Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 14. část

11.06.2009 (15:45) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2082×

   Konečně zazvonilo a my mohli odejít. Došli jsme na parkoviště, kde už poskakovala Alice.
„No konečně! Takhle se loudat!"vykřikla nedočkavě a chytla mě za ruku.
„No co, hraju si s vámi na lidi."řekla jsem jí a vyplázla na ni jazyk.
„I ti to umí rychleji."
„Jejich problém."
„Dobře, tak jedem."zavelela a strčila mě do auta. Sama si sedla za volant a vyjela z místa, kde parkovala. Viděla jsem před námi Rose, zastavila u ní a velkoryse jí dovolila nastoupit.
„Tak jedem!"vykřikly obě nadšeně a já na ně jen zírala s otevřenou pusou. Panebože, s čím jsem to souhlasila?
Celou cestu až do Portlandu něco štěbetaly a smály se u toho, já naštěstí nemusela promluvit ani jedno slovo, a tak jejich konverzace šla mimo mě. Občas jsem zaslechla věty typu:
„Sarině by slušela fialová a červená."
„Lucasovi určitě zelená."
Vjely jsme do Portlandu a Alice zajela do garáží jednoho z mnoha obchoďáků. S nadšením vystoupila z auta a já s Rosalií jsme následovaly jejímu příkladu ale ne tak nadšeně. Alice nás ihned chytla za ruce a táhla dovnitř. Zastavily jsme se před butikem značky Gucci. Slastně vydechla a vtáhla nás dovnitř.
„Alice?"oslovila jsem ji nesměle, když ke mně zamířila s horou věcí v náručí.
„Ano?"
„Pro koho to všechno je? Doufám, že pro tebe."
„Kdepak. Pro tebe!"zvonivě se zasmála.
„Tak na to ani nemysli, půlku věcí si nevezmu na sebe! Fujtajbl, bílá."ušklíbla jsem se zhnuseně, když mi podávala bílé kalhoty.
„Ale no tak! Sari! Bílá tě neukousne!"prohlásila vemlouvavě.
„Ani náhodou! Jasné? Žádné světlé barvy. Ty zkrátka nenosím."utnula jsem diskuzi.
„Dobře."rezignovala a podala mi tmavší barvy.
„Fajn."ušklíbla jsem se vítězně a šla do kabinky si vyzkoušet hnědou tuniku. Vyšla jsem ven a Alice se zašklebila.
„Mohlo by to být lepší. Chce to pásek!"vykřikla a podávala mi černý kožený pásek, který aniž bych vzala, mi rovnou připnula. „Teď je to dokonalé!"
„Ukaž."mírně jsem ji odstrčila a podívala se do zrcadla. Musela jsem uznat, že má styl. Usmála jsem se a Alice radostí nadskočila. Stáhla mě k sobě a vrazila mi další kusy oblečení. Nevěřícně jsem se na ni podívala, ale ona už tam nebyla. Byla pár metrů ode mě s Rose a nutila jí růžovou minisukni.
„Ne, Alice! Tuhle si nevezmu, tahle růžová je otřesná."slyšela jsem ji, jak říká.
„Ale vezmeš si jí! Bude ti dělat menší zadek."mrkla na ni.
„Já nemám velký zadek!"skoro vykřikla.
„To jsem neřekla, to jsi řekla ty."vyplázla na ni jazyk a Rose se na ni málem vrhla. Musela jsem se zasmát, ale to je vytrhlo z jejich debaty.
„Už to máš všechno vyzkoušené?"zeptala se mě ihned Alice.
„Jistě. Vezmu si ty hnědé kalhoty, tu tuniku s páskem a zelené sako."mrkla jsem na ni.
„Dobrá volba, ale máš toho tak málo."povzdechla si.
„Tak akorát."mrkla jsem na ni.
„To teda ne. Ale neboj, ještě je tu doooost obchodů."zavýskla.
„Nebojim."povzdychla jsem si tentokrát já. Alice se jen zasmála a vzala všechny kusy oblečení ke kase. Chtěla jsem vytáhnout svou kartu a zaplatit tu svou hromádku, ale Alice byla rychlejší. Dala jim svou černou kartu a prodavačka s překvapeným pohledem vše namarkovala.
„Hej, já mam taky kartu."zaprotestovala jsem.
„No a? Ber to jako dárek k vánocům."mrkla na mě Alice.
„Vy slavíte vánoce?"zalapala jsem po dechu.
„Vy ne?"zeptala se překvapeně.
„Ehm, ne."zavrtěla jsem záporně hlavou.
„Tak od teď budete."zavelela. „Zveme vás k nám na vánoce."
„Proč? K čemu to bude?"nechápala jsem.
„K čemu? Třeba ke hře na lidi?"zeptala se ona mě.
„K čemu bude hra na lidi, když tam lidi nebudou?"zeptala jsem se jí pro změnu já vítězně.
„Dobře, vzdávám to, ale máš smůlu. Mia už to přijala."oznámila mi stejným tónem.
„Kruci!"zaklela jsem tiše a Alice se zasmála.
„Tvůj ortel je podepsán a měla bys koupit všem dárky. To dneska taky zvládneme."
„Kdybys ty měla koupit všem dárky jen za dnešek, musela bys tu pobíhat naší normální rychlostí."usadila ji Rosalie.
„A kdo řekl, že jsem před vánoci na nákupech naposledy?"zeptala se uraženě Alice a já zasténala.
„Já jsem s tebou na nákupech naposledy."vyplázla jsem na ni jazyk.
„To si jenom myslíš."řekla tiše Rosalie.
„Jak řekla Rose, to si jenom myslíš."řekla i Alice a už nás obě táhla do dalších obchodů. Kdybych byla člověk, asi bych vypustila duši.
Rezignovala jsem dokonce na vánoce a koupila pár dárků pro každého. Pro Liama jsem koupila všechna CD Gregorian, které neměl; pro Miu jsem sehnala brož, kterou kdysi dávno ztratila; Lucas dostane stereo do auta, po kterém se sháněl; Emmettovi jsem koupila dřevěný dětský mečík a pirátský kostým a lá Jack Sparrow; Alici jsem koupila zlatý řetízek s velkým A, ve kterém byly vsazeny granáty; Jasper dostane koženou motorkářskou bundu; pro Rosalii mám zlaté náušnice; Esme jsem pořídila výtvarné potřeby; pro Carlisla jsem našla nejnovější knížku o vývoji kmenových buněk a dokonce jsem koupila i něco Deaconovi - básně Arthura Rimbauda ve francouzštině. Bylo těžké to vše koupit, aby to Alice neviděla. Pokaždé mi stála za zády a snažila se všechno vidět, ale s její výškou jí to nešlo.
„Alice! Už toho nech! Už jsem všechno koupila a to, co mam pro tebe, ti neprozradím!"vykřikla jsem na ni.
„No jo, no jo. Ale je to takový nezvyk s tebou nic nevidět."zasténala.
„Zvykej si. Mou budoucnost jen tak neuvidíš."mrkla jsem na ni.
„No jo no."
„Vážení zákazníci, za deset minut zavíráme, prosíme vás o opuštění obchodního domu. Děkujeme za pochopení a budeme se těšit na vaši další návštěvu."zahlaholil neutrální hlas v rozhlase.
„Měly bychom jít, Alice. Doufám, že tě nebudu muset táhnout."řekla jsem jí, když jsem viděla její bolestný pohled.
„To si ještě rozmyslím!"odsekla mi a vydala se ke garážím. Já se rozeběhla hned za ní a při tom jsem se smála. Rosalie už postávala u auta a vyhlížela nás.
„Co si ještě zajet na lov?"navrhla ihned, když jsme k ní došly. Daly jsme tašky do auta a nastoupily jsme.
„Super nápad, začínám být žíznivá."souhlasila jsem.
„Nejsem proti."usmála se Alice a vyjela z parkoviště. Jela jako vždy rychle, takže za pár minut jsme stály na opuštěné cestě u lesa. Vystoupily jsme a Alice si upravila šaty. Zakroutila jsem nad ní jen hlavou a ona mi věnovala pohled, kterým říkala: No co? Usmály jsme se na sebe.
„Tak tady za půl hodiny? To by nám mělo stačit."oznámila Alice.
Obě jsme jí na to kývly a všechny se vydaly různými směry za lákavými vůněmi. Já běžela sama za vůni pumy, holky se vydaly za jeleny. Nevnímala jsem, kudy vlastně běžím, jen jsem si užívala ten pohyb, kdy mě nikdo neomezuje. Doběhla jsem k pumě a zastavila se. Chvíli ji pozorovala, jak si hraje s menším zvířetem a pak jsem na ni zaútočila. Poklepala jsem jí nejdřív na záda a ona se překvapeně otočila. Zavrčela na mě a přikrčila se do útočné pozice, já ji napodobila a smála jsem se u toho. Hrábla po mně packou a zasyčela, já ji napodobila. Při zvuku mého syčení skoro nadskočila, musela jsem se pousmát. Vycenila na mě zuby a skočila, já jí uhnula a ona narazila do stromu. Vyprskla jsem smíchy, když jsem jí tak viděla. Rozhodla jsem se, že ji už nebudu trápit a skočila jsem jí na záda. Chtěla mě shodit, ale já se nedala a zakousla se jí do krku. Přestala se vzpouzet a v puse jsem cítila tu teplou životadárnou tekutinu. Má žízeň se mírnila, ale nezmizela, vždy bude v krku čekat. Cítila jsem, jak pumu její síly opouští. Bylo mi jí líto, v něčem mi připomínala mě samou. Taky neměla na výběr, když jsem se rozhodla, že bude moje. Vypila jsem poslední kapku její krve a vytrhla jsem menší stromek ze země, do díry jsem hodila její tělo a vrátila nad ní stromeček. Má lítost mi nevydržela dlouho, protože jsem se rozeběhla dál do lesa, kde jsem ucítila méně lákavou laň. S ní nebude taková zábava jako s pumou nebo s medvědem. Když mě zavětřila, dala se na zběsilý útěk, ale ten jí nebyl moc platný, nadběhla jsem jí a málem mi vběhla do náruče. Zabrzdila, otočila se a dala se na útěk jinudy. To jí ale už nevyšlo, skočila jsem jí na záda, a než jsem se do ní zakousla, chvíli jsem se na ní svezla. Nakonec jsem její tělo ukryla pod kámen a vydala se k autu, kde už postávala Alice.
„Zase sis hrála?"usmála se.
„Jasně."pokrčila jsem nevinně rameny.
„Jak jinak. Rose se za pět minut vrátí."oznámila mi.
„Fajn. Ty Alice, jak slavíte ty vánoce?"zeptala jsem se nesměle. Alice se zvonivě zasmála.
„Jako všude jinde."odpověděla mi.
„A tam se to slaví jak?"
„Ty to nevíš?"zalapala po dechu překvapením.
„Ehm, nevím."
„Lidé to slaví společnou večeří a spánkem, kdy pak ráno si rozbalí dárky. My jdeme na společný lov a dárky si rozdáváme hodně brzy ráno."usmála se.
„Aha, díky."poděkovala jsem jí.
„Můžu se na něco zeptat zas já?"
„Ptej se."
„Jak to, že jsi to nevěděla?"
„Ehm, když jsem žila v Rumunsku, tak i když byl otec starosta, byli jsme chudí. Vánoce jsme slavili jen jako křesťanský svátek bez dárků, jen se chodilo na mši. Pak jsem se stala upírkou a utekla do lesů. Strávila jsem dost dlouhou dobu daleko od lidí a od jejich zvyků, takže jsem na pár věcí zapomněla."pokrčila jsem rameny. „I když jsem pak zůstala s Liamem a Miou, drželi jsme se dál od lidí, a když už jsme s nimi byli, nehráli jsme si tolik na ně jako vy. Nebrali jsme si jídlo a další věci, nikoho jsme si k sobě nepouštěli, tak nebylo třeba slavit jejich svátky. Byli jsme neviditelní."
„Ale to musela být strašná nuda!"vykvikla Alice a zuřivě mě objala.
„Ani ne."zašeptala jsem.
„Vyjedeme?"zeptala se Rosalie, která právě vešla na cestu. Na tváři měla neprostupný výraz, takže vše slyšela, ale nekomentovala to.
„Jasně."vzpamatovala se Alice, nastoupily jsme a za pár minut, už jsme stály před mým domem.
„Díky za fajn odpoledne."poděkovala jsem a Alici se rozzářily oči. „Ale nemysli si, že s vámi ještě někdy půjdu."ihned jsem ji usadila, ale její nadšení nezmizelo.
„Myslím si to."mrkla na mě a rozjela se. Zůstala jsem tam stát a dívala se, jak mizí v zatáčkách, stála jsem tam dlouho, už jsem ani neslyšela jejich auto. Nadechla jsem se čistého vzduchu a vešla do domu.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 14. část: