Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 20. část

29.06.2009 (13:13) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2068×

Sarinin pohled:
   „Sarino! Ne!“slyšela jsem za sebou křičet Deacona, ale neposlechla jsem ho a běžela pryč… Potřebovala jsem být sama. Co se to se mnou stalo? Proč jsem si ten polibek tak užívala? Nechápala jsem nic z toho, co se událo… Jediné východisko z toho všeho, které jsem viděla, byl útěk. Utéct od toho všeho alespoň na chvíli, víc mi není povoleno. Jedna má část mi totiž nikdy nepovolí zapomenout. Navždy si ty vzpomínky s sebou ponesu. Tak ráda bych na vše zapomněla a žila někde jinde a jinak, ale to ne, to by byl pro mě až moc velký luxus, který mi nikdo nesmí dopřát. Když už jsem byla prokleta tak se vším všudy. Jenže toto všechno jsem už věděla několik set let, ale i tak jsem si na to nedokázala plně zvyknout.
   Běžela jsem svojí rychlostí, tou bych předhonila i smrt, kdybych mohla, a hlavně kdybych chtěla. Jenže smrt byla dávno za mnou a i tak “žiju“. Tak proč chtít předhonit zrovna ji? Já bych raději předhonila bolest a vzpomínky. Netušila jsem ani, kam běžím, nezajímalo mě to. Jenže ani ten běh mi nepomáhal. Pocity i vzpomínky zůstaly a já jim musela sama čelit. Zastavila jsem se kdesi v lese, nepoznávala jsem to tu, ale to mě nijak netrápilo. Chvíli jsem tam zůstala jen tak stát, když jsem dostala nápad. Prohrábla jsem si kapsy, až jsem narazila na svou peněženku. Přesně tu jsem hledala, otevřela jsem ji a zkontrolovala své falešné doklady a kreditky, vše na svém místě. Zandala jsem peněženku zpátky a rozeběhla jsem se směrem, ze kterého jsem cítila lidi. Teď jsem je já sama vyhledávala, tomu říkám ironie života, tedy existence… I když byla krásná noc, hodně lidí bylo venku a slavilo konec roku, což mi ztížilo nenápadné proběhnutí městem k letišti. Hodně mužů v podnapilém stavu mi zablokovalo cestu, ale dnes jsem necítila žádnou chuť na jejich krev, dnes nebyla pro mě takovým pokušením jako na začátku, dnes jsem jen chtěla, aby mě nechali na pokoji.
„Hej Krásko, pojď se se mnou napít.“usmál se na mě podnapilý mladík.
„Ne, díky.“odmítla jsem ho a pokračovala ve své cestě k letišti. Tomu by se asi nelíbilo, co bych si dala k pití.
„Ale no tak, Kotě!“zavolal ještě někde za mnou, ale já se nezastavila. Teď nesmím polevit, když jsem se rozhodla. Jestli polevím a couvnu, už nikdy k tomu odvahu nenajdu. Mávla jsem raději na taxi, které jelo kolem mě a to ihned zastavilo. Kdo by také mně nezastavil? Leda tak slepec, ale ten by taxi rozhodně neřídil… Nastoupila jsem do něj a řidič se na mě otočil.
„Tak kampak to bude, slečno?“
„Na letiště.“usmála jsem se na něj a slyšela, jak se mu srdce rozeběhlo rychleji.
„Dobře.“usmál se zasněně a vyrazil. Jel osvětlenými ulicemi, až najel na dálnici, kde se zařadil do nejpomalejšího pruhu. Nejspíš si chtěl vychutnat déle jízdu se mnou nebo chtěl víc peněz. Dívala jsem se z okna taxíku a doufala, že si nebude chtít povídat, nechtěla jsem si s nikým povídat. Venku dopraskával na obloze ohňostroj, byl nádherný. Lidem osvětloval jejich tmu, ale tu mou osvětlit nedokáže.
„A jsme tady.“řekl taxikář a vytrhl mě z myšlenek.
„Kolik jsem dlužná?“
„Čtyřicet osm dolarů.“
Podala jsem mu padesátku. „Drobné si nechte.“ A vylezla jsem z taxíku.
„Díky.“stačil vykřiknout, než jsem zavřela dveře. Podívala jsem se na ceduli letiště. Hlásala letiště Vancouver International. Tak jsem doběhla až do Kanady? Ani jsem si nevšimla, že jsem přeběhla hranice. Vstoupila jsem do letištní haly a došla k přepážce, nebylo tu moc lidí.
„Dobrý večer, s čím vám mohu pomoci?“zeptala se mě mladá žena u přepážky.
„Dobrý večer, letí v nejbližší době nějaký spoj do Rumunska?“
„Moment, podívám se.“odbyla mě a zahleděla se do monitoru. Chvíli v něm hledala a za pár minut ke mně vzhlédla. „Máte štěstí, jeden spoj do Rumunska letí za hodinu. Letí do Bukureště. Máte zájem?“
„Ano, mám. Jednu letenku, prosím.“usmála jsem se na ni a podala ji svoji kartu.
„Tady je. Brána sedm A.“ Podala mi letenku i s kartou.
„Děkuji.“poděkovala jsem a odkráčela jsem směrem k branám. Měla jsem dost času se připravit na cestu letadlem, doufám, že nebudu muset sedět vedle nějakého muže nebo malého dítěte. V mém rozpoložením by ani jeden nepřežil. Stoupla jsem si k oknům, která měla výhled na letištní plochu a dívala se ven. Několik lidí poletovalo kolem letadel, nejspíš poslední údržby před letem. Bylo uklidňující je sledovat, jak pobíhají sem a tam, jako by byli mravenci. Možná stejně tak pilní, i když nejspíš ne.
„Brána sedm A pro let DS-332 se právě otevírá.“zahlásila obsluha a já se otočila, opravdu už tam stáli lidé a mačkali se na sebe. Počkala jsem si, až lidé odejdou do letadla a teprve potom jsem jako poslední šla k bráně. Vpustili mě dovnitř a už za chvíli jsem seděla na svém místě. Vypadalo to, že budu mít celou řadu jen pro sebe, ale mýlila jsem se. Za pár minut přišel opálený mladík a sedl si vedle mě. Jeho krev nebyla vůbec vábivá, smrděla mi jako… jako krev mokrého psa. Podívali jsme se na sebe a on se začal třást.
„Přestaň nebo nás oba prozradíš! Nikomu neublížím a nechci kupodivu ani ublížit tobě.“zašeptala jsem.
„To ti tak budu věřit, Pijavice.“zavrčel.
„Nezapomeň, že naše druhy mají zůstat utajeny před lidmi. Takže se laskavě uklidni nebo nás všechny prozradíš a odsoudíš tyhle lidi k záhubě.“zavrčela jsem tentokrát já. Jak tihle psi můžou být tak natvrdlí?
„Ty bys je zabila?“zeptal se.
„Ne, ale Volturiovi nejspíš ano.“odpověděla jsem mu tiše. „Tak už toho nech. Vím, že to jde špatně, ale zkus mi pro tento let věřit. Ani pro mě to není žádný med sedět vedle tebe.“
„Divím se, že jsi už nevyvraždila celý letadlo. To si schováváš, až budeme ve vzduchu?“procedil nenávistně skrz zuby.
„Ne, nepiju lidskou krev.“odsekla jsem mu. To ho nejspíš překvapilo tak, že se přestal třást.
„Ty nepiješ lidskou krev?“zeptal se vyjeveně. „A to ti mám věřit?“
„Ano, to mi máš věřit. Už si lovil upíry, co se živí lidskou krví?“
„Ano. Proč?“odpověděl mi.
„Jaký měli oči?“položila jsem mu klíčovou otázku.
„Rudý jako ta krev, co vypili.“odpověděl bez zaváhání.
„Výborně. A jaké mam já oči?“zeptala jsem se ho a otočila se obličejem k němu. Podíval se mi do očí a zalapal po dechu.
„Zlaté.“vydechl.
„Přesně tak.“ Vítězně jsem se usmála.
„Jak je to možné?“
„To je díky zvířecí krvi, kdybych pila lidskou, měla bych je rudé.“mrkla jsem na něj a podívala jsem se z okýnka. Už jsme startovali a následně vzlétli do vzduchu. „Tak co, vydržíš ten let vedle té obludné pijavice?“zeptala jsem se ho kousavě.
„Nejspíš mi nic jiného nezbývá.“pokrčil rameny. „Mimochodem, jmenuju se Patrick.“
„Sarina.“řekla jsem prostě.
„Je to divný, ale těší mě.“zasmál se nevěřícně a já s ním. Vedle něj to bylo tak snadné, když už mě nechtěl zabít.
„Mě docela taky. Zatím jsem se setkala jen s jedním z vašeho druhu a hned narazím na dalšího. Mám to ale štěstí.“
„Koho znáš? Třeba ho znám taky.“
„Nejspíš ho znát nebudeš, když ani nevíš, že existují i upíři, co nezabíjej lidi. Jacob Black.“odpověděla jsem mu.
„O něm jsem slyšel, tedy spíš o těch smečkách, jak se rozdělily.“usmál se.
„Odkud vůbec jsi?“
„Původem jsem z Québecku, teď studuju na Sorboně v Paříži. Co ty?“
„Původem z Rumunska, teď žiji v Oregonu.“odpověděla jsem mu bez úsměvu.
„Co tak smutná?“zeptal se překvapeně. „Myslel jsem, že jste takhle spokojení.“
„Dlouhá historie, o který nechci mluvit.“řekla jsem tiše.
„Dobře, jak chceš. Ale vypadáš jako někdo, kdo by nejraději zemřel.“podotkl a strefil se do černého.
Neodpověděla jsem mu, jen jsem se dívala z okýnka dolů z té krásné výšky. Kdybych vyskočila, nic by se mi nestalo. Jaké by to bylo letět? Nemusela bych nad ničím přemýšlet, nemusela bych nic řešit, byla bych jen já… Ale náraz by byl vpád zpět do reality.
„Sarino?“oslovil mě.
„Hm?“ Ale neotočila jsem se k němu zpátky, stále jsem se dívala dolů.
„Je takových jako jsi ty hodně?“zeptal se.
„Těch, co se živí zvířecí krví?“ujistila jsem se.
„Ano.“přitakal.
„Moc ne, jsme něco jako vyvrhelové mezi ostatními. Většinou se na nás koukají jako na blázny. Navíc jen někteří na to mají sebeovládání. Znám jednoho, co má tak dobré sebeovládání, že může pracovat jako chirurg v nemocnici.“usmála jsem se při vzpomínce na Carlisla. „Včetně té mojí jsem slyšela tak o třech rodinách.“dodala jsem.
„To není moc, ale alespoň něco.“usmál se.
„A co tvoje smečka?“oplatila jsem mu to tentokrát já.
„Moc se s nimi teď nevídám.“pokrčil rameny. „Škola dostala přednost a i povolení od Alphy.“
„Aha. To je mi líto.“
„Nemusí, zvládají to i beze mě.“usmál se.
„Vážení cestující, zapněte si prosím pásy, budeme přistávat na letišti v Paříži.“zahlásila letuška a rozsvítily se kontrolky. Poslušně jsme si s Patrickem zapnuli pásy.
„Tak ten let s tebou nebyl tak špatný, kdybys potřebovala někdy pomoc, tak tady je moje číslo.“podal mi papírek. „A nezklam mě.“dodal.
„Díky. A čím bych tě mohla zklamat?“
„Tím, že vyvraždíš let.“zasmál se štěkavě.
„O to se neboj, všichni přežijí, pokud nespadneme.“mrkla jsem na něj. „Tady je moje číslo.“ Napsala jsem v rychlosti číslo na další kousek papírku a dala mu ho.
„Dík, sice to děsně smrdí, ale co nadělám.“posteskl si.
„Ten od tebe taky moc hezky nevonní.“vyplázla jsem na něj jazyk.
„No jo, tak se měj a nezabíjej lidi.“rozloučil se a vstal.
„Ty se taky měj a hezky studuj.“ A byl pryč…
V Paříži jsme se dlouho nezdrželi. Nastoupilo několik lidí, naštěstí už mezi nimi žádný vlkodlak nebyl, a mohli jsme letět dál. Rumunsko se nezadržitelně blížilo, jsem zvědavá, co tam najdu. Trosky, vzpomínky a bolest… Ale je na čase se s minulostí vypořádat jednou pro vždy…

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 20. část: