Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 27. část

20.07.2009 (12:12) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1977×

   Po chvilce postávání venku jsme se uchýlili dovnitř, kluci se sice stále pošťuchovali, ale já byla duchem jinde. Nešlo mi z mysli, že je tu Tanya jen kvůli ulovení Deacona, ale ještě víc mi nešlo z hlavy, proč se o to tak starám. Vždyť to ani není moje věc.
   Posedali jsme kolem televize a Emmett se chopil ovladače, s kterým zapnul sportovní program. Ani nevím, co na něm dávali, ale asi to byl oblíbený sport Emmetta, protože každou chvíli se ozývaly z jeho strany radostné a výhružné výkřiky. Vždy podle toho, jaký dotyční hráči podali výkon. Když ho to přestalo bavit, vyskočil na nohy a vytáhnul i Garretta.
„Pojď, dáme si páku.“zavelel a odtáhnul ho ven. Jasper s Lucasem je následovali jako rozhodčí ven, jen Deacon se mnou zůstal. Carlisle byl v nemocnici, Liam byl zavřený v pracovně, Mihnea se s Eleazarem venku cvičil a se mnou tu zůstal jen Deacon. Jeho výraz byl neproniknutelný, měl na sobě tvrdou masku, která v mé přítomnosti už nemohla polevit. Já měla stejnou. Odvrátila jsem od něj tvář a zadívala se na fotky na krbu. Bála jsem se, že má maska zmizí v prach, když ho budu moc dlouho pozorovat. Nemohla jsem to dovolit, už tak je pro mě přítomnost v tomto domě nad mé sebeovládání. Na každé z těch fotek byli Cullenovi spokojení a šťastní, jak jsem je znala. Ale sledování fotek mi nemohlo dlouho vydržet, po chvilce jsem je měla prozkoumané všechny. Vzhlédla jsem od nich zpět k němu a naše pohledy se střetly. Málem bych se v jeho pohledu utopila, kdyby se nevrátili kluci se svým vřískáním.
„To nebylo fér! Jaspere, tys mu pomáhal!“vztekal se Emmett.
„Nepomáhal! Já pomáhal tobě.“hájil se Jasper. „A sakra, je to venku.“zaklel.
„Jak pomáhal?“zeptal se Garrett.
„Ehm, nijak.“zamumlal Jasper.
„Vybal to.“nutil ho Garrett.
„Ani mě nenapadne.“zašklebil se Jasper a dal se na útěk před Garrettem, který se na něj akorát chtěl vrhnout.
„To Emmett prohrál?“zeptala jsem se Lucase s předstíraným zájmem.
„Jo, krapet to nevydejchal a zničil ten kámen, na kterým se přetlačovali.“zasmál se vesele.
„To si umim dost živě představit.“pousmála jsem se, ale nebyl to smích od srdce. Zvědavě se na mě podíval, ale já jen zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi o tom mluvit.
„Kdy se vrátí holky?“zaskuhral do ticha Emmett.
„Nevim, nejsem Alice.“odsekla jsem mu potichu.
„To je dobře.“zasmál se zpátky. „Pojďte si na něco zahrát, třeba na partyzány.“navrhnul.
„Ne, díky.“odmítla jsem ho.
„A co ty, Lucasi? A ty Deacone?“obrátil se na ně.
Oba záporně zakroutili hlavou.
„Vy jste na mě zlí!“posteskl si a někam odběhl.
„Právě se urazil.“konstatoval Deacon.
„Já ho dohromady dávat nebudu, to ať zařídí Rose.“řekla jsem suše a Lucas se rozesmál.
„Už nás zase trápíš, teda spíš mě!“křikl na mě Emmett seshora.
„Ale mě to nějak vůbec netrápí.“křikla jsem zpátky.
„To vidim.“ozvalo se mi zpátky.
„Jak to můžeš vidět, když tu nejsi?“vložil se do toho i Lucas.  
„Já mam oči všude.“odsekl.
„Hm.“zamručela jsem a tím diskuze skončila. Rozhostilo se mezi námi tíživé ticho, Lucas si všiml toho napětí mezi mnou a Deaconem, ale nekomentoval ho. Nechtěla jsem tu už dýl zůstávat, proto jsem vstala a vyběhla ven. Kluci za mnou asi udiveně zírali, ale mně to bylo jedno. Šla jsem po pachu za Mihneou a Eleazarem. Byla jsem zvědavá, jak jim to spolu jde. Po chvilce jsem je našla na rozlehlé mýtině v lese. Usmála jsem se na ně, ale potichu jsem přešla ke stromu, na kterém jsem se usadila a sledovala trénink. Mihnea se hodně soustřeďoval a pak vytvářel zdi kolem kamene, které se měly smršťovat, ale byl teprve na začátku, proto se mu to moc nedařilo. Na tváři měl plně soustředěný výraz, jak se snažil. Dívala jsem se na ten kámen, který měl takhle zničit, ale nic se s ním nedělo. Uvažovala jsem, že bych mu pomohla, zničila bych ho svým štítem, ale za chvíli jsem ten nápad zavrhla. Po chvilce jsem přestala jeho snažení vnímat a užívala si, že Deacon není blízko mě, konečně jsem byla volná. Z mého stavu mě vytrhlo až zadunění drtícího se kamene. Pohlédla jsem na ten kámen, který se snažil zničit Mihnea a ten byl pryč. Usmála jsem se na něj ještě víc, když se na mě kouknul.
„Jsem rád, že jsi tu.“usmál se Mihnea.
„Jak vám to jde?“zeptala jsem se jich zvědavě.
„Daleko lépe než na začátku, Mihnea se hodně rychle učí. Za pár dnů ty štíty budete moci zkusit postavit proti sobě.“odpověděl mi Eleazar.
„Páni, tak to je dobře.“usmála jsem se.
„Kde je Carmen?“zeptal se nervózně Eleazar.
„Alice všechny osoby jemného pohlaví vytáhla na nákupy. Já odmítla.“nevinně jsem se usmála.
„To chápu.“zasmál se lehčeji. „Tak pokračujeme.“zavelel a připravil další kámen. Mihnea se začal soustředit a bylo naprosté ticho.
   I když mi bylo příjemně, nechtěla jsem je rušit a raději jsem seskočila ze stromu. Odběhla jsem od nich a běžela. Ta rychlost byla příjemná, osvobozující. Popustila jsem uzdu svým instinktům a mé já se potopilo na dno mé osobnosti. Na povrch vystoupila stvůra a já ji nechala. Ona nemyslela na Deacona, nemyslela na ten „život,“ který žiji, „život,“ který jsem si vybrala i nevybrala zároveň. Stvůra mě plně ovládala, běžela za mě, ani nevím kam. Nechtěla se vrátit na své místo, chtěla žít místo mě a já měla chuť jí to dovolit, ale to jsem nemohla. Mé Já bylo to poslední, co mi zbylo a na co jsem se mohla plně spolehnout, i když to bývalo. Teď se mé Já skoro nedokáže kontrolovat, když je u mě. Stvůra zavětřila a ucítila vůni sladkého člověka, chtěla jsem ji znovu ovládnout, aby nic nevyvedla, ale tentokrát se nedala tak snadno. Nechtěla být znovu spoutána, chtěla žít. Běžela tím směrem, až vskočila na malou mýtinu, kde seděl asi sedmnáctiletý mladík s batohem na zádech. Vzhlédnul k mému tělu a oněměl úžasem, jeho ústa se roztáhla do oblouzeného úsměvu. Začala se k němu přibližovat, každým krokem jsem v ní cítila větší touhu po jeho krvi.
„Co tu děláš tak sám?“zeptala se stvůra mně cizím hlasem. Ten hlas nebyl můj, byl daleko líbeznější, daleko vábivější.
„Sedím, jak jistě vidíš, Krásko. Byl jsem na houbách a trošku jsem si zašel.“pokrčil rameny. Stvůra se tiše smála. „A co tak krásná dívka dělá tady v lese? Ty patříš na přehlídkové molo a ne sem.“
„Lovím.“zašeptala neslyšně. „Byla jsem na procházce, les je tak krásný a tichý oproti městu.“líbezně se usmála.
Nemohla jsem déle čekat a snažila jsem se ji překonat. V mém těle se strhl boj o život, o existenci. Pro mě trval dlouhou dobu, ale pro toho chlapce to muselo být pár vteřin. Stvůra se nechtěla dát tak lehce porazit, rvala se o svou existenci jako lev, jako upír, ale přemohla jsem ji. To bylo jediné štěstí toho chlapce.
„To máš pravdu, je to tu nádherné.“ozval se stále okouzleně. Co by asi dělal, kdyby věděl, že právě unikl smrti?
„Sbohem.“zašeptala jsem a otočila se. Vyběhla jsem zpět směrem, kterým jsem přiběhla. Stvůru už jsem nemohla pustit na povrch, vrátila by se k němu.
„Počkej!“vykřikl za mnou, ale já se neohlížela a běžela dál. Možná mě následoval, ale já zmizela svou obvyklou rychlostí, stvůra byla znovu pohřbena kdesi ve mně. Možná by bylo snazší jí dát volnost a skrýt se před světem v sobě, ale nejsem zbabělec, tohle nemůžu. Běžela jsem zpátky domů. Ke Cullenovým se mi nechtělo, chtěla jsem být chvíli sama. A to u nich rozhodně nešlo.
   Vběhla jsem do našeho prázdného domu, všichni byli stále ještě pryč, což mě potěšilo. Prošla jsem jím až ke mně do pokoje, kde jsem se svalila na sedačku a zavřela jsem oči. Znovu jsem viděla jeho tvář. Ale tohle jsem nechtěla, proto jsem je zas rychle otevřela. Vzala jsem ovládání hi-fi věže a pustila jsem cd Evanescence, které v ní bylo. Zesílila jsem zvuk a upadla do stavu letargie, kdy jsem vnímala jen hudbu. Bylo to příjemně uvolňující, kdyby mi nezazvonil mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a podívala se na display. Hlásal mi hovor od Mii. Zvedla jsem ho a přiložila k uchu.
„Děje se něco?“zeptala jsem se, když jsem ztišovala muziku.
„Ne, neboj se.“zasmála se Mia do telefonu. „Jen volám, že už jedeme domů.“
„Už? Není na návrat ještě brzy?“zeptala jsem se překvapeně. Nějak mi nesedělo, že by je Alice vytáhla na nákupy jen na pár hodin.
„Já vám to říkala!“vykřikla Alice horlivě v autě.
„Shodly jsme se, že je čas akorát na návrat.“oznámila mi Mia.
„Tak to je fajn.“řekla jsem mile, jak jen jsem dokázala. Jejich návrat znamenal i návrat Tanyi. „A proč jsi doma?“zeptala se po chvíli. To to zjistila díky jednomu cd?
„Chtěla jsem mít chvilku klid, kluci se tam krapet prali mezi sebou.“
„Emmett a kdo? Garrett?“zeptala se v autě Rosalie.
„Ti si dali jen páku, Jasper a Garrett.“odpověděla jsem a slyšela jsem Rosaliin smích.
„Měla jsi jet s námi.“ozvala se Alice posměšně.
„Nepotřebovala jsem vidět, jak se Alice tváří nepříčetně, když někdo odmítá její volbu.“řekla jsem neutrálně a slyšela jsem v telefonu zaskřípění zubů.
„No, já radši budu končit.“řekla nejistě Mia. „Za půl hodiny jsme u Cullenových.“dodala.
„Dobře, budeme tam na vás čekat.“odpověděla jsem jí a típla hovor. Poslechla jsem si ještě jednu písničku a vypnula věž. Nadechla jsem se a vyskočila jsem z okna. Po dopadu jsem se rozeběhla ke Cullenovým domů. Byla jsem u nich za malou chvilku a bez pozvání jsem vešla dovnitř.
„Kde jsi byla?“zeptal se mě Lucas, když vzhlédnul od televize.
„Proběhnout se a doma.“pousmála jsem se. „Holky tu budou tak za patnáct minut.“dodala jsem a klukům se rozsvítily oči. „Jak šel trénink?“zeptala jsem se Eleazara.
„Skvěle, lepší se.“usmál se.
„Už brzy zkusíme štíty!“zasmál se vesele Mihnea.
„Jistě.“mrkla jsem na něj a sedla si na opěradlo křesla, ve kterém byl Lucas. Když si toho všiml, chytl mě za bok a stáhnul si mě k němu na klín. Trochu jsem vyjekla a začal mě lechtat. Když jsem se vzpamatovala, oplácela jsem mu plnou měrou. Oba jsme se vesele smáli a nevšímali si okolí, protože těch patnáct minut takhle rychle uteklo.
„Nosiči!“zvolala Alice zvenčí a vtančila dovnitř. Přestali jsme se pošťuchovat a šli jsme jim pomoct. Všichni jsme vyšli před dům a kluci objali své manželky. Jen já s bratry a Deaconem jsem stála opodál. Deacon ale dlouho nebyl sám, protože se na něj vrhla Tanya a začala ho zuřivě líbat. To mi stačilo, stvůra se znovu vydrala na povrch a s mým tělem k nim přiskočila. Deacon se možná i trochu bránil a chtěl ji snad i odstrčit, ale mé tělo bylo rychlejší. Stvůra vzala Tanyu za rameno a odtrhla jí od něj. Odhodila ji pár metrů daleko a postavila se do bojové pozice s vrčením. Tanya se po chvilce vzpamatovala a udělala to samé. Začaly jsme kolem sebe kroužit jako supi nad mršinou, obě jsme čekaly na první útok té druhé, ale ani jedna z nás nepočítala, že nás někdo chytne za pas, což se stalo. Deacon chytnul mě, Mihnea Tanyu. Obě jsme se jim vzpíraly, ale oni nás drželi pevně.
„Jsi úžasná, když žárlíš.“zašeptal mi něžně do ucha Deacon.
„To je možný, ale pusť mě.“vrčela jsem nepříčetně.
„Až se uklidníš. Bojuj s tím.“zašeptal a políbil mě do vlasů, ale stále nepouštěl. Stvůra se v jeho sevření kroutila, ale po tom polibku zeslábla. Bylo snazší jí porazit, v tom lese to bylo horší. „Podívej se.“zavelel tiše a nasměroval mě na Tanyu s mým bratříčkem, jak se k sobě tisknou v polibku. To stvůru ve mně překvapilo a v tom momentě jsem nad ní zase získala převahu.
„Pusť mě.“zavelela jsem tichým hlasem. „Stvůra už je pod kontrolou.“dodala jsem šeptem.
„Stvůra?“zeptal se nechápavě, ale pustil mě.
„Ano, stvůra. Jednou ti to možná vysvětlím.“odpověděla jsem mu. Rozhlédla jsem se po příjezdové cestě a všichni se tvářili šokovaně. Můj pohled utkvěl na líbající se dvojici. Trošku přelétavá, ne? Před chvílí se tiskla k mému Deaconovi. Moment, řekla jsem k mému? Řekla… Asi to tak už bude. A teď se tiskne k Mihneovi? Potlačila jsem zavrčení.
„Kdybys mezi nás neskočila ty, udělal by to on. Chtěl skočit i mezi vás dvě, ale nakonec jsme si vás raději rozdělili.“oznámil mi Deacon. „Jinak děkuji za vysvobození.“dodal vděčně. „Kdybych byl člověk, asi bych už zvracel.“
„Já to slyšela!“vykřikla Tanya, když přestala olizovat brášku.
„To je dobře.“zasmál se Deacon.
„Myslím, Sarino, že teď je každá z nás spokojená. Zakopeme válečnou sekyru?“navrhla.
„Miluju ji, Sestřičko.“přidal se Mihnea.
„Dobře.“rezignovala jsem.
„Děkuji.“poděkovala a za chvíli mě už objímala, jakoby se nic nestalo.
„Může mi někdo vysvětlit, co to mělo být?“zeptal se Liam, který vylezl z práce za Miou.
„Láska.“řekl s úsměvem Jasper. „Prohrál si sázku Emmette.“dodal tiše, ale všichni jsme ho slyšeli.
„Jakou sázku?“zeptala jsem se ho. Deacon vedle mě zavrčel.
„Myslel si, že se nedáte dohromady.“řekl kajícně Jasper.
„A co dělá ten, co prohraje?“zeptala jsem se zvědavě a Deacon se na mě překvapeně podíval.
„Půjde nahej do školy.“usmál se Jasper.
„U toho chci bejt.“vyprskla jsem smíchy.
„Já taky.“ozval se Lucas.
„A já tam budu tuplem.“dodaly jednohlasně Rosalie a Alice.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 27. část: