Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená? 30.Kapitola

07.10.2009 (13:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2014×

„Kdo jsi?“ ptala jsem se vyděšeně

„Ten co přežil, ten kdo jsi tě vezme“ Odpověděl a chytl mě za ruku, bolestivě jsem vykřikla. Jeho síla mi drtila kost.

„Lucasi“ vykřikla jsem

„Bello, odpust“ zašeptal zlomeně, jeho oči prozrazovaly bolest

„Jdeme“ sykl nezmámí hodil si mně na rameno a vyskočil z okna

„Bello“ vykřikl Michael a běžel za námi

„Alecu“ zasyčel nenávistně ten se na něj otočil, trvalo to jen chvilku a pak se rozběhl. Podívala jsem se na Michaela, ležel na zemi jako kdyby byl mrtví.

„Michaely“ slyšela jsem Paulu

Běžel rychle, vše kolem mne byla jen rozmazaná šmouha. Nevěděla jsem kam mne to nese a proč? Kdo je to a co ode mne chce? Vrtalo mi hlavou, jediné vysvětlení co mně napadlo je, že je to jeden z těch upírů co byli v lese. Běžel dlouho nebo mě to tak přišlo. Natřásala jsem se celé tělo mne bolelo, byla mi zima. Jeho ledové tělo mne drtilo k sobě. Jako kdybych mu mohla utéct, pomyslela jsem si ironicky.

Zastavili jsme se u malého soukromého letiště. Postavil mne na zem

„Co chcete?“ ptala jsem se vyděšeně

„To sama uvidíš“ zasyčel. Nastoupili jsme do tryskáče, spoutal mi ruce, shodil mne do sedačky, vzlétli jsme. Nemluvil, já jsem měla strach ho dráždit. Moje oči byli plné slz srdce mi bušilo jako o závod. Přemýšlela jsem proč mi to Lucas udělal. Proč mě takhle zradil, co jsem mu udělala. Nechápala jsem jeho pohnutky. Pak jsem si vzpomněla na Edwarda. Bála jsem se o něj Byla jsem tak zabraná do svých úvah, že jsem si nevšimla, že jsme přistáli.

„Jdeme“ zavrčel. Vytáhl mně z letadla, byli jsme na soukromém letišti. Hledala jsem nějaký nápis který by mi poradil v jakém státě jsme

„Vítejte ve Florencii“

Stálo na ceduli. Překvapeně jsem zamrkala, jsem v Itálii a to znamená jediné. Jedeme ke královské rodině, otřásla jsem se strachy.

„Alecu“ pozdravil ho nějaký upír

„Demetri“ odpověděl, nastoupili jsme do limuzíny.

„Kdo to je?“ ptal se Demetri

„Úlovek pro Ara“ řekl nenávistně, šlehl ke mně pohledem, kdyby mohl tak by mě zabil. Nechápala jsem proč mne tak nenávidí. Můj strach byl ještě větší.

„Aro zuří. Je mi líto, že jsi přišel o sestru“ řekl Demetri. A mě došlo, proč ještě jsem naživu.   Byla jsem návnada. Po tváři mi tekli slzy bylo mi to jedno. Přála jsem si by mně nehledali, aby se mně nepokoušely zachránit. Věděla jsem, že je to jen zbožné přání. Celou cestu jsme mlčeli, já se utápěla v myšlenkách. Ve vzpomínkách…

Zastavili jsme na nádvoří. Velkém starobylém nádvoří, nad ním se tyčil hrad. Vypadal úchvatně, jako památka jistě byla vyhledávaná turisty, při představě co se jim asi stane se mi udělalo nevolno. Vypadal mírumilovně ale mě naháněl strach. Jako kdybych ho za poslední hodiny neměla dost. Surově mně vytáhli a vešli jsme do haly, byla to velmi vzdušná místnost a světlá. Přišlo mi to jako ironie. Na recepci stála žena, podle jejího vzhledu jsem poznala, že to je člověk.

„Dobré ráno“ pozdravila je

„Gianno“ řekl Demetri a usmál se na ní. Podívala se na mě podle jejích očí jsem poznala, že ví kde je a pro koho pracuje Dívala jsem se na ní a začalo mi být špatně, jako kdybych měla každou chvíli omdlít.  Prošli jsme přes halu a vešli do velký místnosti. Rozhlížela jsme se, na podium stáli tři trůny. Dívala jsem se na ně, můj strach se každým okamžikem zvětšoval, otevřeli se dveře a v nich se objevil upír, za ním další dva. Na sobě měli černé pláště, přesunuli se na podium. Dívala jsem se na toho uprostřed. Vypadal tak jinak, než Cullenovy. Jeho pleť vypadala jako papír. Jako kdybych se měl každou chvíli rozpadnout. Jeho oči měli barvy mléka. Podíval se na mě, jen na vteřinu ale to stačilo abych se třásla ještě víc

„Alecu“ řekl Alec poklekl

„Můj Pane“ řekl a přišel k němu, podal mu ruku. Chvíli tam stáli nehnutě jako sochy.

„Děkuji, mrzí mne co se stalo Jane, její smrt bude potrestaná“ řekl vážným tonem. Opět se na mě zahleděl, pokynul Alec mě přivedl k němu. Vzal mě za ruku, jeho paže vypadala jinak ale na dotek byla stejně chladná a tvrdá. Chvíli tam stál, jeho tvář vystřídala několik výrazu, nakonec mně pustil

„Nic nevidím, to je zajímavé“ zamumlal pro sebe

„Connere“ řekl, jakmile to dořekl otevřeli se dveře ze kterých jsme přišli

„Volals mě pane“ řekl upír který se zjevil vedle mne

„Ano podívej se na ní“ poručil, nově příchozí mně zkoumavě pozoroval, doslova mne propaloval pohledem. Po chvíli přišel k Arovy a podal mu ruku. Ten se usmál a mě se udělalo ještě hůř, něco plánuje blesklo mi hlavou.

„To je zajímavé, můžeš jít“ propustil Connera, ten poklek a odešel. Alec ho následoval a ty dva zmizeli chvíli po nich, jen podaly ruku Arovy a odešli V místnosti jsme zůstaly sami, Aro se na mě chvíli díval, usmál se velmi nebezpečným úsměvem

„Cullenovy si podepsali rozsudek smrti, zabili Jane a skoro celou gardu. Jejich chování překročilo všechny meze. A ty jelikož víš co jsme zač budeš přeměněná. Tvůj potenciál mě zajímá.“ Řekl mi. To ve mně vzbudilo paniku. Nechtěla jsem být jako oni, chtěla jsem aby to byl Edward kdo mně přemění.

„Heidy“ řekl a hned se otevřeli dveře

„Vem Bellu za Joshem, bude mít radost. Už dlouho jsme nevyužil jeho dar.“ řekl a já byla ztuhlá strachem. Co to znamená? Co semnou bude dělat? Šli jsme po schodech, Heidy se na mě usmála

„Josh bude potěšen je to už dlouho co mohl použít svůj dar“ pronesla

„A co je to za dar?“ ptala jsem se zděšeně

„Sama uvidíš“ usmála se na mně. A dál nic neřekla. Právě  jsme vcházeli do sklepení, Heidy se zastavila u jedněch dveří, byli to obyčejné dveře. Otevřela je

„Joschy“ řekla

„Heidy, jaké překvapení“ řekl hlas skrytý v šeru

„Aro ti někoho posílá, máš možnost si pohrát“ usmála se na něj a mě vtáhla dovnitř, ze šera vystoupil upír jeho pleť byla bílá jako ostatní, černé vlasy lemovaly zjizvenou tvář, jeho rudé oči mě provrtávaly skrz na skrz. Jeho pohled byl rentgenující. Otřásala jsem se strachy a nevědomostí. Usmál se na mě

„Oh těší mne“ řekl zdvořile, jen jsem přikývla. Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo

„Tak pojď“ vzal mně za ruku a usadil mě do křesla. Rozsvítila se světla a já se konečně mohla rozhlídnout po místnosti. Nábytek tu nebyl, krom dvou křesel z 15.stol. Usmál se na mě

„Až to bude za námi tak budeš někdo jiný“ řekl uklidňujícím tonem, přiložil své ledové ruce na spánky, cítila jsem tlak co se mi dral do hlavy. Pak byla jen tma.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená? 30.Kapitola: