Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lunette - 5. Díl

04.10.2009 (18:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1689×

Lunette
5. Díl
Bella

Netrvalo dlouho a z nekonečného ticha mne vytrhl šumot gum, svištící po mokrém terénu. Otevřela jsem branku a stoupla si na okraj cesty. Edward přijel v luxusním stříbrném Audi R8. Když vystoupil z auta, v jeho očích byla vina. Nechtěla jsem, aby cítil vinu. Najednou se zastavil a podíval se na mě. Chvilku tam stál a potom zavřel oči. Vypadalo to, jako když naslouchá.
„Edwarde co se stalo?“ Zeptala jsem se ho po tom, co tam stál déle než půl minuty.
„Tobě tluče srdce?“ zvedl hlavu a přišel ke mně. Nemohla jsem uvěřit tomu, co cítím. Srdce mi opravdu bilo, stále víc a víc, když se přibližoval.
„Ale jak?“ ptala jsem se částečně i sama sebe.
„Ale jak?!“ opakoval tu větu. Z jeho úst zněla tisíckrát krásněji.

Obešla jsem ho a šla k autu. Ve sklech jeho auta jsem se viděla nádherně. Byla jsem o hodně hezčí, měla jsem krásné, karmínově červené oči, ale stále něco nebylo v pořádku. Místo bílé, stěnové barvy mé tváře vyplňovaly růžové flíčky. Nemohla jsem být přece člověk! Pěstí jsem vrazila do zrcátka, které bylo připevněno na boku auta. Rozletělo se na pár kusů. Vzala jsem ten největší a řízla se do dlaně. Ucítila jsem velkou bolest, to upíři přece necítí. Z této myšlenky mne vytrhl další objev. Na mé bílé dlani se začaly objevovat kapky krve, které vzrůstaly do větší loužičky. Utrhla jsem zdravou rukou kus mých šatů a obmotala si ho kolem dlaně. Podívala jsem se na Edwarda, který se snažil odolat pokušení mé krve.
Byla jsem upír, ale jiný. Byla jsem jakoby poloupír, kdyby vůbec něco takového existovalo.
„Možná, že existuje.“ Řekl Edward a podíval se mi do očí. To není možné.
„Ty mi můžeš číst myšlenky?“ Řekla jsem trochu smutným tónem, někdy byla i výhoda je skrýt.
„Ano, ale nevím jak je to možné.“
„Já taky ne.“ Sklopila jsem hlavu a chytla se za kolena. Byla jsem dost udivená.
‚Zeptáme se Carlisela?‘ řekla jsem myšlenkově. Nechtěla jsem mluvit. Neměla jsem chuť mluvit.
„To bude možná nejlepší řešení.“ Vybavily se mi vzpomínky na každého z rodiny Cullenových. Zastavila jsem se u Alice.
‚Nemohla tohle vidět?‘ Bylo to možné.
„Nic mi neřekla.“ Odpověděl a šel ke mně.

,Jdeme,‘ myslela jsem si a nastoupila si do auta. Sedl si na místo řidiče. Naklonil se ke mně a políbil mě. Byl pořád tak něžný.
‚Nemusíš…‘ pomyslela jsem si.
„Já chci.“ Řekl a znovu mě políbil. Bezva, on mě promění, aby se nemusel bát, že mě svým polibkem zabije a teď, když už jsem „upír“ nebo co to vlastně jsem je pořád stejně opatrný.
Uviděla jsem v jeho očích pocit viny. Vyložil si to špatně.
,Já chtěla být proměněna. Nevyčítej si to. Ani to nebolelo.‘ Přemýšlela jsem, jestli mám zahmatat do svých vzpomínek a začít si vzpomínat na mou proměnu. Asi by mu to nepomohlo. Vzpomínala jsem radši na naši svatbu. Odklonil se ode mě a nastartoval auto.
„Promiň za to zrcátko.“ Usmála jsem se na něj omluvným úsměvem.
„To nevadí.“ Řekl a vystartoval svým krásným stříbrným kočárem na terénovou cestu.


***
V letadle bylo pořád ticho. Přerušila jsem ho já, když jsem požádala o sklenici vody. Letuška mi ji podala a já se zkusila napít. První kapička se otřela o můj jazyk a já pocítila chuť vody. Byla jiná, než voda, kterou jsem mívala v mém člověčím já. Moc mi chutnala. Všimla jsem si zákusku, který byl přidáván k jakémukoli nápoji. Měla jsem nutkání ho ochutnat. Nutkání posilovala zvědavost a něco, co mi v duchu říkalo: Chci to, prosím! Pomalu jsem si vzala talířek a malou vidličku. Oddělila jsem jí menší kousek z dortíku a napíchla ho na ni. Teď už rychleji jsem si ho strčila do pusy a žvýkala. Chutnal dobře. Poznala jsem chutě jako mléčná čokoláda, pomeranč, vanilka a piškot.  Dlouho jsem nejedla, měla jsem velký hlad.

Obrátila jsem svůj pohled na Edwarda a polkla jsem. Nevšímala jsem si, že to celé představení sleduje. Hlad jsem už neměla. Takže mi chutná jídlo.
,Shrneme fakta. Mám v sobě krev, chutná mi voda a jídlo, tluče mi srdce, mám city, ale nejsem člověk. Chutná mi krev, mám pobledlou kůži, karmínově červené oči, jsem rychlá, jsem silná, ale nejsem upír. Co jsem?‘ Ptala jsem se Edwarda v mysli.
„Tvá myšlenka na to, že jsi poloupír, nebo něco takového je k vysvětlení nejblíže.“ Zašeptal mi do ucha. To mi taky došlo.

Potřebovala jsem si dojít na toaletu, i tato věc byla lidská. Vstala jsem a prošla kolem sedadla do uličky. Dlouho jsem seděla, takže mě rozbolely nohy. Nebyla to normální bolest, jako když vás to chviličku brzdí. Tahle byla jiná. Chvilku jsem tam stála, opřela jsem se rukou od sedadlo a podpírala se tak. Sevřel se mi žaludek, začala se mi točit hlava. Chytla jsem se sedadla i druhou rukou, na víc jsem se nevzmohla.

„Je ti dobře?“ Zeptal se mě Edward. To jsem už ale ležela na zemi. Upadla jsem do těžkého spánku. Zdál se mi sen.
Stála jsem u kamenné desky. Zírala jsem na ni. Chtěla jsem přečíst, co je na ní vyryté, ale jakoby se mi z paměti vytratila všechna slova. Šla jsem k ní blíž. Byla jsem celá v černém, šaty mokré od slz. Klekla jsem si k ní. Stálo tam:
April Cullenová
2.8.2010
┼ 16.10.2010
Dolů mi skápla jedna slza a já se dál nevěřícně dívala na ten náhrobek. Bylo na něm jméno mé rodiny! Mé rodiny! Sice nevím, kdo je April Cullenová, ale byla moje rodina!
Přemýšlení nad tím, kdo je April, přerušil neznámý hlásek, který se chichotal jako zvonkohra.
Byl to krásný, dětský hlásek. Ucítila jsem ledové ruce na mém rameni. Otočila jsem se, abych se podívala, kdo za mnou stojí. Viděla jsem krásnou holčičku. Měla nádherně hnědé oči, bledou tvář, hnědé vlasy se jí vlnily po ramena. Odhadovala jsem ji na tři roky. Byla celá v černém. Pořád se ale usmívala. Byla krásná. Dívala jsem se na ni, jako na andílka. Najednou se v její tváři objevil pocit nejistoty a pak beznadějného strachu. Podívala se za místo, kde jsem klečela. Musela jsem se ohlédnout taky. Viděla jsem oheň. Oheň obklopoval celou louku. Přede mnou už nestál náhrobek, ale plápolal tam oheň. Viděla jsem, jak se v hořících lesech hýbe mnoho postav. V tom mě ta malá holčička zase obrátila k sobě. Po tváři jí stekla jedna malá slzička. Byla moc smutná. Potom vše zmizelo.

Otevřela jsem oči a překvapilo mě to, kde jsem. Ležela jsem na krásné posteli, kolem mě byly čtyři zdi. Podívala jsem se na jednu. Byla světle béžová. Byla prázdná. Podívala jsem se na druhou, měla stejnou barvu jako předchozí. Visel na ní ale obraz. Byl to obraz nějakého delfína. Otočila jsem hlavu a uviděla další stěnu. Byly do ní nasazeny bílé dveře. Něco mi bránilo se na ně podívat pořádně. Zaostřila jsem blíž k sobě. To co jsem viděla, mě docela zarazilo.
Viděla jsem kapačku, která se používá v nemocnici. Její šňůrka vedla k mé pravé ruce. Odhrnula jsem přikrývku, pod kterou jsem schovávala své tělo a zadívala se na svou ruku. Byla v ní zapíchnutá jehla, která dodávala mému tělu tu tekutinu v kapačce. Nechápala jsem, co tu dělám. Byla jsem snad v nemocnici? Co je se mnou? Kde jsem? Chtěla jsem to zjistit.

„Je tu někdo?!“ Zařvala jsem do prázdné místnosti. Dveře se potichu otevřely. Vyšel z nich Carlisle. Spadl mi kámen ze srdce. Čekala jsem, až mi bude vše vysvětlovat, ale nezačal. Tak jsem to udělala já.
„Carlisle, co se tu děje? Proč jsem tady a proč jsem vůbec jaká jsem?“ Měla jsem tím na mysli své na půl upírské a na půl člověčí já. Carlisle zavřel dveře a ladnými kroky přišel k mé posteli. Mluv! Prosím! Řvala jsem na něj v duchu, jako kdyby mě mohl slyšet.

„Jen jsi omdlela v letadle. Edward tě dovezl až sem. Spala jsi dlouhých čtrnáct hodin.“ Podívala jsem se kolem sebe. Do místnosti proudilo světlo. Prospala jsem celou noc a ještě k tomu půlku dne. Při tomto zjištění jsem byla v šoku.
„Mezitím, co jsi spala jsem udělal pár testů, abych zjistil, kdo vlastně jsi,“ co vlastně jsem, řekla jsem si v duchu. „Žádný z testů mi to ale neprozradil. Proto se tě musím ptát na pár otázek. Máme jednu teorii, ale nikdy o ní nikdo neslyšel, takže je pravděpodobné, že není správná.“ Jen jsem přikývla a poslouchala.

„Míváš takové nevolnosti často?“ Byla jeho první otázka.
„Tahle byla, pokud vím první.“ Odpověděla jsem klidným tónem.
„Můžeš mi říct, jaké máš chutě? Nemáš chuť … třeba na krev, nebo tak nějak?“
„Krev mi nevoní, alespoň ne ta vlastní,“ podívala jsem se na svou levou dlaň. Už se skoro zahojila z toho, jak jsem si ji pořezala. Carlisle kývl. „ale měla jsem velkou chuť na ten dortík v letadle… musím říct, že byl vynikající. Nějaký hlas mi ve mně říkal: Chci to, prosím! Tak jsem mu vyhověla.
„Zajímavé.“ Dodal Carlisle.
„Mělas v té době, kdy jsi spala nějaký sen? Pokud ano, jaký.“ Proč se ptá zrovna na tohle? Pokud vím, sny nejsou příznaky nějaké nemoci, nebo co jsem to vůbec měla.
„Měla. Stála jsem u kamenné desky. Chtěla jsem ji přečíst…“ Postupně jsem mu vykládala svůj sen a všechny detaily z něj.

Vyslechl ho bez jediného slova a pak docela neklidně řekl.
„Dovolíš mi, abych udělal jedno vyšetření. Tvé odpovědi… potvrzují mou teorii.“ Vyslovil každé slovo s náznakem strachu. Bál se, ale čeho? Bál se vůbec něčeho, nebo se bál o někoho? Chtěla jsem znát odpovědi, ale teď jsem musela jednu dát mému “otci“.
„O jaké vyšetření jde?“ Na tohle mi snad mohl odpovědět.
„Mám tušení, Bello, jen tušení,“ zdůraznil TUŠENÍ „že jsi těhotná.“

V duchu jsem si opakovala to slovo. TĚ-HO-TNÁ, kousek po kousku. To slovo nebylo v mém slovníku, jakoby se mi vytratilo z paměti. NE! TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA! Pomyslela jsem si.
Odhrnula jsem deku a volné tričko, pod kterým bylo zakryté mé břicho.
Podívala jsem se na něj. Bylo pořád stejné, aspoň myslím. Nikdy jsem se na své břicho tak důkladně nedívala, takže byl těžko poznat rozdíl. To miminko tam může být, protože jsem “údajně“ těhotná teprve týden. Nemusí tam být třeba vypouklina, aby se to úplně potvrdilo. Teď tam může být jen malinký hrášek. Malinký kousek velkého, drahocenného života.

„V tom případě…“ řekla jsem úplně vyvedená z míry, hlas mi vylétával o oktávu výš a pak zase níž.
„V tom případě to dovolím.“ Řekla jsem, trochu klidnější a spustila jsem ruce z mého břicha.
Carlisle se jen usmál a už byl pryč z místnosti. Šel si asi pro nástroje nutné k vyšetření. Já jsem pořád přemýšlela nad tím, jak je to vůbec možné. Edward je upír, upíři přece nemají mít děti, nebo ano? Jestli ano, chci ho mít co nejdříve u sebe. Nebo spíš, chceme. Pohladila jsem své ploché břicho a zašeptala k němu: „Miluju tě, můj malý človíčku.“

Pokračování příště.


Shrnutí povídek

6. Díl

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lunette - 5. Díl: