Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 33. Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně, ... aneb vánoce čas zázraků

05.10.2009 (14:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2393×

33. CO RŮŽÍ ZVOU, I ZVÁNO JINAK, VONĚLO BY STEJNĚ…ANEB VÁNOCE, ČAS ZÁZRAKŮ

BELLA

Dny plynuly a ani jsme se nenadáli a vánoce byly za dveřmi. Když jsme se do Forks přistěhovali, ze začátku jsem nadšením do vzduchu neskákala, ale toto malé městečko se stalo mým domovem a přirostlo mi k srdci dříve, než jsem si mohla vůbec představit. Hlavní zásluhu na tom měla především nová rodina, kterou jsem získala a taky spousta kamarádů. Jediné na co jsem se však už od začátku těšila, byly vánoce.

Představovala jsem si, že zde konečně zažiju ty správné vánoční svátky se spoustou sněhu, zasněženými stromy a malými dřevěnými domky jako z pohádky a hořícím krbem u vánoční večeře. Takové vánoce jsem si vysnila už dávno, ale nikdy jsem je nezažila. Ve Pheonixu bohužel i v zimě bylo téměř letní počasí, takže o sněhu a opravdových vánocích jste si mohli nechat zdát.

S čím jsem však nepočítala, že ani celoroční zachmuřené počasí ve Forks není zárukou bílých vánoc. Svátky tu byly coby dup a sníh nikde, místo toho neustále pršelo a jelikož v noci pěkně mrzlo, tak každé ráno byly silnice a chodníky jako kluziště. Několikrát se mi už podařilo uklouznout a byl jen zázrak, že jsem si ještě nic nezlomila nebo alespoň nevyvrtla, zato můj zadek už byl samá modřina.

Byly to už několik týdnů od oné památné soboty, kdy se pro mě vše změnilo, kdy jsem ze sebe udělala královnu mejdanů a kdy mi puklo srdce. Ač jsem se snažila na vše zapomenout a dál na to nemyslet, nebylo to tak lehké. Snažila jsem se zaměstnávat, jak se jen dalo. Neustále jsme něco podnikaly s Alice a Rose, nebo taky s Jess a Angelou. Častěji jsem taky jezdila navštěvovat kluky do La Push a hlavně Jacoba s Cassie. I oni pro mě byli jako rodina a Jacob, ač byl o dva roky mladší než já, zaujal místo mého staršího bratra a já mu byla velice vděčná. Ani mu a hlavně Cassie neušlo, že mě něco trápí a tak jsem se jim se vším svěřila. I Cassie jsem měla opravdu ráda a staly se z nás výborné kamarádky. Byla úplným opakem Jaka. Zatímco on byl divoch a někdy svůj temperament neudržel na uzdě a vybuchl, Cassie byla tou nejklidnější a nejrozumnější osobou, jakou jsem kdy potkala. Ale byl to především její klid a tolerance, které jediné byly schopny zkrotit Jacobovu povahu a přeměnit jej na milého beránka.

Poslední týdny byly večery a hlavně noci tou nejtěžší částí celého dne. Přes den jsem svou mysl zaměstnávala, jak se jen dalo, abych na něj nemyslela a nesklouzla náhodou k sebelítosti, kterou jsem si zakázala, ale večery byly nejtěžší. Přicházela jsem domů téměř mrtvá a doufala, že jen co lehnu do postele tak usnu, ale opak byl pravdou. Mé tělo bylo den ode dne unavenější, ale má mysl byla neúnavná, takže jsem většinu nocí strávila pozorováním stropu nad postelí, než to můj mozek konečně vzdal a dovolil mi usnout. Ale ani sny nebyly zárukou klidu, znova a znova jsem se ve snech vracela na louku, kde jsem prožila ty nejkrásnější chvíle, ale toto vše jen zhoršovalo. Snažila jsem se zapomenout, ale bolest na srdci mi to znemožňovala.

Naštěstí rychle se blížící vánoční svátky mi poskytly další možnosti vyžití a já tak neměla minutu volného času. Stále jsem přemýšlela jaký vánoční dárek komu koupit. Tyto vánoce to už nebudu jen já a Charlie. Najednou se naše rodina rozrostla o mnoho členů a také spoustu přátel. Nemohla jsem si dovolit koupit jim drahé dárky, ale od opravdových přátel potěší i maličkost, hlavně když je darována z lásky a tím jsem se snažila řídit.

Vybrat dárek pro Charlieho bylo snadné. Miloval rybaření, a jelikož jezdili s Billim na ryby téměř každý víkend, má volba byla jasná. V obchodě s vybavení pro rybáře jsem mu pořídila kompletní sadu nových návnad, takže úlovky by se mu od nového roku měly zdvojnásobit. Další na řadě byla Rose, už několikrát jsem si všimla, jak pokukuje po nádherném stříbrném náhrdelníku, ale nikdy si ho nekoupila. Asi tajně doufala, že to Emmetovi dojde, ale on měl hold někdy dlouhé vedení. Naštěstí nebyl až zase tak drahý, tak jsem se ho Rose rozhodla koupit. Po Rose následovala Esme, i u ní jsem nemusela dlouho váha. Díky častým nákupům s Alice jsem měla skvěle zmapovaná všechna knihkupectví a v jednom z nich jsem jednou narazila na úžasnou knihu o architektuře. Ani sekundu jsem neváhala a měla jsem dárek i pro Esme.

Naproti tomu Carlisle byl pro mě oříšek. Dlouho jsem zvažovala všechny možnosti, ale nic mi nepřipadalo vhodné. Ale i tentokrát jsem měla štěstí, když jsem jednou náhodou zabloudila do antikvariátu a objevila jsem v zadních policích schovaný opravdový poklad. Kniha anatomie z počátku 19. století s unikátními malbami lidského těla. Mladý prodavač, který zde asi jen vypomáhal, vůbec netušil, co mi prodává a jakou to může mít hodnotu a jelikož na knize žádná cena nebyla, dostala jsem ji téměř zadarmo.

Teď přišli na řadu Jaspre s Emmetem. I nad těmi dvěma jsem dlouho přemýšlela, až mě napadlo, že jejich dárky pojmu spíše jako recesi i tak se jim budou určitě líbit. Oběma jsem vybrala úžasné kravaty s vánočními motivy, které měli vzadu čudlík, který když se zmáčkl, tak se rozezněla vánoční melodie Jingle Bells a dokonce začali i blikat. Bylo to sice hodně ulítlé, ale trocha srandy neuškodí. Vše jsem ještě završila párem dokonalých papučí v podobě soba pro Emmeta a s podobou sněhuláka pro Jaspra. Snad mi to kluci odpustí. Když už jsem měla vyřízené kluky, zbývala jen Alice. Věděla jsem, že by si mohla koupit vše, na co jen by si vzpomněla, vlastně jako všichni Cullenovi, ale přesto jsem ji chtěla něco dát.

Procházela jsem všechny krámky a obchůdky, až jsem narazila na jeden malý obchůdek s ručně vyráběnou a velice originální bižutérií. Dlouho jsem si prohlížela veškeré zboží, nepřeberné množství prstýnků, náušnic a řetízků, když mě zarazili dva spojené náramky do jednoho. Když jsem se zeptala prodavačky a zřejmě i autorky všech šperků, vysvětlila mi, že tyto náramky jsou určeny pro nejlepší přátele, každý nosí jeden. Jsou znakem spřízněných duší. Mohou být rozděleny vzdálenostmi, ale vždy se znovu najdou a setkají. Tohle bylo perfektní. Alice byla už od prvního dne, kdy jsme se setkaly mou nejlepší kamarádkou a tohle bude symbolem našeho přátelství navždy.

Když už jsem byla v kolotoči nákupů, využila jsem tohoto originálního obchůdku a pořídila zde i dárky pro Jessicu, Angelu a Cassie. Jess s Ange jsem vybrala krásné bronzové náušnice, s modrými kamínky pro Jess a se zelenými pro Ange. Když jsem vybírala dárek pro Cassie, vzpomněla jsem si, jak obdivovala vždy můj křišťálový přívěšek ve tvaru hvězdy. Při této vzpomínce mě píchlo u srdce a najednou jsem si uvědomila tu strašnou prázdnotu na mém krku. Najednou mi chyběl a začala jsem litovat, že jsem ho zahodila. Bohužel jsem nenašla podobný přívěšek, ale našla jsem náušnice v podobě malých hvězdiček, které se snad Cassie budou líbit. Teď už zbýval jen Jacob. Ani s ním to nebylo zrovna jednoduché. Žádný knihomol zrovna nebyl, většinu času trávil ve staré garáži opravování starých aut či motorek. Nakonec jsem došla k závěru, že sadou nářadí nic nepokazím a tak jsem mu jednu koupila. Nákupy mi trvaly opravdu dlouho a musela jsem je podniknout sama bez pomoci Alice či Ange, tak aby nikdo nic netušil.

Byla jsem tak na půl cesty domů z nákupů, když jsem najednou dupla na brzdu a sjela na kraj silnice. Zastavila jsem a hleděla před sebe. Já jsem zapomněla, ještě jeden dárek mi chybí, ale co mu koupit. Poslední dobou se vztah mezi mnou a Edwardem stabilizoval a už z nás byli docela dobří kamarádi, ale stále jsem ho příliš neznala. Pořád působil trochu tajemně a moc toho o sobě neprozrazoval. Věděla jsem, že má zálibu v rychlých autech, ale to mu koupit nemůžu, tak maximálně angličáka. Dále miloval hudbu a to velice široký okruh a také knihy. Ale jeho sbírka byla natolik obsáhlá, že bych asi těžko vybrala něco, co v ní ještě nemá. Seděla jsem v autě několik dalších minut a bezradně koukala před sebe. Neměla jsem sebemenší ponětí o tom, co bych mu mohla k vánocům dát. Nakonec jsem to vzdala a znovu se rozjela k domovu. Mám ještě pár dní čas, snad něco do té doby vymyslím.

EDWARD

Ač se čas pro mne téměř zastavil v den, co Bella zahodila dárek, který jsem ji věnoval, život kolem mne pokračoval dál a už za pár dnů nás čekali vánoce. Po dlouhých letech, možná i desetiletích to budou znovu skutečné vánoce, už nebudeme jen mi Cullenovi, ale bude s námi také Bella.

Místo toho abych se na vánoce těšil, sílil ve mně pocit zoufalství, bezmocnosti a vzteku sama na sebe, za to, co jsem provedl. Kdybych tak býval tehdy tušil, jak to vše zamotám, nikdy bych to neudělal. Byl jsem takový sobec a teď, teď jsem nevěděl, jak z toho ven. Když jí pravdu neříkám, ubližuju jí, a když ji vše povím, ublížím jí ještě mnohem víc a ztratím ji na vždy.

Poslední týdny mi jen pohled na Bellu způsoboval bolest. Rozhodl jsem se zatím držet opodál a přemýšlet, co by situaci mohlo zachránit, ale příliš možností mě nenapadalo. Vlastně udržovat si odstup od Belly mi nedělalo žádný problém, to spíše naopak. Ze všech sil se snažila zapomenout. Dělala vše proto jen, aby neměla ani minutu volného času. Jediné společné chvíle jsme spolu trávili ve škole na hodinách biologie a literatury a taky při obědě. Když přišla k nám domů, tak většinu času trávila s Alice a Rose v pokoji, nebo vyrážely ven.

I když nám Bella předváděla výborné divadlo, před Jasprem své pocity nemohla zatajit. Díky jeho pocitům a myšlenkám jsem věděl vše. Ale i bez Jaspra bych si toho všiml, Bella si své pocity sice poslední dobou hodně hlídala, ale v jejích očích se zračil stejný smutek, jako v těch mých.

Do vánoc už zbývalo jen několik málo dnů a po dlouhé době mi přišlo, že se u nás doma nemluví o ničem jiném. Jak to tak vypadalo, Alice měla v plánu oslavit vánoční svátky ve velkém stylu, jen já jsem byl asi jediný, koho to příliš netěšilo, ale útěchou mi bylo, že zase dostanu možnost být Belle nablízku.

Abych se trochu odreagoval a taky vyřídil nákupy, vzal jsem si předposlední školní den volno a vyrazil do Seattlu. Bloumal jsem po obchodech už několik hodin, převážnou většinu dárků se mi podařilo sehnat, ale zbývalo ještě pár a hlavně ten nejdůležitější, pro Bellu. Tentokrát jsme si dali pravidlo, že dárky musí být pouze symbolické, žádné drahé auta, či dovolené kolem světa a podobně. Ono by se to trochu těžko vysvětlovalo. Všichni věděli, že jsme bohatí, ale my se snažili to příliš nedávat najevo.

Asi po dalších dvou hodinách strávených procházením obchodů stále dokola a dokola jsem dospěl k názoru, že už mi chybí jen poslední a ten nejdůležitější dárek, ale stále jsem se nedokázal pro nic rozhodnout. Jediné po čem jsem toužil, bylo moci Belle znovu na krk zapnout řetízek s přívěškem ve tvaru hvězdy, který ona však už znovu nikdy nechtěla vidět.

Nakonec jsem zabloudil do malého klenotnictví, kde mě zaujal stříbrný náramek. Vypadal prostě, ale přesto vkusně. Co ale byl hlavní důvod, kvůli kterému jsem se pro něj rozhodl, bylo latinské úsloví vyryté na jeho spodní straně „Per aspera ad astram“ (Přes překážky ke hvězdám). Tato čtyři kratičká slovo doslova vystihovala situaci, ve které jsem se zrovna nacházel. Bella byla pro mne hvězdou, kterou jsem se snažil získat, ač lehké jsem to neměl a čekalo na mne mnoho překážek k překonání.

Celou zpáteční cestu domů se mi stále ještě honilo hlavou, jestli jsem nakonec vybral správně a jestli to přece jen nebude moc. Ale pro tuto chvíli jsem jiné východisko neviděl, ani Alice mi tentokrát nechtěla poradit, prý si to mám vyřídit sám. Naštěstí se mezi námi vrátilo vše do normálu a už se na mě nezlobila.

BELLA

A bylo to tady. Dneska je poslední školní den, sice byl čtvrtek a klidně nás mohli ještě zítra nahnat do školy, protože vánoce vycházely až na sobotu, ale naštěstí zdejší ředitelka měla dostatek zdravého rozumu a na pátek nám udělila volno. Dokonce i dneska na nás byli hodní, vyučování oficiálně všem končilo šestou hodinou, což pro mne znamenalo žádný tělocvik.

Celý dnešní den se už nesl v duchu vánoc, ani učitelům se už příliš nechtělo učit, takže nám buď dovolili si dělat, co chceme, jen ať neděláme kravál nebo nám pustili nějaké to video. Výsledek byl stejně ten samý. Většinu hodin jsme proklábosili tím, co budeme o vánočních svátcích dělat a plánováním silvestra.

Konečně nadešla poslední hodina literatury, tady jsme si však mohli být jistí, že se vyučování nevyhneme. Ač naše profesorka byla opravdu skvělá, každým coulem to byla klasická angličtinářka, která nám nic nedarovala. Nakonec hodina proběhla v docela veselém duchu a ani tolik učiva jsme neprobrali, ale ještě než jsme skončili, všem nám připomněla, že po vánocích čeká na odevzdání našich prací, která nám zadala už více než před měsíce. Při té poslední poznámce sem se lekla, odevzdání už po vánocích a my s Edwardem jsme ještě ani nezačali. Nechci strávit celé vánoce psaním seminárky. Musíme to zvládnout ještě před tím. Zbývají poslední dva dny, buďto dnes nebo zítra. Musím ho přimět, abychom to sfoukli před vánoci, ať máme klid.

Ještě než hodina skončila, zeptala jsem se Edwarda, jestli už Romea a Julii četl, i když jsem si tím byla téměř jistá, když vezmeme v úvahu jeho sbírku knih. Nespletla jsem se a nakonec souhlasil, že bychom naši společnou práci mohli napsat zítra. Takže to bude znamenat, že abych zítra mohla jít ke Cullenům, musím ještě dnes u nás doma vše uklidit a nachystat na vánoce a taky upéct alespoň trochu vánočního cukroví.

Alice z toho, že jsem ji na zbytek dne dala košem, sice nebyla vůbec nadšená, ale nemohla jsem jinak. Celý zbytek dnešního dne jsem měla v plánu gruntovat náš dům a pak ještě pokud mi zůstanou nějaké síly, péct cukroví.

Včerejšek jsem zvládla podle plánu, dokonce i cukroví se mi podařilo, ale teď mě čekal těžší úkol. Musela jsem zabránit tomu, aby ho všechno Charlie nesnědl ještě před vánoci. Normálně sladké moc nejedl, ale o vánocích se po cukroví mohl utlouct, takže jsem ho raději udělala dvakrát tolik než obvykle.

Dnešní ráno jsem využila k zabalení všech dárků. Táta ještě dnes musel do práce, takže doma jsem byla sama a nikdo mě nerušil. V balení jsem nikdy moc nevynikala, ale nakonec jsem se s tím statečně poprala. Nebyla to žádná umělecká díla, ale přesto vcelku ušla.

Po obědě jsem se rozjela ke Cullenům, abychom s Edwardem dali do kupy naši semestrální práci. Příliš jsem se na to netěšila. Na rozebírání nejslavnějšího milostného příběhu všech dob končícího smrtí obou milenců jsem stále neměla dostatek sil. Na lásku už jsem pomalu úplně zanevřela, nebýt těch mých snů, které nechtěly ustat, asi by se mi už konečně možná podařilo zapomenout a bolelo by to i méně, ale to jsem si mohla jen přát. Mozek říkal jedno a srdce zase druhé.

Dříve jsem si myslela, že příběh Romea a Julie je tím nejromantičtější, i přesto jak skončil, ale dnes jsem se na to dívala jinak. Přišlo mi, jak mohli být naivní a pošetilí a myslet si, že jim to vyjde, vždyť to bylo jasné hned od začátku, že to skončí katastrofou.

Jen co jsem zaparkovala před Cullenovic domem, už byl u mě Emmet. Trochu mě překvapilo, že na mě nečekala Alice, většinou to byla ona, kdo mě jako první vítal. Emmet byl hned samá srandička a bylo vidět, že se vánoc neumí dočkat. Vůbec všichni Cullenovi vypadali, jakoby snad vánoce neslavili tak aspoň pět let všechno bylo znovu perfektně zorganizované. Alice už se zase spolu s Esmé vyřádili a udělali tu nejkrásnější výzdobu, jako jsem, kdy viděla. Ani ta halloweenská se jí nemohla rovnat. Všude bylo spoustu girland s červenými a smetanovými ozdobami, v obýváku stál snad ten největší vánoční stromek, nazdobený jako od designera. No prostě nádhera a navíc celým domem se nesla vůně vánoc.

I Esmé už měla zřejmě napečeno cukroví a vše přichystáno na zítřek. Když jsem procházela domem, všimla jsem si krbu a mému pohledu neušel ten malý detail. Na krbu vysely vánoční punčochy, ale jedna byla i s mým jménem, opravdu už jsem byla členem této skvělé rodiny. Na chvilku jsem se ještě zastavila popovídat s Emsé a Rose, které vládly kuchyni, ale za chvíli jsem je musela opustit. Čekala mě práce, na kterou jsem se ani trochu netěšila, snad to zvládneme rychle.

Edward měl být ve svém pokoji. Když jsem přicházela k jeho dveřím i přes ně jsem poznala jeho hlas, jak se baví s Alice. Nechtěla jsem poslouchat za dveřmi, ale část jejich rozhovoru jsem zaslechla.

Alice: „Opravdu si se už rozhodl, nechceš jí přece jen dát ten řetízek, možná by se vše pak vyřešilo?“

Edward: „Nechci ji ztratit Alice, na to mi na ní příliš záleží. A už jsem se rozhodl dávno. Chci, aby mě měla ráda jako Edwarda, ne jako někoho, kdo jí pos…“

Alice: „Jak myslíš, bráško, ale pak mi nechoď brečet na rameno.“

V tom se otevřely dveře a v nich stála Alice a za ní překvapený Edward. Asi mě tu zrovna nečekali a vypadalo to, že jejich rozhovor je dost soukromý. „Ahoj Alice, Ahoj Edwarde. Tak jsem tady, pustíme se do toho Shakespeara?“ Chtěla jsem odvést hned řeč někam jinam, jen aby si nemysleli, že jsem je snad poslouchala záměrně. Alice se jen na mě usmála a popřála nám hodně štěstí a nervů a nechala nás s Edwardem o samotě.

Stále jsem stála mezi dveřmi a nevěděla, jestli mám jít dál. Tohle bylo poprvé, co jsme měli být s Edwardem sami o samotě v jeho pokoji. V jeho pokoji jsem už dvakrát byla, ale vždy sama. Poprvé, když jsem tam přespala, když táta sebral Edwardovi řidičák a po druhé, když jsem se tam tajně vydala a málem mě načapal Emmet. Ale teď to bylo vše jiné, najednou jsem se cítila nervózně být tu s ním sama a nechápala jsem proč. I on byl asi trochu vyvedený z míry, tak jsme na sebe chvíli zírali, jak úplní pitomci, až jsem to nevydržela a zeptala se, jestli to budeme dělat u mě nebo v jeho pokoji. Jen co mi ta nevinná slůvka vyšla z pusy, hned jsem si uvědomila jejich dvojsmysl. Doufala jsem, že mu to nedojde, ale za chvíli se už na mě usmíval. Bylo to až příliš jasné. Cítila jsem, jak začínám rudnout, tak jsem se jen snažila dívat jinam a nasadit nevinný obličej, ale moc mi to nešlo. Naštěstí velice rychle pochopil trapnost situace a dodal, že pokud mi to nevadí, můžeme se na to vrhnout u něj v pokoji, má tady všechny podklady. Na to jsem se usmála já, bylo to jedna jedna, asi nechtěl, abych se cítila trapně sama.

Doslova jsme si rozbili tábor přímo na zemi, všude kolem nás bylo plno papírů s poznámkami a knihy. Každý jsme si už něco nachystal, ale teď to zbývalo dát dohromady, ale byl to trochu problém. Pohled na Romea a Julii, jsme měli oba poněkud rozdílný. Psát tuhle práci ještě tak před dvěma měsíci, asi bychom se naprosto shodli, ale od té doby se mnoho změnilo. Já jsem byla láskou zklamaný pesimista, který už v pravou lásku nevěřil a Romea i Julii považoval za pošetilé blázny, zatímco Edward byl romantik doufající do poslední chvíle a i smrt milenců v závěru mu přišla jako romantické gesto.

Možná to mělo něco společného s tím, co jsem zaslechla. Že by měl Edward holku? Nikdy se o ničem nezmínil a ani Alice ne, což je o to více překvapující. Ale kdo by to mohl být? Z Forks určitě nebude, to už by se vědělo a ve vteřině by se to rozneslo po celém městě. Bylo to zvláštní, nikdy mi nepřišlo na mysl, že mohl být Edward do někoho zamilovaný. Stále se tvářil tak nepřístupně. Všechny holky po něm doslova slintaly, ale on si držel odstup, tak jako všichni Cullenovi. Ale bylo to jediné rozumné vysvětlení, uvidíme, možná později vytáhnu s Alice nějaké informace.

Mezitím co jsem se na chvíli ponořila do myšlenek o Edwardovi a jeho tajemné lásce, přestala jsem na chvíli vnímat a taky psát, to co mi Edward prakticky diktoval. Seděla jsem na zemi v tureckém sedu s notebookem v klíně, tupě civěla na obrazovku, když jsem uslyšela něčí hlas. Edward, když jsem se konečně vzpamatovala, uvědomila jsem si, že je jen kousek ode mne. Klekl si ke mně a skláněl se nade mnou snažící se probrat mně z transu.

„Bello, Bello jsi v pořádku, slyšíš?“ Zprudka jsem otočila hlavou do strany a najednou byly naše obličeje jen pár centimetrů od sebe. „Pro…, promiň, jen jsem se na chvíli zamyslela.“ Podařilo se mi ze sebe vykoktat, srdce se mi najednou rozbušilo a já zažila dejavu. Přišlo mi, že něco podobného už jsem zažila, ale kdy? Nebyla jsem schopna racionálně uvažovat. Naprosto vykolejená jsem mu stále hleděla do očí a on mi můj pohled oplácel, když jsem najednou pocítila, jak se má hlava začala jemně posouvat směrem k Edwardovi a ani on nezůstal pozadu. Když už naše obličeje dělily pouhé dva centimetry, rozřinčel se můj mobil. V ten okamžik jsme oba najednou sebou cukli a znovu se vzdálili, já se sápala po telefonu, zatímco Edward se zvedl ze země a šel se postavit k oknu.

Zvedla jsem telefon a na druhé straně uslyšela Angelin hlas. Chtěla se se mnou ještě dneska vidět, aby mi dala dárek, protože odjíždí na vánoce na pár dnů za babičkou. Slíbila jsem jí, že se ještě dnes určitě zastavím a pak zavěsila.

Najednou mi začalo docházet, co se ještě před pár okamžiky málem stálo, a nevěděla jsem, kde začít, ale Edward mě předběhl. „Můžeme pokračovat, tam kde jsme přestali, než ses vydala do říše snů?“ a pokračoval v diktátu.

Asi tak za další hodinu a půl jsme byli hotovi, ještě párkrát jsme se chytli kvůli našim rozdílným názorům, ale nic významného ani složitého, nakonec vše vyřešil kompromis. Ten nám poslední dobou šel. O tom co se ale málem stalo už po zbytek doby, co jsme byli spolu, nepadlo ani slovo. Jak to vypadalo, oba nás to příliš vyvedlo z míry a ani jeden z nás nechtěl navodit trapnou situaci, přece jen ještě nedávno jsme měli problém být spolu v jedné místnosti natož, abychom…

Jakmile jsme skončili, omluvila jsem se Edwardovi i ostatním, že už bohužel musím jít, kvůli schůzce s Angelou, což také byla pravda, ale hlavně jsem si potřebovala ujasnit, co se to dnes přihodilo..

Celou cestu domů jsem ten krátký okamžik prožívala znova a znova. Co mě však nejvíce zaráželo, bylo to, že jsem v tu chvíli toužila Edwarda políbit, jakoby mezi námi v tu chvíli byla jakási magnetická přitažlivost, která nás přitahovala k sobě. V ten okamžik mé tělo neovládal mozek, ale mé srdce a to mě mátlo ještě více. Vždyť bylo zlomené, rozdrcené na prach, a celé bolavé, jak jsem mohla z ničeho nic v této chvíli zatoužit po člověku, kterého znám už tak dlouho, a kterého jsem z počátku nesnášela, ale nakonec mě to přešlo. Byli jsme jen přátele, nikdy jsem ho nebralo jako něco víc, ani ve snu by mě to nenapadlo, tak proč…

Zaparkovala jsem před naším domem a vydala se k sobě do pokoje pro Angelin dárek, ještě že už jsem je všechny dnes ráno zabalila. Ještě když jsem odcházela, minula jsem se s tátou mezi dveřmi při návratu z práce. Vysvětlila jsem mu, že musím skočit za Ange, protože na vánoce odjíždí k prarodičům a tak ji chci dát dárek.

Angela měla z náušnic opravdovou radost a dokonale se jí hodili k novým šatům, které dostala už přednostně k vánocům od rodičů. I její dárek mě potěšil. Věnovala mi krásný skleněný rámeček na celkem tři fotografie a dokonce i s fotkami. Tohle vyžadovalo spolupráci jak s Alice tak s Cassie nebo Jacobem.

Na první fotce jsme byli já s Ange, Jess, Mikem, a Benem. Na druhé jsem byla s Alice, Jaspre, Emmete, Rose a Edwardem. Na tu fotku si pamatuji, fotila ji Esmé u nich doma a na třetí fotce jsem byla zase s Jacobem, Cassie a klukama z La Push. Její dárek neměl chybu. Byla to společná koláž všech přátel, které jsem ve Forks získala a já ji za to byla vděčná. Ještě chvíli jsme spolu klábosily a nakonec jsme si navzájem popřály k vánocům a rozloučily se.

EDWARD

Ten jediný kratičký okamžik ve mně znovu rozdmýchal malý plamínek naděje. Už jsem se ani neodvažoval doufat, když se to málem stálo. Nebýt nečekaného telefonátu, který tu magickou chvíli přerušil, bylo by už teď asi všechno jinak, ale i tak svitla naděje, kterou jsem již považoval téměř za ztracenou.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

BELLA

Tyto vánoční svátky pro nás s tátou budou opravdu netypické. Vždy jsme to byli jen my dva a najednou máme tolik přátel, se kterými je budeme trávit společně. Ráno jsme spolu ještě nazdobili malý stromek, který táta přinesl a na oběd už jsme měli v plánu jet za Billim, Jacobem a Cassie do La Push, kde strávíme zbytek dne až do večera, ale mě ještě čeká večeře u Cullenů. Přemlouvala jsem tátu, aby šel se mnou, protože i on byl pozván, ale nechtělo se mu. I když se zná velice dobře s Carlislem, tak přece jen v La Push se cítí více doma a tak jsem ho nechtěla nutit.

Ještě než jsme vyjeli do La Push, měla jsem v plánu se zastavit na skok za Alice, jen ji ujistit, že přijdu v pět večer, ať si nedělá starosti, že určitě dorazím.

Jen co jsem zaparkovala před domem, zahlídla jsem ve dveřích čekající Alice. Nevím, jak to dělala, ale vždy přesně věděla, kdy přijedu a za chvíli už mě táhla domů, ač jsem se jé snažila vysvětlit, že dlouho se zdržet nemůžu. Když jsme procházeli halou, přišlo mi, že byla vyzdobena ještě krásněji než včera a co teprve když jsme došli do obýváku. Jestli to snad bylo možné, vše bylo ještě dokonalejší než včera. A co teprve ten idylický pohled, který se mi naskytl při pohledu na Cullenovic rodinu shromážděnou v obýváku.

Kluci sledovali každoroční vánoční fotbal a holky jim dobrovolně dělaly společnost. Byli zklamaní z toho, že tady už nemůžu zůstat, ale chápali, že mám taky Charlieho a Blackovi a přátele v La Push, se kterými chci vánoce také oslavit.

Když už jsem byla téměř na odchodu najednou se Emmet začal nahlas smát a za chvíli už skandoval „Pusu. Pusu. Pusu.“ A při tom se díval na mne. Naprosto nechápavě jsem se kolem sebe dívala, když mi všichni naznačovali, abych se koukla na horu. Stačil jeden pohled a vše mi došlo. Nade mnou vyselo jmelí, ale koho že to mám políbit. Rozhlédla jsem se vedle sebe a stejně jako já, vedle mě stál šokovaný Edward. Pokud už jsme se předtím snažili zabránit trapné chvilce, tím že jsme o tom, co se málem stalo nemluvili, tak před tímto trapným okamžikem se nedalo utéct. Aby to nestačilo, k nadšenému Emmetovi se přidala i Alice a pomalu začínali i ostatní. V tu ránu jsem byla červená jak rajče a proklínala toho vtipálka, co to sem zavěsil.

Zmateně jsem koukala na Edwarda a i on byl stále překvapený, ale nakonec se na mě lehce usmál a zašeptal „Myslím, že bude lepší, když se políbíme teď, než začne Emmet doopravdy skandovat a přidají se i ostatní,“

Měl naprostou pravdu, Emmet byl schopný všeho a nedal by pokoj než by toho dosáhl. Stejně jako on jsem se na něj usmála a lehce přikývla. Edward kousek popošel ke mně, a jelikož to byl on, kdo byl z nás dvou vyšší, začal se ke mně naklánět, velice pomalu a pozvolna. Naše pohledy se do sebe znovu zaklesly a já najednou nevnímala nic jiného než jen jeho přibližující se obličej. Když se naše rty dotkly, projel mnou elektrický výboj a najednou, jako by se nad mou hlavou rozsvítila žárovka. Samotný polibek trval sotva dvě vteřiny, ale já znovu zažila dejavu, ale tentokrát jsem přesně věděla, co mi to připomíná.

Zmateně jsem zůstala stát s pohledem upřeným na Edwarda ještě několik dalších vteřin, než jsem byla schopna se vzpamatovat a dostat se zpátky do auta.

Musela jsem co nejrychleji pryč, šlápla jsem na plyn a uháněla pryč. Když jsem byla asi tak na půl cesty do La Push, sjela jsem ze silnice a zastavila. To není možné, to přece nemůže… Stačil jeden letmý polibek, a přesto jsem si tím byla jistá, ta jeho omamná vůně, ty chladné a pevné rty, to nemůže být náhoda. Seděla jsem v autě dalších deset minut neschopna tomu všemu uvěřit. Mé oči ho sice hned nepoznaly, ale m srdce se obelstít nedalo, to proto jsme se málem políbili.

Když jsem konečně tento šílený šok zpracovala a začínala vše chápat, popadl mě ztek. To byl on, kdo si ze mě celou dobu tropil žerty, to on mi posílal zamilované vzkazy, to on mi daroval ten řetízek s přívěskem. To byl on, kdo mě na Halloween doslova unesl a hlavně to byl on, kdo mi tolik ublížil. Nejdřív ve mně vzbudil city a pak je zašlapal do země. Nechal mě trpět a díval se, co to se mnou dělá. A co Alice? Věděla o tom všem má nejlepší kamarádka a ostatní? Co to mělo být, nějaký špatný vtip? Pomsta, že mu táta sebral řidičák?

Začínala jsem litovat, že jsem v ten okamžik, co mě políbil, nebyla natolik duchapřítomná a jednu mu rovnou nevrazila. Jak se tam mám večer vrátit a předstírat, že se nic neděje a vše je absolutně v pořádku. Celou dobu si ze mě dělal srandu a při tom ještě k tomu všemu má holku. Určitě když se na ty dva měsíce vypařil, byl s ní. A já byla tak blbá a ještě přemluvila Charlieho, aby mu vrátil řidičák dřív, chtěla jsem mu to dát jako takový malý dárek společně s mou kresbou. Chtěla jsem mu dát obraz jezírka, který jsem namalovala ještě v létě, vzpomněla jsem si, že je to vlastně jeho oblíbené místo a přišlo mi, to jako skvělý nápad, ale teď… Po obličeji mi stékal proud slz, nechtěla jsem být tak slabá a brečet, ale neubránila jsem se, toto zjištění mi sebralo zbytek sil, které mi ještě zbývaly.

Jak teď jen mám jet do La Push a oslavovat vánoce, když bych nejraději zalezla do postele a nikdy už z ní nevylezla. Jak mi to mohl udělat? A Alice, určitě musela něco vědět!

Sebrala jsem všechnu sílu a snažila se uklidnit. Když jsem dojela do La Push hrála jsem divadlo a dělala, že se nic nestalo, ale hlavou mi vše probíhalo znova a znova, jak zaseknutý film. Když už jsem doufala, že jsem všechny svým hereckým výkonem přesvědčila, přece se našel někdo, kdo poznal, že mě něco trápí. Byla to Cassie, byla vnímavější než ostatní a někdy mi přišlo, že mě zná lépe než já sebe samotnou.

Vytáhla mě na chvilku ven na procházku a za chvíli jsem jí už brečela na rameni a ona mě utěšovala. Když jsem se znovu uklidnila, zase se ve mně probudil vztek a i tentokrát nebýt jí, asi bych to jasně a stručně vyřídila přes telefon. Když už jsem byla absolutně klidná, přiměla mě jí to vyprávět celé ještě jednou a když jsem skončila, přišla se zajímavou teorií.

„Bells a co když tě Edward opravdu má rád a jen se ti bál říct pravdu, protože bys ho třeba odmítla. Když vezmeme v potaz, že ještě nedávno si ho nemohla ani vystát. Možná nevěděl, jak ti dát najevo své city a jak si tě získat, přece jenom, kdyby si z tebe chtěl udělat srandu, existuje mnoho jednodušších způsobů. A o tomhle navíc nikdo nevěděl. A co když si po tom všem uvědomil, že nechce, aby si měla ráda někoho, kdo ti posílá dárky a psaníčka, ale abys měla ráda jeho?“

Všechen smutek a následná zlost mi zabránily rozumě uvažovat a tato možnost mě ani ve snu nenapadla, ale najednou mi začala připadat velice pravděpodobná, když zvážím, co jsem dneska zaslechla, když se Edward bavil s Alice. „Nechci ji ztratit Alice, na to mi na ní příliš záleží. A už jsem se rozhodl dávno. Chci, aby mě měla ráda jako Edwarda, ne jako někoho, kdo jí pos…“ On nemluvil o své přítelkyni, bavili se o mně. Alice to věděla a snažila se ho přimět, aby mi řekl pravdu, ale jaký řetízek mi měl dát. Jeden mi už dal, ale já ho zahodila. Existuje šance, že by ho našel???

Cassie mi vrátila radost a naději. Vždy jsem si myslela, že je daleko vnímavější a rozumnější, než mnohem starší dívky, byla stejně jako Jake o dva roky mladší, ale to jí nebránilo, být citově daleko vyspělejší.

Znovu jsem se byla schopna upřímně bavit a usmívat, ale teď se mi pro změnu honilo hlavou, jak to udělat. Jak mu říci, že už to vím a že, ač mi hodně ublížil, chápu to. Jen doufám, že Cassiena teorie je správná, jinak ze sebe udělám pitomce.

O půl páté jsem se, se všemi rozloučila, i když mě nechtěli pustit a přemlouvali mě, ať zůstanu a za jiných okolností, bych tam ráda zůstala, ale už jsem měla jiné plány. Celou cestu ke Cullenům jsem přemýšlela, jak to vyřešit až mě napadl plán, no vlastně jsem si ho vypůjčila přímo od Edwarda. Až budou všichni dole, proplížím se k Edwardovi do pokoje a nechám mu na posteli stejný vzkaz, jaké on posílal mě. Co se stane pak, bude už jen na něm.

ALICE

Dnešní večer se asi zblázním, jak mám teď udržet před Edwardem v tajnosti, to co jsem právě viděla. Jsem tak nadšená, ale asi vyletím z kůže. Celý zbytek večera si budu muset přezpívávat čínskou hymnu, ještě že tu Edward není, ale brzo se vrátí z lovu, takže teď už na to nesmím myslet. Ať taky ochutná své vlastní medicíny. Skvělý plán Bells.

BELLA

Nikdy ve svém dosavadním životě jsem nebyla tolik nervózní, jako právě teď. Absolutně jsem neuměla odhadnout, jak se zachová, když ho znovu uvidím. Vše se změnilo, teď už to vím, ale co když to nebude, tak jak si myslím, co když si ze mě opravdu jen vystřelil. Co mě však, ale zřejmě děsilo více, byla možnost, že to bude přesně naopak a Cassie měla pravdu. Je možné, aby se dva lidé, kteří se ještě před časem nemohli navzájem vůbec vystát, do sebe zamilovali?

Ač jsem se celou cestu vůbec na řízení, dojela jsem ke Cullenovým ještě před pátou, což mi poskytlo trochu času, abych se upravila. Domem jsem doslova jen prolítla, nechtěla jsem se s ním setkat, teď ještě ne. Ale Alice mě nenechala a vydala se za mnou do pokoje.

„Víš Bells, neber si to špatně, ty šaty, co máš dnes na sobě, jsou krásné, ale nechtěla by sis zkusit nějaké jiné?“

„Já tady ale Alice žádné jiné vhodné šaty nemám.“ To jsem však říkat neměla, zatímco jsem se snažila trochu si spravit účes, Alice neváhala a vrhla se k mé skříni. Na ramínku tam visely nádherné šaty. Tmavě modré postupně přecházející až do téměř černé, znovu lehké a vzdušné jako pavučina, se zavazováním kolem krku, dlouhé sotva ke kolenům a pod nimi už stály překrásné stříbrné střevíčky jako pro popelku.

„Alice ty jsou překrásné, kdy jsi je stihla koupit? Musely být ale velmi drahé, to nemůžu,…“

„Ale můžeš. Ne, ty musíš, jsou pro tebe jako stvořené a navíc dnes se ti budou hodit.“

Ani ne za dvě minuty už jsem stála před zrcadlem oblečená v oněch šatech, neschopna slova. Seděly dokonale. Než jsem si vůbec stačila všimnout, Alice si mě vzala znovu do parády a doslova za pět minut mi na tváři vykouzlila perfektní makeup vhodný k šatům a můj těžce vytvořený účes mi jedním pohybem ruky rozpustila. Jemně mi pročesala vlasy a bylo hotovo.

Naštěstí mě nechala v pokoji ještě chvíli o samotě a já tohoto okamžiku využila k mému plánu. Na malou kartičku jsem napsala vzkaz, který dnes rozhodne a dala jej do obálky. Poté jsem se potichu vyplížila z pokoje, a když jsem se přesvědčila, že jsou všichni dole. Rychle a potichu jsem vběhla do Edwardova pokoje a položila dopis na postel.

Když jsem scházela po schodech do obývacího pokoje, měla jsem co dělat, abych náhodou nezakopla, protože boty byly sice překrásné, ale taky strašně nepraktické na vysokém podpatku a pro někoho jako já tak vysoce nebezpečné. Teprve až na posledním schodu jsem si všimla těch jejich pohledů. Alice znovu odvedla mistrovskou práci a přeměnila mě z ošklivého káčátka v krásnou labuť. Já však upírala svůj pohled pouze jedním směrem, nevěděla jsem, jestli si toho všimne, ale všiml si. Lehce se na mě usmál a já znovu cítila, jak se mi hrne krev do hlavy. Okamžitě jsem svůj pohled stočila jiným směrem a předstírala, že se nic neděje.

Konečně jsme byli kompletní a mohli jsme začít večeřet. Nepřestávala jsem obdivovat Esmein talent a mistrovské umění. Vše bylo perfektní. Jídelní stůl byl vyzdoben, že ani pětihvězdičkový hotel by mohl závidět. Na stole už stálo nachystané veškeré jídlo a vypadalo naprosto skvěle. Jen jsem doufala, že budu schopná ještě něco sníst, v La Push jsem se tak přejedla, že i teď jsem byla plná.

Carlisle se ujal porcování vánočního krocana a za chvíli už jsme večeřeli. Trochu mě udivovalo, že všichni si naložili tak malé porce, protože Esmeino jídlo nemělo chybu, ale ani já jsem se od nich nelišila, i s touto malou porcí jsem měla, co dělat.

Vše bylo perfektní a tak jak jsem si to vždy představovala. Tohle byly ty dokonalé vánoce, o kterých jsem vždy snívala. Chyběl tu už jen táta. Esmé byla jako má máma, Carlisle jsem už brala téměř jako druhého otce a ostatní jako sourozence, až na jednu výjimku.

Po večeři jsme se posadili všichni do obývacího pokoje. V krbu hořel oheň, ze sterea vyházely známé tóny vánočních melodií. Povídali jsme si, smáli se. Alice vymyslela, že si zahrajeme šarády, a když Ememet předváděl Madonnu, spadla jsem málem z pohovky.

Vždy jsem o takových vánocích snila, litovala jsem, že jsem nikdy nepoznala vlastní mámu a táta se již nikdy znovu neoženil, a tudíž jsem neměla ani sourozence. Vždy jsem cítila, jakoby mě část chyběla, jakoby mi něco scházelo, nikdy jsem nebyla zcela úplná a tato rodina ten pocit prázdnoty naprosto vyplnila. Kéž by to trvalo navždy.

Ani jsme si nevšimli a čas utekl tak rychle až bylo několik minut po půlnoci, když si Alice vyžádala pozornost.

„Jelikož už je několik minut po půlnoci, je na čase, abychom rozbalili dárky. Víš Bells, mi jsme totiž vždy strašně zvědaví a do rána, to nikdy nevydržíme, takže jsme si tuto tradici upravili, pokud ti to nevadí. A protože to jsou pro tebe první vánoce u nás, jako první si svůj dárek rozbalíš ty.“

Nato už jsem v rukou držela krabici převázanou velkou červenou mašlí. Když jsem ji otevřela, čekalo na mě milé překvapení. I Alice se zřejmě rozhodla tyto vánoce pojmout jako recesi a koupila mi se sněhulákem, ale nebyla jsem jediná. Když se konečně i ostatní vrhli do rozbalování, zjistili jsme, že holky dostali svetry se sněhulákem a kluci zase se sobem. Největší srandu z toho zase samozřejmě měl Emmet, ale to nejvíc jsme se nasmáli až s Jasprem oba rozbalili dárky ode mě. Teď byli naprosto dokonalí. Svetr, blikající kravata a ty chlupaté papuče. Pohled k nezaplacení, který se musel zdokumentovat. Alice neustále pobíhala kolem a všechny nás fotila.

Nakonec někdo přišel s nápadem, že si všichni oblečeme ty úžasné svetry a vyfotíme se. Carlisle nastavil mezitím, co jsme se snažili seskupit před vánočním stromkem samospoušť a pak vznikla asi ta nejšílenější fotka, div že nepraskl objektiv.

Tento večer byl naprosto dokonalý, jinak se popsat nedal. Všechny dárky, které jsem Cullenovým věnovala, jim opravdu udělali radost a to platilo i o mé reakci na ty jejich. Nejvíce mě asi překvapil dárek od Esme a Carlisle. Věnovali mi dvě letenky, kamkoliv, pro kohokoliv a na kdykoliv, se slovy, že kdyby se nám někdy zastesklo s Charliím po starých známých z Phoenixu. Nevěděla jsem, jak jim za takový dárek poděkovat, bylo to víc, než jsem byla schopna přijmout, ale oni z toho nic velkého nedělali.

Když jsem rozbalovala poslední dárek, špitla mi Alice do ucha, že tento je od Edwarda. V ten moment ve mně začal sílit pocit napětí, co od něj nakonec dostanu. Byla to malá krabička převázána saténovou mašlí. Hned od prvního pohledu jsem poznala, že se v ní skrývá nejspíš nějaký šperk, ale jaký. Pomalu jsem ji odklopila, když jsem spatřila stříbrný náramek, byl krásný, ale hned mě zaujala rytina na jeho spodní straně. „Per aspera ad astram.“ Teď už jsem si byla jistá. Podívala jsem se na něj a zřejmě i on sledoval mě a čekal na mou reakci. „Děkuji, Edwarde, je moc krásný. Pomohl bys mi ho zapnout.“ Asi jsem ho svou prosbou trochu překvapila, ale Alice už do něj šťouchla. „Tak na co čekáš, honem bráško.“ Edward mi náramek opatrně připnul na zápěstí a já mu znovu poděkovala.

Poté jsem mu předala svůj dárek. „Doufám, že si ti to bude líbit, nejsem bůhví jaká malířka, ale napadlo mě, že by…víš, poprvé jsem se tam setkala s tvou malou sestřičkou a ona mi prozradila, že je to vlastně tvoje oblíbené místo.“

Edward pomalu rozbaloval mou malbu, kterou jsem dala do rámečku a tentokrát jsem to byla já, kdo čekal, jak se zachová. Nebýt Emmeta, který už byl taky celý netrpělivý, co jsem mu věnovala, byl by to krásný okamžik. „Děkuju, Bello, je to krásné, máš skutečný talent. Alice mi nikdy neprozradila, že jste se setkali zrovna tam.“ Po tom už můj obrázek putoval od jednoho k druhému, všichni se chtěli na něj podívat, i když mi nepřišel až tak výjimečný.

„Mám pro tebe, Edwarde, ještě jeden dárek, tak trochu, je od táty.“ Na to už jsem mu předávala jeho řidičák, zabalený v dárkovém papíru. „Mám ti vyřídit, že doufá, že tě brzy o něj nepřipraví a že ses poučil.“ Stačilo, aby strhl obal a všichni se začali znovu smát. Největší radost měl kupodivu Emmet.

„Tak konečně zase budeš moc řídit, už mi chyběly ty naše závody. Autíčko už ti začínalo v garáži rezivět. Díky Bells, zachránila si mu život.“ Další záchvat smíchu, chudák Edward, z toho byl až nesvůj, ale poděkoval mi a ať vyřídím tátovi, že mu také děkuje.

Když už byly všechny dárky rozbaleny a rozdány, mohlo být tak kolem půl druhé ráno. Dost pozdě nebo příliš brzo ráno, ale nikomu se očividně spát ještě příliš nechtělo, ale mě už začala zmáhat únava. Esmé si toho ale zřejmě všimla. „Byl to nádherný večer a děkujeme ti Bello, že si ho s námi strávila, ale asi už je na čase jít spát. Tímto se s vámi pro dnešek loučíme a spolu s Carlislem odešli nahoru. Nakonec i my jsme se po chvíli rozešli do svých pokojů. Ač jsem byla unavená, stejně se mi ještě spát nechtělo. Stála jsem před oknem vedoucím na terasu a pozorovala venkovní krajinu. V pokoji bylo přítmí, jediné světlo vyzařovala malá svíčka na nočním stolku.

Přemýšlela jsem, zdali už Edward našel můj dopis, a co se mu asi tak teď honí hlavou. Celý dnešní večer jsem ho po očku sledovala a doufala, že si toho nevšimne, ale když jsem se čas od času na něj podívala, přišlo mi, že i on stejně jako já jeho tajně sleduje mě. Bylo to jenom dnes, nebo to dělal už dříve a já si toho jen nevšimla?

EDWARD

Bella mi dnes dala dárek, který bych od ní nečekal. Nevěděl jsem, že maluje a už vůbec jsem netušil, že o jezírku věděla už před tím, než jsem ji tam vzal o Halloweenu, tenhle malý detail si Alice nechala pro sebe, o to větším překvapením byla kresba, kterou mi věnovala. Měl jsem obrovskou radost a tato radost zesílila při Bellině reakci na dárek, který jsem ji vybral. Ani jsem nedoufal, že by se jí mohl líbit, a když mě požádala, abych jí ho připnul, vyrazila mi dech. Její reakce byla tak přirozená a samozřejmá a já věděl, že nic nepředstírá. Chtěl jsem, aby dnešek nikdy neskončil, ale bylo už pozdě a všichni jsme se rozešli do svých pokojů.

Když jsem přišel do mého pokoje, ničeho jsem si zprvu nevšiml, ale po chvíli upoutalo mou pozornost něco ležící na mé posteli. Rozsvítil jsem světlo a zpozoroval dopis. Na obálce stálo mé jméno. Vzal jsem ho do rukou, ale byl lehký, jako by byl prázdný, ale když jsem ho otevřel, čekalo mě překvapení. Uvnitř jsem našel malou kartičku s jednoduchým vzkazem.

„Kdybys byl nebe a já hvězda, zářila bych celou noc jen pro tebe…“

Četl jsem těch pouhých pár slov znova a znova. Neschopen uvěřit, tomu co se stalo. Je možné, že by to věděla. Ale jak? Jak to zjistila? A co má tohle znamenat? Znamená to snad, že i přes všechno, co jsem ji způsobil a ona teď věděla, že jsem to byl já, i přesto o mě stojí. Že mi je schopna odpustit. Dává mi tím najevo, že ač se stalo, co se stalo, má mě ráda?

Nejradši bych se za ní ve vteřině rozběhl a vzal ji do náručí, ale nebyl jsem si jist. Co když už spí? Co když je to jenom hra. Co když to zjistila a rozhodla se mi ublížit stejným způsobem jako já jí? Když jsem uslyšel najednou Alicini myšlenky „nevzdávej to, teď ne.“ Musela vidět, to co se mi právě honilo hlavou.

Vyšel jsem ze dveří svého pokoje a stačily dva kroky a stál jsem před Belliným pokojem. Bylo tam ticho. Slyšel jsem jen pravidelný tlukot jejího srdce, ale bilo trochu rychleji než obvykle, což také označovalo, že určitě ještě nespí. Přemýšlel jsem, jestli zaklepat nebo rovnou vstoupit. Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Opatrně jsem vzal za kliku a pomalu ji zmáčkl a pootevřel dveře. Stála u okna a dívala se ven. Nevěděl jsem, jestli dělám správně, ale pro jednou musím riskovat. Pomalu jsem vstoupil do pokoje, dveře za sebou zavřel a vydal se směrem k ní. Musela mě slyšet, ale stále se neotáčela. Přemýšlel jsem, zda mě opravdu neslyšela, protože je natolik ponořená do svých vlastních myšlenek, nebo jen čeká, co se stane.

Zastavil jsem se jen pár centimetrů od ní, stále bylo ticho. Nikdo z nás tu chvíli nechtěl přerušit. Mohly uplynout tak dvě minuty, když najednou Bella promluvila. „Doufala jsem, že přijdeš.“

BELLA

Věděla jsem, že tentokrát je řada na mě a tak jsem řekla pouze to, co jsem si upřímně přála. „Doufala jsem, že přijdeš.“ Začala jsem se pomalu otáčet směrem k němu. Toužila jsem mu znova pohlédnout do očí a spatřit tam, to co jsem naposled viděla u jezírka. Stál naprosto nehybně, ale naše pohledy prozrazovali vše. Nepotřebovali jsme slova, stejně jako tenkrát. Přistoupil ke mně ještě blíž a pohladil mě po tváři. Zastavil se u mé brady, lehce mě za ni vzal a já cítila, jak se ke mně sklání. Ani já jsem nechtěla zůstat pozadu, lehce jsem se zvedla na špičkách a více se tak jemu přiblížila. Zbýval už jen poslední kousíček, když se naposled na chvíli zastavil a dlouze se na mě ještě jednou podíval a pak… poté už i ten malý prostor, co nás ještě dělil, zmizel a naše rty se znovu spojily.

Znovu jsem zažívala ten slastný pocit, co tenkrát a jen jsem si musela připomínat, že nesmím zapomenout dýchat, jinak asi omdlím. Svými rty se učil znát můj obličej a já ten jeho. Držel mě pevně ve svém náručí a já mu rukama zajela do vlasů. Nikdy dříve jsme si nebyli bližší, každý jsem po tom druhém toužil, tak silně, že v tento moment by nás nic nerozdělilo.

Když jsme se konečně na chvíli od sebe odtrhli, všimla jsem si, že ručička na hodinách na protější zdi se blížila ke třetí hodině ranní. Nám se to mohlo zdát jako chvilka, ale uběhla už celá hodina a já jsem toužila, aby tento kouzelný okamžik nikdy neskončil.

Stále jsme se na sebe dívali, když Edward to ticho přerušil. „Promiň mi to Bells, nechtěl jsem to takhle zamotat a poté jsem se bál, že tě ztratím jednou pro vždy.“ Už jsem to dávno pochopila, proč se choval, tak jak se choval a také mu odpustila. „Pšššt.“ Položila jsem mu ukazováček na rty. „Nemusíš se už omlouvat, já to chápu. Ale co kdybys mi vrátil moji hvězdičku? Stíská se mi po ní, nechtěla jsem ji zahodit, ale tehdy jsem nějak nezvládla své emoce a teď mi chybí.“  Trochu překvapeně mě pozoroval, ale pak sáhl do kapsy a vytáhl můj řetízek.

„Jak jsi věděla, že ji mám?“

„Pamatuješ, jak jsem přišla k vám za tebou, abychom napsali tu práci do angličtiny, a když Alice otevřela dveře, já stála za nimi. Nechtěla jsem vás poslouchat, ale část rozhovoru jsem zaslechla.“

„Tak, tak jsi to zjistila, že jsem to byl já?“

„Ne, tenkrát mi to vůbec nedošlo, a jak jsem řekla, slyšela jsem jenom kousek vašeho rozhovoru. Myslela jsem, že jste se bavili o tvé přítelkyni.“

„O kom, vždyť já nikdy s nikým nechodil a navíc si byla jediná, koho jsem vždy miloval. Tak jak ses to dozvěděla?“

„Došlo mi to dnes, když jsem k vám přijela a pak když si mě políbil pod jmelím. Tento letmý polibek mi stačil, abych tě poznala. No vlastně moje srdce to vědělo už dřív, ale můj mozek byl naprosto slepý.“

„Tak proto jsi tak rychle utekla.“

„Potřebovala jsem to všechno zpracovat a taky, moje první reakce byla poněkud přehnaná. Až Cassie mi otevřela oči a nebýt jí, asi bych tu dneska nebyla.“

„Ublížil jsem ti Bells, moc se ti za to omlouvám. Nechtěl jsem to, ale když náš začátek nebyl zrovna ideální a pak… nevěděl jsem, jak ti to říct, abych tě neztratil. Pochopím, když se na mě budeš zlobit a nebudeš se mnou mít nic společného.“

„Nemluv hlouposti. Ublížil si mi, to ano, ale to už jsem ti odpustila. Teď už chci být jen s tebou. Pokud sis to ovšem nerozmyslel ty?“

„Miluji tě, Isabello Marie Swanová a navždy budu.“

Znovu překonal tu vzdálenost mezi námi a naše rty se opět spojily a my pokračovali tam, kde jsme před chvíli skončili.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 33. Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně, ... aneb vánoce čas zázraků: