Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená? 12.Kapitola

05.09.2009 (20:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2138×

Po tělocviku mě holky odtáhly k autu, nakonec jsme jeli já, Paula, Alice a Rosalie, sedla jsem si s Paulou na zadní sedadlo. Cítila jsem lehkou nervozitu, Rose mi vždy přišla jako povrchní a ledová královna, cesta ubíhala rychle. Alice pořád něco vyprávěla, Rose jí sekundovala a já pochopila, že jsou strašně fajn. Jejich uzavřenost vůči ostatním musí být z jejich strany. Bavila jsem se celou cestu. Vystoupily jsme z auta

„Holky nezapomeňte, že jsem marod“  řekla jsem a poklepala jsem si na sádru s podpatkem

„Neboj my víme“ uklidnila mě Rose. Nejdříve jsme šli do butiků. Tam jsem se zhrozila, Alice je ještě horší maniak než Paula. Ty dvě se skvěle doplňovaly. Z hrůzou v očích jsem sledovala jak mě zasypávají hromady věcí Vše jsem jsi musela vyzkoušet, teda jediné co jsem nemusela byli kalhoty. Po hodině pilného zkoušení jsem kapitulovala

„Dost já jdu do kavárny“ řekla jsem a odešla do nejbližší restaurace co jsem zahlídla. Sedla jsem si ke stolku

„Dobrý den, co jsi dáte?“ zeptal se mě číšník

„Dám jsi Latté“ obědnala jsem si a litovala, že jsem jela s nimi k mému stolu jsi přisedl Edward překvapeně jsem zamrkala

„Alice volala abych ti dělal společnost“ vysvětlil

„Ale jsi tu velmi rychle“ odporovala jsem

„Byl jsem poblíž, něco jsem potřeboval vyřídit“ usmál se na mě.

„Aha“ odpověděla jsem chytře.

„Vzdala jsi to rychle“ usmál se na mě

„Ta hodina mi stačila, pokud s nima někdy na nákupy tak to budu brát jako trest“ řekla jsem vážně. Zasmál se, bylo velmi příjemné poslouchat jeho hlas, smích. Zatřepala jsem hlavou abych vyhnala myšlenky které se drali na povrh.

„To Alice nepotěší, doufala, že budete kamarádky“ řekl

„Já taky ale na nákupy jen pod pohrůžkou smrti“ zažertovala jsem. Jeho pohled se změnil, nebyl vůbec veselý a uvolněný jako před pár vteřinami.

„Jsi velmi náladový, můžeš mi říct co tě naštvalo?“ zeptala jsem se

„A ty jsi všímavá“ řekl potichu a upíral na mě pohled, zapomněla jsem o čem jsme to mluvily. Soustředila jsem se jen abych dýchala

„Vaše Latté“ vyrušil nás číšník, pokývala jsem hlavou a usmála se

„Dáte jsi něco?“ zeptal se Edwarda

„Ne děkuji“ odmítl ho. To nebylo poprvé co jsem ho viděla odmítnout občerstvení. Zaostřila jsem a vzpomínala zda jsem ho někdy viděla něco jíst, či pít. Latté ne, nikdy jsem ho neviděla pozřít sousto. Michaela jsem ale viděla jíst. Zakroutila jsem hlavou

„Na co myslíš?“ zeptal se mě

„Ale na nic“ zalhala jsem a dál uvažovala, proč nikdy nejí. Přišlo mi to velmi divný, je pravda, že jsem s ním nikdy nebyla déle než pár hodin ale i tak.

„Ty jsi nic nedáš?“ zeptala jsem se

„Ne, já jsem na speciální dietě“ řekl a usmál se. To by mě zajímalo na jaké, na sobě nemá ani gram na víc.

„Na takové kde jsi nemůžeš dát ani kávu, čaj či cokoliv jiného k pití?“ dusila jsem ho

„To co piji já tu nemají“ řekl tvrdě, jeho nálada se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo velmi zajímavé sledovat jak nevinná otázka ho dokázala rozhodit.

„Když to říkáš“ ukončila jsem debatu. Já na to přijdu slíbila jsem si.

¨Nezajdeme do knihkupectví“ řekl aby mě odvedl od tématu. Usmála jsem se

„Je příjemné mít kamaráda co má stejnou vášeň pro knihy, nepřijdu jsi úplně divná“ Odpověděla jsem, Latté jsem dopila, číšník přišel okamžitě

„Ještě něco?“ ptal se profesionálně

„Ne děkuji, zaplatím“ odpověděla jsem. Přinesl mi účet, Edward na tácek položil bankovku

„Zvu tě“ usmál se na mě když jsem se zamračila. Povzdychla jsem si, nechtěla jsem se dohadovat. Galantně mi pomohl vstát, jako z filmů z třicátých let.

„Moc gentlemanů už není“ konstatovala jsem, pokrčil rameny a šli jsme.

Zavedl mě do knihkupectví, bylo obrovské, přesně takové které mám ráda. Já jsi šla do svého oddělení, fantasy a poté do detektivek. Chtěla jsem se podívat, zda nemají nějakou Agathu pro mámu. Nakonec jsem přece jen objevila a musela jí zavolat

„Ahoj mami, jsem v knihkupectví máš Sloni mají paměť?“ ptala jsem se

„Počkej chvíli, ne tu nemám“ odpověděla

„Tak jo už máš zatím“ rozloučila jsem se. Máma miluje detektivky a sbírá je, shání všechnu co napsala královna detektivek. Už jich má požehnaně, má seznam co nosí v peněžence abys nekoupila nějakou co má doma. Jsme takový blázni do knih. Edward se ke mně připojil u pokladny.

„Vybráno?“ ptal se a koukal na názvy knih co jsem měla v ruce

„No jasně, po večerech budu mít co dělat“ usmála jsem se. Trochu se zamračil

„No alespoň máš o zábavu postaráno než se vrátí Lucas“ řekl smutně. Na Lucase jsem opět nepomyslela, kdykoliv jsem s Edwardem tak jde stranou

„To máš pravdu“ zamumlala jsem potichu. Dostihli mě výčitky svědomí

„Tady jste, no kde jinde taky“ našla nás Alice

„Edwarde“ oslovila svého bratra. Díval se na ní, jako kdyby z ní četl. Soustředěně

„Bello, omluv nás na chvíli“ řekl a spěšně odešli, zaplatila jsem knihy a šla čekat na lavičku, ta byla hned naproti krámu. Nečekala jsem dlouho, za chvíli mě našly Rose a Paula

„Ahoj, no jasně když tě má člověk najít ví kam zamířit“ utahovala jsi ze mě Paula

„No někdo dává přednost četbě než oblečení“ ušklíbla jsem se na Paulu.

„Kde je Alice?“ ptala se Rose

„Nevím, šla někam s Edwardem“ odpověděla jsem jí

„Aha“ pokrčila rameny ale obezřetně sledovala okolí

„On je tu Edward?“ ptala se Paula

„Jo přišel do kavárny, prý mu volala Alice aby mi dělal společnost“ pokrčila jsem rameny. Spíš mě zajímalo kam zmizely ty dva. Za nedlouho přišly, jejich obličeje neprozrazovaly jakoukoliv emoci

„Tak nakoupeno?“ ptala se Alice

„Jo myslím, že můžeme jet domů“ řekla jsem všichni pokývaly hlavou

„Já vás odvezu“ řekl Edward, kouknul na mě a Paulu

„Dobře“ souhlasily jsme. Cesta utekla strašně rychle, Edward vysadil Paulu u jejího domu

„Tak zítra“ rozloučila se. Cestou do našeho domu ani jeden z nás nepromluvil, cítila jsem, že je něco špatně ale nedokázala jsem to identifikovat

„Tak se měj“ loučila jsem se s Edwardem

„Bello, prosím nechoď do lesa“ varoval mě

„Proč?“ ptala jsem se

„Věř mi, prosím“ naklonil se ke mně a mě ovál jeho sladký dech.

„Dobře, doufám, že mi to jednou vysvětlíš“ řekla jsem a vystoupila jsem z auta, cítila jsem jak mě jeho pohled doprovází až ke dveřím. Otočila jsem se a zamávala mu.

„Ahoj jsem doma“ křikla jsem na rodinu. Dala jsem mámě knížku a pusu, vykoupala jsem se a šla spát.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená? 12.Kapitola: