasně, že ne. Vždyť bys to věděla jako první.“ozval se Emmett s nevrlým podtónem v hlasu.
„No právě, Emmettku. Takže okamžitě vypadni z mého pokoje!“zavelela a z jejího pokoje se ozvalo zlostné nadávání, jak ho opouštěl Emmett. Za chvíli už vystoupala po schodech a kriticky zhodnotila Emmettovi dílo. „Tohle chci nechat doma, tohle taky, ale tohle tam ani nedal! No to je vážně pomocník!“mudrovala.
„Že jo! Ten nejlepší!“ozval se na to hned Emmett s pobaveným hlasem.
„O tom by se dalo polemizovat.“odsekla mu Alice a dál balila.
Já si mezitím do tašky hodil pár věcí, aniž bych nad nimi extra přemýšlel.
„Deacone! Okamžitě si z tý tašky vyndej ty plavky!“vykřikla pohoršeně Alice ze svého pokoje a byla na cestě ke mně. „Uhni!“zavelela a vrhla se na moji tašku.
„Alice? Co to děláš?“zavrčel jsem.
„Balim ti. Nemůžu se na to koukat, co sis tam házel.“prohlásila Alice a já vzdal hádky s ní. „Tak je hodnej bráška.“zamumlala spokojeně a balila dál.
Za půl hodiny už měli všichni zabaleno a od Alice vše překontrolováno. Jednou za čas něco vyhodila a něčím jiným nahradila s tím, že v tom bude dotyčný lépe vypadat.
„Tak můžeme vyrazit. Rosalie s Emmettem prohledají Kanadu. Alice, Jasper a Deacon si berou Jižní Ameriku. Já s Esme si vezmeme Spojené státy a jih Severní Ameriky.“zavelel Carlisle a rozdal všem pytlíky s věcmi Sariny a ostatních.
„Dobře.“všichni jsme souhlasili s jeho rozdělením.
„Pojedeme jedním autem nebo dvěma?“zeptal jsem se Alice a Jaspera.
„Na letiště jedním, pak se uvidí. Letí nám to za hodinu a půl, měli bychom vyrazit.“oznámila mi Alice.
„Dobře, tak jedem.“zavelel jsem. Začali jsme se loučit s ostatními, než jsme odešli k autům. Hned, jak jsme k nim došli, hodili jsme si věci do kufru a rázně jsme vyrazili na letiště. Během cesty jsme nemluvili, nebylo o čem. Jakmile jsme dorazili na letiště, zaparkovali jsme v tamních garáží a vyšli nahoru k přepážce prodeje letenek. Alice napochodovala k mladé paní u přepážky a počkala, než dotelefonuje.
„Jak vám mohu pomoci?“zeptala se profesionálně, když telefon položila. Oči měla lehce rozšířené, jak nás zkoumala.
„Mám tu zamluvené tři letenky do Manaus v Brazílii na jméno Cullenová.“oznámila jí Alice a pracovnice letiště ihned Alicino jméno zadala do počítače.
„Ano, tady jsou.“ Podala jí tři letenky, které právě vytiskla. „Letadlo vám letí za hodinu, takže máte nejvyšší čas odejít k odbavení u přepážky dvě stě osmnáct. Nástup je u brány A7.“dodala.
„Děkujeme.“usmála se na ni Alice a táhla nás už k přepážce odbavení, kde jsme si stoupli do zmenšující se fronty. Za pár minut jsme byli odbaveni a usadili se před bránou A7, jak nám bylo řečeno. Nemluvili jsme, všichni jsme byli ponořeni ve svých myšlenkách. Doufal jsem, že ji najdeme. Je mi jedno, kdo z nás to bude, ale hlavně, aby ji někdo z nás našel. Nic víc jsem nechtěl, po ničem jiném jsem netoužil.
„Brána A7 se právě otvírá k přístupu pro let BRA-357.“zahlaholil hlas z reproduktoru a lidi se začali hrnout ke dveřím. My jsme počkali, než všichni zmizí v chodbě a teprve pak jsme vyšli za nimi. Do letadla jsme dorazili jako poslední. Usadili jsme se na našich sedadlech v první třídě a jako spořádání cestující jsme se připoutali. Za pár minut jsme už letěli do Brazílie.
„Tak jaký je plán, Alice?“zeptal se Jasper a všichni jsme se shlukli blíž.
„Zkusila bych vyhledat Amazonské a zeptat se jich, zda necítili jejich pach. Pak se uvidí, já se teď pokusím vidět, ale nevím, zda něco uvidím.“prohlásila Alice a její oči se staly skelnými. Zkoušela vidět, proto jsme se s Jasperem ztišili. Jasper ji tiše držel za ruku a já se opřel o sedadlo. Zavřel jsem oči a dělal jsem, že spím. Chtěl jsem snít a vlastně svým způsobem jsem i snil, protože jsem viděl její krásnou tvář. Smála se na mě, byla šťastná.
„Pane? Můžu vám něco nabídnout?“probrala mě z mých halucinacích letuška.
„Ne, děkuji.“zamumlal jsem a snil dál.
„A vám?“otočila se nejspíš na Alici s Jasperem.
„Ne, děkujem.“zamumlal Jasper a dál se věnoval své Alici.
Letuška odcupitala dál se svou otázkou k jiným a u nás se toho moc nezměnilo. Už jsem o ní nedokázal snít, podivně to bolelo, i když se mi Jasper snažil pomoct. Proto jsem se raději zaměřil na Alici, na její vize.
Stáli jsme před Amazonskými. Zafrina, Senna a Kachiri stály před námi u jejich chýše. Zkoumavě na nás hleděly a poslouchaly naše vyprávění. Pak jsme jim dali přičichnout k pytlíku s věcmi a čekali na jejich verdikt. Tím vize skončila. Pak byla tma.
‚Snažila jsem se vidět Sarininu budoucnost. Panebože!‘vykřikla v myšlenkách a já na ni upřel pohled.
„Co je?“zeptal jsem se zvědavě.
„Podívej se sám.“oznámila mi prostě a přehrála mi vizi.
Sarina jela ve svém autě ulicí v Sacramentu. Kolem ní jela další auta a za nimi jela policie. Pronásledovali ji.
Další vize, Sarina v objetí Lucase s úsměvem na rtech. A nakonec tma. Alice si myslela, že stáhla štít zpět, ale opak byl pravdou. V té vizi jen byla tma, protože Sarina byla ve tmě. Jednou za čas někdo otevřel dveře, ale jinak tma. Tím Alicino vidění skončilo.
„Co to bylo?“zeptal jsem se jí nechápavě.
„To byly vize, který jsem měla o Sarině, když se s námi rozkmotřila.“vysvětlila mi. „Teď jsem pochopila tu tmu. Liam to musel mít v plánu od začátku, takže proto jsem tehdy viděla tmu.“
„To není možný, vždyť tehdy mně nesnášela.“zamyslel jsem se.
„To sice jo, ale Liam nás bral jako hrozbu. Bál se o svou rodinu a byl by ochotný pro ně udělat cokoliv. Cokoliv, aby ochránil Miu. Byl by schopný unést Sarinu a zavřít ji někam.“osvětlila mi.
„To snad ne!“vykřikl jsem a na mou osobu se upřelo několik pohledů. Ihned jsem se ztišil.
„Ale ano.“přisvědčila Alice.
„Hej vy dva, co takhle mě zasvětit?“navrhl ukřivděně Jasper a Alice se k němu otočila, aby mu vtiskla jemný polibek. Tehdy jsem se od nich musel odvrátit. Potom mu vše šeptem vysvětlila a Jasper byl v obraze. „Má pravdu, byl schopný všeho. A to, že tě ovlivnil, abys ji opustil, to dokazuje.“
„Vážení cestující připoutejte se, prosím. Budeme přistávat.“zahlaholil hlas z reproduktoru a my se poslušně připoutali. Za pár minut letadlo už kleslo a rozjelo se po ranvej. Jakmile zastavilo, lidé se začali cpát ven. Byli jako ovce jdoucí na porážku, stejně tak tupí. Zůstali jsme zatím sedět na našich sedadlech a čekali jsme, až všichni odejdou. Po deseti minutách jsme se dočkali, vystoupili jsme do parné noci a zamířili k pásu se zavazadly. Vzali jsme ty naše a vyšli ven k parkovišti taxíků. Do jednoho jsme nastoupili a španělsky jsme řidiče požádali, aby nás odvezl na kraj města. Po půl hodině cesty nám zastavil u krajnice a vzal si své peníze. Vystoupili jsme z auta, hodili si věci na záda a vběhli jsme do pralesa.
„S Amazonskými se setkáme u vesnice Codajás, kde budou na lovu.“oznámila nám Alice a vydala se určeným směrem. Za pár chvil jsme viděli vesnici Codajás jako na dlani, oběhli jsme ji a zůstali jsme stát skryti pod stromy. Během minutky jsme uslyšeli hlasy tří žen, tří upírek.
„Zafrino, je to hezký nápad, když jim ukazuješ něco jiného, než co se děje před smrtí.“prohlásila uznale jedna z nich, nejspíš Kachiri.
„Senno, drž se u nás blíž.“přikázala Zafrina, když stanuly před námi. Jakmile nás uzřely, postavily se do obranných pozic, ale když nás poznaly, narovnaly se.
„Alice, Jaspere, Deacone! Co vy tu děláte?“zvolala Zafrina a vřele se s námi přivítala, stejně tak i ostatní.
„To je na delší vyprávění. Co takhle vám to povyprávět u vás v chýši?“navrhla Alice.
„Dobře. Tak poběžte za námi.“zavelela Kachiri a vydala se na jih. Celá naše skupina ji následovala, až jsme doběhli k malému obydlí uprostřed pralesa. Měl bambusové zdi a střechu z palmových větví.
„Vítejte u nás doma.“usmála se Zafrina. „Teď bychom si rády vyslechly, co vás sem přivádí.“
„Dobře, povím vám to,“zamumlal jsem a pokračoval, „nedávno se k nám do města přistěhovala upíří rodina, jmenovali se Ryanovi. Liam, Mia, Lucas a Sarina.“ Její jméno jsem zašeptal s bolestí. „Časem jsem se do Sariny zamiloval, jenže nám Liam nepřál. Měl schopnost ovlivňovat kohokoliv, koho chtěl. A tím mě ovlivnil, abych ji opustil. Když jsem si to uvědomil, bylo pozdě, sebral celou rodinu a někam je odvezl. Proto je hledáme, chci ji zpátky.“
„Přeju ti, abys ji našel, mladý Deacone. A jak ti můžeme pomoci?“zeptala se Kachiri. Senna za celou tu dobu nepromluvila ani jedno slovo.
„Chtěli jsme se vás zeptat, zda jste necítili jeden z těchto pachů.“ Vyndali jsme sáčky s oblečením Sariny a Lucase. Nejdřív si přičichly k tomu Sariny a všechny zavrtěly záporně hlavou. Pak přišel na řadu pytlík s košilí Lucase. Všechny si k němu přičichly a Senna s Kachiri znovu zavrtěly záporně hlavou, jen Zafrina promluvila.
„Ten pach už jsem cítila.“prohlásila potichu a já na ni nevěřícně pohlédl.
„Kde?“vychrlil jsem ze sebe tu nejpalčivější otázku.
„Pár kilometrů odtud, asi padesát nebo víc. U vodopádu. Nejspíš tam skočil do vody, protože se tam jeho pach ztratil a několik metrů dál po proudu se zase na břehu objevil.“odpověděla mi a mně se snad rozběhlo po těch letech mé mrtvé srdce. Jsme jim blíž, než jsem si kdy odvážil doufat.
„Děkuju ti, Zafrino. Ani nevíš, jak moc jsi mi pomohla.“prohlásil jsem a samou radostí jsem ji objal.
„Rádo se stalo, Deacone.“usmála se nervózně. „Ale mohl bys mě pustit?“
„Oh, jistě!“ A hned jsem ji položil na zem.
„Děkuji.“usmála se na mě a já snad chtěl i tančit.
„Musíme zavolat ostatním.“prohlásil Jasper a já přikývl. Chopil se telefonu a začal volat. Po chvíli už mluvil s Carlislem a vysvětlil mu, co jsme objevili. O pár vteřin později to už oznamoval Emmettovi. Oba z toho měli radost, ale ne jako já. I Jasper se vedle mě šťastně usmíval, konečně jsem neměl pohřební náladu.
„Zafrino, ukážeš nám, kde ten vodopád najdeme?“zeptal se jí Jasper a ona znovu souhlasně přikývla.
„Tak jdeme!“vyhrkl jsem nedočkavě a omluvným úsměvem jsem pobídl Zafrinu k běhu. Rozeběhla se do pralesa a my ji následovali. Jakmile jsem věděl, že Sarina musí být ode mě blízko, můj běh byl radostnější. Nedočkavost s radostí mnou prosakovaly, až jsem musel běžet rychleji. Těch padesát kilometrů, nebo kolik, uteklo strašně rychle. Za pár minut jsme již stáli u vodopádu a já zřetelně ucítil Lucasův pach. Byl čerstvý, protože Lucas stál několik metrů od nás s vrčením v útočné pozici.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 34. část: