Děkuji za těch pár komentářů u první části, moc mě potěšily a budu ráda za další. :-* Tady mám pro vás druhou část, která se jmenuje VYPTÁVÁNÍ.
27.04.2009 (21:06) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2824×
Vyšla jsem z učebny bok po boku s Alicí. Lidé na nás ohromeně zírali. Očividně nechápali, že se se mnou baví zrovna ona, která tu přátel očividně moc nemá. Veškeré mluvení za mě obstarala ona, já ji ani tak moc nevnímala, dokud jsme nepřišly do jídelny. Zatáhla mě k pultu a nabírala si jídlo. Aha, snaží se působit lidsky. Dobře, sice jsem to neměla v plánu, ale budu si hrát s nimi. Vzala jsem si nějaké sušenky, které se budou dobře drolit a ve frontě jsem se rozhlídla po jídelně. To jsem neměla dělat, protože jsem viděla jejich stůl. Bylo jich dost, tolik jsem jich ani nečekala. Zaplatila jsem a vydala jsem se s Alicí k jejich stolu. Lidi na nás znovu zírali, ale já si jich nevšímala. Teď jsem si mohla všímat jen stolu upírů, ke kterému jsem měla namířeno.
„Ahoj rodinko."pozdravila je s úsměvem Alice.
„Ahoj."pozdravila jsem je i já. Odpovědí na pozdrav mi byly věnovány zdráhavé pohledy. Vypadá to, že mě neradi vidí, krásná změna oproti Alici.
„Ale no tak, trošku se na ni usmějte. Jste stejně protivní, jako byla ona celej den."zasmála se Alice a sedla si vedle blonďáka, který byl posetý jizvami po upířím kousnutí. Od něj se budu asi držet dál, je z něj jasně cítit, že je nebezpečný.
„Což tebe neodradilo."řekla jsem jí a všichni se zasmáli.
„Koukám, žes ji poznala celkem rychle. Mimochodem já jsem Emmett."představil se mi se smíchem velký svalnatý upír s tmavými vlasy.
„Tahle kráska je moje Rosalie."přivinul si k sobě blonďatou krásku. Ta mi jen věnovala ledový pohled. Hm, Ledová barbie.
„Tohle je Jasper."řekla Alice a přivinula se blíž k tomu blonďákovi, to jí nevadí ty jizvy? Kývl na mě a věnoval se zas jen jí. „Deacona znáš."ukázala na toho černovlasého upíra, kterého jsem poznala jako prvního.
„Jo, toho si pamatuju. Nezná způsoby slušného chování."zašklebila jsem se a Emmett se začal smát, kdežto Deacon se na mě zamračil.
„To je větší část naší rodinky, ještě tu máme rodiče Esme a Carlislea."dořekla Alice.
„Jo a ti největší komedianti zůstali v předchozím bydlišti. Bella, Edward, Renesmée a Jacob. Ten by se ti líbil."zasmál se Emmett.
„Proč by se mi líbil, Vtipálku?"zeptala jsem se ho.
„Smrdí jako mokrý pes."zasmál se znovu a Rosalie ho zpražila pohledem.
„Ten by se mi asi nelíbil, psy moc nemusím, mam radši medvědy."usmála jsem se na něj.
„Hej! Ty mam rád já!"naoko se naštval.
„Jak se vlastně jmenuješ?"zeptal se Jasper.
„Sarina Ryanová. Právě jsem se sem přistěhovala s rodiči Miou a Liamem."odpověděla jsem.
„Odkud jsi?"zeptal se znovu.
„Původně z Rumunska."řekla jsem a doufala jsem, že se v tom nebudou šťourat, o své minulosti jsem nechtěla mluvit, na tu jsem chtěla zapomenout, což mi nebylo dopřáno.
„Tim by se vysvětloval tvůj přízvuk."usmál se.
„Můj přízvuk?"zeptala jsem nevěřícně, vždyť ten za ta desetiletí zmizel.
„Jo, máš ho sice hodně slabej, ale furt tam je."
„Aha, myslela jsem si, že mi zmizel."pokrčila jsem rameny.
„Je roztomilej."oznámil mi Emmett a vysloužil si další ledový pohled od Ledové barbie.
„To je velká poklona."usmála jsem se.
„Že jo!"vykřikl nadšeně. Musím uznat, že s ním je docela sranda.
Najednou jsem ucítila lehký tlak na mou hlavu.
„Kdo z vás se mi snaží dostat do hlavy?"zasyčela jsem naštvaně. Myslela jsem si, že na sebe nebudeme útočit, ale bez varování tyhle tlaky tolerovat nebudu! Jestli na mě chtějí útočit, tak já budu útočit na ně.
„Promiň, snažil jsem se jen vyrovnat emoce u tohohle stolu."pokrčil rameny Jasper.
„Vyrovnat emoce?"podivila jsem se a moje napětí trošku opadlo.
„Jo, dokážu vycítit emoce ostatních a pak je i upravit. Ale tebe necítím."usmál se na mě bezmocně.
„Zajímavý talenty."povzdechla jsem si. „Ty ovládáš emoce, Alice vidí budoucnost a Deacon leze do hlavy. Volturiovi by si tady smlsli."
„Už to zkoušeli, ale nedostali nás."usmál se Emmett.
„Co je ta tvá schopnost, Sarino? Snažím se na to přijít od tý první hodiny, ale marně."povzdechl si Deacon.
„Jsem štít, dokážu odrazit jakoukoliv schopnost, jen na sobě cítím její tlak, ale nic se mi nestane."usmála jsem se.
„Štít? Ale Bella je taky štít a na ni Jasper s Alicí stačí."zašeptal nevěřícně spíš pro sebe.
„To je možný, ale já odrazím všechny. Bez výjimky."dodala jsem.
„To tě asi chtěli Volturiovi, co?"vrátila mi mou poznámku Rosalie chladným hlasem. S tou kamarádka fakt nebudu, a ani není o co stát.
„Jo, chtěli. Málem mě i dostali, ale nedokázali mě ovlivnit, abych jim byla vděčná a celkově je milovala, takže ostrouhali."usmála jsem se nad tou vzpomínkou na vztekajícího se Ara.
„To si dokážu živě představit."řekl tiše Jasper.
„Už bude zvonit, měli bychom jít."zavelela Alice, všichni jsme vstali a odnesli vyhodit své tácy s jídlem, kterého se nikdo z nás ani nedotkl.
„Co máš za hodinu?"zeptala se mě Alice s nadějí v hlase.
„Biologii."řekla jsem, když jsem se podívala do rozvrhu.
„Tu máš s Deaconem."zářivě se usmála.
„Hm, fajn."povzdechla jsem si. Od té první hodiny jsme se moc neměli v lásce. Je docela protivnej, řekla bych.
„Tak jdem."zamručel a otevřel mi dveře.
„Díky."řekla jsem mu a dál jsme šli potichu. Ve třídě bylo jediné volné místo, kde jinde než u něj. Nechápu, jak to dělají, že volná místa jsou jen vedle nich. Sedla jsem si a dívala se kamkoliv jinam než na něj. Začala hodina a profesor nám zadal práci ve dvojicích.
„Dámy první?"zeptal se.
„Proč ne, když jsou páni galantní."odpověděla jsem a podívala se na sklíčko. „Plazmolýza."řekla jsem prostě a podala mu mikroskop.
„Jo, je to ona."souhlasil, zapsala jsem to a podala mu další sklíčko.
„Plazmoptýza."řekl tentokrát on a já se jen podívala. Na souhlas jsem přikývla a zapsala jsem to. Tímto způsobem jsme určili všechny vzorky a měli jsme to jako první.
„Slečno Ryanová, co je na tomto sklíčku?"zeptal se mě profesor, když k nám přišel. Podal mi sklíčko, já ho založila a podívala se na něj. Chvíli jsem dělala, že se na to pozorně dívám a pak jsem mu odpověděla. „Plazmolýza. Jedná se o ztrátu vody v rostlinné buňce v hypertonickém prostředí."
„Výborně, máte oba za jedna. Je dobré, že tvoříte dvojici."řekl nám a já se musela ušklíbnout, když odcházel otravovat někoho jiného. Vytáhla jsem si sešit, kam jsem si psala básničky a začala jsem si nevzrušeně psát.
„Co to píšeš?"zeptal se mě Deacon.
„Ani nevim, vždycky píšu nebo čtu, když se nudim."pokrčila jsem rameny.
„Aha."odvětil mi a už si mě zase nevšímal, což mi vyhovovalo. Za pár minut zazvonilo a on vypadnul z místnosti během pár sekund.
Vyšla jsem na chodbu a znovu jsem přilákala pohledy kluků. Dva z nich do sebe nechtěně vrazili a spadli na zem, tomu jsem se musela zasmát. Oba se cítili dost trapně a začali rudnout, když se k mému smíchu přidal zvonivý smích Alice a hluboký melodický smích Jaspera. Jakmile tyhle dva viděli, stoupli si a dali se na ústup, čemuž jsem se musela smát ještě víc.
„Tedy máte tu dobrou reputaci."usmála jsem se ještě víc.
„To asi jo, ale hrozivější má Emmett."ušklíbnul se Jasper.
„Proč se tomu nedivím?"zeptala jsem se jich.
„Protože není čemu?"zasmála se Alice a společně jsme se vydali na parkoviště, kde už čekali ostatní. Deacon s Rosalií se dívali kamkoliv jinam než na mě.
„Tak se mějte."usmála jsem se a vydala se ke svému autu.
„Sar? Nechceš se mnou vyrazit o víkendu na nákupy?"zeptala se mě ještě Alice s nadějí v hlase.
„Možná jindy. Ještě nemáme vybaleno."pokrčila jsem rameny a šla dál. Nastoupila jsem si, když vtom ke mně přijelo červené BMW se staženým okýnkem.
„Ta Audi je tvoje?"zeptal se v něm nevěřícně Emmett.
„Jo, vidíš, že v něm sedim, ne?"mrkla jsem na něj.
„No jo. Hezký autíčko."pousmál se.
„Díky, tak se mějte."mrkla jsem na ně a rozjela se směr domů. Dneska už jsem měla upírů dost.
Jakmile jsem přijela domů, odložila jsem si věci a šla hledat Miu.
„Mio?"zvolala jsem v domě.
„Jsem v obýváku."zavolala na mě zpátky a já se vydala za ní.
„Ahoj Mio."usmála jsem se na ni a sedla si vedle ní na sedačku.
„Ahoj Zlato. Jak bylo ve škole?"zeptala se mě s úsměvem čekající na žhavé dojmy.
„Skvěle, až na partu pěti upírů."opáčila jsem sarkasticky.
„Partu pěti upírů? Neříkej mi, že ses zase poprala."řekla vyděšeně. Očividně se jí nechtělo stahovat a hledat nový dům.
„Ne, to zatím ne. Dva z nich mě očividně moc nemusí, jedna z nich je zase dost otravná a neodbytná a zbylí dva jsou relativně v pohodě. Ta jedna mi nedá asi nikdy pokoj, pokud nezaútočím."povzdechla jsem si.
„To nedělej, jednou by jsi snad přátele mít mohla, ne?"
„Ne, nemohla!"vykřikla jsem naštvaně.
„Proč ne?"zeptala se mě zvědavě. Co jí mam říct? To, že nechci bejt slabá, až je budu muset opustit? Nebo, že nejsem zvyklá někomu jinýmu věřit než své rodině?
„Protože je nechci."řekla jsem prostě.
„To není důvod. Ty se toho bojíš."obvinila mě a trefila se do černýho.
„Dobře, bojim se toho. Nechci se spálit. Tihle mají pár schopností a nechtěně je na mě používají."posteskla jsem si. „Mám co dělat, abych nezačala útočit já sama. Obávám se, že před lidmi by to nedělalo dobrotu."pokrčila jsem rameny, když jsem si to představila. Deacon letí ke stěně přímo před ostatními studenty, přičemž nikdo nechápe, co se stalo. Docela hezká představa. Usmála jsem se.
„Sarino."povzdechla si Mia. „Zkus si tady pro jednou udělat přátele. Nemusíš být stále jen sama. Měla bys být víc společenská, měla by ses stýkat i s někým jiným než jen s námi."
„Ale já nechci, víš k čemu to pak vede."řekla jsem jí a vzpomněla si na doby, kdy jsem žila v Rumunských lesích. Tehdy se mi do cesty připletla jedna upírka, která se snažila se mnou spřátelit, ale skončila nabodnutá zády na skále.
„Tohle není Rumunský les. Navíc tehdy jsi byla jen pár měsíců pro proměně. Tady se nacházíš v úplně jiné situaci."usmála se nadějně.
„To máš pravdu. Alice je daleko víc otravná než tamta."zatvářila jsem se kysele.
„Kdo je Alice?"zeptal se za mnou tvrdý hlas Liama.
„Ahoj Liame."usmála jsem se.
„Ještě jsi mi neodpověděla. Kdo je Alice?"zeptal se mě znovu a mně bylo jasné, že mu musím odpovědět.
„Alice je jedna z upírů, které jsem dneska potkala ve škole."odpověděla jsem a čekala jeho výbuch vzteku.
„Jedna z upírů? Kolik jich tu je?"zavrčel.
„Ano, jedna z upírů. Ve škole jich tu je pět, mají tu ještě rodiče, takže celkově jich tu je sedm."pokrčila jsem rameny a sledovala jeho reakci.
„Sedm? To nemyslíš vážně! Sedm upírů v okolí a vy dvě jste tu naprosto klidné!"zařval na nás nevěřícně.
„Ano, jsme tu klidné a bavíme se společně o možnostech, které nám nabízejí."usmála se na něj Mia.
„Možnostech? Nabízejí nám leda tak se okamžitě odstěhovat!"zakřičel na nás.
„Ale Liame, nebuď tak melodramatický. Zůstaneme tady, pro Sarinu to je jedinečná příležitost se s někým seznámit. Je tak sama, potřebuje přátele."postavila se mu ihned Mia.
„To nepřipadá v úvahu!"zahřměl. „Jsou pro nás hrozba!"
„Ale připadá. Říkám ti jasně, že se teď nebudeme nikam stěhovat. Právě jsem vybalila poslední věci a líbí se mi tu. Zahrady tu potřebují nutně upravit, o hodně z nich se tu nikdo nestará a to je moje práce."řekla hrdě Mia. Já jen přihlížela.
„Ale Mio! Zahrady mají všude!"povzdechl si.
„To je možné, ale já se rozhodla, že zůstaneme tady!"zatvrdila se a ani Liam s ní v tomto rozpoložení nedokáže pohnout.
„Víš moc dobře, že udělám první poslední, co ti na očích vidím, ale tohle se mi nelíbí! Jsou pro nás hrozba!"řekl vážně a chtěl k ní vyslat vlnu rozhodnutí, které si on sám přeje.
„Je mi to jasné, ale já se rozhodla a jestli mě máš rád, tak mě nebudeš ovlivňovat, abys dosáhl svého. Dej tomu tady čas."usmála se na něj povzbudivě a on si vložil obličej do dlaní.
„Mio, ty jsi někdy tak naivní. Nic o nich nevíme!"vykřikl.
„Víme jejich počet, známe jejich schopnosti."řekla a chtěla pokračovat.
„Schopnosti? Oni jsou taky nadaní?"zeptal se vyděšeně.
„Ano, tři z nich jsou nadaní."řekla jsem tiše.
„To nemyslíte vážně! Jsou tu upíři, mají schopnosti a ty tady chceš zůstat a vydat jim jen tak Sarinu!"
„Já jim ji nevydám, to se neboj. Jen si myslím, že by bylo dobré, kdyby měla Sarina konečně nějaké přátele. Co takhle jim nabídnout setkání? Třeba by ses pak uklidnil."usmála se nad tím nápadem.
„Nad tím by se dalo uvažovat."připustil.
„Dobře, Sarino, domluvíš s těmi ve škole setkání?"zeptala se mě.
„Pokusím se."souhlasila jsem. „Teď, když mě omluvíte, půjdu na lov. Potřebuju si provětrat hlavu."
„Dej na sebe pozor."řekl mi Liam, když odcházel do své pracovny.
„Neboj. Umím se o sebe postarat."usmála jsem se a vyběhla jsem do pozdního odpoledne. Během hádky se již setmělo, ten čas plyne opravdu rychle, když se upíři baví.
Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Měnící se existence - 2. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!