Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 29. část

26.07.2009 (21:30) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2035×

   Zbytek školy už utekl rychle a já skoro utíkala na parkoviště k ostatním. Už jsem se nemohla dočkat, až z tohoto pozemku zmizím. Ta škola je tak depresivní místo. Vyběhla jsem na parkoviště do mírného deště a běžela k rodince. Deacon si mě k sobě přivinul a čekali jsme na Emmetta s Rosalií. Za chvilku se k nám naštvaně přiloudali, očividně měli tichou domácnost.
„Přijedete hned k nám?“zeptal se Deacon.
„Nejdřív sjedem k nám a pak přijedeme k vám, asi tak za půl hodinky budeme tam.“usmála jsem se na něj, když mi otevíral dveře řidiče.
„Dobře, budu čekat.“mrknul na mě a zavřel za mnou dveře, jakmile jsem se usadila na sedadle. Lucas se usadil na sedadle spolujezdce a já vyjela ze svého parkovacího místa. Rozjela jsem se vyšší rychlostí k nám domů a cestou si pobrukovala.
„Koukám sestřičko, že jsi šťastnější, ještě nikdy jsem tě neviděl si pobrukovat.“zasmál se vesele Lucas.
„Asi ano. Ale nevěřím, že to je jen tak. Stále čekám, kdy se něco zkazí.“odpověděla jsem mu tiše.
„Neboj, nic se nestane.“povzbudivě opáčil.
„Na to už dávno nevěřím.“zašeptala jsem, když jsem parkovala před domem a aniž bych počkala na odpověď, jsem vystoupila z auta. Vběhla jsem k sobě do pokoje a převlékla se do jeanů a zelené halenky. Spletla jsem si vlasy do dlouhého copu a sepnula je zelenou sponou do drdolu. Za chvíli jsem už postávala dole v obýváku u dveří a čekala na Lucase. Ten se za chvíli vypotácel ze svého pokoje a seskočil dolů pod schody. Otevřela jsem dveře a vyběhla z domu k autu.
„Nějaká nedočkavá, ne?“vysmál se mi Lucas, když si sedal vedle mě.
„Se ti zdá.“odsekla jsem mu a vyjela ke Cullenovým. Cesta trvala jen pár minut, jak jsem se ho nemohla dočkat. Lucas se celou cestu na svém sedadle pochichtával, ale já ho ignorovala. Za pár minut jsem už parkovala před jejich domem, kde už postával Deacon. S úsměvem jsem vystoupila a šla k němu. Lucas ještě se smíchem se dopotácel ke dveřím a zapadl dovnitř, takže jsme před domem stáli jen my dva.
„Ahoj.“pousmál se, když mě viděl.
„Ahoj.“odpověděla jsem mu a políbila ho na uvítanou. Ten polibek byl jemný a krátký, takový mi ještě nedal.
„Půjdeme se proběhnout?“navrhl.
„Proč ne?“usmála jsem se na něj a vydala se do lesa. Slyšela jsem jeho lehké kroky za mnou, takže jsem se ani neohlížela, zda je za mnou. Za chvíli už běžel vedle mě, ale nebyl to tak veselý běh, jak obvykle býval. Doběhli jsme na malou mýtinku, kterou protékal malý potůček. Byla krásná. Zůstali jsme tam společně stát a já okouzleně hleděla na tu mýtinu. „Je to tu nádherné.“vydechla jsem.
„To ano.“odpověděl mi a já se nemohla zbavit pocitu, že je něco špatně.
„Děje se něco?“zeptala jsem se ho už nervózněji.
„Jen jsem si něco uvědomil.“řekl smutně.
„Uvědomil? Co sis uvědomil během dvaceti minut, co jsme se neviděli?“opáčila jsem stále nervózně.
„Uvědomil jsem si,“začal, a když se nadechl, i když to nepotřeboval, pokračoval, „že to všechno byla chyba. Měla jsi pravdu, ten vztah mezi námi nepůjde. Jsme oba až moc rozdílní.“
„Cože?“vydechla jsem ohromeně. To nemohl myslet vážně! Přeci nejde dojít k takovému rozhodnutí za dvacet minut!
„Zjistil jsem, že tě nemiluju. Uvědomil jsem si to až dneska odpoledne. Teprve dneska jsem pochopil, co od tohoto života chci. Chci volnost.“osvětlil mi. Kdyby mi bilo srdce, v této chvíli by se mi zastavilo, protože prasklo. Bylo rozdrobeno na milion kousíčků.
„To nemyslíš vážně!“vykřikla jsem nešťastně.
„Ale ano, myslím. Je mi to líto.“dodal omluvně a já měla co dělat, abych na něj nepoužila štít. Můj nával zlosti a bolesti byl díky němu několikanásobný, milovala jsem ho, stále, i po tom, co mi řekl, ale zároveň s tím jsem ho nenáviděla.
„Sbohem.“zašeptal a odešel směrem, kterým jsme přiběhli. Chtěla jsem ho zadržet, ale nedokázala jsem se ani pohnout, mé tělo zpracovávalo tu informaci, která přinášela záplavu bolesti. I když jsem cítila bolest smíšenou s nenávistí, láska tou směsicí stále prosakovala, nechápala jsem to. Jak ji stále k němu můžu cítit, když mě zničil? I když mi ublížil, nedokázala bych mu já sama ublížit, krásný to paradox. Měla jsem chuť se stočit do kuličky a poddat se tomu šílenství bolesti, ale z té agónie mě vytrhl mně tak známý hlas.
„Sari.“zašeptal Lucas a přišel pomalu ke mně blíž. Když se ujistil, že neudělám nic unáhleného, pevně mě objal a konejšil mě jen svou přítomností. Asi jsem měla cítit vděčnost, ale nešlo to, tou bolestí, co se už plně vydrala na povrch, žádný jiný cit neprošel, nebyl na to dost silný.
„Proč?“zašeptala jsem zlomeně, když jsem relativně ovládla svůj hlas, který se otřásal ve vzlycích.
„Já nevím.“odpověděl mi popravdě. „Je mi to strašně líto.“dodal a přitisknul si mě k sobě víc. Na víc jsem se v tu chvíli nezmohla, jen stát, opírat se o Lucase a vzlykat mu do hrudi bez slz. „Měli bychom se vrátit domů.“navrhl.
„Já ke Cullenovým nepůjdu.“zatvrdila jsem se. To bych nejspíš nezvládla.
„To jsem neměl na mysli. Myslel jsem k nám domů.“uvedl to na správnou míru a čekal, až se k tomu vyjádřím. Neměla jsem chuť kamkoliv jít, cokoliv dělat. „Nemůžeme tu takhle stát do nekonečna, Sari.“ Pohladil mě po vlasech a vzal mě do náruče. Snažila jsem se alespoň normálně dýchat, ale nešlo to, i obyčejný nádech mě bolel. Cestu domů jsem nevnímala, snažila jsem svou mysl přesvědčit, že to přejde, že to jednou odezní, ale v hloubi duše jsem věděla, že to nebude tak snadné, jak se o tom píše. „Už jsme tu.“zašeptal a položil mě na sedačku v mém pokoji.
„Co se stalo?“přiběhla Mia, když uslyšela mé vzlyky.
„Nechal ji.“řekl prostě a já se tu obyčejnou větu snažila znovu pochopit. Nešlo to.
„Kdo?“zeptala se nechápavě Mia.
„Deacon.“procedil mezi zuby Lucas a mnou projela další vlna bolesti. „Ale dneska se tam všichni chovali divně, když jsem tam přišel. Byli takoví odtažití. Asi věděli, co jí chce udělat. Nechápu, proč mu v tom nezabránili. Mohli se o to alespoň pokusit, třeba Alice s Emmettem.“
„To není možný, vždyť…“nakousla Mia větu, ale nedokončila ji.
„Jděte pryč.“zašeptala jsem zlomeně.
„Ale zlatíčko, teď bychom tě neměli nechávat o samotě.“řekla mi Mia mile.
„Proč ne? Nejsem člověk, nemůžu se tak snadno jako oni zabít! Nemůžu si ani podřezat žíly, nemůžu se otrávit, ani oběsit! Máte docela velkou jistotu, že se nezabiju, tak mě laskavě nechte o samotě!“rozkřikla jsem se na ně a oba poraženě vycouvali z místnosti. Konečně jsem byla sama. Šáhla jsem po ovladači hi-fi věže a pustila si cd Evanescence, které v ní bylo. Potřebovala jsem zvukovou kulisu, abych mohla vypnout tu bolest, ale to se mi nedařilo. Ta bolest mě vnitřně sžírala kousek po kousku. 

Lucasův pohled:
   Musel jsem se pochichtávat, když jsem sledoval nedočkavou Sarinu. Nemohla se ho dočkat, přál jsem jí to, konečně si pustila do srdce další tvory a není sama. Samota je to nejhorší, co mohla zažít. Ale i tak jsem se mohl trošku pobavit.
   Vystoupila z auta a běžela k němu, já se vyvalil z auta a s úsměvem jsem vešel do Cullenovic domu. Jakmile jsem vešel, hledal jsem pohledem ty, kteří nebyli ve škole a tudíž neviděli Emmettův výstup.
„Kdo chce vidět fotky ze školy?“vykřikl jsem a čekal jsem na reakci. Avšak žádná se nedostavila. „Hmm, asi nikdo. No, nevadí.“prohodil jsem ledabyle do větru a vydal se do obýváku. Jasper s Emmettem hráli šachy a nejspíš s hrou končili, protože Emmett házel figurky po Jasperovi. Alice s Rosalií se koukaly na módní přehlídku v televizi a ostatní byli pryč. „Čau lidi.“zkusil jsem to znovu.
„Ahoj.“odvětili mi jednohlasně a zas se věnovali jen sobě.
„Emmette? Nedáš si venku páku?“zkusil jsem přitáhnout jeho pozornost ke mně.
„Ani ne. Díky.“odpověděl mi úsečně a vrátil se k házení figurek po Jasperovi.
Co to s nimi kruci je? Vždyť takhle odtažitě se nikdy nechovali.
„Kde jsou ostatní?“zeptal jsem se ještě s nadějí, že odpoví normálně.
„Na lovu.“oznámila mi Alice a vrátila se ke své zábavě.
Zůstal jsem nehnutě stát a zíral jsem z okna, nic lepšího se tu momentálně nedalo dělat. Minuty ubíhaly, když vtom jsem uslyšel bouchnutí dveří, jak někdo přišel. Doufal jsem, že se někdo vrátil z lovu a bude si mě všímat, když ne ostatní. Vykouknul jsem z obýváku k příchozímu a zpozoroval jsem Deacona.
„Co tu děláš? Kde máš Sarinu?“zeptal jsem se ho.
„Nechal jsem ji. Je venku.“odpověděl mi a můj mozek se snažil pochopit, co řekl. On ji opustil? Vrhl jsem se na něj a vrazil mu pěstí, chtěl jsem ho roztrhat na kousky, ale Jasper s Emmettem mi v tom zabránili.
„Pusťte mě!“zakřičel jsem na ně a vytrhl se jim. Vyběhl jsem ze dveří a běžel jsem po jeho pachové stopě. Po pár minutách jsem vběhl na malou mýtinku, kde stála Sarina.
„Sari.“zašeptal jsem a přišel jsem pomalu blíž k ní. Bál jsem se, že na mě zaútočí, ale po chvíli jsem se ujistil, že neudělá nic unáhleného. Pevně jsem ji objal a konejšil. Bylo mi jí líto, nečekal jsem, že by to mohlo tak rychle špatně skončit.
„Proč?“zašeptala zlomeně skrz vzlyky. Trhalo mi to mé mrtvé srdce, ji takhle vidět.  
„Já nevím.“odpověděl jsem jí popravdě. „Je mi to strašně líto.“dodal jsem a přitisknul si ji k sobě víc. Vypadala tak bezmocně. „Měli bychom se vrátit domů.“navrhl jsem po chvíli. Chtěl jsem ji odtamtud dostat co nejdřív.
„Já ke Cullenovým nepůjdu.“zatvrdila se. 
„To jsem neměl na mysli. Myslel jsem k nám domů.“uvedl jsem to na správnou míru a čekal jsem, až se k tomu vyjádří. Ale to mohla být taky věčnost. „Nemůžeme tu takhle stát do nekonečna, Sari.“ Pohladil jsem ji po vlasech a vzal do náruče. Rozběhl jsem se s ní domů a toužil jsem Deacona roztrhat a spálit. Cesta uběhla rychle, když mě spalovala nenávist k němu. Nohou jsem rozrazil dveře a vešel dovnitř. „Už jsme tu.“zašeptal jsem a položil Sarinu na sedačku v jejím pokoji.
„Co se stalo?“přiběhla Mia, když nás uslyšela.
„Nechal ji.“řekl jsem prostě, ale uvnitř jsem zmíral nenávistí.
„Kdo?“zeptala se nechápavě Mia.
„Deacon.“procedil jsem mezi zuby. „Ale dneska se tam všichni chovali divně, když jsem tam přišel. Byli takoví odtažití. Asi věděli, co jí chce udělat. Nechápu, proč mu v tom nezabránili. Mohli se o to alespoň pokusit, třeba Alice s Emmettem.“dodal jsem, protože jsem tomu nerozuměl.
„To není možný, vždyť…“nakousla Mia větu, ale nedokončila ji.
„Jděte pryč.“zašeptala Sarina zlomeně.
„Ale zlatíčko, teď bychom tě neměli nechávat o samotě.“řekla Mia mile, alespoň se pokusila, aby to tak znělo.
„Proč ne? Nejsem člověk, nemůžu se tak snadno jako oni zabít! Nemůžu si ani podřezat žíly, nemůžu se otrávit, ani oběsit! Máte docela velkou jistotu, že se nezabiju, tak mě laskavě nechte o samotě!“rozkřikla se na nás a oba jsme poraženě vycouvali z místnosti. Nechtěli jsme ji víc zraňovat, už jí bylo ublíženo dost. Za chvíli se z jejího pokoje ozvala písnička od Evanescence, kterou má ráda. Jenže ji kazily její vzlyky.
   Odešel jsem s Miou dolů do obýváku, kde jsme se posadili.
„Jak se to mohlo stát?“zeptala se mě ohromeně, ale já jí nedokázal odpovědět. Nevěděl jsem to, nechápal jsem to.
„Já nevím, Mio. Nerozumím tomu, vypadal na to, že ji miloval.“zamumlal jsem.
„Hajzl.“zamumlala nenávistně Mia a já nechápal, kde se to v ní vzalo. Ještě jsem ji takhle nikdy neviděl.
„Asi tak. Co budeme dělat? Takhle nemůže do školy a myslím, že ani nedokáže komunikovat s Cullenovými.“zapřemýšlel jsem o naší situaci.
„Já nevím. Možná bychom měli dát vědět Liamovi, ten bude určitě vědět co dál.“navrhla Mia.
„Dát mi vědět o čem?“zeptal se Liam. Otočil jsem se a spatřil ho za námi u dveří.
„Ah, Liame. Jsem tak ráda, že jsi doma. Potřebujeme se s tebou poradit.“začala Mia.
„Deacon opustil Sarinu.“řekl jsem prostě a sledoval jeho reakci.
„To snad ne.“vykřikl a já nedokázal identifikovat jeho emoci.
„Bohužel. Leží nahoře a utápí se v bolesti. Nezvládne se vrátit do školy a ani se s nimi znovu setkat.“prohlásil jsem jistě.
„Tak budeme cestovat, třeba se jí nějaké místo zalíbí a zapomene na něj.“navrhl Liam a já o tom musel popřemýšlet. Změna místa by jí měla prospět, nemusela by na něj tolik myslet, nemusela by se tak utápět v bolesti.
„Jsem pro.“řekl jsem a Mia jen kývla hlavou na souhlas. Ta by souhlasila se vším, co on navrhne.
„Dobře, tak si sbalte oblečení a potřebné věci.“zavelel.
„Fajn, půjdu jí to oznámit.“rozhodl jsem se a vstal jsem ze sedačky.
   Vešel jsem k ní do pokoje, kterým se rozléhala hudba Evanescence. To cd jí hrálo stále dokola a bylo jí jedno, zda to slyší posté. Ležela stále na své sedačce v klubíčku, ani ke mně nevzhlédla. Její pohled byl mrtvý. Kdybych neslyšel její vzlykání a kdybych nevěděl, že je upírem, bál bych se, že je mrtvá. Přišel jsem k ní blíž a sednul jsem si na zem vedle její hlavy. Pohladil jsem ji po vlasech, ale ona sebou škubla. Stočila na mě svůj mrtvý pohled a dívala se na mě, ale jako by tu ona sama nebyla.
„Sari?“zašeptal jsem a čekal jsem na její reakci, ale žádná nepřišla. „No tak, Sari.“zkusil jsem to znovu, ale stále jsem od ní nedostal žádnou reakci. „Sari, vnímej mě chvíli. Rozhodli jsme se, že odsud odjedeme. Bude to pro tebe lepší, uvidíš.“oznámil jsem jí tiše.
„Dobře.“řekla tiše, že jsem ji skoro neslyšel.
„Dobře.“zopakoval jsem po ní a vstal jsem. „Zabalíš si sama nebo ti máme pomoc?“zeptal jsem se, ale odpověď jsem nedostal. Stále tam ležela a vzlykala. „Takže asi pomoc.“zkonstatoval jsem a odešel pomalu z místnosti.