Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 3. část

30.04.2009 (17:30) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2623×

   Běžela jsem závratnou rychlostí, což bylo příjemné. Nemusela jsem si hrát na něco, co nejsem. Běžela jsem přímo do hor, které jsou tak nádherné a divoké, takové přirozené. Nemusí si na nic hrát, můžou existovat, jen jak chtějí. Jak jim jen závidím. Doběhla jsem pod ně a musela jsem obdivovat jejich majestátnost. Z mých úvah mě vytrhla až vůně medvědí krve. Byla tak lákavá v tomto čistém vzduchu, že se jí nedalo odolat. Ihned jsem se vydala na lov. Jeho vůně mě zavedla až přímo k místu, kde se stáčel malý potok a u něj se krčil menší medvěd. Nevšiml si mě, vítr foukal mně přímo do tváře jeho vůni. Skočila jsem mu přímo na záda a strčila mu tlamu přímo do studené vody. Nečekal to a zpočátku se nevzpouzel, ale když mu došlo, co se děje, snažil se mě shodit. Pustila jsem mu hlavu a nechala jsem ho se vzpouzet, jezdila jsem na něm jako na býku. Držela jsem se za jeho kůži a nestarala jsem se o to, zda spadnu či se udržím. Nehýbala jsem se a on si myslel, že už mě shodil, proto na chvíli přestal a uklidnil se, já mu kopla do slabin a on se splašeně rozeběhl. Už mě to přestalo bavit a zakousla jsem se mu do krku, když jsem za sebou uslyšela prasknutí větvičky. Odložila jsem nedopitého medvěda a otočila jsem se za zvukem připravená vyslat svůj štít proti nezvanému návštěvníkovi. A tam v klidu stál Emmett, opíral se o skálu a díval se na mě.
„A já si myslel, že si takhle s medvědy hraju jen já."posteskl si a já se uvolnila.
„Co ty tady?"zeptala jsem se ho už klidnějším hlasem. Ještě před chvílí bych na něj vrčela.
„No, cítil jsem medvěda a vydal se na lov. A pak se smísil s tvou vůní a já jen sledoval, jak lovíš. Mimochodem, jak jsi na něm seděla v klidu a pak ho kopla, já mu vždycky řvu do ucha. Je to taky zábava."zasmál se.
„Aha, tak chvilku, jo? Jen dojím."oznámila jsem mu a zakousla se do vychládajícího medvěda. Jeho krev už nebyla tak dobrá, ale dala se vypít, což jsem udělala.
„Příště bys nemusel rušit, už nebyl tak dobrej."posteskla jsem si.
„Příště ti ho seberu."vyplázl na mě drze jazyk.
„Si nemysli."odsekla jsem mu.
„Co takhle sázka? Kdo se napije jako první krve nejbližšího medvěda?"navrhl mi.
„To by šlo. Co bude výhra?"
„Když vyhraju já, tak mně a celé mé rodině budeš dělat společnost při obědě celý školní rok."prohlásil.
„A když vyhraju já, tak mi celý školní rok tvá rodina, a hlavně Alice, dá pokoj."řekla jsem zase já.
„Dobře, to je férový."řekl mi a podal mi ruku k potvrzení, kterou jsem přijala.
„Takže ujednáno. Můžeme začít."usmál se nadšeně.
„Ať vyhraje ten nejlepší, tedy já."usmála jsem se tentokrát já a zavětřila jsem. Asi pět kilometrů na západ jsem cítila medvěda. Oba dva jsme se tím směrem vydali. Strkali jsme do sebe navzájem, abychom znevýhodnili toho druhého, ale moc nám to nešlo. Oba jsme byli tvrdohlaví a ani jeden z nás se nechtěl vzdát lehce. Doběhli jsme k medvědovi, který na nás už čekal. Vítr mu naše vůně vmetl přímo do tváře. Vrčel na nás a cenil zuby, ale ty jeho proti těm našim nic nezvládnou. Oba jsme se přikrčili do útočných pozic a vyskočili. Chytla jsem medvěda za paži a chtěla se zakousnout, když vtom byla paže pryč a já se zakousla do tlusté větve. Začala jsem prskat a vedle mě se smál Emmett.
„Neodolal jsem, musel jsem ti ji podstrčit. Ten medvěd je moc dobrej."vysmál se mi do očí a já jen zasyčela.
„Ale no tak, nebuď zlá, teď jen strávíš celý tento ročník s námi na obědě. Alice se neuvěřitelně těší, až tě vezme na nákupy."zasmál se znovu.
„Kéž bych mohla říct to samý."zasyčela jsem.
„Třeba řekneš."mrknul na mě.
„Pochybuju."procedila jsem mezi zuby a sledovala ho, jak si vychutnává medvěda.
„Netvař se furt tak kysele. Nemůžu za to, že jsi tak pomalá."usmál se na mě provokativně.
„Ty si nedáš pokoj, co?"
„Přesně tak, nedám."zasmál se znovu.
„Mno nic, já jdu dál lovit."prohlásila jsem. Chtěla jsem se ho už zbavit.
„Můžu s tebou?"usmál se a v očích měl vepsanou prosbu.
„Ne."odsekla jsem.
„Ale no tak, berme to jako oběd, kdy se musíš věnovat naší rodině."zářivě se usmál.
„Ne, já to tak brát nechci. Je večer, ne poledne, kdy se normálně obědvá."odvětila jsem mu.
„To nevíš, že někde v Evropě právě obědvají?"vyplázl na mě jazyk.
„Ale my nejsme v Evropě."vrátila jsem mu to.
„Udělej mi radost a mysli si to. Prosím."zaskuhral.
„Myslím, že radost jsem ti už udělala, když jsi vyhrál sázku."
„Konec diskusí, jdu s tebou."prohlásil jistě a začal mě táhnout za ruku do hor.
„Já myslela, že jdeš se mnou ty, ne že já jdu s tebou."
„Ty jsi stála jako tvrdé y, to se pak nediv, že jdeš se mnou ty."mrknul na mě.
„Dobře, můžeš mě už pustit. Půjdu sama."
„Fajn a už se netvař tak kysele. Raduj se!"zvolal se smíchem.
„Možná jindy."řekla jsem a už jsem ucítila pumu, za kterou jsem se vydala. Zahryzla jsem se jí do krku a vysála ji. Byla jsem už příjemně plná, když jsem sledovala Emmetta, jak si hraje s druhou pumou. Naznačoval jí různé výpady a vždy provedl nakonec jiný, což jí naprosto vykolejilo. Nakonec jí podrazil nohy a zahryzl se jí do krku, já mu musela jen zatleskat. Když dojedl, uklonil se mi a nechal si znovu zatleskat.
„Už se vrátíme, ne?"zeptala jsem se ho, když těch úklon nechal.
„Kam tak spěcháš?"zeptal se zas on mě se zájmem.
„Domů, daleko od tebe."vyplázla jsem na něj jazyk.
„To se mě dotklo!"zařval.
„Jupí!"zavýskla jsem nadšeně.
„Ale máš smůlu, tak moc ses mě ještě nedotkla."oznámil mi a má nálada ihned o něco klesla.
„Hold se musim víc snažit."mrkla jsem na něj.
„Nevzdávej se."zasmál se.
„Já se nevzdávám snadno, o to se neboj."usmála jsem se a zvedla se z kamene, na kterém jsem seděla. „Ale jak jsem řekla, je čas se vrátit. Koneckonců zítra musim sedět vedle vás na obědě."
„Máš pravdu. To musíš."usmál se nadšeně jako malé dítě a už stál vedle mě. Popadl mě za ruku a začal se mnou utíkat k Salemu. K městu jsme doběhli asi kolem třetí hodiny ranní.
„Smím tě doprovodit domů?"zeptal se mile.
„Neriskovala bych to. Liam z vás cítí hrozbu."zasmála jsem se. „Což mi připomíná, že by se s vámi rádi setkali."
„Já se nebojím."mrkl na mě.
„Já ti věřím."usmála jsem se. „Zeptáš se prosím tě ostatních na to setkání? Na obědě mi můžeš říct verdikt."
„Dobře, tak ve škole na viděnou."šibalsky zamrkal a rychle zmizel. Konečně mám od něj klid. Vydala jsem se k nám domů tak, abych nemusela projít městem. Za pár minut jsem stála před domem, kde se svítilo.
   Vešla jsem dovnitř a zašla jsem do pracovny Liama. Zaklepala jsem.
„Dále."odpověděl mi a já vešla.
„Liame, právě jsem se vrátila z lovu."usmála jsem se. „Potkala jsem při něm jednoho z nich, Emmetta."
„Cože?"vykřikl.
„Slyšíš dobře. Požádala jsem ho, aby vyřídil doma, že se chcete setkat. Dneska na obědě mi řeknou výsledek."oznámila jsem mu klidným hlasem.
„Jak to myslíš - dneska na obědě?"zeptal se mě.
„Ehm. Tak, že jsem prohrála sázku a do konce školního roku s nimi musím strávit obědy."pokrčila jsem nevinně rameny.
„Ty ses s ním vsadila?"zalapal po dechu. „To jsi tak nezodpovědná?"
„Nejsem nezodpovědná. O nic nešlo, Liame."snažila jsem se ho uklidnit. „Choval se přátelsky, na můj vkus až moc."
„To mě nezajímá! Víš moc dobře, že se mi to nelíbí."zahřměl.
„Liame, vím to moc dobře, ale byla to jen náhoda. Náhodu neovlivníš, i kdybys chtěl sebe víc."řekla jsem mu tiše. „Vím, že upírům nevěříš, ale já nevěřím lidem. Ty víš moc dobře proč. A vidíš snad, že bych tady řvala, protože se s nimi musím stýkat?"zeptala jsem se ho přímo. „Nevidíš, tak se nechovej jako malej a postav se tomu jako muž."odpověděla jsem si sama. „Zamysli se nad tím."řekla jsem ještě a odkráčela jsem z jeho pracovny.
„Sarino?"zavolala na mě Mia z obýváku.
„Ano?"otočila jsem se k ní.
„Jsi se s jedním z nich zas viděla?"nadšeně se usmála a já jí jen souhlasně přikývla.
„Nechápu, jak to dělá, ale začíná být stejně otravný jako jeho sestra. Je to takovej vtipálek, až to někdy není možný."nevěřícně jsem zakroutila hlavou nad vzpomínkou na Emmetta.
„Tak toho se drž."zašvitořila Mia.
„Proč?"zeptala jsem se nechápavě. Proč bych se měla držet někoho takového, jako je on? Vždyť to je o nervy.
„Protože bys pak mohla být veselejší."usmála se.
„A já snad nejsem?"podivila jsem se.
„Většinou ne. Zdá se mi, že ti něco chybí. Ale ještě jsem nepřišla na to co."posmutněla. Tak mně něco chybí? Zajímavá teorie. A pravdivá. Chybí mi svoboda a klid přírody. Tím vším se liší od života ve městě. Ten je podle šablony, lidi žijí stále stejně a ti, co vybočují, jsou považováni za blázny. Ale co je toto za život? To jim nechybí chuť čerstvého horského větru a čistých slunečních paprsků? Asi ne. Vůbec si neuvědomují, o co přicházejí...
„Nech to být."řekla jsem jí po chvíli tiše. Já věděla moc dobře, co mi chybí, ale nemůžu jí to říct, nemůžu ji zarmoutit.
„Jak myslíš."povzdechla si a odvrátila se ode mě. Tím mi dala šanci vyklouznout k sobě do pokoje. Zdi byly v barvě jasně modrého nebe a koberec měl barvu lesního porostu. Cítila jsem se tu jako v přírodě. Ačkoli jsem viděla ve tmě velmi dobře, rozsvítila jsem si lampu a usadila se křesla. Vzala jsem si rozečtenou knížku a ponořila se do příběhu. Když jsem ji dočetla, zrovna svítalo. Vyšla jsem na balkon a dívala se na vycházející slunce, které se mělo znovu schovat do mraků. Má pokožka se pod jeho dotykem jemně třpytila, nikdy mě nepřestane toto kouzlo udivovat. Zůstala jsem tam nehybně stát a jen jsem se v tichu dívala na probouzející se krajinu.
„Sarino, měla by ses připravit!"zavolala na mě Mia a vytrhla mě tak z mého snění s otevřenýma očima.
„Jo, už jdu. Díky."řekla jsem normálním hlasem a vydala jsem se ke skříni. Vytáhla jsem z ní tmavě červené šaty pod zadek a černé kalhoty. Oblékla jsem si je a lehce se namalovala. Po chvíli jsem už scházela ze schodů dolů za Miou.
„Sluší ti to."usmála se. Usmála jsem se na ni a obouvala se do černých kozaček na podpatku.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 3. část: