Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 22.kapitola

12.09.2009 (11:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2127×

22. kapitola- Večeře a …

Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život.

Bella

,, Ahoj…,“ řeknu a obejmu smutnou Kate. Jak řekla Esme Rose do mobilu, Eleazar chce odjet. Tudíž musel i zbytek. ,,Zavolám nebo tak něco,“ dodám smutně, ovšem smutno mi je jen trošičku, což ví jenom Jasper, který si mě posměšně prohlíží.

Nemůžu se soustředit, jelikož hlavu má plnou úplně něčeho jiného. Edward si totiž jako svoji výhru vybral mě. Řekl to prostě jen tak suše bez obalu, což mě velice dojalo a překvapilo. Alice hned začala říkat něco o tom, že to tak nejde a začala cosi plánovat. Nevěděla jsem co a asi to nevěděl ani Edward.

,,Taky mi budeš chybě,“ uslyším vedle sebe sametoví hlas. V duchu se ušklíbnu. Myslím si, že Edwardovi Tanya rozhodně chybět nebude.

Smutně si povzdechnu a pustím Kate se svého sevření. Smutně se usměji a přejdu ke Carmen. S tou si formálně podám ruku, jelikož jsem ji zas až tak tolik nepoznala.

,,Někdy se ukažte,“ řekne najednou. ,,Ráda bych tě poznala blíž,“ dodám a usměje se. Usměv ji radostně opětuji. Pak příjde na řadu Eleazar se kterým si též podám ruku. Na chvilku se zatváří zamyšleně a pak se usměje. Řekla bych, že jeho první úsměv za celou dobu.

,,Tvůj potenciál je opravdu velký,“ řekne a tím mi nechtěně připomene jeho rozhovor s Carlislem. Snažím se zahnat pocit nejistoty pryč, ovšem on přetrvává. Spěšně se usměji a pak narychlo pustím jeho ruku.

Pořád mi v hlavě z ní jeho slova a slova, které řekl v kuchyni. Něco tají a k tomu ještě ty schopnosti co má… Otřepu se a snažím se vyhnat nepříjemné myšlenky z hlavu.

,,Děje se něco?“ zeptá se starostlivě Edward a obmotá mi ruku kolem pasu. Zmoženě se o něj opřu. Pocit se okamžitě vytratí a já si spokojeně oddechnu. On není od Volturiů. On ne!

,,Ne nic…jen je toho na mě moc. Všechno to na mě jaksi padá,“ vyhrknu. Zamyšleně přikývne a pak i on si povzdechne. ,,Spiš bych se měla ptát já jestli ti něco není?“ otočím se na něj. Zmateně se na mě koukne. Pak srovná svůj výraz a nasadí nepřístupnou masku.

,,Ne,“ řekne rozhodně.

,,Dobře,“ přikývnu. Dál se v tom šťourat nehodlám. Až bude chtít tak mi to řekne. Tedy pokud se mu vůbec někdy bude chtít…. Semínko nespokojenosti a pochybnosti o něco malinko vzrostlo.

,,No tak Bello…,“ vydechne Alice, když už je Eleazar s rodinou dávno pryč. ,,Musíme jít,“ dodá a tahá mě pryč od Edwarda.

,,A kam a proč?“ zeptáme zmateně a vrhám na Edwarda panický pohled. Jen se na mě zakření.

,,Kam a proč?“ opakuji rozzlobeně.

,To je překvapení. Ty jdeš prostě se mnou a ty,“ otočí se na Edwarda. ,,Jdi do svého pokoje. Máš tam nachystané oblečení. A né aby tě napadlo špehovat přes myšlenky, nebo něco podobného,“ zamračí se. ,,To bych si to s tebou pak vyřídila,“ dodá tajemně a tahá mě z místnosti pryč.

,,Alice, chodit ještě umím,“ řeknu uraženě.

,,To vím taky,“ odsekne. ,,Ovšem obě víme kam by tě ty nohy nesli. A ke mě do pokoje to zřejmě nebude,“ řekne uštěpačně a já musím přiznat, že má pravdu. Kdybych měla možnost, okamžitě bych se vrátila zpět k Edwardovi. Když s ním nejsem převládá u mě pocit prázdnoty, který mě sužoval v době nepřítomnosti Lucase a taky po jeho smrti. V té době byl nejhorší.

,,Sedni si,“ pokyne mi když mě dotlačí do svého pokoje. Udělám co mi nařídí poslušně si sednu. Proč dráždit hada bosou nohou. ,,Tak,“ zamyslí se. ,,Nejdříve vlasy, obličej a pak šaty,“ vyhrkne a ani si nevšimne mého zmateného pohledu. Šaty? Na co šaty?

,,Na-“

,,Uvidíš pak,“ přeruší mne a začne se věnovat mé vizáži. Zavřu oči a poslušně sedím a ani neceknu. Pochvíli slyším už jenom šustění a brebentění Alice. Pak trochu větší škubance na mé hlavě a zase Aličino štěbetání.

,,Alice,“ ozve se z chodby. ,,Můžu? To jsem jenom já,“ hlesne Rose.

,,Jasně,“ křikne Alice a dál se věnuje mím vlasů. Uslyším vrznutí dveří, ovšem oči odmítám otevřít. Pomalé kroky k mé osobě slyším jen zřídka.

,,S čím mám pomoct?“ zeptá se opatrně. Na chvilku přestane škubání ve vlasech. Alice se zřejmě zamyslela.

,,Ty dodělej ty vlasy a já se pustím do obličeje,“ rozhodne. Poté se to rozběhlo jaksi moc rychle.

Alice se vrhla na můj obličej jako sup na nějaké jídlo, nebo spíš jako upír na medvěda. Cítila jsem něco na rtech, očí a pak a také jak mi trhá obočí. Chtěla jsem jí to zatrnou ovšem ona mě předběhla svým. ,,Ať tě to ani nenapadne!“ Pak pokračovala dál. Vlasy jsem vnímala jen tak okrajově, ovšem cítila jsem lak na vlasy a tužidlo, což nevěstilo nic dobrého.

,,Jsem hotová,“ řekne Rose a pyšně luskne prsty. Alice se jen zasměje.

,,Taky budu končit…Prosím tě mohla by jsi donést ty šaty? Jsou u Esme ve skříni,“ poprosí ji. U Esme a ve skříni? Smutně si povzdechnu.

,,Neboj,“ řekne Alice a dál se věnuje mému obličeji. Po chvíli radostně vykřikne své hotovo a já konečně otevřu oči. Překvapeně zamrkám na usměvavou Alice.

,,Dokonalé,“ vypískne. Pak se ovšem zamračí. ,,Rose!“ křikne. ,,Ty šaty!“ hned na to se otevírají dveře a do místnosti vstupuje Rose s černým vakem v ruce. Chvíli tam jen tak stojí a zamyšleně mě pozoruje. Pak se usměje pohlédne na Alice.

,,Super. Vypadá skvěle. A teď ještě ty šaty,“ řekne a Alice přikývne. Pak ke mně přistoupí a podá mi ten vak se slovy, že koupelna je za dveřmi za mnou.

Vstanu a protáhnu si svoji nohy, které vůbec ztuhlé nebyli, ovšem síla zvyku přetrvává. Popadnu vak a pak zamyšleně přejdu do koupelny. Otevřu ho a ani se nezabývám co si vlastně oblékám. Duchem jsem mimo. Když jsem se do toho konečně dostala s úsměvem na rtech jsem se vrátila k holkám

,,Perfekt,“ vydechne Alice a jde ke mně. ,,A teď se ještě musíš zhodnotit ty,“ dodala a Rose jen znalecky přikývla. Postaví přede mne zrcadlo, které je zakryté hebkou látkou. Jedním strhnutím ji dá dolů.

Ze zrcadla na mě koukala krásná, ne spíše spanilá dívka. Vlasy měla vyčesané nahoru do menšího drdolu. Ovšem pár neposlušných pramínků měla zastrčené za uši. Rty měla jemně zvýrazněné rtěnkou a leskem.

Na očích měla světlé stíny a řasenku. Jemný pudr tomu dodával šmrnc. Na sobě měla krásné bílé šaty (nějak takhle jsem si je představoval) , které obepínali její postavu.

Byli za krk. Sukně byla volnější až ke kolenům, kdežto vrch trošku upjatý a nařasený. Výstřih měly do véčka a kdyby nebylo těch meších šňůrek vedoucích z levé strany na druhou určitě by to byl velice velký výstřih. Sam tam na nich byli filtry, což je dělalo ještě hezčí.

Překvapeně jsem zamrkala. To samé udělal i ta dívka, které se tolik podobala té dívce z mých vzpomínek. Vždy upravené a usměvavé.

Dojatě jsem se usmála. ,,Já…,“ snažila jsem se najít svůj hlas. ,,Já…nemám slov.“ Otočila jsem se k Alice a Rose. ,,Moc vám děkuju.,“ dodala jsem a narychlo jsem je objala.

,,No tak,“ řekla dojatě Alice. ,,Musíš jít, nebo se Edward vtrhne sám. Už teď je nervózní a to, že tu jseš tak strašně dlouho mu moc odvahy nepřidává.“ Řekla a odtáhla se. ,,Tak pojď,“ vyzvala mě a otevřela dveře do chodby.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu začala scházet shody dolů. Seděl na sedačce. V černém smokingu, který mu náramně slušel. Když mě uslyšel přicházet zvedl hlavu a koukl se mým směrem. Chvíli na mě upřeně zíral a to doslova. Pak se zvedl a přešel ke mně.

,,Jsi nádherná,“ šeptl, když si mě k sobě přitiskl. Dal mi polibek na rty. Jemný. Krátký. Pak se omluvně usmál a pokrčil rameny. Z poza pohovky se ozvalo obdivuhodné písknutí. Edward se otočil na Emma, který se potutelně usmíval.

,,Teda Bello,“ vyhrkla. ,,Kdyby neměl Rose tak….“

,,Jenže ty máš Rose,“ ozvalo se ze shora a dolů scházela Rose opět v celé své kráse. Usmála se na mě a přešla k Emmetovi. Pak se otočila na nás.

,,Tak už jděte,“ vyzvala nás. ,,Před domem stojí auto a to vás odveze na smluvené místo.“

Oba dva jsme přikývly a vyrazila ven.

Před domem stála černé limuzín před kterou stál muž v černém úboru s čepicí. Otevřel pomalu dveře pokynul nás abychom nastoupily. Neváhali jsme a vyrazily. Cestou kolem řidiče jsem se zarazila a překvapeně jsem si ho pořádně prohlédla.

,,Jaspere?“ vyhrkla jsem. Dotyčný zvedl hlavu a zakřenil se na nás.

,,Jsem odhalen,“ zasmál se. ,,No ale co,“ řekl smířlivě. ,,Co bych pro vás dva neudělal,“ usmál se a popohnal nás dovnitř.

Cesta do neznáma proběhla v klidném duchu. Jasper pouště na rádiu pomalé písničky,které si pobrukoval. Edward přemýšlel a já byla položená o jeho rameno. Bylo těžké soustředit se v jeho přítomnosti, ale dalo se to snést a já přivedla své myšlenky k hnutí, tedy, pokusila jsem se myslet. Ovšem pozdě.

Jasper zastavil a hned na to nám otevíral dveře. ,,Jsme na místě,“ řekl vyrovnaně a čekal až se z auta vysoukáme. Pak nám ukázal na místo ze kterého vycházelo tlumené světlo, usmál se a odjel. Zůstali jsme s Edwardem sami někde v divočině.

,,Jdeme?“ otočil se na mě Edward.

,,Jdeme,“ přikývla jsem a menší cestičkou jsem se v ruku v ruce s Edwardem vydali za světlem. Nebylo to tak daleko jak se zdálo. Pár metrů, nic víc. Pak jsme se zastavily a udiveně hleděli na to co nás tam čekalo.

Uprostřed menšího paloučku stál stůl prostřený pro dva. Židle a okolo plápolali svícny se svíčkami. Vypadalo to tak romanticky….a dokonale. Povzdechla jsem si a pohlédla na Edwarda. Hleděl mi upřeně do očí. Tentokrát tam jiskřičky byli. Pak se usmál a vyšel směrem ke stolu. Následovala jsem ho.

Galantně zastavil před první židly a odsunul ji. Pousmála jsem se a poslušně si sedla. I on pak plynule přešel na místo naproti mně. Ostýchavě se usmál a rozhlížel se okolo.

Odněkud se rozezněla pomalá hudba a z houští se začali přibližovat pomalé kroky. Na scénu přešel Emmett a obleku číšníka. V ruce nesl tác s vínem a potutelně se usmíval. Přišel až ke stolu a uklonil se.

,,Dobrý den. Mohu vám nabídnout naše nejlepší víno?“ zeptal se a zakřenil se. Přikývla jsem a on na stůl dal láhev. Nadechla jsem se. Podle vůně bych řekla, že v láhvi byle krev z medvěda.

Pečlivě nám nalil červenou tekutinu do skleniček. Pak ovšem hru na dokonalého číšníka vzdal.

,,Užijte si to. Tohle je pro vás, takže se mějte. Máte jenom jednu láhev ovšem vy si nějak poradíte,“ spiklenecky na mě mrkl. Pak se otočil a zmizel. Z dálky byl slyšet jeho silný smích. I já se usmála  a Edwardovi cukali koutky úst.

,,Na zdraví,“ řekla jsem a uchopila číši do rukou. Udělal to samé. ,,Na tebe,“ šeptl a ťukl si se mnou. Pak si usrkl ze sklenky a opět ji  položil na stůl.

,,Tak….,“ nadechl se, ale nepokračoval.

,,Tak?“ zeptám se nevrle.

,,Co budeme dělat teď?“ zeptá se s obavami. Usměji se.

,,No tak ze všeho nejdříve bychom mohli dopít to “víno“ a pak se uvidí,“ řeknu s potutelným úsměvem.

,,Dobře,“ přikývne a opět si přiloží sklenku k ústům.

***

,,Edwarde?“ otočím se mu v náručí. Po vydatné “večeři“ jsme si společně ulehli na louku, která k tomu vybízela.

,,Hm?“ zabručel mi do vlasů, s kterými si právě hrála blýskl po mě úsměvem. Usmála jsem se a naklonila se k polibku. Zareagoval dřív, takže ani né za sekundu se naše rty spojili. Už po několikáté.

,,Můžu mít otázku?“ zeptala jsem se nejistě. Tahle otázky mi už dlouho hlodala svědomí a já potřebovala znát odpověď. On něho. Sice byla šance, že mi bude lhát, ale co no. Riskovat se musí.

,,Ptej se,“ vybídl mě a dál si hrál s prameny vlasů.

,,Ehm,“  najednou na mě přišla nervozita. ,,Hlavně se nenaštvi, ano?“ přikývl. ,,Znáš Vul-“ zvuk mobilu mě ovšem zarazil. Edward nasadil tvrdý výraz a vytáhl malou stříbrnou krabičku z kalhot. Koukl sena displej a jeho zamračený výraz se změnil ještě v tvrdší.

,,Musím to vzít,“ vydechl bezmocně. Podepřel se a políbil mně. Horlivě a s vášní. Krátký a rychlí polibek. Pak se podmračeně usmál a zmizel kdesi v lese.

Čekala jsem notnou chvíli, ovšem pak i mě ta samota omrzela. Zvedla jsem se ze země, oprášil a šaty a vydala se vstříc lesu. Ve snu by mě nenapadlo, co by se tam mohlo stát…..

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 22.kapitola: