Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 30. část

wtf3


Měnící se existence - 30. částMáme tu již třicátou část s názvem SBOHEM SALEME. Nečekala jsem, že tato povídka bude takhle dlouhá, ale vězte, že ještě nekončí...
V této části máme několik pohledů - Deacona, Lucase a Sariny. Takže jestli vás zajímá, proč ji opustil, tak tady se to dozvíte... ;) Snad ho po této části budete odsuzovat méně... ;)
Tak přeji pěkné čtení a děkuji za komentáře... :-*

Deaconův pohled:
      Zbytek školy už utekl rychle a já už v klidu stál s ostatními u aut. Těšil jsem se na ni jako malé dítě na dárky pod stromečkem, s ní jsem vážně omládl. Mrholilo, ale už jsem ji viděl, jak k nám běží. Když doběhla k nám, přivinul jsem si ji k sobě a společně jsme čekali na Emmetta s Rosalií. Za chvilku se k nám naštvaně přiloudali, nemluvili spolu.
„Přijedete hned k nám?“zeptal jsem se mé Lásky a Lucase.
„Nejdřív sjedem k nám a pak přijedeme k vám, asi tak za půl hodinky budeme tam.“usmála se na mě, když jsem jí otevíral dveře na straně řidiče.
„Dobře, budu čekat.“mrknul jsem na ni a přibouchl jsem za ní dveře. Za chvíli jsem sledoval jejich auto, jak mizí v přívalu deště.
„Deacone, pojď.“zavolala na mě Alice a já se na ni otočil, nastoupil jsem do auta a odjížděli jsme společně k nám domů. Naší rychlou jízdou jsme stáli před domem během pár minut a všichni jsme s úsměvy vystoupili ven. Vstoupili jsme do domu a obklopilo nás ticho.
„Jsou na lovu, vrátí se za dvě hodiny.“oznámila nám Alice.
„Fajn.“usmál se Emmett. „To tady bude krásný klid, chtělo by to vám ho trošku zpestřit.“
„Není třeba, Bráško.“krotila ho v zárodku Alice. 
„Zdravím vespolek.“zvolal Liam, který právě přišel.
„Ahoj, Liame.“pozdravili jsme ho zpátky.
„Rád bych s vámi mluvil.“oznámil nám a my jsme se kolem něj semkli.
„O co jde?“zeptal jsem se ho. Nechápal jsem, proč tu je a ani jeho myšlenky moc nepomáhaly to pochopit.
„Chci, abyste si přestali všímat Lucase a Sariny. Už s nimi nebudete přátelé. A ty Deacone ji musíš opustit, uvědomil sis, že ji nemiluješ, a že toužíš po volnosti.“řekl nám všem a mně to připadlo tak jasné, tak pravdivé a hlavně rozumné. Najednou jsem nepřicházel na důvod, proč by to tak nemělo být.
„Dobře.“řekli jsme všichni jednohlasně.
„Výborně. Tak to má být. A nehledejte nás.“dodal. „Sbohem.“rozloučil se s námi a odešel. Velmi rychlá návštěva, i když nechápu, proč tu vlastně byl.
Zavrtěl jsem hlavou, abych to všechno vyhnal z hlavy, ale zůstalo mi v ní, že se s ní mám dneska rozejít. Všechny mé myšlenky se točily kolem toho rozhovoru, nedokázal jsem myslet na něco jiného. Z těch myšlenek mě vysvobodil až zvuk pneumatik na příjezdové cestě. Vyšel jsem před dům a počkal si na ně. Stál jsem tam sám a díval se na zataženou oblohu, když kousek ode mě zastavilo jejich auto.
„Ahoj.“pousmál jsem se, když jsem ji uviděl vystupovat z auta. Lucas vystoupil hned po ní a vešel dovnitř.
„Ahoj.“odpověděla mi a na uvítanou jsme se políbili. Ten polibek byl jemný a krátký, jemný jako láska a krátký jako náš vztah.
„Půjdeme se proběhnout?“navrhl jsem, nechtěl jsem to udělat před domem, kde nás každý může slyšet.
„Proč ne?“usmála se na mě a vydala se do lesa. Běžela jako první a já ji následoval, přišlo mi to tak přirozené, ale pak jsem si vzpomněl na Liama a mé vnímání se změnilo. Za chvíli jsem ji už dohnal a běžel jsem vedle ní. Jenže s myšlenkami na Liama mi nebylo nejveseleji a dostávalo se mi to i do běhu. Doběhli jsme na malou mýtinku, kterou protékal malý potůček. Byla krásná, řekl bych, že až moc pro tu neveselou příležitost. Zůstali jsme tam společně stát a já sledoval Sarinu, jak okouzleně hleděla na tu mýtinu. „Je to tu nádherné.“vydechla.
„To ano.“odpověděl jsem jí, ale můj hlas zněl smutně.
„Děje se něco?“zeptala se mě a v hlase měla náznak nervozity.
„Jen jsem si něco uvědomil.“řekl jsem jí smutně. Proč jsem z toho smutný, když je to tak logické?
„Uvědomil? Co sis uvědomil během dvaceti minut, co jsme se neviděli?“opáčila a zněla ještě více nervózněji než předtím.
„Uvědomil jsem si,“začal jsem, ale musel jsem se nadechnout, i když jsem to nepotřeboval, protože se mi to i přesto, že to bylo logické, těžko říkalo a ztěžka jsem pokračoval, „že to všechno byla chyba. Měla jsi pravdu, ten vztah mezi námi nepůjde. Jsme oba až moc rozdílní.“
„Cože?“vydechla ohromeně.
„Zjistil jsem, že tě nemiluju. Uvědomil jsem si to až dneska odpoledne. Teprve dneska jsem pochopil, co od tohoto života chci. Chci volnost.“osvětlil jsem jí a prazvláštně mě v mrtvém srdci zabolelo.
„To nemyslíš vážně!“vykřikla nešťastně a já měl chuť vzít všechno zpět, ale Liamův hlásek v hlavě mi říkal, že nesmím, že jedině takhle to je správné.
„Ale ano, myslím. Je mi to líto.“dodal jsem omluvně, protože mi to bylo líto. Jedna má část se hádala, že nás to oba zabije, ale jiná část ji dokázala zcela přehlušit.
„Sbohem.“zašeptal jsem a rychle jsem odešel směrem, kterým jsme přiběhli. Kdybych tam zůstával, nejspíš bych vzal vše zpět a prosil za odpuštění, ale nemohl jsem. Bylo to tak lepší. Běžel jsem domů, chtěl jsem být odtamtud co nejrychleji pryč. Zastavil jsem se až u domu, do kterého jsem vešel. Hluk byl jen v obýváku, kam jsem ani nechtěl chodit. Chtěl jsem se zavřít u sebe v pokoji a hrát na kytaru, ale z obýváku vykoukl Lucas.
„Co tu děláš? Kde máš Sarinu?“zeptal se mě.
„Nechal jsem ji. Je venku.“odpověděl jsem mu, ať si to sám přebere. Přebral si to opravdu rychle, protože během chvíle se na mě vrhl a vrazil mi pěstí. Zlost jím cloumala, ale já byl nějak moc otupený na to, abych se bránil. Naštěstí se mezi nás vrhli Jasper s Emmettem a Lucase chytli.
„Pusťte mě!“zakřičel na ně a vytrhl se jim. Vyběhl ze dveří a zmizel v lese. Vstal jsem ze země a oprášil jsem se.
„To snad ne! To pako ti natrhlo košili! Musíš se ihned převléct!“vykřikla Alice.
„To počká.“zavrčel jsem a šel k sobě do pokoje. Rozvalil jsem se na sedačce a zavřel jsem oči, ale to jsem viděl její obličej zkřivený v bolesti. Rychle jsem otevřel oči a snažil se vymyslet si jinou zábavu, proto jsem vytáhl svou kytaru a začal jsem hrát. 

Písnička: http://www.youtube.com/watch?v=wpXeWhhbu7g

Ta melodie přicházela sama, uvnitř mě se to stále hádalo, ale bylo mi jasné, že to tak mělo být. Nehodili jsme se k sobě, bude nám tak oběma líp, ale proč to ale tak podivně bolí? Proč si to musím stále opakovat, abych se znovu a znovu ujistil, že jsem udělal správnou věc? Vždyť to znělo tak logicky. 

Lucasův pohled:
   Odešel jsem z jejího pokoje dolů k Mie a Liamovi. Ti společně seděli na sedačce a Liam ji tiše konejšil, že se Sarině brzy uleví, ale já o tom začal pochybovat.
„Souhlasí, ale myslím si, že jí budeme muset zabalit my.“oznámil jsem jim.
„Dobře, zabalím jí.“rozhodla Mia a vstala. „Liame, vytáhni prosím kufry.“
„Rozkaz, madam.“zasalutoval a vyběhl nahoru pro kufry. Já ho snad začnu obdivovat, že se nás snaží i rozesmát, ale pochybuji, že se mu to povede. S Miou jsem vyšel schody a popadl kufry, které po mně Liam hned hodil. Nejdříve jsem si zabalil svých pár švestek, nejnutnější oblečení a pár oblíbených věcí. Moc jsem toho za svou existenci nepotřeboval. Když jsem to tam všechno naházel, vzal jsem prázdný kufr a šel k Sarině. Mia ještě balila své věci, tak jsem na ni nečekal. Sarina ležela na stejném místě jako předtím, ale už nevzlykala, jen se odevzdaně dívala před sebe. Byl to zdrcující pohled, když si na ni vzpomenu jako na nelítostnou osobu, která se nenechala nijak ovlivnit cizími pocity. Neuvěřitelná proměna… Mám chuť se ta vrátit a roztrhat ho na kousky. Jak jí to mohl udělat? Nechápal jsem to jako celý tento dům. Zavrtěl jsem hlavou, abych ty myšlenky ze sebe na chvíli vyhnal a naštvaně hodil kufr na zem. S ní to vůbec nehnulo, nevnímala. S povzdechem jsem jí začal házet věci do kufru – nějaké oblečení, oblíbená cd a nejoblíbenější knížku. I když pochybuji, že něco z toho použije. Zavřel jsem kufr jedním trhnutím zipu a vyhodil ho oknem.
„Lucasi! Takhle se s kufry nezachází!“okřikla mě Mia, ale to mě netrápilo.
„No jo.“zamumlal jsem a sehnul se k Sarině. Pohladil jsem ji lehce po vlasech, ale nedočkal jsem se reakce. Dívala se stejným směrem, nemrkala, nedělala nic. Vzal jsem ji proto do náruče a vynesl ji pomalu z domu. Mia s Liamem už byli venku a otvírali mi zadní dveře od auta. Položil jsem Sarinu na zadní sedadlo a vsoukal se za ní.
„Takže máte všechno? Nic jste si tu nezapomněli?“zeptal se nás ještě Liam, když zamykal dveře. S Miou jsem mu přikývl a on nastartoval auto. Vyjeli jsme od domu bez cíle určení.
„Kam vlastně jedeme?“zeptal jsem se Liama.
„Ještě nevím, někam na jih. Mohli bychom nějaký čas jen tak cestovat a někde, kde bude Sarině líp, zakotvíme.“navrhl Liam.
„Proč ne.“pokrčil jsem rameny a uvelebil se na sedadle se Sarinou v náručí. Sledoval jsem ubíhající cestu ze Salemu, nikdo nic neříkal, až když jsme projeli kolem odbočky ke Cullenovým, promluvila Sarina.
„Sbohem Saleme.“zašeptala a vrátila se do svého letargického stavu. 

Sarinin pohled:
   Bolest z jeho zrady ve mně stále zůstávala, nedokázala jsem ji ze sebe vypustit. Sžírala mě zaživa a byla neúnavná. Vysávala ze mě sílu, díky čemuž jsem se nehýbala. Ležela jsem a dívala se do zdi. Trhlinky v ní nebyly nijak zajímavé, ale stačily mi. Zavřít oči jsem nemohla, viděla jsem jeho tvář a bolest byla horší.
   Ležela jsem bez pohnutí, jen se vzlykáním a jen nechala hudbu Evanescence prostupovat pokojem, dokud nevrzly dveře a někdo nevstoupil. Bylo mi jedno, že by to mohl být nějaký nepřítel s nekalými úmysly. Nestarala jsem se o to, jen jsem se dívala do prázdna a vzlykala. Nově příchozí přišel ke mně blíž a sednul si na zem. Pohladil mě po vlasech, ale já sebou škubla. Proč mě má někdo hladit po vlasech, když nevím, kdo to je? Pud sebezáchovy se dral na povrch, ale bolest ho tlačila zase dolů. Podívala jsem se na tu hlavu, která se dívala na mě v úrovni sedačky. Znala jsem tu tvář, mívala jsem ji dokonce i ráda, byla to tvář Lucase. Trvalo mi, než jsem ho poznala, bolest mi zabraňovala ve všem.
„Sari?“zašeptal a čekal asi na mou reakci, ale žádná nepřišla. Neměla jsem sílu promluvit. „No tak, Sari.“zkusil to znovu, ale já mu nemohla odpovědět, nedokázala jsem se k tomu přinutit. „Sari, vnímej mě chvíli. Rozhodli jsme se, že odsud odjedeme. Bude to pro tebe lepší, uvidíš.“oznámil mi tiše. Chvíli mi trvalo, než jsem tu informaci vstřebala. Ale Lucas mě nikdy nezklamal, nikdy mi neublížil, on jediný to se mnou myslí dobře, chce mi pomoc. On musí mít pravdu.
„Dobře.“vysoukala jsem ze sebe tiše.
„Dobře.“zopakoval po mně a vstal. „Zabalíš si sama nebo ti máme pomoc?“zeptal se mě, ale odpověď už nedostal. Víc než to jedno slovo jsem už nedokázala říct. „Takže asi pomoc.“zkonstatoval a odešel pomalu z místnosti. Já tam jen zůstala ležet a vzlykala jsem.
   Za pár minut se ozvalo znovu zavrzání dveří a bouchnutí nějakého předmětu o zem. Nijak jsem se ale nemínila hnout, proč taky… Smrt by byla krásným východiskem, ale pro mě nedostupným zbožím. Slyšela jsem přehrabování v mé skříni a dopady měkkých věcí na zem. Nemělo by mi to být jedno, ale bylo. Za chvíli někdo trhl zipem od nějaké tašky a ozval se další dopad zvenčí.
„Lucasi! Takhle se s kufry nezachází!“okřikla dotyčného Mia a já pochopila, že mi pomáhá zas a znovu Lucas.
„No jo.“zamumlal nade mnou. Pohladil mě lehce po vlasech, ale tentokrát jsem neucukla, už jsem neměla sílu, bylo toho moc, co jsem udělala pod vlivem bolesti. Dívala jsem se stejným směrem, nemrkala, nedělala nic. Jeho ruce mě vzaly do náruče a vynesl mě pomalu z domu. Měla bych se s tím domem rozloučit, ale nešlo to, nebyl to můj opravdový domov. Položil mě na sedadlo a já ho nechala, za chvíli mě objímal. Byl to hezký pocit, ale byl hluboko pohřbený.
„Takže máte všechno? Nic jste si tu nezapomněli?“zeptal se nás ještě Liam, když zamykal dveře. Nemohla jsem mu odpovědět, nevěděla jsem, co mám v kufru.
„Kam vlastně jedeme?“zeptal se Lucas Liama.
„Ještě nevím, někam na jih. Mohli bychom nějaký čas jen tak cestovat a někde, kde bude Sarině líp, zakotvíme.“navrhl Liam.
„Proč ne.“odvětil mu a uvelebil se na sedadle se mnou v náručí. Jeli jsme teprve chvíli, ale já vycítila, že jsme na místě odbočky k němu.
„Sbohem Saleme.“zašeptala jsem, ‚Sbohem Deacone.‘dodala jsem v duchu a nechala jsem sama sebe znovu pohřbít pod povrch.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 30. část:

 1
1. Eni..
30.06.2011 [18:27]

HA!!!! Ja jsem to rikala, ze je za tim ten zmetek! Mu se uz od zacatku nelibilo, ze se Sarina bavi s Cullenovyma... Jen jsem cekala co udela... Je to sobeckej parchant!!! Chce, aby jeho rodina zustala takova, jaka byla a snese k nim navic jen Lucase to je jasny.. TSSS!!!!
Jsem zvedava, kdy a jak je na to nechas prijit.. Valim na dalsi dilek :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!